Velvet Havel

_KIV8321Začátek školního roku se v našich krajích překrývá se začátkem divadelní sezóny a já měla to štěstí, že jsem ji oslavila návštěvou představení Velvet Havel v Divadle Na zábradlí. „Adaptaci“ o životě a díle ikonického dramatika a politika zároveň sestavil Miloš Orson Štědroň a v režii Jana Friče ji Na zábradlí uvedl soubor, který na místních prknech působí již druhou sezónu.

S jistou nedůvěrou jsem pročítala pozitivní recenze na premiérová představení z letošního května a současně se připravovala na jakousi parodizující férii koncipovanou bez přestávky jen proto, aby diváci nemohli odejít. Očekávání se nenaplnila. Příběh, který začíná monodramatickým projevem Havlova strýce Miloše, ve kterém je zdůrazněno jakési rodové „zatížení“ ráčkováním, kupodivu nepůsobí trapně. Strýc by o synovci rád natočil film (protože „In Kino Veritas“) a při svém záhrobním setkání si vzájemně svěřují své pohnutky a osudy. Strýc ve výborné herecké kreaci Petra Jeništy zná jakožto zkušený producent potřeby diváka a chce točit filmy s příběhem. Je mu jasné, že náhradník za Oldřicha Nového se nenajde, přesto do toho jde s vírou, že pokud to bude o „ženských“, musí být film úspěšný.

Jenže Václav (přes nápadně vyzývavý účes v nepodbízivém pojetí postavy Miloslavem Königem) je v podstatě plachý a skromný hoch a člověk, aby z něj tyhle informace páčil. Má své ideály i obavy o osud lidstva a zároveň své touhy a díky jakési neznámé citové frustraci také neukojený hlad po lásce a pravdě. Dokonce tak intenzivní, že se se všemi láskami pravdivě vyznává své ženě, která disponuje neuvěřitelným nadhledem. Přesto má divák příležitost poznat Havlův životní osud formou, která je možná zjednodušená, rozhodně však vtipná, zábavná a kultivovaná, nedělá z Havla žádnou modlu, přitom však její význam nikterak nedehonestuje, divákovi nabízí jen profil normálního člověka.

V příběhu vystupuje první Havlova žena Olga (zdařilé obsazení postavy Marií Spurnou, která se jí i fyzicky podobá) a za všechny milenky postava múzy v podání Anežky Kubátové. Role pro ni v textu hry nenabízí prostor pro víc než vyjádření touhy být s milovaným Václavem, překonat ale Olžin realisticko-cynický přístup ke světu prostě nedokáže a snaha vypovědět o těchto láskách něco víc by ani do textu nezapadalo. Trochu neujasněná je role „Univerzála“ v podání Natálie Drabiščákové. Nejde ani tak o princip postavy, protože s ohledem na provozní podmínky divadla samozřejmě nelze obsazovat všechny druhořadé role. Převlek za „strom“ snad lze vnímat jako symbol jediného stromu v lese, tedy člověka v a z davu, jako anonymního a konkrétního zároveň, Drabiščáková však působila, že se v něm necítí dobře. Tvář herečky, která jediná vyhlíží z okrouhlého otvoru pod seříznutou korunou stromu, musí všechno odehrát v omezujícím kostýmu, její repliky tak občas působí nepřesvědčivě. Někdy komicky, jindy spíš zoufale. Ocenění si zaslouží její snaha po interpretaci barokní árie při milostném vyznání Olze, které není ovšem ničím víc než komickým výstupem.

Kabaretní pojetí souvisí i se schopností souboru zvládnout hudební a pěvecká čísla. Výkony jsou kolísavé, hudební předěly fungují zejména jako akcelerátor dějové linky a postupně vedou diváka k vrcholu, kterým je závěrečný obraz s Billem Clintonem, jehož číslo na saxofon uzavírá stručný výpis osudů básníkova života do počátků jeho prezidentování.

Překvapivě příjemné, nepřekombinované a nevyumělkované představení prožité s velikánem naší historie bez příkras. Režii slouží ke cti, že historické postavy imituje mírou, takže nepůsobí nijak nevkusně, např. jen lehký náznak Havlova zadrhávání řeči. Celé představení ke shlédnutí zde.

 

 

Tamara de Lempicka

Autoportrét v zeleném bugatti

Autoportrét v zeleném bugatti

Ke stylu art deco mě nepřímo přivedl Hercule Poirot. Nebo vlastně spíš britský seriál stejného jména, který se odehrává v době, kdy vrcholil. Jeho propracovaná prostředí neopomenou žádný dobový detail. Nevím jestli některý z interiérů seriálu zdobil i portrét od této malířky polského původu, určitě by jej však nepokazil.

Tamara de Lempicka se narodila smíšenému rusko-polskému páru jako Maria Górska v roce 1898. Prameny se nemohou shodnout, zda v Moskvě nebo ve Varšavě. Dětství prožívala v kultivovaném prostředí mezi Petrohradem, Varšavou a Lausanne a už v roce 1916, tedy za studií na petrohradské výtvarné akademii, se provdala za hraběte Tadeusze de Lempicki. Po bolševické revoluci museli manželé Rusko opustit, a tak pokračovala ve studiu v Paříži.

Dvě přítelkyně, 1928

Dvě přítelkyně, 1928

Její neokubistický, lehce futuristický styl a klientela, na kterou se zaměřila, dnes poskytují nejen představu o jejím díle, ale i obrázek životního stylu a odívání portrétovaných osobností. Pro její portréty je typická výrazná tvář s dominantníma očima podtrženýma šedavými odstíny a výrazné smyslné rty. Oči portrétovaných jsou upřené mimo diváka, nechtějí prozradit nic ze svého nitra. Možná jsou soustředěné na své sny, možná žádné nemají. Často živější až výraznější barvy oděvu modelu vystupují z temnějšího geometricky načrtnutého pozadí. Některé portréty mohou snad působit poněkud vyumělkovaně, přesto přitahují pozornost a nutí zahloubat se do jednotlivých detailů.

Portrét paní Bushové, 1929

Portrét paní Bushové, 1929

Na aristokratickou klientelu ji nasměroval Gabriele D´Anunzio, kterého poznala během své první výstavy v Miláně roku 1925. Právě díky jeho kontaktům pronikla do aristokratických kruhů, pro které bylo nejspíš příjemné nechat se portrétovat ženou z vlastních vrstev. Po návratu do Paříže se stala pevnou součástí místního mondénního a uměleckého života. Malovala portréty osobností své doby (André Gide), bohatých průmyslníků a jejich manželek.

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Do USA se po prvé podívala koncem dvacátých let, aby tu portrétovala snoubenku Rufuse Bushe, natrvalo sem emigrovala na sklonku třicátých let, tentokrát s druhým manželem, baronem Kuffnerem.

Po válce, snad i v důsledku toho, jak se vyvíjel její malířský styl a módní směřování doby, postupně upadala v zapomnění, teprve nově se probouzející zájem o art deco v 70. letech způsobil její znovuobjevení. Zemřela roku 1980 v Cuernavace v Mexiku. Ve svém klipu, který natočila pro Vogue, připomněla její styl například Madonna.

Dodnes patří k nejslavnějším polským malířkám. Její styl, typický pro dvacátá léta, dnes poskytuje nejen představu o jejím díle, ale také životním stylu a odívání osobností, které portrétovala. Její zatím poslední velká výstava proběhla v roce 2013 v Paříži.

Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně “polidštit” . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Módně à la Frampton

Realistická malba se mi v poslední době líbí stále víc (některá :-)). Realismus britského portrétisty Mereditha Framptona (1894 – 1984) z 20. let a 30. let minulého století má atmosféru gotických obrazů, dobové téma a působí naprosto nadčasově. Nostalgicky připomíná dobu mezi válkami a zároveň je důkazem, že jednoduchost jako módní trend přetrvá věky.  

V  Tate Modern visí olej na plátně, který Frampton namaloval v roce 1928 a zobrazuje Marguerite Kelsey, profesionální modelku ceněnou ve 20. a 30. letech 20. století pro svůj půvab a schopnost dlouhého pózování. Šaty i boty pro tento portrét Frampton osobně vybral a zakoupil. Moderní jednoduchý střih šatů s lodičkovým výstřihem bez korzetu působí natolik nadčasově, že by se mohl nosit i dnes. Světlé šaty s krátkým rukávem, bez jakýchkoliv ozdob, jednoduché červené střevíce a krátký účes. Přesně v chlapeckém stylu prosazovaném Coco Chanel.

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928)

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928), Tate Modern

 

Ve stejné místnosti visí ještě jeden Framptonův obraz, tentokrát z roku 1935. Portrétovanou ženou je tentokrát třiadvacetiletá Margaret Austin-Jones. Šaty v pastelové růžové a tělové barvě odpovídají módním trendům společenských šatů třicátých let. Splývavou siluetu šatů zdobí jen jednoduchá krátká pláštěnka. Účes už není tak přísně chlapecký, naaranžované vlny i pohled modelky jsou ženštější. Šaty pro tento obraz tentokrát ušila umělcova matka podle střihu z časopisu Vogue. Rozmístění dekorací, kterými je oproti předchozímu obrazu tento téměř přeplněn, působí až surrealisticky.

Portrét mladé ženy

Portrét mladé ženy (Meredith Frampton 1935), Tate Modern

 

 

 

Sochy v zahradě

Botanická zahrada v Troji pro mě dlouho zůstávala opředena tajemstvím. Znáte to, není čas. A pak si ho prostě uděláte. Zjistíte, že nemusíte cestovat přes Holešovice a přeplněným autobusem 102 s rodinkami, které míří do ZOO.  Když nejedete vozem, můžete se zelené oázy dobrat třeba od obchodního centra Krakov.  Nedaleko od něj je horní vstup do zahrady. Když už jsme tu, volíme vstupenku s Fatou Morgánou.

Možná je to i pepř ...

Možná je to i pepř …

Obavy z létajících a útočících motýlů třepetajících se prostorem a vplétajících se do vlasů jsou liché. Návštěvník se sice ocitne v tropech, zpěv ptactva ale vydávají reproduktory umístěné pod střechou skleníku, závany větru obstarávají ventilátory a třepetajících se motýlů není třeba se obávat. Vyskytují se většinou vysoko ve větvích a zaznamenáváme všeho všudy 4 jedince jediného druhu.

Šiška špěnělské čarovné jedle

Šiška španělské čarovné jedle

Zahradními pěšinkami se v letním dusném počasí procházejí většinou turisté, místní jsou nejspíš u vody. Zahrada je velkoryse založená v nádherném terénu a mimo seznámení se s nejrůznější flórou nabízí i velkolepé výhledy na město v údolí Vltavy. Letošní léto zdobí trávníky objekty Čestmíra Sušky a Lukáše Raise , které prostor velkoryse doplňují. Díky plánku sebraného ve skleníku může „bojovka“ začít.

Lukáš Rais

Lukáš Rais

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Ve venkovní expozici jehličnanů jsou k vidění i pozoruhodné obří imitace šišek. Letničkový záhon hýří barvami, u jezírka láká k posezení lavička s přírodním vrbičkovým zastřešením, expozice jedovatých rostlin mrazí při představě, kam může vést letmý dotyk spojený s bezděčným olíznutím prstu a pravidelnost a čistota japonské zahrady musí nutně vnášet řád a klid i do nitra návštěvníků. Přes vinici sv. Kláry se vracíme, krátce se vnoříme do labyrintu trojského zámku a pak už jen přes lávku přímou cestou do Vozovny ve Stromovce, kde čeká příjemné spočinutí s dobrou krmí.

Skočec

Skočec

Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová

Jediné, čím dokážu zahnat chmurné myšlenky, je čtení. Teď zrovna “slídím” v životě Heleny Šmahelové (viz Žena roku 1900) a tak vykupuji antikvariáty a hltám její životopisné spisy. Vzpomínky na Jaromíra Johna, jsem objevila v antikvariátu poděbradském a hned po nich Útěk postřeleného zajíce, pro který jsem jela do antikvariátu v Nuslích.

Teprve v “Zajíci” vysvětluje, že nebyla Johnovou blízkou přítelkyní, jak jsem se celou dobu domnívala. (A nebo byla, když jí Johnův syn Evžen tak neměl rád?) Každopádně Johna představuje jako svého strýce. Takže o 28 let staršímu Bohumilu Markalousovi vedla řekněme domácnost.

Vzpomínky na strýce jsou zajímavé. Odhalují povahové vlastnosti muže tak trochu dvou tváří. Jako uměnovědec a estetik žil pod svým původním jménem, jako spisovatel si zvolil pseudonym Jaromír John. Líčí společné pobyty ve Slatiňanech, Novém Městě nad Metují a Olomouci. Díky němu měla možnost seznámit se s řadou osobností meziválečné umělecké scény. Johna často  navštěvoval František Halas, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a řada dalších osobností. Zajímavé je, že ke Karlu Čapkovi měl vztah poněkud odtažitý. Každopádně to byl velký bonviván, společenský člověk plný energie a také náležitě sebevědomý. Šmahelové prvotinu Pelantovi odsoudil s osvědčenou hláškou: Nechat rok uležet a pak se k tomu vrátit. Vančura naproti tomu zajistil, že knihu okamžitě vydali v Družstevní práci. I tenhle román jsem si pod přepracovaným názvem Dědictví otců koupila. Vzhledem k tomu, že Šmahelová většinou vychází při psaní z osobní zkušenosti, dá se předpokládat, že bude i zde.

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Pokračovala jsem četbou „Zajíce“, příběhem, který na soužití s  Johnem navazuje, jeho styl je ale odlišný,  jména hlavních postav nejsou přiznaná. John si přál, aby se v případě jeho úmrtí s Helenou oženil jeho kolega z olomoucké univerzity a nepřišla tak o univerzitní byt. Ještě před Johnovým pohřbem se tedy v roce 1952 provdala za dosavadního „podnájemníka“, jazykovědce a filologa Pavla Trosta,  kterého v novele nazývá Robertem. Vedle tohoto svérázného vědce následně prožila celý život a přestože byl mužem velmi osobitého charakteru, nikdy ho nepřestala oddaně milovat. Jeho přání svatby bez prstýnků, téměř nechtěná svatební cesta do Bratislavy, ke které ho přesvědčil jen příslib, že smí navštívit místní antikvariát…

Uznávaný vědec byl člověk pro praktický život naprosto ztracený. Snad žádná žena by soužití s ním nemohla zvládnout. Ne tolik autorka. Veškerou péči a starosti o běžný provoz domácnosti ležel plnou vahou na ní, on sám věčně ponořený do svého zkoumání. Nikdy jí neoslovil vlastním jménem. Na dovolené na lodi, kde Šmahelová trpěla mořskou nemocí a nebyla schopna zabalit zavazadla, aby mohli vystoupit, nakonec praktickou práci zařídila posádka. V Benátkách, kde vystoupili, odmítl nosit příruční tašku a trval na návštěvách galerií a muzeí. V Holandsku, kam jeli vozem, odmítl zeptat se na cestu, i když se dokázal snadno domluvit …. atd. atd. Takové manželce snad náleží svatozář.

Pavel Trost

Pavel Trost

Přesto si autorka slůvkem nepostěžuje, svého muže bezmezně obdivuje, přestože všechny jeho nedostatky vidí. Ano, byl nepochybně velký učenec, ale měl také velké štěstí, že byla jeho ženou osobnost, která dokázala snášet jeho povahu s radostí, že jí Bůh tohoto zázračného člověka přivedl do cesty. Jak byl život Šmahelové v první polovině jejího života rušný a plný návštěv, život s vědcem byl poměrně uzavřený. Její manžel se odmítal stýkat se s přáteli z mládí, nezajímal se o jejich život, všechny společenské události mu přišly zbytečné. Čím větší byla jeho zvláštní emocionální strohost, tím snáz se koncentroval na vědeckou práci. Nakonec si autorka sama udělala řidičák, koupila vůz, který sama řídila, postavila dům, dokázala napsat spoustu pěkných románů … a stále ho neochvějně milovala. Neuvěřitelné. Zatímco John diktoval: užít si života, Trost považoval všechny radosti života za zbytečné a jediný smysl bytí spatřoval v knihách a své práci. Jak různí mohou muži být a přesto se jim ženy z lásky přizpůsobí.

Rukavice jako znamení doby

Francouzské rokokové rukavice ze sbírek Trianonu

Francouzské rokokové rukavice ze sbírek Trianonu

Jako kdybych v poslední době prodělávala jakýsi přerod. Najednou bych chtěla začít s nějakou rukodělnou činností. Jenže když se vrátím z kanceláře, nedostává se mi najednou vůbec elánu něco začít, natož pak dokončit. Nakonec se ukazuje, a ne že bych za to na sebe byla pyšná, že je pro mě jednodušší si o věcech něco přečíst, prohlédnout si obrázky a na reálné kousky se zajít podívat do muzea.

Tak se stalo, že jsem se ocitla v Muzeu hlavního města Prahy, které poněkud zavádějícím způsobem informuje o výstavě rukavic. Nejde totiž tak docela o výstavu. Na schodišťové podestě před Langweilovým modelem se v prosklené vitríně skví cca tucet vzorů rukavic z dílen pražského rukavičkářského cechu. Práce pěkná, dámy před sto lety musely mít ručku přímo dětskou, přesto se cítím malinko ošizená. Začínám tedy pátrat po historii rukavic jinak.

Proč vlastně rukavice? Když poprvé pravěký lovec navlékl v době ledové kožešinové palčáky, těžko se dalo předvídat, že tento čistě funkční doplněk získá postupem času velmi proměnlivé uplatnění. K čistě užitným funkcím se pozvolna přidalo jejich nošení jako symbolu společenského postavení a samozřejmě jako módního doplňku. Již staří Římané …. (a před nimi Egypťané J) nosili rukavice. Jak také jinak.

Ženy však, zdá se, začaly nosit rukavice jako módní doplněk až ve 13. století – byly tehdy plátěné a zakrývaly celé předloktí. Opravdový rozmach zaznamenaly za vlády Alžběty anglické, tehdy se začaly bohatě zdobit drahými kameny a výšivkou. Teprve po druhé světové válce začaly svou výrazně dekorativní funkci postupně ztrácet a začaly opět sloužit zejména jako funkční a hezký, nikoliv však přezdobený doplněk.

20.stoleti

Rukavice z počátku 20. století

Rukavic existují spousty druhů a šijí a zpracovávají se z nejrůznějších materiálů. Když odmyslím od pracovních rukavic, které se s ohledem na svou funkci mohou vyrábět i z azbestu a gumy, vybaví se mi bílé bavlněné rukavičky, které byly povinnou výbavou tanečních hodin ještě v 70. letech minulého století. Měly výhody hned dvě. Jednak se dívky nemusely dotýkat dlaní úpěnlivě se potících jinochů, jednak chránily slavnostní oblečení v místě dotyku před agresivním potem. I v letní tramvaji občas natrefím na úzkostlivého cestujícího v rukavičkách, který se nechce dotýkat holou dlaní ulepených madel. Rukavičkářský boom už nezažívá jemná práce luxusních výrobků z drahých materiálů, ale třeba rukavice pro nejrůznější sportovní odvětví. A tak máme lichou rukavici golfovou, bezprsté rukavice cyklistické, masivní rukavice boxerské, rukavice lyžařské, pro fitness sporty, pro brankáře, … zkrátka rukavice se šijí a šít budou, i když jejich funkce a tvar se mění.

Rukavicemi 21. století se nejspíš stanou rukavice dotykové. Zatímco letošní vánoce jsem uvítala pletené rukavice bez prstů, abych je při ovládání displeje telefonu nemusela věčně svlékat a navlékat, nezastavitelný pokrok už chrlí rukavice dotykové se zabudovanými stříbrnými vlákny a antiskluzovým povrchem.

V Čechách se udržovala rukavičkářská tradice ještě celé minulé století. Velký rozkvět a slávu si zasloužily západočeské Abertamy, ve středních Čechách měla výroba rukavic velkou tradici na Dobříši. Rukavičkářství určitě nevyhyne, ale krásných dekorativních rukaviček z jemné kůže a hedvábí, dokonale ručně zpracovaných, vyšívaných a štepovaných se bude nejspíš vyrábět stále méně. Strojová výroba a levné výrobky z Asie možná přispějí k zániku počestného řemesla rukavičkářského, takže ručně vyrobené kousky se stanou nikoliv dokonalým řemeslným výrobkem, ale opravdovým uměleckým dílem.

 

Replika barokních rukavic ze sbírek Muzea hl. m. Prahy

Replika barokních rukavic ze sbírek Muzea hl. m. Prahy