Sansho kousek od Karlína

Tak si mohu konečně udělat svůj “zářez” za Sansho. „Katarský šejk“ přijel po půl roce do Prahy a aby se nám lépe vzpomínalo na staré časy, pozval nás s M. na oběd. Protože jako navrátilec z cizí země netušil, kam v Praze zajít na dobrý oběd, napadlo mě využít jeho skvělou nabídku a realizovat své dlouhodobé přání a konečně zavítat do tolik opěvovaného Sansho, čti “sančó” neboť ten tajuplný název v sobě neskrývá Don Quijotova parťáka, ale druh pepře.

Webové stránky zde neprozrazovaly žádné velké podrobnosti ohledně menu. Koncept to je zajímavý. Původně jsem myslela, že mají otevřeno v poledne a pak večer, ale kdepak, ve všední den vždy od 11h30 do půl jedenácté, v sobotu od 18h do půl dvanácté a v neděli a pondělí zavřeno. Bodejť, i majitel a personál mají nárok na volno.

V poledne dělají menu, které spočívá v tom, že mají asi pět hlavních jídel a pět předkrmů, večerní jídla jsou dražší a trochu jiná. Místní pohotový a příjemný číšník mluvil o  večerním degustačním menu o 8 chodech, kdy lze ochutnat spoustu podivuhodných jídel, která se normálně ani na lístku samostatně neobjevují. Pokaždé vaří něco jiného, takže menu ani nemají na internetu a záleží na tom, jestli zrovna přijde vařit kuchař z Indonézie nebo Thajska. Mluví se tam anglicky (při rezervaci je lepší rozumět anglicky hovořící člověk), ale hoši číšníci jsou samozřejmě čeští hoši.

Interiér je velice prostý. Sám majitel vlastně označuje provozovnu za jídelnu. Myslela jsem, že se vše odehrává v přední části, ale zavedli nás někam dozadu, kde bylo pět stolů po čtyřech. Vybílená místnost, betonová podlaha, žádné čimčarády na stěnách. Na stole bílý damaškový ubrus jak z babiččiny výbavy a na něm v kostkovaném ubrousku zabalené příbory, tedy lžíce, vidlička a hůlky, když jsem se dožadovala nože, bylo mi vysvětleno, že se tu nepoužívají a opravdu, má porce králíka na zeleném kari s jasmínovou rýží se jedla jako dort, nože nebylo třeba. Ostatně na stole nebyla ani sůl, ani pepř a vlastně ani nebyl potřeba. Jídlo bylo jemně pálivé a ta pálivost nějak snad zmenšuje touhu po soli, prostě nechyběly.

Interiér opravdu připomíná jídelnu, totiž školní, a první dojem až trochu zamrazil. Židle jak v kantýně 70. let, hodiny na zdi snad také ze školy, úžasný „biograf“ v podobě zasklené půl stěny do kuchyně už ale se školní kuchyní nemá opravdu nic společného natož pak servírovaná krmě. Je krásně vidět nejen jak se tam kuchtí, ale hlavně, že tam je čisto jako v “pokojíčku” (s jistou mně dobře známou hotelovou kuchyní to nemá zbla společného). A kuchaři, když viděli jak tam s M. šmírujeme, se na nás smáli a napovídali jak že to dělají ty kachno švestčí knedlíčky, které se servírují jako předkrm a jedí rukou. Talíře mají co dům dal, většina jich je jako z chalupy po babičce, takové ty kameninové z „buclatými“ okraji, polévková miska z úplně jiné série a v ní kuřecí vývar s kokosovým mlékem posypaný plátky bílých hříbků. Jemně pálila a  vývar silný jako jelen v říji.

No, dotáhli jsme to až na moučník. Já datlový dortík v karamelové omáčce a kopeček vanilkové zmrzliny (byli v ní tečky pravé vanilky) a M. chees cake nazdobený karamelem. Vzájemně jsme si kousky vyměnily. Můj byl hodně sladký, křehký, zmrzlinou odlehčený. Chees hutnější, leč dokonalý, sušenkové těsto snad z domácího short bredu, tvarohová vrstva přesně správně tuhá a přitom nepřepečená.

Nesmím zapomenout na pití. Protože to byl přeci jen oběd a šlo se ještě do práce, pilo se striktně nealko. Dostali jsme džbánek citronády (sladší, ale lahodná) a džbánek vody s plátkem okurky a mátou (tentokrát bez cukru). Jen úplně na závěr pak sklenka fernetu servírovaného v malé skleničce od marmelády s oranžovými a žlutými kolečky (opět vzpomínka na mládí), jestli mají i s Rumcajsem a Vochomůrkou jsem se radši ani neptala. Účet v retro plechové krabičce od kakaa, tentokrát asi spíš léta 50., protože jsem si ji nepamatovala (nebo že by postupující ztráta paměti?) nebyl až tak drastický (zvláště když jsme byly pozvané )

Jídlo lahodné, pocit přejedení nenastal, přesto jsem už nevečeřela. Personál ochotný a příjemný. Vybere si určitě i osoba, která tvrdí, že asijskou kuchyni nejí. Pan Paul Day, majitel podniku, chystá velice záhy otevření svého řeznictví v Náplavní ulici v Praze 2. Maso z přeštických bio prasátek tak budou moci ochutnat nejen návštěvníci jeho pozoruhodné jídelny. Tak ještě jednou díky za skvělý zážitek, katarský návštěvníku .

Naši furianti v Divadle v Dlouhé

Na Naše furianty v Divadle v Dlouhé se chystám od premiéry v roce 2011 z několika důvodů. Jednak mám tuhle Stroupežnického hru prostě ráda. Je vtipná i hluboká a její povahový realismus vypovídá o neměnících se lidských typech.  Poprvé jsem viděla Macháčkovu inscenaci v Národním divadle koncem 70. let, následoval film Vladislava Vančury a Václava Kubáska z roku 1937, pak nová inscenace  J. A. Pitínského v ND z roku 2004 a konečně mohu do „sbírky“ zařadit také nastudování v režii Jana Borny z ledna 2011.

Vždycky mě tahle hra oslovovala a s Bornovou inscenací tomu není jinak. Je zase o krůček víc v naší současnosti, aby stále zrcadlila době nepodléhající neměnnost lidských charakterů.  A jak režisér uvádí, každá generace musí mít své „furianty“.  Některé příliš lyrické scény z jeho nastudování vypadly (úvodní scéna o Václavově bratru Josefovi zabitém ve válce), podobně jako zmizely některé postavy, představení získalo na tempu, jde více po akci a nabízí náhled do české povahy furiantské se zápletkou přímo detektivní. Příliš sentimentální monology jakoby se kdesi rozplynuly, ale ve skutečnosti jen získaly novou náplň jiný spád a podtext (dědeček, který u Borny vzpomíná, jak přišel ke zlatým dukátům, ještě stále myslí na potěšení, která život nabízí, není to žádný patetický stařec).

Hra stojí na hereckých výkonech a spolupráci celého ansámblu. Z režijního pojetí nikdo nevyčnívá, všichni hrají podle jedněch not a jsou dokonale sladění v herectví i zpěvech, které inscenaci od počátku do konce prolínají. Starosta Dubský (Miroslav Táborský) a první radní Bušek (Miroslav Hanuš) se neustále a nekonečně vzájemně trumfují, často za hranice svých možností a neváhají se pro své vítězství i poprat. Impulzivně ze sebe strhávají šatstvo  a vrhají se do osobních soubojů. Švec Habršperk (Pavel Tesař) s vysloužilcem Bláhou (Jan Vondráček) coby zájemcem o službu ponocného tu jsou za ryzí a poctivé charaktery a rodina krejčího Fialy naopak zosobňuje podlézavost, která jde v ruce s bídou bez špetky hrdosti, která je za výsluhu schopna naprosto všeho. Velmi přesvědčivé podání zbabělého krejčíka Martinem Matejkou, jeho věčně neupravené a věčně těhotné ženy Michaelou Doležalovou a dcery Kristýnky Klárou Sedláčkovou – Oltovou s naprosto neodolatelně odřenými a špinavými lýtky a naivní touhou zalíbit se svým zpěvem.

Dovedu si docela dobře představit, jak podobná jednání o udělení prebendy (dnes vznešeně konkurz) probíhají na radnici současné a je zřejmé, že od radních z Cerhonic se moc lišit nebudou. Vždyť o to, kdo vyhraje jakou soutěž na funkci a co mu z toho poplyne, je dnes stejné jako před 125 lety. Hlavně když Buškovo pytláctví zůstane v rámci kolektivní solidarity nepotrestáno, milující se mladý pár se může vzít a co jsme si to jsme si …

Snad divadlo alespoň trochu zaujalo i neustále brebentící a rušící školní mládež za mnou a zůstanou jim z představení stejně pozitivní vzpomínky jako mně.

Tak pravil David Lachapelle

Přes svůj bídný zdravotní stav zcela se neslučující s mrazivým počasím posledních dnů jsem se odhodlala vypravit do Rudolfina na výstavu Tak pravil David Lachapelle. Nejsem si jistá jestli mně to prospělo, energií ani optimismem mě výstava zrovna nenaplnila, leč zvědavost a jisté voyeurství mě nutilo o ni nepřijít.

Parafráze názvu s Nietzscheho filozofickým traktátem Tak pravil Zarathustra, které se zabývá teorií věčného opakování téhož, patřičně koresponduje s Lachapellovými obrazy konzumu, přesycenosti, zmaru, zániku lidských hodnot a hledání ztraceného Boha, který je podle Nietzscheho mrtev. V Lachapellových fotografických kompozicích se ovšem neobjevuje žádný nadčlověk, jen spotřebou pohlcený jedinec. 

Výstava je reprezentativním souborem  představující  vývoj umělce od jeho počátků do současnosti. Fotografie z 80. let, figurální kompozice a hra se světlem zobrazuje jakési tajemno, za kterým se možná skrývá božská přítomnost. Možná barvotiskový svatý obrázek, možná umění. Ve značné části svého života se Lachapelle věnoval reklamní fotografii, ve které si také vydobyl mistrovské ostruhy a jeho provokativní styl se stal vzorem pro řadu následovníků. Slavné osobnosti stylizoval do svých „barokních“ vizí a nejrůznějšími rekvizitami se mu dařilo provokovat nejrůznější emoce, oblíbil si tvorbu cyklů – Potopa, Pokoření Afriky, Ježíš obklopeným současnými reáliemi, v poslední době se vrací k volné tvorbě. 

Výstava představuje soubor 109 fotografií a črt a kdo ji nestihne do 26. února, může se podívat na autorovy webové stránky zde a v soukromí domova se s exaltovanými fotografiemi umělce sblížit. Možná je někdy zobrazovaná skutečnost na hranici oficiálního vkusu, přesto divák nechce odtrhnout zrak od jednotlivých detailů i důsledně propracované kompozice a možná s chutí, možná s odporem, si prohlédnout vše, co tyhle „překořeněné“ obrazy nabízejí. Kritika konzumu, zániku víry a nesmyslnosti válek se jakoby překlápí ve svou vlastní negaci a možná se sama stává tak trochu uměním bulváru.

Soumrak bohů – symbol soumraku lidstva?

Poslední část wagnerovské tetralogie zazněla v přímém přenosu v sobotu ve smluvních kinech po republice. Brzký začátek už ve tři čtvrtě na šest, úměrně k délce produkce pozvednuté vstupné, které se vyšplhalo na 500 korun českých (nebo alespoň ve smíchovském Cinestaru) a hlavně zážitek s poněkud temnou katarzí. Zánik Valhaly, nešťastný konec hlavních hrdinů  může symbolizovat zánik norem a pravidel, jejichž  porušení má nedozírné následky. Podobně jako prvotní hřích Adama a Evy zavedl lidstvo na cestu strastí, tak prvotní loupež rýnského zlata přivedla všechny postavy, které se dostaly do kontaktu s prstenem Niebelungů,  k záhubě bez ohledu na to, zda byly přímými viníky či dědici „tradice“. Věčná touha po pomstě asi bude vždycky patřit k základním charakterovým rysům lidstva.

Poslední nastudování Wagnerova cyklu v režii Roberta Lepage tedy skončilo (ve foyeru Metropolitní opery v NY lze v souvislosti s novým nastudováním shlédnout výstavu z historie jednotlivých inscenací). To Lepageovo se určitě zapíše do historie nejen originální vysoce moderně koncipovanou scénou, ale i – jak jinak – skvělými výkony. Výtvarná stránka projektu trochu bojovala mezi minimalistickou scénou a poměrně realisticky vyvedenými kostýmy a rekvizitami. Určitý nesoulad vyvrcholil oděním vládce Gibichungů, zvláštní kombinací moderního a historického, poněkud dráždivě působilo oblečení sboru (detaily příliš připomínaly celkem moderní vojenské uniformy). Stejně jako realistický drak v minulém díle působil trochu nepatřičně i kůň v závěru cyklu (model obrněného oře nesený v části trupu dvěma komparzisty zavdával v počátku k domněnce, že se jedná snad o koně živého, jen zazpívat ).

To však nic nemění na působivosti tragického příběhu Brunhildy a Siegfrieda, silné a hrdé ženy a poněkud charakterově nezralého, svou bezelstností zákulisním rejdům se nabízejícího, hrdiny. Po úvodu, ve kterém se sudičkám (nornám) přetrhne nit osudu, takže ztrácejí schopnost věštit budoucnost, se ocitáme v „domácnosti“ Siegfrieda a Brunhildy. Siegfried se právě vydává do světa za dobrodružstvím v čemž má Brunhildinu plnou podporu. Ta mu věnuje dokonce svůj štít i koně Grana.

Siegfried doputuje do paláce Gibichungů, kde na něj líčí své pasti Alberichův (známý to původce všeho zla) syn Hagen (vynikající Hans-Peter König), jinak „polobratr“ vládnoucího lehce padoušského slabocha Gunthera (výborně ztvárněný Ianem Patersonem) a jeho sestry Gutruny, prototypu germánské hrdinky (typově i pěvecky výborné Wendy Bryn Harmerové). Má s ním své vlastní záměry, chce totiž získat prokletý prsten, kterým se dá vládnout světu,  věci nicméně zaonačí tak, že oba sourozence přesvědčí, že se musí upsat stavu manželskému. Jak jinak, Gunthera chce oženit s Brunhildou a Gutrunu provdat za Siegfrida. Gutruna se do statného pohledného hrdiny zakouká snadno, aby si ho pojistila, dá mu na radu Hagena vypít očarovaný nápoj. Díky němu Siegfried zcela zapomene na milovanou Brunhildu a naivně sebou nechá manipulovat tak, že ji dokonce Guntherovi přivede jako nevěstu. Brunhilda všem vyjeví Siegfriedovu zradu a ke špatnému konci už zbývá jen kousek. Siegfied nalezne svůj konec pod Hagenovým kopím a Brunhilda se vrhá do plamenů pohřební hranice svého miláčka i s oddaným koníkem.

Obdiv náleží celému týmu, orchestru,  zpěvákům i zázemí. Deborah Voigt jako Brunhilda a Jay Hunter Morris jako Siegfried budou v mých vzpomínkách patřit k nezapomenutelným.  Wagnerova hudba k nesmrtelným.

Podrobně a zajímavě o pozadí příběhu píše Jaroslav Sovinský (byl i autorem velice detailního obsahu v programu) zde.

Město má duše

K lednovým událostem prvořadým (osobní zainteresovanot nepopírám) patří divadelní zážitek, který mě vrací do mých -náctin, kdy jsem byla členkou dramatického souboru vedeného Václavem Martincem. Soubor tehdy vznikl a patřil pod OKD Praha 6. Tento úsek mého života se do mě vepsal natolik, že když se u nás doma někdo pídí odkud různé informace mám a některé věci znám … většinou se ukáže, že z „dramaťáku“.

Proto jsem uvítala pozvání na divadelní představení Město má duše amatérského spolku Divadlo v procesu (zkratkou DSvPr). Pod režijním vedením Martincových žáků Petra Pochopa a Anežky Navrátilové, kteří se ujali i vedení spolku, se na prknech Malého vinohradského divadla v Záhřebské ulici v Praze hraje autorské improvizační představení Město má duše s podtitulem: Hra pro devět herců, jedno město a mnoho stěn ….

Děj se odehrává na scéně tvořené pouze bílým textilním pozadím, ostatní rekvizity zdařile znázorňují herci vlastními improvizačními technikami (vtipné znázornění chrámu svatého Víta, které dochází i méně vnímavým jedincům jako jsem já). Jednotliví herci se stylizují do jakýchsi prototypů postav, které mají své osudy a příběhy a které mezi sebou marně hledají kontakt. Jejich touha po navázání vztahů je někdy marná, často nenaplněná, ale jak ukazuje konec představení, může mít i svůj happy end. Přes bloudění osamělých duší anonymním městem naplněného smutkem se rýsuje určitá vágní naděje, že nemusíme všichni končit v odcizeném světě jako bludní osamělci.

Formální projev neherců je bezprostřední, nedokážu jednotlivé role přiřadit jménům, vyčnívá zejména postava policisty, dívky toužící po seznámení, důchodce a barmanky. Utkví ale i výkon cizinky nebo revizora, opuštěného „ajťáka“, přes nepochybnou životní osamělost je méně výrazná postava nádražního zřízence a manažera.

Účinkující herci podle graficky velmi zdařilého plakátu: Vojtěch Vasil Vančura, Lucie Luu Hrdá, Ivo Jelen Tuček, Markéta Maki Losová, Josef Buchťák Vokněr, Milan Kapišto Wilinger, Robin Gottfried, Mariánka Zahradníková a Jakub Chomi Jiří Jukl.

Druhé představení uváděné 19. ledna 2012 přilákalo ještě větší počet diváků než prosincová premiéra, není se tedy co divit, že 23. února 2012 bude možné shlédnout ještě jednu reprízu, již třetí, což je u amatérského souboru určitě úspěch a představení se může stát žhavým adeptem na umístění při  nejrůznějších přehlídkách amatérských forem.

Úryvek ze hry zde, název hry a souboru jsou sice trochu jinak, ale je to opravdu DSvPr.

Kodaň Michaela Frayna

Michaela Frayna, britského dramatika, jsem znala jako autora hry Bez roucha, píšu o ní zde. Zvědavá na Fraynovu vážnou polohu a nalákána podtituly typu: vrchol dramatiky konce 20. století, vypravila jsem se na představení jeho dramatu Kodaň, které v obnovené premiéře uvádí od podzimu 2009 Divadlo v Celetné.

Protože fyzika nikdy nepatřila k mým oblíbeným předmětům a vlastně jsme vzhledem k humanitnímu zaměření ke kvantové mechanice v rámci základního vzdělání nikdy nedospěla, zajímalo mě, jak lze setkání dvou nositelů Nobelovy ceny za fyziku v okupované Kodani roku 1941 zpracovat přes jejich objevy do dramatického díla. Po velmi dobrých zkušenostech s „dramatizací“ teorie relativity, jsem se tedy těšila na trochu toho poučení o  kvantové mechanice, štěpení a  o principu neurčitosti. Před začátkem představení jsem sice měla trochu pochybnosti, jestli je vůbec v silách prostého jedince pobrat pojmy jako difuzní výpočet nebo maticová rovnice, o kterých byla v rámci pití čaje před představením řeč, ale šla jsem do toho s nadšením.

Hra je koncipována do tří dějství. První se odehrává v reálném čase kodaňské setkání Dána Nielse Bohra (Miloš Kopečný) a Němce Wernera Heisenberga (Marek Němec). Bohr, starší z nich, se zabývá štěpením atomu a Heisenberg, jeho bývalý asistent a přítel, přijíždí z Německa, aby zjistil, jestli na štěpení atomu pracují Američané. Oba vědci představují dva protipóly. Každý z nich přísluší ke zcela opačným stranám: okupant x okupovaný, poloviční Žid x Árijec, jejich vědecký zájem je však společný. Je Heisenbergova verze, že chce vývoji atomové bomby zabránit, protože nechce zmařit životy svých spoluobčanů věrohodná? 

Druhé dějství zasvětí diváka do několika základních faktů ze života a práce obou vědců a třetí rozkrývá lidské podněty chování postav. Zlidšťující úlohu má v celé hře Bohrova manželka Markéta (Marta Vančurová), která základní konflikt odlehčuje úhlem pohledu vědou nezatíženého jedince. Závěr hry přesto vyznívá rozporuplně. Jak je na tom vlastně Bohr, který na vývoji atomové bomby spolupracoval s Američany ? Jak utrpěl jeho morální profil? Možná jen zdánlivě víc než ten Heisenbergův, který  nestihl vývoj bomby dokončit včas a tím nepoužít a zachovat si ho zdánlivě čistší? A přitom šlo jen o ten difuzní výpočet… Použil pouhý odhad Heisenberg záměrně?

Hra je velmi náročná na text a pozornost, v přetopeném sále plném nesoustředěných studentů, utlačována na svém místě dvoumetrovým mládencem, jsem se i já přistihla, že tíhnu k dřímotě. Temná, poněkud statická režie Jakuba Špalka soustředění nijak neusnadňovala, herci náročný part zvládli dobře, ale u obtížného textu někdy soustředění převažovalo nad hereckým prožitkem. Z toho hlediska působilo nejautentičtěji  druhé dějství, které díky vzpomínkám na minulost působilo jaksi uvolněněji. Velké téma hry o motivech jednání lidských bytostí hře v roce 1998 vysloužilo London Theatre Award. Dnes, kdy je hrozba jaderného konfliktu opět na pořadu, si lze těžko představit aktuálnější problém. Tím víc mě mrzí, že jsem  hře nedokázala „propadnout“ tak, jak by si asi zasloužila.

Nedokážu se zbavit dojmu, že představení se někde zadrhlo, že mohlo působit kompaktněji a přes závažnost sdělovaného méně tíživě. Použiji-li však slova autora hry uvedená na přebalu programu, který tvrdí, že „Jednou z forem neurčitosti zmíněné ve hře je neurčitost lidské paměti, nebo jinak, neurčitelnost historických záznamů,“ třeba to bylo všechno jinak …..

Gold za všechny peníze v ABC

Přestože divadelní sezona začala před čtyřmi měsíci, poprvé jsem se dostala do divadla až poslední týden v prosinci, navíc do divadla, kde nejsem častým návštěvníkem, totiž do ABC. Tenhle prostor má pro mě lehce památeční charakter. Odmyslím-li éru Wericha a Horníčka, kterou jsem bohužel už nestihla, zažila jsem tu v dobách gymnaziálních studií spoustu báječných představení s Klubem mladého diváka, kdy tu působili opravdoví herečtí mistři jako Václav Voska, Jaroslava Adamová, Marie Rosůlková, Viktor Preiss …. a kdy jsme sem pravidelně docházely s J., s tehdejším příjmením R., mou nejlepší to přítelkyní na střední škole i dnes.

Po revoluci jsem tu byla snad jen dvakrát a že po revoluci znamená pěknou řádku let … Divadlo se repertoárově profilovalo … mně se nejprve nedostávalo na docházení tolik času a posléze vymizela potřeba. Momentální touha byla zajít prostě do divadla a spíš šlo o abstinenční příznaky než promyšlenou volbu, konečně na nic jiného ani nebyly vstupenky. Stalo se tedy, že jsem se ocitla na adaptaci románu Josefa Hellera Gold za všechny peníze.

Divadelní úpravy románů bývají nesnadné a často ošidné a to se bohužel potvrdilo i u téhle dramatizace. Podotýkám, že jsem  románem nedotčena, přesto četba rozhovoru s J. Hellerem v programu odhalila víc, než se podařilo vyjádřit hrou. Před diváky se rozprostírá příběh profesora angličtiny, příležitostného autora článků, jehož touhou je napsat román o své židovské zkušenosti. Tento muž dostane nabídku získat práci v Bílém domě a následně třeba i ve vládě … Jak svůdné.  

Hra se rozmělňuje do několik rovin: život celé rodiny se točí kolem touhy dostat starého otce do bytu na Floridě, tahle snaha jakoby převyšovala všechno ostatní, co se v rodině odehrává, soukromý život  Bruce je o vyhořelém vztahu s manželkou a o ambici postoupit ve společenském žebříčku. Tam „výš“ je ale zoufale prázdno a to politickým stylem počínaje a soukromým vztahem s dlouhonohou blondýnou, jejíž otec mu má pomoci k postupu, konče. Všemi rovinami pak prolíná fakt, že i v Americe musela a patrně stále musí židovská menšina čelit rasové nesnášenlivosti a setkává se s postoji zcela odlišnými, než by se od svobodomyslné země dalo očekávat.  Hodně velké téma, na prknech divadla ale působí trochu okrajově.

Jako prostředek k posouvání děje používá dramaturgie monology hlavního hrdiny ve třetí osobě, kterými se dostává divák do dalšího obrazu (zejména v první polovině) a tenhle způsob bohužel funguje jako zpomalovač s lehce uspávajícím účinkem. I z časových důvodů je nepochybně náročnější a  obtížnější předkládat rozpory, rozvíjet vztahy a vše zase skloubit dohromady hereckou akcí na jevišti. Použitá metoda brzdila tempo a vlastně i vytrhovala ze zápletky.  

Hra měla premiéru koncem listopadu 2011.  Dá se tedy očekávat, že se herci zbaví přebrebtů, které nejspíš pramení z nezažitého textu. Přes všechny výhrady má Luboš Veselý  nejspíš našlápnuto k jedné ze svých velkých rolí, autenticky působí Hanuš Bor v roli starého otce židovské rodiny, Pavel Juřica, představitel Bílého domu, jako mistr ničeho i všeho řečení  i Vladimír Čech jako člověk bez skrupulí, přesvědčený, že má-li peníze, může naprosto cokoliv, byť jeho pojetí působí malinko podbízivě ….  Pak už jen dobře vypadá Anna Kulovaná v roli „pravé blondýny“… Uvidíte-li dobře, neuvidíte-li, nic se nestane. Před další návštěvou ABC si dám nejspíš opět pauzu.

Krásný a ještě lepší nový rok 2012

Nastal čas novoročenek.  V některých zemích se nijak nepřohřešíte, když novoročenka zastihne svého adresáta do konce ledna nového roku, u nás se vžil zvyk, že by měla být doručena do konce roku starého, nejspíš aby mohlo přání fungovat opravdu od 1. ledna. 

V českých zemích přišel s touhle novinkou hrabě Karel Chotek v roce 1827. Množství příbuzných, přátel a známých patrně dosahovalo takového počtu, že se s tehdejšími dopravními možnostmi postupně stávalo nemožným všechny objet a popřát jim osobně, zrodil se tak nápad s písemnou “omluvenkou”. Místo osobního potřesení pravicí začal pan hrabě rozesílat kartičky s obrázkem. Na přelomu 19. a 20. století údajně obrázek doplnil Viktor Stretti textem Pour feliciter, za který se doplnil nový letopočet. Přestože se v našich zemích vžila zkratka PF …, právě Francouzi její význam kupodivu neznají. V jejich domovině její použití není vůbec běžné, přestože zkratka pochází z jejich jazyka.

V anglosaských zemích přišel s první novoročenkou a vánočním přáním současně vynálezce Sir Henry Cole, který svým nápadem vyřešil přání k oběma po sobě následujícím svátkům, možná ho potěšil i ekonomický efekt platby jednoho poštovného. Takhle vypadala první britská novoročenka výtvarně zpracovaná dvorním malířem Johnem Callottem Horslem v roce 1843. Možná trošku zarazí, že na ní dává mladá žena napít ze sklenice víno malému dítěti, ale zdá se, že tak velel místní zvyk.  

V 70. a 80. letech jsem si oblíbila novoročenky které prodávali v Albatrosu a vyrobil je Unicef s cílem přispět z jejich prodeje na charitu. Výtvarně se tehdy naprosto odlišovaly od běžné produkce. Shodou okolností byla autorkou té první unicefské novoročenky z roku 1949 československá sedmiletá holčička Jitka Samková .  Obrázek dětí tančících kolem májky namalovala v hodině kreslení na kus skla, protože papíru byl nedostatek, a chtěla jím poděkovat nové organizaci Unicef za léky a mléko pro děti z její vesnice zničené válkou.  Její učitelka obrázek poslala do kanceláře Unicefu v Praze, odtud putoval do Vídně a do centrály v New Yorku, kde inspiroval tehdejší pracovníky k vytvoření projektu novoročních přáni.

I když dnes pozvolna rozesílání pohlednic upadá a nahrazují jej stále víc novoročenky elektronické, tu papírovou budu vždycky vnímat jako známku bližšího vztahu. I tak, přestože elektronicky, bych chtěla popřát pravidelným i nepravidelným čtenářům a návštěvníkům blogu, aby byl jejich nový rok 2012 alespoň o kousíček hezčí než ten předchozí nebo alespoň stejně tak pěkný, jako ten minulý.

 

 

Lentos muzeum v Linci

Pokaždé když přijedu do nějakého města v zahraničí, nutí mě to porovnávat životní styl tam a u nás. Linec, pravda, není úplně malý (skoro 190 000 obyvatel), ale přímo v centru to vypadá o dost jinak než ve většině našich měst. Žádné pochybné prodejny se suvenýry a vitenamští obchodníci s nekvalitním zbožím. Je sobota odpoledne, lidé nakupují, procházejí se, baví se, vysedávají po kavárnách. V Linci si uchránili ducha centra s normálními obchody v parterech domů, které nájemci neopustili ani po vybudování obchodních center na kraji města. A co zaráží nejvíc, lidé chodí do galerií a muzeí, v místní galerii moderního umění bylo skoro „vyprodáno“. Pohledné historické centrum se snoubí s novostavbami, které se množí u břehů Dunaje.

Chtěli jsme se podívat do dvou z nich, ale nakonec jsme zvládli pouze jednu, Lentos Kunstmuseum Linz. Muzeum tvoří jakousi bránu z betonu a skla, která otevírá široký pohled od břehu Dunaje na druhou stranu, kde se tyčí další novostavba, tentokrát Ars Electronica Center, ve kterém sídlí digitální muzeum budoucnosti, snad se zadaří někdy příště. 

LENTOS muzeum otevřelo veřejnosti své brány v roce 2003, kdy došlo ke konečnému zhmotnění návrhu curyšských architektů Weber & Hofer a je dnes považováno za jedno z nejdůležitějších muzeí moderního a současného umění v Rakousku. Momentálně je tu   k vidění obsáhlá výstava stálého charakteru Die Sammlung 1900 – 2011, která dává nahlédnout do sbírek  nashromážděných v poslední době. Expozice se člení do 11 prostor, které zahrnují 11 desetiletých období, která pokrývají 111 let vývoje výtvarného umění od minulého století proslaveného svými zvraty, nejrůznějšími styly a změnami.

Každá „desetiletka“ má svůj originální název, ta první od 1900 do 1910 například v titulu nese rozpor mezi mužským a ženským viděním světa, po expresionistickém období následuje boom fotografie, čtyřicátá léta řeší otázku zda emigrovat či kolaborovat a pokračuje válka a po ní období chaosu, pop-artu, realismu a hyperrealismu, konceptuálního umění a videoartu …. každé prezentované nejdůležitějšími akvizicemi. Výstava má dlouhodobý charakter, instalována je od března tohoto roku a nějakou dobu ještě k vidění bude.

Obě krátkodobé výstavy lze shlédnout ještě v prvním měsíci nového roku. V podzemí jsou vystaveny kresby a grafiky Elfriede Trautnerové, které mě příliš neoslovily, mnohem větší prostor je věnovaný výstavě Markuse Schinwalda, mladého rakouského umělce, do kterého jsou patrně vkládány velké naděje. Je to jeho první velká výstava, současně má svou  expozici vystavenu i v rakouském pavilonu v Benátkách.  Patrná je jeho fascinace lidskou bytostí, zejména oděvem, který  mu symbolizuje rozpor mezi „přírodním“ tělem a jakousi kulturní konstrukcí, kterou si každý vytváří jako vlastní prezentaci v rámci konvencí i v touze po originalitě. 

Johnny Winter – Lucerna Music Bar

Díky svým bližním jsem se zase dostala na koncert osobnosti,  jejíž existenci jsem dosud nějak vytěsňovala. Jak  jsem se posléze dozvěděla, pohybuje se  Johnny Winter v bluesovém světě spolu se svým bratrem Edgarem od šedesátých let, já měla tu čest až včera večer v Lucerna Music Baru. Vždycky mě někam vezmou “naslepo”, ale asi mají dobrý vkus, protože většinou jsem docela nadšená.

Jak se ukázalo, nebyl legendární bílý bluesman  v Čechách po prvé  a mě koncert opravdu mile překvapil. Kapela, kterou se obklopil, hrála opravdu dobře, od prvních akordů neuvěřitelný drajv, tryskalo z nich nadšení a radost. Lucerna Music bar plná v rytmu blues pohybujících se šedesátníků (mladší generace byla ve výrazné menšině).  Legendární Johnny na tom ovšem  fyzicky nebyl nejlépe. S tváří skrytou pod obrovským kovbojským kloboukem zpod kterého splývaly dlouhé bílé vlasy (JW je totiž albín) se zvolna ubíral ke své židli ve středu pódia a se zavřenýma očima nechal své prsty rozběhnout  po hmatníku své vzhledově i zvukové zvláštní kytary Erlewine Lazer. Těžko uvěřit, že téhle bluesové legendě je 67 let. Upřímně: nevypadá totiž vůbec dobře, celý večer jsem o něj měla upřímný strach. Z jen o rok staršího Keith Richards totiž neustále tryskají gejzíry energie. Johnny Winter vypadal, jako když ho drží jen to, že hraje.

Známé hity i nové kousky rozpohybují celý sál. Vito Luizi mimo hry na bicí dokazuje, že má i  úctyhodný hlasový fond, skvělý je Paul Nelson na kytaru i neuvěřitelně a neustále se šklebící Scott Spray na basu. Hraní jde Johnnymu výborně, zpěvu ale chybí náboj, není mu moc rozumět, připadá mi povadle.

Derou se přede mě diváci lační ulovit unikátní záběry (stojím totiž nezvykle blízko u pódia) a ani mě to neštve, protože rytmus kapely je vážně strhující. Po přídavcích zjišťuji, že jsem přišla o sluch, ale zato mi vůbec nedošlo, že mě bolí nohy nebo záda. Tak díky Johnny, doufám, že ve Staré Roli s Lubošem Andrštem do klaplo a  držím palce na zbytek letošní šňůry!

Jiří Matějů – Mezi mnou a tebou

Mám slabost pro abstraktní umění obecně, objeví-li se příležitost, navštívit výstavu umělce jakým je Jiří Matějů, jehož tvorbu lze pod pojem geometrická abstrakce a op-art bez obav zařadit, nelze na ní chybět. V nevelkém prostoru druhého patra Staroměstské radnice probíhá jeho výstava do 1. ledna 2012, je tudíž spousta času se na ní zajít podívat. Na druhé straně zase ne tolik, abyste nedopadli jako zde. 

Když se dívám na obrazy Jiřího Matějů, zejména na kresby vystavené v prvním patře síně, vybaví se mi práce Josefa Alberse, známého představitele Bauhausu, který si rád hrál s barevnými plochami a jejich prolínáním. (Jeho poslední výstavu bylo možné shlédnout letos v létě v Kodani).

Rámované kresby zhotovené na ručním papíře, které tvoří barevní geometrické plochy, které se prolínají nebo naopak zachovávají přísné odstupy, působí pozitivně svou barevností i kompozicí.  U obrazů, které patrně z důvodu dokonalého působení optických vjemů dosahují značných rozměrů,  mile překvapí, že u nich vždy najdeme opravdový název. Jako by měl právě název usnadnit orientaci diváka.

Nemálo umělců abstrakce (a nejen jich) se spokojí s číslováním obrazů nebo obecným titulkem „Bez názvu“. Jiří Matějů dává svým obrazům  názvy zcela důsledně. A ne ledajaké, jména odkazují na nejrůznější obecné jevy, skrývají filozofické podtexty. Sem patří mimo jiné i obraz, po kterém je pojmenovaná celá výstava, totiž Mezi mnou a tebou. Podle textu Petra Vaňouse vlastně název výstavy symbolizuje tři roviny: vztah dvou vnitřních poloh umělce samotného, jakési já – ty (laicky si představuji cosi v duchu Járy Cimrmana: „Ty pořád někde běháš a mě z toho pak bolej nohy.“ ), dále pak vztah umělce a diváka a zároveň jde o spojnici jednotlivých období v kontextu dějin umění.

Ono já a ty se dá vnímat opravdu mnohotvárně. Je to vztah vertikálních a horizontálních linií vzájemně i pouze mezi sebou, symbolem vztahu barev a kompozičních variací a obecně vztahů a jejich vzájemné rovnováhy. Jednotlivé roviny mohou stejně dobře obsahovat pouze  jakýsi „technický“ formální výraz obrazu jako nejširší kontexty vztahů mezi jednotlivci, jednotlivcem a společností, společností a vesmírným řádem.

Díváním se na tyhle obrazy jako by divák nikdy nemohl vyčerpat všechny možnosti, jako by sledoval principy harmonie a řádu a objevoval v nich stále nové myšlenky.

Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

a zatím nejdelší ….

O řecké mytologii jsem měla vždycky poměrně jasno, jako dítě jsem ráda čítávala Petiškovy příběhy. V germánských mýtech jsem se neorientovala ani zbla a tak současné přenosy Wagnerova cyklu Prsten Neibelungů z Metropolitní opery v NY vítám nejen jako nevšední hudební a inscenační zážitek, ale také jako lekci ze severských ság a germánských pohanských příběhů.

Protože Wagner psal cyklus několik let – první myšlenka se objevila někdy kolem 1840, první operu z cyklu – Zlato Rýna – dokončil v roce 1869, následovala Valkýra a až v roce 1876 měl premiéru Siegfried a následně Soumrak bohů. I autor měl patrně potřebu děj  průběžně rekapitulovat, o čemž svědčí i první dějství Siegfrieda, kde ve scéně mezi Mimem a Poutníkem (což není nikdo jiný než maskovaný Wotan, vládce germánského sídla bohů Valhally) zapomětlivému divákovi připomenou historii minulých příběhů. 

Řekla jsem si proto, že ten rozsáhlý příběh také trochu připomenu. O Zlatě Rýna stručně zde. O Valkýře jsem v květnu nic napsat nestihla a teď to samozřejmě chybí, ale pokusím se krátce navázat, abych se dostala k Siegfriedovi.

Podobně jako Zeus, i Wotan se může pochlubit nemálem záletných historek. Z nelegálního svazku s bohyní země Erdou zplodil devět dcer, valkýr, jejichž úkolem bylo dostat bohy přes duhový most na Valhallu a následně přivádět mrtvé hrdiny, kteří zde získali nesmrtelnost a měli toto sídlo bohů chránit. Zároveň – též nelegálně – zplodil dvojčata Sieglindu a Siegmunda (v jarním přenosu zpívali vynikající Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann) z ženou z rodu Walsungů, kteří měli zlomit kletbu Niebelungů. Má tak učinit muž, který z kmene stromu vyjme meč Notung.

Dvojčata ovšem byla rozdělena, takže když se po letech setkávají, je Sieglinde vdaná. O svém sourozenectví nic netuší a zahoří k sobě láskou. Vztah těžko snáší nejen manžel Sieglinde, ale také Freia, Wotanova manželka, jinak ochránkyně manželského krbu. Taková potupa je pro ni nepřijatelná, donutí Wotana zasáhnout a narušitele posvátného svazku manželského zničit. Tomu se do toho nechce, ale má „máslo na hlavě“ a tak poslechne.   Jediný kdo nechápe jak může zničit vlastní dítě a rozhodne se otci vzepřít, je jeho nejmilejší valkýra Brunhilda. Wotan tedy svým kopím zlomí meč, který Siegmund vytáhl ze zajetí stromu a svého syna zahubí. V té době už ale Sieglinde nosí pod srdcem Siegmudova syna a Brunhilda ji ochrání, aby mohla v klidu porodit. Za neposlušnost Wotan Brunhildu odsoudí k věčnému spánku na vysoké skále v trvalém obležení plamenů. Vysvobodit ji může jen hrdina, který nezná strach.

A konečně jsme u třetího dílu, totiž Siegfrieda, kterého v sobotu nabídl přímý přenos v nejednom kině v České republice. Já měla to štěstí v Pardubicích. Zatímco na pražských wágnerovských představeních bylo vyprodáno, pardubické Cinestar zelo prázdnotou a po prvním dějství dokonce pár jedinců vzdalo. Tím hůř pro ně.  

V prvním dějství tedy Wagner připomene obsah předchozích dílů (dohromady to zabere něco přes hodinku). Když se tedy nepoučený divák na konci prvního dějství seznámí s obsahem dílů předchozích, může se směle pustit do sledování pokračování příběhu. K tomu se dozvíme, že Mime poskytl azyl Sieglinde, která po porodu zemřela a on se ujal budoucího pána Notungu, Siegfrieda, který ovšemo své minulosti nic netuší. Pátrá se tu i po tajemství zlomeného meče, který se Mimemu (Alberichovu bratrovi) nedaří skout dohromady. Od Poutníka se dozví, že jedině hrdina, který neví, co je strach, dokáže Notungu vrátit celistvost, takže se opravy meče ujme sám hlavní hrdina, který jej jednoduše roztaví a znovu odlije.

Druhé dějství líčí Siegfriedův boj s drakem, potažmo s obrem Fafnerem, který díky Tarnhelmu (přilby ukuté z rýnského pokladu) získává podobu draka a chrání poklad, který získal za vybudování sídla bohů.  Siegfired samozřejmě draka zabije,  (jeho podoba byla jediným prvkem, který mi výtvarně v newyorském nastudování neseděl) náhodným olíznutím obrovy krve získá dar porozumět řeči zvířat (nabízí se okamžitě paralele se Zlatovláskou, nepatříme nadarmo do střední Evropy) a na radu ptáčka si vybere jen prsten a kouzelnou přilbu, dvě věci, na  které si brousí zuby skřeti Mime a Alberich. Přes obrovu smrt (leitmotiv zde, je dějství neuvěřitelně lyrické, sedmnáctiletý hrdina, který nikdy nepoznal lásku otce ani matky, vyjevuje svůj vřelý vztah k přírodě a odhaluje svou citlivou duši.

Ve třetím dějství hledá mladík na ptáčkovo doporučení Brunhildu. Na své cestě zlomí Notungem posvátné kopí Wotanovo, který tím přichází o svou sílu. V cestě za láskou mu tedy nic nebrání. Dosud ve svém životě nepotkal ženu a krásou Brunhildy je ohromen. Pochopí, že bez polibku tuhle germánskou Šípkovou Růženku neprobudí. Když si oba vzájemně vyjasní své vztahy a pochopí, že jsou si souzeni, padá opona a divákovi nezbude než si  počkat na únorové představení Soumraku bohů, které už podle názvu žádný happyend nevěstí.

Produkce opery samozřejmě pracuje se scénou navrženou pro první díl. Zatímco v prvních dvou částech byla scéna výrazně minimalistická a popisnější byly pouze kostýmy, tentokrát je v představení využita projekce reálné přírody na  pohyblivou konstrukci. Jsme ve skutečné přírodě, skutečném lese, kde na členité kořeny stromů padá podzimní listí, zurčí potůčky, šumí vodopády a létají tu zázrační ptáčci a přitom výtvarně tohle množství detailů nijak neruší  … Nádherná příroda obklopuje mladého  blonďatého svalovce, kterého ztvárnil Jay Hunter Morris, dokonalé vtělení severského modrookého blonďatého hrdiny, který prakticky neopustí scénu a jehož pěvecký part je velmi náročný. Také výkony ostatních postav byly naprosto brilantní. Odzbrojující Bryn Terfel v roli Poutníka, ve skutečnosti zmoudřelý Wotan, náležitě odpudivý Mime Gerharda Siegla a Deborah Voigt v roli Brunhildy zcela dokonalá kombinace německy plné krásné ženy nevšedního půvabu a hlasových schopností.  

Titulky v překladu Zuzany Joskové, použité pro Siegfrieda, odpovídaly mnohem lépe vnímání diváka 21. století. Trochu jsem se obávala překladu Josefa Vymětala z roku 1915 v minulém přenosu, který byl sice stejně heroický a vznosný jako Wagnerova hudba, ale pro mě bylo jednodušší sledovat anglické titulky.