Žena roku 1900

Polokonfekční oděv ženy 1906Opravdu jsem si v knihovně půjčila knihu Heleny Šmahelové Žena roku 1900. Jméno autorky ve mně vzbuzuje adolescentní nostalgii po jejích dívčích románech. Příběh spisovatelčiny matky je však víc než čtení pro dospělé „holky“. Román z doby před sto lety, je dokladem o morálce a předsudcích, jakým se ženy musely valnou většinou podřizovat. Těžko si představit jaký cejch znamenalo býti zrozena z lože nemanželského, když dnes rodné listy tuto „rubriku“ ani neuvádějí. Jaké to je vyrůstat v rodině, o které se domnívám, že si mě vzala za vlastní a přitom vlastní být. Těžko chápat, že jediným smyslem existence ženy bylo najít vhodného manžela a plodit potomstvo, což na druhé straně zas až tak nepřirozená činnost není. A pokud nemám štěstí, a rodina mě nemůže zajistit věnem, pak si mohu dovolit prožít samostatný život „staré“ panny. Přestože příběh potvrzuje, že ani manžel nemusí znamenat jistotu a bezpečí do konce života, má žena povinnost se mu podřizovat a dbát na mínění okolí.

Je dnešní doba opravdu tak odlišná? Jsou opravdu všechny stereotypy předválečného Rakouska – Uherska přežité? Přestože se obě světové války výraznou měrou podepsaly na ženské emancipaci, emancipační proud jakoby ženské představy zanesl jinam, než možná chtěly. Hltám stránky příběhu, který hrdinku unášel tam, kam zavelel manžel, ale vždyť život vedle alkoholika není snadný ani pro dnešní ženu.

Jak ubývají stránky, uvědomuji si, kolik životních okamžiků ze života hrdinky dodnes platí. Mladý člověk pohrdající starými lidmi pro ně teprve s přibývajícími roky nachází pochopení. Talentovaná dívka se „špatným“ rodokmenem nedokáže prosadit svoje tvůrčí záměry, ale i dnes je těžké se prosadit. Ona svůj nesporný talent a obchodního ducha neprosadila i kvůli své nemoci. Někomu osud možná přihraje do cesty šťastnou náhodu, ale i k té je potřeba další souhra okolností, charakterových vlastností a hlavně vlastní úpěnlivá touha a píle, bez nichž se prostě záměr nezdaří.

Manžel hlavní hrdinky s manickou a depresivní pravidelností překypuje nápady a propadá beznaději. Když projekty krachují, utápí se v alkoholu. I jeho žena si přiznává svůj díl zavinění. Nikdy nebyla tou správnou hospodyní. Její život, to byla jehla a nit a sen o vlastním konfekčním závodě. Nedokázala se přizpůsobit životu odpovědné hospodyně. Nedokázala svého muže kontrolovat, zastrašovat ho a „odkloňovat“ vydělané peníze. Život není tak dlouhý, člověk by se neměl neustále podřizovat. Ať před sto lety nebo dnes, řada žen se stále ke scénáři podřízené manželky utíká a řada mužů ho od svých partnerek dokonce vyžaduje.

Dočetla jsem pozdě večer a bylo mi líto toho krátkého života. Musela jsem vzpomenout na vlastní maminku, která mi vždycky vštěpovala, že se vždycky musím spoléhat jen na sebe. Dosáhnout vzdělání a získat zaměstnání, které uživí mě a mé případné děti, učiní mě nezávislou a schopnou postarat se vždycky sama o sebe.

 

Pražské kavárny a jejich svět

Obálka kavárny_bigVýstava o pražských kavárnách proběhla v Muzeu hlavního města Prahy dobře před 5 lety. Když jsem ve svém oblíbeném Podzemním antikvariátu náhodně natrefila na publikaci, kterou tehdy u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Paseka, musela být moje! Navíc krásně zachovalá, jako nová. Je plná reprodukcí obrazů umělců období moderny, fotografií interiérů slavných kaváren, kavárenského vybavení a předmětů  s tehdejším výkonem profese souvisejících. Zaměřuje se na podniky vybudované před první světovou válkou a v období první republiky a je plná zajímavých informací.

Kavárny fungovaly jako centrum společenského a intelektuálního života. Scházeli se v nich umělci, politici, podnikatelé, vznikala zde politická i umělecká uskupení. Řada lidí navštěvovala kavárny i proto, že jim vlastní bydlení neposkytovalo vhodný prostor pro přijímání návštěv a v zimě se tu navíc topilo. K dispozici byly tiskoviny, později rozhlas. Zejména se tu však mohlo volně a svobodně kouřit.

Je dobře, že po období útlumu, který pro kavárenský provoz představoval minulý režim, se už pár let blýská na lepší časy a kavárny v Praze rostou jako houby po dešti. Zatímco typické kavárenské činnosti se malinko proměnily, pití kávy a setkávání jejích příznivců zůstalo. Jednou z nejzásadnějších proměn současných kaváren je zákaz kouření. Pro naše dědečky nejspíš nepochopitelné, leckterý současník však tuhle skutečnost uvítá.

Řada současných kaváren si uchovala stylový interiér, ke kterému nabízí zajímavý „genius loci“. Jiné sázejí na současný styl, moderní design i odkazy do minulosti. V Praze působí i řada „kávových“ řetězců, popíjení kávy z papírového kelímku však ne a ne propadnout. Z bývalých velkokaváren lze stále navštívit kavárnu Louvre umístěnou v prvním patře, v době jejího vzniku běžná lokalizace. Do minulosti se vrátíte nejen v kulečníkovém sále, promyšlený jídelníček nabízí k  snídani třeba vejce do skla. V kavárně Slavia na rohu Národní třídy a nábřeží, která se v 60. letech minulého století stala kulturním centrem, ke kterému patřil i prezident Havel, se sice můžete pokochat pouze kopií slavného obrazu Viktora Olivy Piják absintu, ale časy minulé stále připomíná.  V Café Imperial se ovšem házení koblih, oblíbené to činnosti známé ze Saturnina, už neprovozuje, přestože v 90. letech mísa koblih ještě v jídelníčku figurovala. Inu, asi se jim keramická výzdoba špatně čistila.

Viktor Oliva Piják absintu

Viktor Oliva Piják absintu

Z novodobých kaváren stojí za návštěvu třeba Café Amandine ve francouzském stylu. Především na  naprosto bezkonkurenční zákusky stojí za to zajít do Café-Café a kdo hledá příjemné prostředí k posezení s kávou z vlastní pražírny podávanou v řadě často zapomenutých úprav, musí zajít do kavárny nazvané Můj šálek kávy v Karlíně. Tištěné noviny a časopisy už dnešní kavárny tolik nenabízejí, nezbytným se však stalo poskytování wi-fi připojení. Někteří tvrdohlaví majitelé ovšem moderní technologie zarputile odmítají a tak lze narazit i na podnik, jehož vstupní cedule informuje: „Wi-fi nemáme, bavte se spolu“.

Ivana Lomová Mobil

Ivana Lomová Mobil

Génius Bohuslav Reynek

Bohuslav Reynek

Z výstavy Bohuslava Reynka  - Génius, na kterého jsme měli zapomenout – jsem měla tak trochu obavy. Bála jsem se, že její obsah bude depresivní a do mého současného rozpoložení vnese jen další negaci. Vše ale dopadlo zcela opačně, do mého rozpoložení přinesla naopak klid a jakousi útěchu.

Architektonicky nápaditě vyřešený prostor (jak už bývá pro Federica Díaze a jeho koncepce pro Galerii Zdeňka Sklenáře zvykem) je pojednaný jako jakýsi oválný labyrint, na jehož tmavých stěnách jsou rozmístěny Reynkovy grafiky. Jejich rámování pochází nepochybně z pekingské výstavy, která se vlastně v Praze prezentuje. Zvláštně řešené rohy rámů jsou určitě vytvořené podle čínských vzorů, ne-li pak přímo v této exotické zemi.

Reynek, který začínal s kresbou a malbou, pracuje od počátku 30. let většinou technikou suché jehly a právě tuto část tvorby výstava prezentuje. Na sklonku života prováděl pokusy s chliché-verre, které určitým způsobem pracují s fotografickou technikou, ale z popisek jsem si úplně nedokázala představit, jak to v praxi funguje. Jak postupuji výstavou, začínám chápat, proč se u pokladny prodává i lupa. Nevhodně mi to připomene scénu s Ukou Ješitou s jisté české komedie, ale pak už postupuji tak, jak mě výstava směruje.

Reynek se věnoval v podstatě dvěma hlavním tématům. Jednak to byla tématika náboženská (jím ilustrovaná bible je na výstavě v prodeji), ve které dominují zejména okamžiky z ukřižování Krista, ale zobrazuje i další svaté, půvabný je obrázek Sv. Martina. Druhá tematická oblast je mi mnohem bližší. Jsou to jakási zátiší z prostředí, ve kterém Reynek žil– vesnice, hospodaření na rodném statku, příroda. Pohledy z okna, pavučina, veverka na stromě, domácí zvířata, stromy, klády v zimním lese …  Zajímavé je, že na jeho obrázcích není patrný žádný dramatický umělecký vývoj, zásadní proměna, ke které většina tvůrců během svého života dospěje. Obrázky jsou však nesmírně působivé a vyzařují klid, jistou osudovost, smutek.  A přestože jsou to malé formáty, kompozičně by od minuty mohly fungovat jako velká plátna.

Výstavu dokresluje film, který se promítá na empoře. Zajímavě přibližuje autorův život v kontextu doby. Ve filmu vystupuje nejen básník a grafik Reynek, velký prostor dostali jeho synové, kteří líčením osobních vzpomínek a prožitků doplňují portrét člověka, který za svého života prakticky nevystavoval a nikdo ho nevydával. Jeho disidentství však rozhodně nebylo nijak programové. Prostě se věnoval tomu, čemu věřil a chtěl to dělat bez ohledu na dobu. Pracoval na svém statku (uvádí například, že vstával ve dvě hodiny ráno, aby připravil krmení prasatům…) a ve volných chvílích si prostě „škrábal“ do destičky. Úryvky z jeho tvorby čte ve filmu Martin Jirous, ty z díla Suzanne Renaud, jeho manželky, Jana Preissová.

Kočka na okně

 

 

 

Jiří Štourač u Topičů

vytv_Jiri%20Stourac_dupRáda chodím na akce, které pořádá Topičův salon. Jednak jsou vždycky komorní a příjemné, ale hlavně výstavní dramaturgie přichází zásadně se jmény, která se ve veřejném prostoru příliš neskloňují. Často se na nich setkávám s autory, o jejich tvorbě jsem příliš netušila a jsem za to ráda. Proto pro mě bylo obohacující i Večerní setkání malíře Jiřího Štourače s Josefem Mlejnkem v Topičově salonu u příležitosti Štouračovy probíhající výstavy Ticho, které mluví.

Mé první dojmy z jeho obrazů vlastně byly trochu smíšené. Jako příznivce abstrakce, konstruktivismu, strukturalismu a jiných nefigurativních směrů mě lehce zaskočil autorův realistický projev. Na druhou stranu jsou jeho plátna přitažlivá a šíří kolem sebe jakési nadpřirozené duchovno a osvícení. Jednotlivé předměty působí nehmotně, vlastně jako obrysy těch skutečných. Nepodařilo se mi však dešifrovat techniku, jakou autor své imprese, ve kterých svět vypadá jako by žil jen za svítání či za soumraku, dosahuje. V ploše obrazu působí některé věci jako nasprejované přes šablonu, stopy po štětci zároveň  domněnku zavrhují. Bývala bych se ráda zeptala, ale před zahájením jsem netušila, který z přítomných je autor a po „programu“ byl okupován příznivci a já si netroufla.

Vždycky mě zajímá, co autora při práci ovlivňuje a tak už jeho úvodní projev, ve kterém popisoval pohnutky vzniku obrazu, použitého na plakátu k výstavě, mě zaujal. Štourač snad ani nepatří do našich uspěchaných časů. Jeho líčení krátkého pobytu v klášteře trapistů v Nových Dvorech domněnku jen potvrzuje a zároveň usnadňuje pochopení nejen obrazů, na který se objevují mniši. Příklon k intimitě a rozjímání je patrný ze všech pláten. Jeho líčení prvního setkání s italskými freskami Piera della Francesky v Arezzu, odkaz, jakým se přes tohoto renesančního umělce dostal zpátky do Čech k Bohuslavu Martinů a jak náhodně a přitom osudově dospěl k setkání (i osobnímu) s Balthusem, zachytilo životní momenty, které ovlivnily i jeho tvorbu.

Jako dokonalý doplněk k malbě působil hudební úvod a závěr setkání. Manželé Irena a Vojtěch Havlovi, hráči na vilou da gamba, hráli vlastní skladby. Jímavé táhlé tóny byly tak zvláštní a nutkavé, že jsem okamžitě začala googlovat, abych se o duu dozvěděla víc. Minimalistický hudební styl a jemný chvějivý přednes Ireny Havlové se určitě zavrtaly pod kůži nejen mou, snad víc, než bych si přála.

Povídání nebylo dlouhé, přesto to byl intenzivní okamžik spirituálního povzbuzení.

Maruška

Účesy 60. let – drdol

Studio_Vintage

Při pátrání po původu vzniku českého slova drdol jsem bohužel neobjevila žádnou souvislost s francouzským výrazem „chignon“ (který ostatně převzala i angličtina). Indicie naopak směřují k německému výrazu „gügerël“, kterým se ve středověku označovaly vysoké dámské klobouky. V českém prostředí se výraz překládal jako drdol (též kokrhel) a význam evidentně přesmýkl od klobouku k účesu.

Ať je to jak je to, drdol jednoduše znamená vyčesaný účes, který odhaluje šíji, což působí nesmírně elegantně a sexy. Od antiky prošel vývojem, který nejspíš vrcholil v období rokoka, kdy drdoly několikrát převyšovaly výšku hlavy. V 60. letech minulého století vstoupil do dámské módy spolu se specifickou úpravou, totiž tupírováním (crêpage), které dokázalo vytvořit nebývalý objem účesu.

A právě tomuto specifickému období se věnoval první workshop, který uspořádal nově otevřený vintage obchůdek Studio Vintage. Jeho majitelka svým zákaznicím nabízí nejen zajímavé oděvy a doplňky, chtěla by jim poskytovat také praktické rady, jak si poradit s dotvořením dokonalého stylu. „Workshopy“ by tak měly pomáhat doplnit vintážního oděv odpovídajícím účesem a líčením.

První „dílnu“ vedla Františka Skoumalová, přední česká stylistka a vizážistka s bohatými zkušenostmi, které sbírala nejen v každodenní práci pro různé televizní kanály, ale také pro světové ikony módního businessu – Blanku Matragi a Osmany Laffitu. A jestli se vám líbí, jak jsou upravené moderátorky zpráv na ČT1 nebo hvězdy tanečního pořadu StarDance, pak i za tím stojí paní Františka.

Cílem worshopu bylo naučit frekventantky učesat tupírovaný drdol, který naše maminky zvládaly běžně před odchodem do zaměstnání. Jeho objem se budoval nejen zmiňovaným tupírováním, ale vypomáhalo se různými vložkami, ať už to byly specifické vlásenkářské výrobky, svinuté ponožky nebo třeba tvrdá houska.

V průběhu podvečera předvedla paní Františka 3 základní typy účesu. Drdol z dlouhých vlasů, drdol s příčeskem na krátkém účesu a drdol na temeni hlavy se splývajícími prameny. Při práci se vzpomínalo na 60. léta, maminky a babičky a s politováním se konstatovalo, že dnešní kadeřnice si už s podobným výtvorem neporadí. Pamatujete, jak to slušelo Věře Čáslavské na kladině právě s drdolem?  

Kdo si chce tenhle účes vyzkoušet doma, nesmí postrádat základní pomůcky: tupírovací hřeben, hojnost vlásenek, lak na vlasy a šikovné ruce. A že vám tupírování vlasy zničí? Budete-li postupovat od kořene vlasů vzhůru a rozčesávat naopak od konečků, nemusíte mít o vlasy obavy. Pokud se vám tyhle účesy líbí a netroufáte si, můžete se příští úterý přihlásit na druhý workshop se stejnou tématikou.

Co tomu říkáte?

Jan Kubíček – Retrospektiva

oriznutoKolínský rodák Jan Kubíček (1927-1930), malíř konstruktivistických a strukturalistických obrazů se své Retrospektivy bohužel nedožil. Je to tím smutnější, že to měla být první velká výstava jeho tvorby v České republice, kterou uspořádala Galerie hl. m. Prahy v Městské knihovně. Zatímco v Německu byl znám a ceněn, v Čechách žil od 70. let poněkud v ústraní a příliš se nezměnilo ani po revoluci. Léta jsem byla přesvědčená, že žil v emigraci.

Na pražské Uměleckoprůmyslové škole studoval v jednom z nejobtížnějších období historie.  S přítelem a kolínským spolužákem Jiřím Balcarem začínali malovat polabské krajiny a od nich se oba postupně dopracovali k nezaměnitelnému stylu, díky němuž náleží k významným osobnostem naší výtvarné scény 20. století. V některých obdobích se jejich tvorba částečně prolínala (období lettrismu), následně si každý z nich našel vlastní cestu (ta Balcarova bohužel skončila velmi záhy).

V počátcích tvorby vychází Jan Kubíček z meziválečné avantgardy. I na něj působil městský prostor s jeho typickými projevy periferie. V prvním výstavním sále jsou k vidění koláže potrhaných plakátovacích ploch i fotografie opadaných omítek, na kterých je ale vždycky patrná přidaná hodnota. U linorytů se dají tušit určité kompoziční shody s Františkem Hudečkem, některé připomenou i Zdeňka Sklenáře. Od grafiky a koláže se Kubíček posouvá k reliéfu a asamblážím (podobně jako Radek Kratina používá drobnosti denní spotřeby).  Kubíčkovy reliéfy jsou v Čechách vystaveny vůbec poprvé.  Objekty jsou strukturálně promyšlené, plošně uspořádané, což je jeden z projevů autorovy systematičnosti a smyslu pro řád.

relief

Pracuje s písmeny a znaky. Některým (x, l, i) dává vyloženě přednost, často se objevuje šipka, čísla. Než se vydá cestou konstruktivismu, zkouší testovat chování různých materiálů například náhodným litím laků na lepenku, kdy obrazcům ponechává vlastní možnost dotváření. Postupně začíná dominovat obdiv k řádu a systému. Když vyčerpá téma šipky, jako ukazatele směru divákova pohledu, věnuje se stále víc geometrickým tvarům, jimž vévodí písmeno L, symbol nekonečné mnohotvárnosti. Doposud tlumené barvy vystřídá výrazná barevnost.

L_orez

Městskému prostředí tentokrát vykresluje sytě barevnými symboly a poprvé také využívá tzv. zmnožování obrazů, kdy klade několik pláten do souvislostí. Někdy v této době začíná využívat jako hlavní motiv čtverec. Čtvercový prostor dělí vertikálně, horizontálně nebo diagonálně a získává řadu variant různých seskupení. V 70. letech vytváří i prostorové objekty většinou v černobílé kombinaci, posléze i z kovu. Od čtverce se dostává ke kruhu, který tzv. dislokuje. Kruhy a jejich výseče se objevují v řadě seskupení, vyplněné, obtahované silnou nebo tenkou linií a jednotlivé variace zmnožuje do řad pláten. Přesto následně pravidelnost tvarů ustupuje pokusům o jejich rozbíjení. V posledním sále výstavy jsou vystaveny fotogramy.  Zajímavých efektů dociluje kladením geometrických tvarů na citlivý papír, kdy působením světla vzniká nejen zajímavá kompozic, ale i struktura.

 

Delení půlkruhu

Na přelomu 50. a 60. let Kubíček působil v seskupení Křižovatka (1963), které sdružovalo mladé umělce, které spojoval obdiv k moderní civilizaci. Jejich výrazným počinem byla v roce 1968 výstava Nová citlivost, která měla vyjádřit vztah umělců k technické civilizaci.  Jan Kubíček patřil k matematicky uvažujícím umělcům. Dokázal se prosadit v zahraničí, kde získal renomé podstatně dřív, než na domácí scéně. Volná tvorba ho v kritických letech normalizace uživit nedokázala a tak pracoval zejména jako ilustrátor a autor filmových plakátů. Škoda, že se do retrospektivní výstavy nevešlo pro srovnání i pár ukázek téhle tvorby.

Muz z prvniho stoleti

 

Vintage odívání

plakát I. ročníkPoprvé jsem se setkala s něčím, co představovalo vintage styl v Nice. Tehdy jsem netušila, že onomu obchodu náleží označení vintage. Vnímala jsem ho jako haut couture „sekáč“, což ode mě ovšem bylo značně neprozíravé a pro obchůdek dehonestující. Ve skutečnosti jsem byla nadšená možností pořídit si originální kousky za ceny víc než příznivé. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, rozjet něco podobného v Praze.

A zatímco jsem přemýšlela a váhala, označení vintage a vše, co se za ním skrývá, si pomalu žilo svým životem. Ujalo se nejen v módě a oblékání. Už z podstaty názvu platí, že se jedná o věci, které “mají něco za sebou”. Anglický slovník uvádí významy jako „vynikající, archivní“, francouzský přímo jmenuje konkrétní archivní značky vín, takže ať už čteme „vintydž“, „ventáž“ nebo “vintáž”, rozhodně je výraz ekvivalentem čehosi, co je kvalitní, prověřené časem, není to běžně k sehnání a často se k onomu kousku váže nějaký konkrétní příběh. Ovšem ne pro vše, co je použité, lze termín vintage využít.  Vintage móda v sobě musí snoubit osobitost, kreativitu, kvalitní materiál a dokonalé řemeslné zpracování. Nemusí jít nutně o výrobky slavných módních domů nebo značek. Kvalitní krejčovina vznikala často v mnohem skrovnějších podmínkách a s módními doplňky to nebylo jinak. Galanterní zboží jako punčochy, rukavičky, kapesníčky se často vytvářely doma, efektní kloboučky i kabelky taktéž, jen s botkami to bylo složitější a průmyslová výroba se tu ujala mnohem snáz.

Jak se společnost industrializovala, věci zlevňovaly a proměňovala se jejich kvalita. Oblečení se přestalo dědit a přešívat (ach ty škody napáchané na maminčiných koktejlkách, které jsem si přešila na šaty do tanečních!) a čím víc se nakupovalo, tím více se také vyhazovalo, protože ubývalo místa na ukládání.

Jistou úctu ke starým předmětům denní spotřeby si v sobě nosíme celkem běžně, k oblečení se však často chováme macešsky. Nový trend, kdy lidi začalo těšit oblékat se současně a využívat přitom kvalitní módu minulosti, je potěšující. Proč by nemohlo být starší oblečení historicky a možná i investičně stejně zajímavé, jako třeba nábytek z Bauhausu. Důkazem rozmachu téhle tendence byl i první Vintage Fair, na který jsem se tak usilovně těšila, až jsem onemocněla a propásla jej. Místo abych dnes psala, jak byl úžasný, jen se lituji a nezbývá, než těšit se na další ročník. A jak to tak vypadá, nebudu muset čekat celý rok. Z důvěrných zdrojů mám informaci, že na podzim se chystá další!