Kodaň Michaela Frayna

Michaela Frayna, britského dramatika, jsem znala jako autora hry Bez roucha, píšu o ní zde. Zvědavá na Fraynovu vážnou polohu a nalákána podtituly typu: vrchol dramatiky konce 20. století, vypravila jsem se na představení jeho dramatu Kodaň, které v obnovené premiéře uvádí od podzimu 2009 Divadlo v Celetné.

Protože fyzika nikdy nepatřila k mým oblíbeným předmětům a vlastně jsme vzhledem k humanitnímu zaměření ke kvantové mechanice v rámci základního vzdělání nikdy nedospěla, zajímalo mě, jak lze setkání dvou nositelů Nobelovy ceny za fyziku v okupované Kodani roku 1941 zpracovat přes jejich objevy do dramatického díla. Po velmi dobrých zkušenostech s „dramatizací“ teorie relativity, jsem se tedy těšila na trochu toho poučení o  kvantové mechanice, štěpení a  o principu neurčitosti. Před začátkem představení jsem sice měla trochu pochybnosti, jestli je vůbec v silách prostého jedince pobrat pojmy jako difuzní výpočet nebo maticová rovnice, o kterých byla v rámci pití čaje před představením řeč, ale šla jsem do toho s nadšením.

Hra je koncipována do tří dějství. První se odehrává v reálném čase kodaňské setkání Dána Nielse Bohra (Miloš Kopečný) a Němce Wernera Heisenberga (Marek Němec). Bohr, starší z nich, se zabývá štěpením atomu a Heisenberg, jeho bývalý asistent a přítel, přijíždí z Německa, aby zjistil, jestli na štěpení atomu pracují Američané. Oba vědci představují dva protipóly. Každý z nich přísluší ke zcela opačným stranám: okupant x okupovaný, poloviční Žid x Árijec, jejich vědecký zájem je však společný. Je Heisenbergova verze, že chce vývoji atomové bomby zabránit, protože nechce zmařit životy svých spoluobčanů věrohodná? 

Druhé dějství zasvětí diváka do několika základních faktů ze života a práce obou vědců a třetí rozkrývá lidské podněty chování postav. Zlidšťující úlohu má v celé hře Bohrova manželka Markéta (Marta Vančurová), která základní konflikt odlehčuje úhlem pohledu vědou nezatíženého jedince. Závěr hry přesto vyznívá rozporuplně. Jak je na tom vlastně Bohr, který na vývoji atomové bomby spolupracoval s Američany ? Jak utrpěl jeho morální profil? Možná jen zdánlivě víc než ten Heisenbergův, který  nestihl vývoj bomby dokončit včas a tím nepoužít a zachovat si ho zdánlivě čistší? A přitom šlo jen o ten difuzní výpočet… Použil pouhý odhad Heisenberg záměrně?

Hra je velmi náročná na text a pozornost, v přetopeném sále plném nesoustředěných studentů, utlačována na svém místě dvoumetrovým mládencem, jsem se i já přistihla, že tíhnu k dřímotě. Temná, poněkud statická režie Jakuba Špalka soustředění nijak neusnadňovala, herci náročný part zvládli dobře, ale u obtížného textu někdy soustředění převažovalo nad hereckým prožitkem. Z toho hlediska působilo nejautentičtěji  druhé dějství, které díky vzpomínkám na minulost působilo jaksi uvolněněji. Velké téma hry o motivech jednání lidských bytostí hře v roce 1998 vysloužilo London Theatre Award. Dnes, kdy je hrozba jaderného konfliktu opět na pořadu, si lze těžko představit aktuálnější problém. Tím víc mě mrzí, že jsem  hře nedokázala „propadnout“ tak, jak by si asi zasloužila.

Nedokážu se zbavit dojmu, že představení se někde zadrhlo, že mohlo působit kompaktněji a přes závažnost sdělovaného méně tíživě. Použiji-li však slova autora hry uvedená na přebalu programu, který tvrdí, že „Jednou z forem neurčitosti zmíněné ve hře je neurčitost lidské paměti, nebo jinak, neurčitelnost historických záznamů,“ třeba to bylo všechno jinak …..

Gold za všechny peníze v ABC

Přestože divadelní sezona začala před čtyřmi měsíci, poprvé jsem se dostala do divadla až poslední týden v prosinci, navíc do divadla, kde nejsem častým návštěvníkem, totiž do ABC. Tenhle prostor má pro mě lehce památeční charakter. Odmyslím-li éru Wericha a Horníčka, kterou jsem bohužel už nestihla, zažila jsem tu v dobách gymnaziálních studií spoustu báječných představení s Klubem mladého diváka, kdy tu působili opravdoví herečtí mistři jako Václav Voska, Jaroslava Adamová, Marie Rosůlková, Viktor Preiss …. a kdy jsme sem pravidelně docházely s J., s tehdejším příjmením R., mou nejlepší to přítelkyní na střední škole i dnes.

Po revoluci jsem tu byla snad jen dvakrát a že po revoluci znamená pěknou řádku let … Divadlo se repertoárově profilovalo … mně se nejprve nedostávalo na docházení tolik času a posléze vymizela potřeba. Momentální touha byla zajít prostě do divadla a spíš šlo o abstinenční příznaky než promyšlenou volbu, konečně na nic jiného ani nebyly vstupenky. Stalo se tedy, že jsem se ocitla na adaptaci románu Josefa Hellera Gold za všechny peníze.

Divadelní úpravy románů bývají nesnadné a často ošidné a to se bohužel potvrdilo i u téhle dramatizace. Podotýkám, že jsem  románem nedotčena, přesto četba rozhovoru s J. Hellerem v programu odhalila víc, než se podařilo vyjádřit hrou. Před diváky se rozprostírá příběh profesora angličtiny, příležitostného autora článků, jehož touhou je napsat román o své židovské zkušenosti. Tento muž dostane nabídku získat práci v Bílém domě a následně třeba i ve vládě … Jak svůdné.  

Hra se rozmělňuje do několik rovin: život celé rodiny se točí kolem touhy dostat starého otce do bytu na Floridě, tahle snaha jakoby převyšovala všechno ostatní, co se v rodině odehrává, soukromý život  Bruce je o vyhořelém vztahu s manželkou a o ambici postoupit ve společenském žebříčku. Tam „výš“ je ale zoufale prázdno a to politickým stylem počínaje a soukromým vztahem s dlouhonohou blondýnou, jejíž otec mu má pomoci k postupu, konče. Všemi rovinami pak prolíná fakt, že i v Americe musela a patrně stále musí židovská menšina čelit rasové nesnášenlivosti a setkává se s postoji zcela odlišnými, než by se od svobodomyslné země dalo očekávat.  Hodně velké téma, na prknech divadla ale působí trochu okrajově.

Jako prostředek k posouvání děje používá dramaturgie monology hlavního hrdiny ve třetí osobě, kterými se dostává divák do dalšího obrazu (zejména v první polovině) a tenhle způsob bohužel funguje jako zpomalovač s lehce uspávajícím účinkem. I z časových důvodů je nepochybně náročnější a  obtížnější předkládat rozpory, rozvíjet vztahy a vše zase skloubit dohromady hereckou akcí na jevišti. Použitá metoda brzdila tempo a vlastně i vytrhovala ze zápletky.  

Hra měla premiéru koncem listopadu 2011.  Dá se tedy očekávat, že se herci zbaví přebrebtů, které nejspíš pramení z nezažitého textu. Přes všechny výhrady má Luboš Veselý  nejspíš našlápnuto k jedné ze svých velkých rolí, autenticky působí Hanuš Bor v roli starého otce židovské rodiny, Pavel Juřica, představitel Bílého domu, jako mistr ničeho i všeho řečení  i Vladimír Čech jako člověk bez skrupulí, přesvědčený, že má-li peníze, může naprosto cokoliv, byť jeho pojetí působí malinko podbízivě ….  Pak už jen dobře vypadá Anna Kulovaná v roli „pravé blondýny“… Uvidíte-li dobře, neuvidíte-li, nic se nestane. Před další návštěvou ABC si dám nejspíš opět pauzu.

Krásný a ještě lepší nový rok 2012

Nastal čas novoročenek.  V některých zemích se nijak nepřohřešíte, když novoročenka zastihne svého adresáta do konce ledna nového roku, u nás se vžil zvyk, že by měla být doručena do konce roku starého, nejspíš aby mohlo přání fungovat opravdu od 1. ledna. 

V českých zemích přišel s touhle novinkou hrabě Karel Chotek v roce 1827. Množství příbuzných, přátel a známých patrně dosahovalo takového počtu, že se s tehdejšími dopravními možnostmi postupně stávalo nemožným všechny objet a popřát jim osobně, zrodil se tak nápad s písemnou „omluvenkou“. Místo osobního potřesení pravicí začal pan hrabě rozesílat kartičky s obrázkem. Na přelomu 19. a 20. století údajně obrázek doplnil Viktor Stretti textem Pour feliciter, za který se doplnil nový letopočet. Přestože se v našich zemích vžila zkratka PF …, právě Francouzi její význam kupodivu neznají. V jejich domovině její použití není vůbec běžné, přestože zkratka pochází z jejich jazyka.

V anglosaských zemích přišel s první novoročenkou a vánočním přáním současně vynálezce Sir Henry Cole, který svým nápadem vyřešil přání k oběma po sobě následujícím svátkům, možná ho potěšil i ekonomický efekt platby jednoho poštovného. Takhle vypadala první britská novoročenka výtvarně zpracovaná dvorním malířem Johnem Callottem Horslem v roce 1843. Možná trošku zarazí, že na ní dává mladá žena napít ze sklenice víno malému dítěti, ale zdá se, že tak velel místní zvyk.  

V 70. a 80. letech jsem si oblíbila novoročenky které prodávali v Albatrosu a vyrobil je Unicef s cílem přispět z jejich prodeje na charitu. Výtvarně se tehdy naprosto odlišovaly od běžné produkce. Shodou okolností byla autorkou té první unicefské novoročenky z roku 1949 československá sedmiletá holčička Jitka Samková .  Obrázek dětí tančících kolem májky namalovala v hodině kreslení na kus skla, protože papíru byl nedostatek, a chtěla jím poděkovat nové organizaci Unicef za léky a mléko pro děti z její vesnice zničené válkou.  Její učitelka obrázek poslala do kanceláře Unicefu v Praze, odtud putoval do Vídně a do centrály v New Yorku, kde inspiroval tehdejší pracovníky k vytvoření projektu novoročních přáni.

I když dnes pozvolna rozesílání pohlednic upadá a nahrazují jej stále víc novoročenky elektronické, tu papírovou budu vždycky vnímat jako známku bližšího vztahu. I tak, přestože elektronicky, bych chtěla popřát pravidelným i nepravidelným čtenářům a návštěvníkům blogu, aby byl jejich nový rok 2012 alespoň o kousíček hezčí než ten předchozí nebo alespoň stejně tak pěkný, jako ten minulý.

 

 

Lentos muzeum v Linci

Pokaždé když přijedu do nějakého města v zahraničí, nutí mě to porovnávat životní styl tam a u nás. Linec, pravda, není úplně malý (skoro 190 000 obyvatel), ale přímo v centru to vypadá o dost jinak než ve většině našich měst. Žádné pochybné prodejny se suvenýry a vitenamští obchodníci s nekvalitním zbožím. Je sobota odpoledne, lidé nakupují, procházejí se, baví se, vysedávají po kavárnách. V Linci si uchránili ducha centra s normálními obchody v parterech domů, které nájemci neopustili ani po vybudování obchodních center na kraji města. A co zaráží nejvíc, lidé chodí do galerií a muzeí, v místní galerii moderního umění bylo skoro „vyprodáno“. Pohledné historické centrum se snoubí s novostavbami, které se množí u břehů Dunaje.

Chtěli jsme se podívat do dvou z nich, ale nakonec jsme zvládli pouze jednu, Lentos Kunstmuseum Linz. Muzeum tvoří jakousi bránu z betonu a skla, která otevírá široký pohled od břehu Dunaje na druhou stranu, kde se tyčí další novostavba, tentokrát Ars Electronica Center, ve kterém sídlí digitální muzeum budoucnosti, snad se zadaří někdy příště. 

LENTOS muzeum otevřelo veřejnosti své brány v roce 2003, kdy došlo ke konečnému zhmotnění návrhu curyšských architektů Weber & Hofer a je dnes považováno za jedno z nejdůležitějších muzeí moderního a současného umění v Rakousku. Momentálně je tu   k vidění obsáhlá výstava stálého charakteru Die Sammlung 1900 – 2011, která dává nahlédnout do sbírek  nashromážděných v poslední době. Expozice se člení do 11 prostor, které zahrnují 11 desetiletých období, která pokrývají 111 let vývoje výtvarného umění od minulého století proslaveného svými zvraty, nejrůznějšími styly a změnami.

Každá „desetiletka“ má svůj originální název, ta první od 1900 do 1910 například v titulu nese rozpor mezi mužským a ženským viděním světa, po expresionistickém období následuje boom fotografie, čtyřicátá léta řeší otázku zda emigrovat či kolaborovat a pokračuje válka a po ní období chaosu, pop-artu, realismu a hyperrealismu, konceptuálního umění a videoartu …. každé prezentované nejdůležitějšími akvizicemi. Výstava má dlouhodobý charakter, instalována je od března tohoto roku a nějakou dobu ještě k vidění bude.

Obě krátkodobé výstavy lze shlédnout ještě v prvním měsíci nového roku. V podzemí jsou vystaveny kresby a grafiky Elfriede Trautnerové, které mě příliš neoslovily, mnohem větší prostor je věnovaný výstavě Markuse Schinwalda, mladého rakouského umělce, do kterého jsou patrně vkládány velké naděje. Je to jeho první velká výstava, současně má svou  expozici vystavenu i v rakouském pavilonu v Benátkách.  Patrná je jeho fascinace lidskou bytostí, zejména oděvem, který  mu symbolizuje rozpor mezi „přírodním“ tělem a jakousi kulturní konstrukcí, kterou si každý vytváří jako vlastní prezentaci v rámci konvencí i v touze po originalitě. 

Johnny Winter – Lucerna Music Bar

Díky svým bližním jsem se zase dostala na koncert osobnosti,  jejíž existenci jsem dosud nějak vytěsňovala. Jak  jsem se posléze dozvěděla, pohybuje se  Johnny Winter v bluesovém světě spolu se svým bratrem Edgarem od šedesátých let, já měla tu čest až včera večer v Lucerna Music Baru. Vždycky mě někam vezmou „naslepo“, ale asi mají dobrý vkus, protože většinou jsem docela nadšená.

Jak se ukázalo, nebyl legendární bílý bluesman  v Čechách po prvé  a mě koncert opravdu mile překvapil. Kapela, kterou se obklopil, hrála opravdu dobře, od prvních akordů neuvěřitelný drajv, tryskalo z nich nadšení a radost. Lucerna Music bar plná v rytmu blues pohybujících se šedesátníků (mladší generace byla ve výrazné menšině).  Legendární Johnny na tom ovšem  fyzicky nebyl nejlépe. S tváří skrytou pod obrovským kovbojským kloboukem zpod kterého splývaly dlouhé bílé vlasy (JW je totiž albín) se zvolna ubíral ke své židli ve středu pódia a se zavřenýma očima nechal své prsty rozběhnout  po hmatníku své vzhledově i zvukové zvláštní kytary Erlewine Lazer. Těžko uvěřit, že téhle bluesové legendě je 67 let. Upřímně: nevypadá totiž vůbec dobře, celý večer jsem o něj měla upřímný strach. Z jen o rok staršího Keith Richards totiž neustále tryskají gejzíry energie. Johnny Winter vypadal, jako když ho drží jen to, že hraje.

Známé hity i nové kousky rozpohybují celý sál. Vito Luizi mimo hry na bicí dokazuje, že má i  úctyhodný hlasový fond, skvělý je Paul Nelson na kytaru i neuvěřitelně a neustále se šklebící Scott Spray na basu. Hraní jde Johnnymu výborně, zpěvu ale chybí náboj, není mu moc rozumět, připadá mi povadle.

Derou se přede mě diváci lační ulovit unikátní záběry (stojím totiž nezvykle blízko u pódia) a ani mě to neštve, protože rytmus kapely je vážně strhující. Po přídavcích zjišťuji, že jsem přišla o sluch, ale zato mi vůbec nedošlo, že mě bolí nohy nebo záda. Tak díky Johnny, doufám, že ve Staré Roli s Lubošem Andrštem do klaplo a  držím palce na zbytek letošní šňůry!

Jiří Matějů – Mezi mnou a tebou

Mám slabost pro abstraktní umění obecně, objeví-li se příležitost, navštívit výstavu umělce jakým je Jiří Matějů, jehož tvorbu lze pod pojem geometrická abstrakce a op-art bez obav zařadit, nelze na ní chybět. V nevelkém prostoru druhého patra Staroměstské radnice probíhá jeho výstava do 1. ledna 2012, je tudíž spousta času se na ní zajít podívat. Na druhé straně zase ne tolik, abyste nedopadli jako zde. 

Když se dívám na obrazy Jiřího Matějů, zejména na kresby vystavené v prvním patře síně, vybaví se mi práce Josefa Alberse, známého představitele Bauhausu, který si rád hrál s barevnými plochami a jejich prolínáním. (Jeho poslední výstavu bylo možné shlédnout letos v létě v Kodani).

Rámované kresby zhotovené na ručním papíře, které tvoří barevní geometrické plochy, které se prolínají nebo naopak zachovávají přísné odstupy, působí pozitivně svou barevností i kompozicí.  U obrazů, které patrně z důvodu dokonalého působení optických vjemů dosahují značných rozměrů,  mile překvapí, že u nich vždy najdeme opravdový název. Jako by měl právě název usnadnit orientaci diváka.

Nemálo umělců abstrakce (a nejen jich) se spokojí s číslováním obrazů nebo obecným titulkem „Bez názvu“. Jiří Matějů dává svým obrazům  názvy zcela důsledně. A ne ledajaké, jména odkazují na nejrůznější obecné jevy, skrývají filozofické podtexty. Sem patří mimo jiné i obraz, po kterém je pojmenovaná celá výstava, totiž Mezi mnou a tebou. Podle textu Petra Vaňouse vlastně název výstavy symbolizuje tři roviny: vztah dvou vnitřních poloh umělce samotného, jakési já – ty (laicky si představuji cosi v duchu Járy Cimrmana: „Ty pořád někde běháš a mě z toho pak bolej nohy.“ ), dále pak vztah umělce a diváka a zároveň jde o spojnici jednotlivých období v kontextu dějin umění.

Ono já a ty se dá vnímat opravdu mnohotvárně. Je to vztah vertikálních a horizontálních linií vzájemně i pouze mezi sebou, symbolem vztahu barev a kompozičních variací a obecně vztahů a jejich vzájemné rovnováhy. Jednotlivé roviny mohou stejně dobře obsahovat pouze  jakýsi „technický“ formální výraz obrazu jako nejširší kontexty vztahů mezi jednotlivci, jednotlivcem a společností, společností a vesmírným řádem.

Díváním se na tyhle obrazy jako by divák nikdy nemohl vyčerpat všechny možnosti, jako by sledoval principy harmonie a řádu a objevoval v nich stále nové myšlenky.

Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

a zatím nejdelší ….

O řecké mytologii jsem měla vždycky poměrně jasno, jako dítě jsem ráda čítávala Petiškovy příběhy. V germánských mýtech jsem se neorientovala ani zbla a tak současné přenosy Wagnerova cyklu Prsten Neibelungů z Metropolitní opery v NY vítám nejen jako nevšední hudební a inscenační zážitek, ale také jako lekci ze severských ság a germánských pohanských příběhů.

Protože Wagner psal cyklus několik let – první myšlenka se objevila někdy kolem 1840, první operu z cyklu – Zlato Rýna – dokončil v roce 1869, následovala Valkýra a až v roce 1876 měl premiéru Siegfried a následně Soumrak bohů. I autor měl patrně potřebu děj  průběžně rekapitulovat, o čemž svědčí i první dějství Siegfrieda, kde ve scéně mezi Mimem a Poutníkem (což není nikdo jiný než maskovaný Wotan, vládce germánského sídla bohů Valhally) zapomětlivému divákovi připomenou historii minulých příběhů. 

Řekla jsem si proto, že ten rozsáhlý příběh také trochu připomenu. O Zlatě Rýna stručně zde. O Valkýře jsem v květnu nic napsat nestihla a teď to samozřejmě chybí, ale pokusím se krátce navázat, abych se dostala k Siegfriedovi.

Podobně jako Zeus, i Wotan se může pochlubit nemálem záletných historek. Z nelegálního svazku s bohyní země Erdou zplodil devět dcer, valkýr, jejichž úkolem bylo dostat bohy přes duhový most na Valhallu a následně přivádět mrtvé hrdiny, kteří zde získali nesmrtelnost a měli toto sídlo bohů chránit. Zároveň – též nelegálně – zplodil dvojčata Sieglindu a Siegmunda (v jarním přenosu zpívali vynikající Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann) z ženou z rodu Walsungů, kteří měli zlomit kletbu Niebelungů. Má tak učinit muž, který z kmene stromu vyjme meč Notung.

Dvojčata ovšem byla rozdělena, takže když se po letech setkávají, je Sieglinde vdaná. O svém sourozenectví nic netuší a zahoří k sobě láskou. Vztah těžko snáší nejen manžel Sieglinde, ale také Freia, Wotanova manželka, jinak ochránkyně manželského krbu. Taková potupa je pro ni nepřijatelná, donutí Wotana zasáhnout a narušitele posvátného svazku manželského zničit. Tomu se do toho nechce, ale má „máslo na hlavě“ a tak poslechne.   Jediný kdo nechápe jak může zničit vlastní dítě a rozhodne se otci vzepřít, je jeho nejmilejší valkýra Brunhilda. Wotan tedy svým kopím zlomí meč, který Siegmund vytáhl ze zajetí stromu a svého syna zahubí. V té době už ale Sieglinde nosí pod srdcem Siegmudova syna a Brunhilda ji ochrání, aby mohla v klidu porodit. Za neposlušnost Wotan Brunhildu odsoudí k věčnému spánku na vysoké skále v trvalém obležení plamenů. Vysvobodit ji může jen hrdina, který nezná strach.

A konečně jsme u třetího dílu, totiž Siegfrieda, kterého v sobotu nabídl přímý přenos v nejednom kině v České republice. Já měla to štěstí v Pardubicích. Zatímco na pražských wágnerovských představeních bylo vyprodáno, pardubické Cinestar zelo prázdnotou a po prvním dějství dokonce pár jedinců vzdalo. Tím hůř pro ně.  

V prvním dějství tedy Wagner připomene obsah předchozích dílů (dohromady to zabere něco přes hodinku). Když se tedy nepoučený divák na konci prvního dějství seznámí s obsahem dílů předchozích, může se směle pustit do sledování pokračování příběhu. K tomu se dozvíme, že Mime poskytl azyl Sieglinde, která po porodu zemřela a on se ujal budoucího pána Notungu, Siegfrieda, který ovšemo své minulosti nic netuší. Pátrá se tu i po tajemství zlomeného meče, který se Mimemu (Alberichovu bratrovi) nedaří skout dohromady. Od Poutníka se dozví, že jedině hrdina, který neví, co je strach, dokáže Notungu vrátit celistvost, takže se opravy meče ujme sám hlavní hrdina, který jej jednoduše roztaví a znovu odlije.

Druhé dějství líčí Siegfriedův boj s drakem, potažmo s obrem Fafnerem, který díky Tarnhelmu (přilby ukuté z rýnského pokladu) získává podobu draka a chrání poklad, který získal za vybudování sídla bohů.  Siegfired samozřejmě draka zabije,  (jeho podoba byla jediným prvkem, který mi výtvarně v newyorském nastudování neseděl) náhodným olíznutím obrovy krve získá dar porozumět řeči zvířat (nabízí se okamžitě paralele se Zlatovláskou, nepatříme nadarmo do střední Evropy) a na radu ptáčka si vybere jen prsten a kouzelnou přilbu, dvě věci, na  které si brousí zuby skřeti Mime a Alberich. Přes obrovu smrt (leitmotiv zde, je dějství neuvěřitelně lyrické, sedmnáctiletý hrdina, který nikdy nepoznal lásku otce ani matky, vyjevuje svůj vřelý vztah k přírodě a odhaluje svou citlivou duši.

Ve třetím dějství hledá mladík na ptáčkovo doporučení Brunhildu. Na své cestě zlomí Notungem posvátné kopí Wotanovo, který tím přichází o svou sílu. V cestě za láskou mu tedy nic nebrání. Dosud ve svém životě nepotkal ženu a krásou Brunhildy je ohromen. Pochopí, že bez polibku tuhle germánskou Šípkovou Růženku neprobudí. Když si oba vzájemně vyjasní své vztahy a pochopí, že jsou si souzeni, padá opona a divákovi nezbude než si  počkat na únorové představení Soumraku bohů, které už podle názvu žádný happyend nevěstí.

Produkce opery samozřejmě pracuje se scénou navrženou pro první díl. Zatímco v prvních dvou částech byla scéna výrazně minimalistická a popisnější byly pouze kostýmy, tentokrát je v představení využita projekce reálné přírody na  pohyblivou konstrukci. Jsme ve skutečné přírodě, skutečném lese, kde na členité kořeny stromů padá podzimní listí, zurčí potůčky, šumí vodopády a létají tu zázrační ptáčci a přitom výtvarně tohle množství detailů nijak neruší  … Nádherná příroda obklopuje mladého  blonďatého svalovce, kterého ztvárnil Jay Hunter Morris, dokonalé vtělení severského modrookého blonďatého hrdiny, který prakticky neopustí scénu a jehož pěvecký part je velmi náročný. Také výkony ostatních postav byly naprosto brilantní. Odzbrojující Bryn Terfel v roli Poutníka, ve skutečnosti zmoudřelý Wotan, náležitě odpudivý Mime Gerharda Siegla a Deborah Voigt v roli Brunhildy zcela dokonalá kombinace německy plné krásné ženy nevšedního půvabu a hlasových schopností.  

Titulky v překladu Zuzany Joskové, použité pro Siegfrieda, odpovídaly mnohem lépe vnímání diváka 21. století. Trochu jsem se obávala překladu Josefa Vymětala z roku 1915 v minulém přenosu, který byl sice stejně heroický a vznosný jako Wagnerova hudba, ale pro mě bylo jednodušší sledovat anglické titulky.

Učitel a žák (Jiří Sopko a Pavel Šmíd) v Galerii Roudnice nad Labem

Podzimní víkend, kdy se ručičky hodin posunují o hodinu zpět, mám docela ráda. Ta hodina navíc je hodně příjemná, zejména když se zaspí. Když jsme rozsvítili svíčky na hrobech našich  blízkých, neměli jsme ani moc velký skluz pro výlet do Roudnice nad Labem. Výstava Jiřího Sopka tu právě dnes končila. Pravda, představovala jsem si jí krapet větší, ale zapomněla jsem, že Roudničtí mají jen jeden velký výstavní sál (bývalá jízdárna lobkowickového zámku), takže v první části je vždycky stálá expozice (mají moc pěknou sbírku moderního umění) a ve druhé, té menší části, vždycky probíhá výstava nějakého současníka.

Tentokrát to byli současníci dva, tedy  Jiří Sopko a jeho žák Pavel Šmíd. Přestože měl pan profesor letos prý zase začít malovat, novinek bylo vystaveno po skrovnu … ( Ne že si dovolila kritizovat, ale těšila jsem se asi příliš ). Vystaveny byly obrazy, které už byly k vidění na velké retrospektivě v Rudolfinu nebo jinde, takže z posledního roku byly zastoupeny prakticky čtyři věci.

Dva diptychy  (Spánek a Domkáři) v malém formátu, Šneci a Odpočinek byly mnohem působivější snad právě díky svým větším rozměrům a zejména Odpočinek mě zaujal příjemně květovanou loukou a pozitivní náladou. Jenže jsem se neodvážila fotografovat, takže nevím, jak dlouho ty obrazy udržím v paměti… Jiří Sopko rozhodně nijak radikálně nezměnil svůj styl a tak jsme se mohli potěšit pohledem na jeho mnou oblíbené  „plešouny“.  Mám je prostě ráda.

Má logiku, že musel-li se navíc o prostor dělil se svým žákem (až fotograficky realistická plátna Pavla Šmída jako např. Barely v různých barevných odstínech, které trošku připomněly serigrafie Andy Warhola, dále třeba detail květovaného závěsu, změť kecek v různých barevných kombinacích, Obchodník, …), prostor každého z umělců byl vlastně celkem omezený. I tak výstava potěšila a jsem ráda, že jsem ji na poslední chvíli stihla.

Úžasné je, jak roudnická galerie ještě zvládla nainstalovat do „předsíně“ menší výstavu obrazů Kamila Lhotáka, zejména dvě nové akvizice od Lhotákovy švagrové. Za přečtení bude určitě stát i kniha vzpomínek malířova syna Kamila Lhotáka ml., která tu byla ke koupi.

Mlhavé počasí nijak zvlášť nevyzývalo k oblíbené roudnické procházce, takže jsme po řízečku v „lékárenské“ restauraci raději vyrazili ku Praze (vybaveni jedním sylvánským zeleným z roudnických sklepů), abych se mohla věnovat užitečnějším činnostem jako třeba žehlení. A novinka: na zámku už není vojenská hudební škola a momentálně v něm probíhají rekonstrukční práce.

Polly Jane Harvey v Lucerně

Událostí minulého týdne byl určitě nejen pro mě první pražský koncert P. J. Harvey v Lucerně. Od desky Rid of Me, která zní hodně řekněme novovlně jsem jí nijak zvlášť nesledovala, ale poslední CD Let England Shake jsem si vyloženě oblíbila. Když jsem díky bukletu pronikla k textům, které jsou na válečné téma, nechala jsem se ovlivnit celou náladou, kerou vytvářejí celkem jednoduché melodie s aranžmá navádějícím na vojenskou vřavu ať je to buben nebo trubka, která svolává do útoku.

Lístek jsme pořídili už v létě, kdy informace o jejím příjezdu prosákla na veřejnost. Přestože by jí určitě slušelo klubové prostředí, chtěli pořadatelé potěšit fanoušky a koncert uspořádaly v pražské Lucerně. I tady vyzněl koncert moc dobře. Když jsem vystoupila z devítky, zaujala mě sopřádaná fronta, která se poslušně vinula Vodičkovou směrem k Václaváku. Sraz jsme měli ve Štěpánské. Prošla jsem kolem klidné fronty pasáží a stejná čekala na druhé straně. Poctivě jsem se zařadila a zvolna postupovala k vytouženému zážitku. Pražští fanoušci byli tak absolutně spořádaní, že jsem to snad nezažila. Tlačenice u O2 nebo Tesla arény jsou zlým snem, tady klid, pohoda, spořádanost. Zkrátka pieta.

Protože jsme se do sálu dostali celkem brzy, podařilo se nám získat velmi slušné „opírací“ pozice hned za zábradlím přímo proti pódiu. Pravda, bylo to trochu daleko, ale zase jsem po dlouhé době viděla celou kapelu v celé výšce a šířce a ne jen levé horní ucho interpreta, jak to při podobných akcích bývá. Vadou bylo, že ani když jsem nastudovala zoomování s mobilem, záběr se mi moc přiblížit nepodařilo.     

Kolem půl deváté přichází kapela a s ní PJH. V úžasném černém kostýmu s ptačí pokrývkou hlavy v podobě jakýchsi  křídel vzbuzuje zpěvačka hned na první dojem vlnu emocí. Možná má černé peří symbolizovat krkavce, kteří se vznášejí nad bitevním polem. Když se přidá zpěv a drnkání na citeru, není nikdo, kdo by se okamžitě nepohroužil do atmosféry. Její temný  vzhled na temném pozadí jen s velmi „opatrným“ nasvícením v sobě nese cosi teskně barokního, samurajského, zaříkávačského i vdovského zároveň, černým plátnem zahalená celá zadní stěna pódia (žádné z pozadí přihlížející lóže) jen podtrhuje lehce makabrózní pocit. Její těžko zařaditelný image (vzdáleně něco mezi Kate Bush a Lorie Anderson) je opravdu strhující. Střídá citeru a kytaru a podmanivý naléhavý hlas „vypráví“ příběhy z válečných polí. Písničky nemají složitou harmonii, působí jednoduše až lidově, mají velmi náhlé ukončení. Stejně jako smrt náhle uřízne život a prostě je konec. Ještě pár přídavků a definitivní návrat do reality. A při téhle písničce mě mrazí nejvíc:

Jurkovičova vila v Brně

Z návštěvy na Kraví hoře míříme do čtvrti Žabovřesky, kde máme zamluvenou prohlídku Jurkovičovy vily. Tentokrát trochu kompromisně (ne všichni musí lidovou tvořivost a její inspirace), ale já byla hodně motivovaná a pro tentokrát jsem zvítězila.

Podobně jako Trmalova vila v pražských Strašnicích i tenhle dům vznikl v roce 1906 v polích, kde nebylo široko daleko nic, tím spíš do terénu zapadla stavba inspirovaná lidovými stavbami. Vila se dostala do majetku města v roce 2006 za cenu cca 20 000 000,- Kč, rekonstrukce vyšla na nějakých 30 000 000,- a se zařízením vstupních prostor se cena vyšplhala  řádově na 50 000 000,- Kč (doufám, že jsem informace průvodkyně příliš nezkreslila). Díky, Norské fondy! Jejich zásluhou totiž mohla záchrana památky proběhnout. Dům byl po celou dobu své historie v soukromých rukách (sám Jurkovič dům užíval téměř 16 let), ale poslední majitelé asi neměli sílu a hlavně finance na udržování domu, který se mezitím stal památkou.

Až na pár výjimek byl dům zrestaurován k původnímu vzhledu. Na fasádě do ulice Jana Nečase nebyla obnovena mozaika zhotovená kdysi podle návrhu Adolfa Kašpara s pohádkovým výjevem Bača a drak, místo ní oslovili restaurátoři Josefa Bolfa, aby vytvořil své pojetí stejného příběhu. V denním světle je mozaika (na mě působí spíš jako vitráž) tak temná, že lze rozlišit pouze černé a červené šmouhy a představit si nějaké konkrétní figury je prakticky nemožné. Co je tu opravdu ztvárněno bylo vidět až na výstavním panelu uvnitř budovy, stejná pohádka je „ilustrována“ v Bolfových barvách černé a růžové. Za tmy je prý výjev podsvícen a teprve tehdy je vlastně pořádně vidět. Za slunečního říjnového odpoledne je tedy třeba užít si jiné prvky, které jsou zcela zřetelné. Třeba kamennou podezdívku, modré a červené dřevěné prvky v zahradě a na fasádě …

Vnitřní uspořádání plně respektuje původní stavbu, zařízeny jsou pouze dvě místnosti. Vstupní hala s alkovnou a schodištěm a jakási „vzorkovna“, kterou Jurkovič používal jako výstavní pavilon své nábytkové tvorby kam zval své zákazníky. Vstupní hala koncipovaná přes dvě podlaží uchovává zajímavé detaily, například původní lustr, který byl nalezen na půdě a uveden do provozu. Jurkovič prý byl v tehdejší „pustině“ energeticky zcela nezávislý a světlo mohlo fungovat na plyn i elektřinu, dům byl vybaven vlastním generátorem. Zajímavým technickým detailem je třeba i řetěz na otevírání vysoko umístěného okna.

V hale si můžeme vyzkoušet i repliky původního nábytku – modřín mořený na modro (masivní židle bez čalounění kupodivu nijak pohodlné), původní bledě modrá výmalba haly obnovena nebyla stejně jako zmizela nástěnná malba Jarních prací od Jožy Úprky, náhled na niž se opět nabízí na výstavním panelu v horním patře.

Další místnosti v přízemí sloužily netypicky jako soukromé pokoje – kuchyň, ložnice dětí (architekt měl tři syny a jeho vnučky prý dosud žijí na Slovensku) a rodičů. Tady už ovšem končí „zámecká“ prohlídka a začíná výstava o Jurkovičových realizacích. V horních patrech pak v původně hostinských pokojích a pracovně architekta pokračuje výstavy, tentokrát fotografie, které srovnávají stav v roce 1096, který si Jurkovič velmi pečlivě zdokumentoval, a stav dnešní (k vidění záběry z rekonstrukce).

Pěkně obnovený dům, zajímavá ukázka životního stylu počátku minulého století. Podle původních plánů vznikla i zahrada a plot s dekorativní vstupní bránou. Zmínit musím i pěknou grafiku propagačních letáčků, barevné obrázky se přímo nabízejí jako vzory pro křížkovou výšivku .

Čestr aneb jak jsme si užili hovězí

Nejhorší úkol, který mohu dostat, je vybrat  restauraci pro více osob. Nevím proč všichni usoudili, že jako výběrčí hospod funguji nejspolehlivěji, ale nezbylo, než se do toho pustit. Na seznamu se ocitlo restaurací asi pět, ale vítězem se stal relativně nový přírůstek řetězce Ambiente – Čestr. Ano, jednoduše česky s Č, i já jsem se nechala zmást hledáním Chesterů, ale vysvětlení je zcela prosté, protože tenhle Čestr není žádným krycím anglickým názvem, ale jednoduchou zkratkou dvou slov: český strakatý skot. Hlavním důvodem je fakt, že toto zvíře z českých pastvin je hlavní položkou celkem stručného, ale o to osobitějšího menu.

Do restaurace se prodíráme přes kolem procházející demonstraci nevím za co, ale hlučný techno – disko rytmus mi dere uši a značně znervózňuje. Po zděšení, že za skleněnou fasádou restaurace je slyšet skoro stejně „dobře“ jako venku, následuje rychlé rozhodnutí – pokud to rychle neskončí, měníme lokál. Máme štěstí, nic měnit nemusíme, za necelou čtvrt hodinku se už i slyšíme.

V prostorách za bývalým parlamentem, dnes muzeem tam, kde sídlila Zahrada v Opeře, restaurace to známá „chlupatou“ výzdobou Báry Škorpilové, se tedy usadil „hovězí“ restaurant. Dekorace je naprosto změněná, obdélníkové stoly z přírodního světlého dřeva po obvodu fasády a kulatými  uprostřed lemují „provozní zázemí“, kde se střídá výčepní pult, výdejní pult a řeznický „koutek“, do kterého může zvědavý kulinář bezostyšně nahlížet a sledovat porcování a dokonce i bourání masa, které do restaurantu přijíždí po kolejnici umístěné pod stropem nebo si prohlížet jak dlouho jednotlivé porce masa zrají. Interiér doplňují „tonetová“ křesílka, podhled s obrázky stylizovaných býčích hlav v modré barvě má asi ladit s cibulákovým nádobím, na kterém se tu servíruje.

Každý host dostává své vlastní menu složené do jakési obálky, ze které vybafne kartička s obrázkem kravky, tečkovaně naporcované na jednotlivé bourané díly (dobrý pomocník pro amatérské kuchařky, po dotazu si kartičku odnáším domů). 10 položek v kapitole předkrmy míří spíš do mezinárodního jídelníčku (ceviche, salát s avokádem, …), jdu však tvrdě po české klasice a dávám si dvojitý vývar s vejcem. Od sousedů ochutnávám salát s uzeným lososem i zmíněné ceviche, ale vývar servírovaný se ztraceným, dokonale zaobleným, vejcem (mně se vždycky nevzhledně rozprskne) v měděném rendlíčku je absolutně vynikající, tedy jako od maminky. Silný, tak akorát mastný a chuťově jemňoučký.

Společnost „steakařů“, která mě obklopuje, si objednává „biftečky“ z nejrůznějších hovězích dílů, i takových, u kterých by mě ve snu nenapadlo je zpracovávat na rychlo (zaujala mě například veverka), já nedám dopustit na pomalou úpravu masa a vybírám velkou plec pečenou na másle se šalotkami a oreganem. „Dortíčkové“ masíčko v chutné omáčce se jen rozplývá a s chlupatými nočky a opečenou cibulkou tvoří dokonale harmonický pár. Ani jsem netušila, že ještě bude místo, ale i na dezert dojde. A to je teprve překvapení. Odolám hruškovému kompotu s pivní pěnou a dávám si dukátové buchtičky plněné mákem s rumovo – vanilkovým krémem nebo spíš taky pěnou. Stanou se naprosto dokonalou „tečku za tím dnešním večerem“. Šálek čaje z pravé máty jistí zažívací procesy, ani nemusím „žabí vajíčka“ febicholu. K tomu všemu opravdu profesionální obsluha. Tohle jsem si prostě nemohla nechat jen pro sebe.

Půlnoc v Paříži jako generátor dobré nálady

První věc, kterou jsem ráno musela udělat, bylo zapsat příjemné zážitky ze včerejší návštěvy kina. Tím cukrátkem, které mi vyplavilo tolik endorfinů, totiž nebylo nic jiného než poslední film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Úroveň jeho filmů, které se pravidelně objevují rok co rok v distribuci bývá v posledních letech proměnlivá. Jeho výlety do evropských metropolí mě ale zatím nezklamaly a Půlnoc v Paříži není výjimkou. Tím spíš, že patří k mým oblíbeným městům a váže s k ní nejedna vzpomínka ba i povinnost.

Po úvodu, který lehce připomíná turistického průvodce a leckdo si může říct: „Tak tam už nemusím,“ se na pozadí podmanivé hudby zprostředkované jednoduchým kytarovým drnkáním v třídobém rytmu  začne odvíjet příběh amerického páru, který přijel na návštěvu do Paříže. On (v tom nejlepším slova smyslu naprosto nenapodobitelný Owen Wilson alias WA v mladším věku) je hollywoodský scénárista, který touží napsat román, jeho snoubenka (Rachel McAdams), lehce povrchní typická Američanka, která nemá nejmenší pochopení pro jeho nostalgickou touhu žít v Paříži a jediné, co ji zajímá, jsou nákupy a společnost jejích amerických přátel, které tu náhodně potkají (skvělá postava Paula, který vše ví, všude byl dvakrát, všemu rozumí, hádá se i s průvodkyní – Carla Bruni – má nepochybně v životě řady z nás svého následovníka ).

Jenže Gil Penders je jiný. Chce se procházet nočním městem (zejména v dešti prožívá absolutní euforii) a tak se jednoho večera ocitá poněkud dezorientován z hledání svého hotelu na schodišti pod Montmartrem přesně v okamžiku, kdy odbíjí půlnoc. Nostalgicky se upíná k Paříži 20. let a uměleckému životu, který tu vřel a najednou začne trochu jako Popelka prožívat svůj „pařížský sen“. Přijíždí nikoliv kočár z dýně, ale Peugeot, model z počátku století, společnost v něm sedící zve Gila dovnitř a ten se nenechá pobízet.

Zpočátku nechápe, jak je možné vidět na vlastní oči manžele Fitzgeraldovi nebo Colea Portra, ale záhy přivykne a jeho nový svět se mu zdá tak úžasný, že výlety do něj začne opakovat každý večer. Díky Hemingwayovi se dostane ke Gertrudě Steinové, která si přečte a pochválí jeho román, surrealistické trojici Dalí – Ray – Buňuel – si posteskne, jak nikdo nechápe jeho výlety do minulosti a nakonec si prožije románek s Adrianou, milenkou Pabla Piccasa. I ona má ráda dobu minulou. Jejím favoritem je ovšem art nouveau. Nakonec díky její touze po jiné minulosti Gil pochopí, že si má považovat času, ve kterém žije a neutápět se v zavádějících fantaziích. A tehdy, při svému prozření nastane zlom i v jeho reálném životě a … Konečně se v deštivém večeru prochází Paříži s tou správnou dívkou ….

Ten příběh je tak absurdní jak je milý, je v něm spousta narážek na pařížskou modernu, plno pěkné žánrové hudby, úvah o životě a tak zbývá než držet palce detektivovi, kterého si na Gila najal tchán. Při sledování zákazníka omylem odbočil do doby Ludvíka XIV., který ani na vteřinu neváhá, jak s vetřelcem naloží. K Londýnu, Barceloně a Paříži se má záhy přidat Řím, kde Allen točí další film, tak uvidíme jaký bude další příspěvek k turistickým výletům po hlavních městech Evropy.