Josef Šíma: země – světlo

Výstava pořádaná v prostorách Muzea Kampa je v hlavním městě letos již druhou výstavou téhož autora. V březnu byly práce Josefa Šímy k vidění v Galerii Moderna pod názvem Náraz světla. Bohužel jsem ji neviděla, takže můj letošní zážitek je krapet ochuzený. To, co je k vidění zde, je však nádhernou kolekcí obrazů, která  za vidění opravdu stojí. Celou výstavu totiž tvoří zápůjčky ze soukromých sbírek, takže šance, že budou v dohledné době k vidění znovu, je vcelku malá.

Josef Šíma je umělec, který se podobně jako Otakar Kubín nebo František Kupka, stal uznávaným ve francouzském a posléze i mezinárodním kontextu.  Většina Šímovy tvorby spadá do meziválečného období. Valnou většinou by se dala zařadit do období poetismu, se surrealisty Šíma úplně nevycházel. Dalo by se hovořit i o abstrakci, kdyby ovšem k tomuto termínu Šíma neměl odtažitý vztah, protože jej vnímal jako termín fyzikální nebo matematický.  Následuje téměř desetiletá tvůrčí pauza, která začala s druhou světovou válkou a znovu začíná malovat až v padesátých letech. Právě z tohoto období je většina vystavených obrazů.

Název výstava dostala podle oleje Země – světlo z roku 1967. Na prosincové aukci francouzské aukční síně Ader jej vydražil kurátor výstavy Milan Mikuš. Obraz se stal základním kamenem pro uspořádání téhle komorní a krásné výstavy.

Než se Šímův styl vyvinul k  nefigurativním projevům, prošel Šíma profesemi, které ho možná ovlivnily, ale zejména mu v jeho začátcích poskytovaly živobytí. Po svém odjezdu do Francie začátkem 20. let pracoval v Henday jako kreslič kostelních oken, po neshodách s majitelem podniku se přemístil do Paříže. Tady začal pracovat v ateliéru knižní vazby Louise-Denis Germainové a s její dcerou se posléze oženil. Zajímavé je jeho působení v módním “byznysu”. V roce 1922 pracoval také jako návrhář textilních vzorů a modelů pro „La petite usine“, což byl jakýsi módní závod, ve kterém Raoul Dufy navrhoval textilní vzory a tehdejší  módní guru Paul Poiret dámské šaty. (Dnes možná poněkud zapomenut, ale právě on zbavil ženy korzetu, proslavil turban jako dámskou pokrývku hlavy a novým stylem odívání významně přispěl k ženské emancipaci).

Klíčovým prvkem k poznávání obrazů Josefa Šímy je jejich typická barevnost, která se koncentruje na odstíny modré a azurové, béžové a zlatavě hnědé. Barvy, které evokují sluncem ozářené domy jižní Francie, zářivě modré francouzské nebe i moře. Olej z roku 1967 nazvaný Země světlo,  který Šíma namaloval čtyři roky před svou smrtí, kombinuje oba jeho oblíbené odstíny modré s okrovou. Ztělesněním francouzského prostředí je pro mě  žena skrytá ze sloupem v přístavu. Malba figurální, ale hodně působivá.

žena v přístavu

Mým favoritem se stalo plátno Ikarův pád I, které Šíma vytvořil na sklonku padesátých let. Je na něm patrné jen vzepnutí světle okrových křídel s několika tmavšími hnědými pírky na světle okrovém pozadí. Výmluvná výpověď o lidské touze. Foto jsem bohužel nikde nenašla, sama se fotit neodvážila.

josef_sima

Protože se mi nedaří “zaodkazovat” některá hesla, uvádím odkaz na aukční síň Ader a továrničku La petite usine v poněkud zastaralé leč funkční podobě:

http://www.ader-paris.fr/

http://www.raoul-dufy.com/pages/pafauv04.html

Ptačí ráj to napohled

z webu www.fotolovuzdra.czKdyž jsme se před sedmi lety přestěhovali z dolní části jedné nejmenované pražské ulice proslulé rušným provozem a extrémně špatným ovzduším, jen o kousek dál a přesto do zázračné čtvrti oplývající zelení, stromovím a zpěvným ptactvem, netušila jsem, jak překvapivý může kontakt s přírodou být.

Nadšená skutečností, že po místních trávnících se hrdě promenují straky, na okolních stromech hlídkují sojky,  za mým oknem vysedávají sýkorky a jednoho dne se dokonce  na  zábradlí posadil raroh, usoudila jsem, že není zdravějšího prostředí nad naši čtvrť, která se hemží zvířenou, za kterou by se nemusel stydět nejeden háj za městem. Byla jsem na ten soukromý ráj pyšná a neskromně jsem se jím dokonce chlubila.

Drobné pochybnosti se dostavily záhy po přestěhování. Pravda, podivné kvákání, které jak jsem záhy zjistila, vydávaly právě ony obdivované straky, byly s lomozem vyprazdňovaných popelnic ve 4 hodiny ráno 3x týdně jen slabým odvárkem, uvědomila jsem si ale, že radost z přírody může mít i své stinné stránky. A bylo mi celkem jedno, že ze strak mají vítr i všudypřítomní holubi. Z jejich náletů na krmítko se slunečnicovými semínky, která jsem poctivě sypala v mrazivém počasí drobnému ptactvu, jsem byla poněkud rozladěná. Za jejich definitivní zmizení však nemohly straky, ale sousedovic kocour, který k nám po římse občas zavítal na návštěvu.  S holuby ovšem přestaly krmítko navštěvovat i sýkorky. Proč se ukázalo záhy. Na zemi jsem našla pozůstatky rozcupovných peříček. Kocour se u nás jako na návštěvě rozhodně nechoval.

Přesto dodnes pravidelně otírám zábradlí, které v letní sezóně znečišťuje „náš“ kos. S příchodem jarních měsíců vyzpěvuje do kraje a vábí nějakou ptačí krasavici, se kterou by mohl zplodit novou generaci kosího bratstva. Letos v zimě, jsem přispěchala s objevem, že ve čtvrti se vyskytuje výr! Sedí na bidýlku namontovaném na fasádě sousedního domu. Po použití brýlí se bohužel ukázalo, že tento nehybný tvor je plastový. Prý dokonalý odpuzovač datlů.

Nevím. Po letošní mírné zimě se totiž mnohem dřív začal ozývat drnčivý zvuk, typický pro hledače červíků. Náš datel začal pracovat už v půli března. Má krásnou červenou čepičku a přestože pod římsou, pod kterou v zateplené fasádě připravuje hnízdo pro svou paní, vidět není, slyšet je  dokonale po celém okolí. Když zatleskám, abych ho vyplašila, ukáže se v celé své kráse. Černý kabátek, červená čepička a masivní zoban. Umělohmotný dravec tedy asi nebude tak docela funkční.

Zato je stoprocentně jisté, že budík letošní jaro rozhodně nebude patřit k povinné výbavě běžné domácnosti naší čtvrti. Včera časně ráno sice sídlištěm zarezonoval výstřel ze vzduchovky, po kterém se rozhostilo hrozivé ticho, což mě rozčílilo. Doufám, že dotyčný si plně uvědomuje, že spáchal trestný čin.  Když jsem se ale vracela z práce, vítalo mě nové drnčení. Ulevilo se mi. Krvelačný soused netrefil. A nebo teritorium zabral jiný týpek? Viděla jsem v okolí i žlunu i strakapouda.  Přes všechna drobná příkoří, dávám rozhodně přednost jejich přítomnosti.

Neklidná krása Stanislava Podhrázského

20140218_121825Na poslední chvíli jsem stihla výstavu Neklidná krása Stanislava Podhrázského  (1920 – 1999) v Domě U Kamenného zvonu a byla jsem tomu ráda. Výstava trvala od října minulého roku a s pocitem, že je spousta času, jsem na ni zavítala minulý čtvrtek, tedy 4 dny před jejím ukončením. Přes ne úplně jednoznačnou recenzi v Art & Antique jsem byla za její shlédnutí vděčná, protože jsem objevila další osobnost z generace, která už pomalu patří minulosti. Podhrázský je figurální umělec, jeho kreslířská schopnost je opravdu výjimečná a za poznání stojí právě díky nezaměnitelnému a dobře rozpoznatelnému stylu. Způsob šrafování, stínování, to, jak maluje ženská ústa, vlasy, těla, v sobě nese prvky, které přes renesanční způsob kresby zachycují  cosi typického pro 50. a 60. let minulého století.

Původně vyučený malířem pokojů začal po 2. světové válce studovat na VŠUP v ateliéru Františka Tichého, kde byli jeho spolužáky mimo jiné třeba Mikuláš Medek nebo Zbyňek Sekal. V počátcích své kariéry se věnoval i sochařství, hlavním zdrojem obživy se mu na dlouhá léta stalo restaurátorství, nejvíc se prosadil při  spolupráci se Zděňkem Palcrem a Václavem Boštíkem na obnově sgrafit zámku v Litomyšli, řada těch zmizelých byla vytvořena právě podle jeho návrhů, některé z nich jsou k vidění na výstavě.

images

První velká retrospektivní výstava Podhrázského provází návštěvníka od  surrealistických začátků, které se projevují i v sochařské práci (Kabát, na jehož rukávech vyniká žilní kresba), postupně však své figury stylizuje do jakéhosi realistického poetismu, který mísí erotismus s běžnými situacemi.  Postavy, zejména ženy, rád zobrazuje v přírodě, ta kontrastuje s postavou vyobrazenou většinou v pastelových tónech. Z pozadí vystupují postavy, především dívek a mladých žen, nahých či oděných, pod šaty však vždy tušíme křivky jejich těl. Výstavu doplňuje krátký film, ve kterém dostane prostor uznávaný teoretik umění Jaromír Zemina i kurátorka výstavy a propagátorka Podhrázského díla Marie Klimešové. Výstava skončila, jeho dílo je zachyceno v publikaci Marie Klimešové, kterou u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Arbor Vitae.

vystava-stanislav-podhrazsky-neklidna-krasa-8

Americká Rusalka

Odchod na představení Rusalky byl velmi dramatický, protože se má druhá polovička ani po čtrnácti dnech nedala ze svého marodění do kupy a naopak se jí přidala pánská smrtelná nemoc na sedm, pekelné kýchání v podobě tak 8 kýchů v řadě za sebou a dávivý kašel k tomu. Ohleduplnost k ostatním divákům proto rozhodla, že budu muset jít sama.

Přímý přenos slavné Dvořákovy opery z Metropolitní opery v NY se stal v Čechách opravdovou událostí. Vyprodáno bylo nejen v Pardubicích a jiných městech, Praha přidala další sály v Cinestaru a na nám. Republiky tamtéž se dokonce promítalo na  velké plátno jako když se hraje finálový hokejový zápas. Marodovu vstupenku jsem obratem udala zpět v pokladně kina.

Představení tentokrát moderovala Susan Graham a její roztomilá výslovnost postav jako Jééžibáábáá mě naladila očekáváním, jak si s  češtinou poradí mezinárodní ansámbl. V obsazení figurovaly hned dvě pěvkyně s českými kořeny – v postavě Rusalky Renée Fleming, která se již řadu let chystá zapátrat po svých českých předcích, ale diář plný na několik let dopředu jí logicky nedovoluje ponořit se do českých archivů.  Obdivovatelka Gabriely Beňačkové, která si Rusalku na prknech Metropolitní také vyzkoušela, byla Rusalkou půvabnou a tvrdohlavou. Velmi věrohodně se role Ježibaby ujala nositelka téměř českého příjmení Dolora Zajick. Její zjev a zpěv společně vytvořily postavu čarodejnice přímo čítankové. Výslovnost pěvecky dokonalého Prince Piotra Beczaly nebyla přes jeho tvrzení o téměř nulovém rozdílu mezi polštinou a češtinou úplně dokonalá, jeho akcent byl kupodivu dost výrazný. Zato jazykově, pěvecky i herecky působily velmi přirozeně lesní žínky (Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahynani), kuchtík Julie Boulianneové a jak jinak – hajný Vladimíra Chmely ;-). Zjevem a zpěvem ovšem naprosto vyčníval Vodník Johna Relyea, basista podmanivého hlasu, podbarveného ještě kašírovaným “pekáčem buchet” zelenavé barvy, kterým ho obdařil výtvarník kostýmu.

Opera se odehrávala na romanticko-realistické scéně,  první a třetí dějství u lesní tůňky téměř kopírovalo obrazy Josefa Navrátila. Rusalce se sice při měsíčkové árii zaplétaly vlasy do vrby a zpívání na stromě v poněkud krkolomé pozici muselo být pro zpěvačku minimálně nepohodlné, ale vodní hladina byla nádherně simulovaná pásy síťoviny pošité korálky, které odrážely měsíční svit na hladině a vodník se dovedně proplétal mezi sítěmi až vypadal jako když plave. Scénu s Ježibabou pak výtvarník obohatil o dětský komparz převlečený za zvířátka, která musela nadchnout nejen děti.

Druhé dějství se odehrávalo v kulisách loveckého zámečku a hojností vegetace si nezadalo s představením v zahradě litomyšlského zámku. Trošku mě rušilo zdůrazňované a vyrážené „kch“ jinak pěvecky výborné a herecky náležitě živočišné Emily Magee v roli cizí kněžny, vadila mi však ruská čelenka jejího kostýmu.  Ruský prvek následně vynikl v plném rozsahu během polonézy, při které dvořané muži tančili v kostýmu ruských bojarů a ženy s šátečky v ruském ženském kroji dobře známého z ilustrací Krásy nesmírné. Rozdíl mezi českým a ruským prostředím je pro americkou produkci asi pod rozlišovací schopnost, na druhou stranu neočekávám, že by to mohlo někomu mimo Čechů vadit. Třetí dějství zahájené “vychloubačnými” zpěvy lesních žínek (mám, zlaté vlásky mám …) zdůrazňuje kontrast zatracení Rusalky. Ani její milující otec její osud nedokáže změnit. Bažinami se vznášející Rusalka proměněná v bludičku nemá jinou možnost než prince, který se zmítal mezi spalující vášní k cizí kněžně a něžným leč poněkud chladným citem k Rusalce, stáhnout do bažin.

Americká Rusalka je podmanivá, zpěváci se představení podávají s evidentním nadšením, pěvecky se mu nedá nic vytknout. Kromě Čechů se nad výslovností zpěváků nejspíš nikdo nepozastaví, stejně jako se já nepozastavuji nad operními kusy zpívanými v originále nerodilými mluvčími. Sympatický kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin odmítl konvence (podobně jak to činí diváci v Met obecně) a celý kus oddirigoval bez motýlka a fraku, jeho hudební nastudování podtrhlo romantické momenty a výsledkem byl úžasný zážitek, který stojí za další shlédnutí při některé z repríz, které se Rusalkolační diváci dočkají.

Co na sebe ví

MU_bigprozrazuje Milan Uhde ve svých vzpomínkách Rozpomínky. Co na sebe vím. Našla jsem pod stromečkem jako dárek od tchyně, což mě překvapilo, ale vybral ji samozřejmě někdo jiný. Toť vedlejší. Přestože osobnost autora mě více méně míjela a jeho divadelní hry jsem příliš neznala, jeho rozpomínání je neuvěřitelně upřímnou výpovědí, která zachycuje svět kultury v nelehkých 50. a následujících letech. Je to i výpověď o lidské povaze, charakteru a formování osobnosti v kontextu s dobou. Co mě na té zpovědi fascinuje, je řada jeho malých lidských selhání, ke kterým se otevřeně přiznává (vztah k zakázanému umělci, chladný kalkul jeho prvotních her, touha po uznání a nakonec i upřímné vyznání učiněné někdy kolem jeho třicetin, že sice dosáhl jisté stylistické zručnosti, ale vlastně nemá co říci).

Třeba jeho přátelství s Janem Zábranou, když přiznává, jak k němu byl Zábrana ve vztazích opatrný, protože si nikdy nebyl jistý jeho pro nebo proti režimností. Nebo postřeh o ministru kultury Brůžkovi, jehož přednášky o předválečné avantgardě jsem později poslouchala  na FFUK.  Vzpomíná na Evžena Sokolovského, režiséra, který ve Večerním Brně uvedl jeho první hru Král Vávra a pro kterého byl oproti Uhdemu rok 68, kdy se etabloval v Divadle E. F. Buriana a začal hodně pracovat pro televizi, skutečným rozjezdem kariéry.

Objevuje se tam řada jmen, která si teď mnohem lépe řadím do souvislostí (Jaroslav Šabata), řada básníků, o kterých se za mých studiích mlčelo (Oldřich Mikulášek). A kdo v sedmdesátých letech tušil kdo byl skutečným autorem Balady pro banditu? Sekvence z období normalizace podrobně popisuje, jak ho mezi disidenty přivedl Pavel Kohout, jak vlastně díky jeho podnětům začal publikovat v zahraničí a pracovat v samizdatu, jak se seznámil s Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, Jiřím Grušou a dalšími. Sympatický je hold manželce Jitce, která vlastně v 70. letech vzala na svá bedra chod domácnosti, když se Uhde věnoval péči o děti a která svým přístupem často dokázala jednotlivé situace často vyhodnotit lépe než on.

Závěr vzpomínek patří nejnovější historii, když líčí svůj bezprostřední kontakt s politickými událostmi roku 89 a svou následnou politickou kariéru. Teprve díky jeho líčení jsem objevovala, v čem byl problém Petra Pitharta a proč uspěl Václav Klaus. Představuji si ten kontrast mezi neschopností řídit konstruktivně jednání oproti strukturovanému přístupu, který si položí témata a chce je řešit. To, že se ODS stala stranou jednoho muže nejspíš pramení i z neschopnosti ostatních čelit určitě Klausově rétorice a najít mezi sebou osobu, ktrá by fungovala jako protiváha jeho argumentům. Zase se jednou projevilo, že je vlastně jednodušší podvolit se autoritě. Vlastnost, kterou asi lidstvo obecně přijímá s úlevou. Ta zoufalá nezkušenost celé “reprezentace” po vstupu do politiky logicky plodila ony chyby, které se jako červená nit táhnou do dnešních časů

Připomnělo mi to mé porevoluční zkušenosti z jedné zahraniční firmy. Věcnost, žádné plýtvání časem, koncentrovat  se při jednání na podstatné. Vyčerpat vymezený čas a neprotahovat ho zbytečnými řečmi. Těch českých manažerů, kteří tomu čelili, mi bylo upřímně líto.  Nechápala jsem jejich  neschopnost o problémech diskutovat, devótnost, s jakou se nechávali zatlačit do kouta, strach z autority nebo přílišný respekt k ní ….

Milana U. Rozpomínky jsou zajímavou sondou do nedávné minulosti. Osobní zkušenost a kontext  zblízka. Časy, kdy na všechno byl dvojí metr, časy, které jsem prožívala jako dítě a které nepřipouštěly jinou verzi žití než tu proklamovanou jednou stranou.  Zajímavé čtení pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o minulosti zase jinak.

Prague Winter aneb Pražská zima

Pražská zimaNe, nechci rozebírat letošní podivné počasí, spíš naši ne zas tak dávnou historii. K Pražské zimě Madeleine Albrightové jsem se vrátila téměř po roce. Odešla mi čtečka, pak tu byly jiné tituly, ale nakonec  jsem se vrátila. Možná mě k rychlejšímu navázání na četbu odradil úvod knihy, který se na můj vkus zaobíral příliš podrobně něčím, co jsem se domnívala, že mám zažité. Teprve když jsem na čtení navázala, uvědomila jsem si, že tohle líčení historie se pořádně liší od toho, co do mně v sedmdesátých letech cpali na střední škole a jak je to zajímavé.

Když jsem se při četbě dostala do bezprostředně poválečné historie, dokonce jsem několikrát přejela stanici, kde normálně vystupuji. Upoutalo mě, jak autorka líčí kontext některých zlomových situací, židovskou problematiku i národní charakter, chování ruských osvoboditelů ….  Stalinovo manipulárství a paranoiu a Benešovu důvěřivost a diplomatický postoj, který v některém kontextu prostě nemohl fungovat.  Kniha nabízí jiný úhel pohledu na tehdejší politickou reprezentaci i lepší pochopení některých jejích představitelů. Samozřejmě, místy je to líčení  subjektivní, je to ale pohled osobnosti, které se všechny události bezprostředně dotýkaly a i když byla v té době dítětem, postupně si ten obraz nejen své rodiny dotvořila. Její kniha postihuje všechny zásadní události od konce třicátých do konce čtyřicátých let a je psaná velmi poutavým jazykem.

I to, že se stejným zájmem knihu přečetla naše maturantka, u které bych očekávala, že ve škole dostala výklad odpovídající době, ve které žijeme, mě překvapilo.  Prý ke 2. světové válce ani nedošli …. Naopak mě zarmoutilo, že mocenské zápasy a zájmy dnešní doby jsou sice možná jiné, ale etika  politických vztahů se od minulosti neodlišuje. Pokud kdy vůbec vládla v politice nějaká morálka, její pozůstatky byly pečlivě zapomenuty a současná politická garnitura ani vlastně nemá na co navazovat, takže čemu se divit.

Přestož úmysl vzpomínky sepsat byl motivován snahou usnadnit pochopení naší minulosti v cizině, sepsání tohoto historického vhledu považuji za užitečné k zastavení se nad nejednoduchou historií i pro našince. V kontextu s beletrií, která se v posledních letech k téhle době vrací románovým pohledem (za všechny třeba Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo Katalpy Němci), si lze v historické mozaice doplnit nejeden chybějící kamínek.

Jedli jste už v Café Orange?

Foto z blogu My home style

Café orange v letním

M. někde objevila dobrou recenzi na Café Orange. S adresou na Puškinově náměstí v Bubenči je tahle hospůdka zcela mimo můj „rajón“ a tak do ní asi často nezavítám. Přesto, kdybych si někdy chtěla otevřít nějaké bistro, bylo by určitě v duchu tohoto podniku.

Nevelký prostor s nijak oslnivým interiérem, který snad právě proto navozuje příjemnou atmosféru. Od ledna do března tu hospodaří jen samotný majitel, tj. vaří i obsluhuje zároveň, řeší si nákupy, objednávky a faktury. Nevím jestli to bylo tím, že den naší návštěvy zrovna padl na  prázdniny, ale jak se nám tak s M. stává, když vyrazíme na oběd, sedíme tam úplně samy. Podobně tomu bylo dneska. Když jsme vstoupily do „lokálu“, seděl u stolu sympatický prošedivělý obědvající chlapík. Že jde o majitele bylo na první dojem jasné, okamžitě se totiž od stolu vymrštil, aby se nám věnoval. Omlouval se, že zkouší, jaký je mečoun, kterého mu dnes doručili.

Celkem prostý, jen dvěma obřími zrcadly, dvěma rozměrnými plátny (zaujal mě ten, na kterém si  zakuklená osoba zkouší v obchodě boty) a fotografiemi zachycujícími detaily interiérů orientálních, zejména iránských staveb, obložených barevnými kachlíky. Vše případně na prodej, ovšem nijak vynucený, žádné ceny nikde nevisí, jen když jsme na ně zavedli řeč, dostalo se nám upřesňující informace.

Na stolcích jsou rozmístěny džbánky s vodou a snítkou máty, žádné jídelní lístky, pan „domácí“ prostě sdělí, co má zrovna dnes na plotně. Bezprostředně po objednávce přináší obratem rajskou polévku ze suga a záhy po ní jedno krevetové a jedno houbové rizoto. Krmě je to výborná, domácí, připadám si jako na návštěvě u přátel a ne jako v restauraci. Nezávazně rozprávíme o tom, odkud má suroviny, co rád jí, jací k němu chodí hosté … prostě neuvěřitelně příjemný oběd. Nelze si nedat dezert a panacota s pravou vanilkou – o jejíž přítomnosti svědčí nezbytné černé tečičky – a ovocným přelivem z domácí zahrádky rozhodně nic nezkazí. A jak tak nezávazně rozprávíme o jídle a surovinách, optá se, jestli známe kaštanový med. V medech nejsme evidentně dostatečně zběhlé, protože okamžitě odbíhá do „zákulisí“, aby se záhy vrátil se sklenicí medu a 2  vidličkami, aby mohla každá ochutnat. Tu zvláštně plnou chuť mám na jazyku snad ještě dnes.

Úžasné je, že když má jako šéf chuť a suroviny z Francie, vaří „Francii“, když z Itálie, vaří  „Itálii“. Duch tu vládne nejen středomořský, ale hlavně poctivý babičkovský. Tady se pozná, že restauratér vaří a vařené servíruje s láskou. Vždyť jako správná „babička“ nemá žádné internetové stránky ani žádný facebook a o podniku se zájemce dozví jen jako info na specializovaných serverech s přehledy restaurací. A další plus? I když jsem zvládla kompletní tříchodové menu, necítím se vůbec přejedená! Pan Karol je prostě ode dneška můj vzor ;-).