Žena, která zatím z postele vždycky vstala

zena1Nevím, jestli se příběh Žena, která si šla lehnout a rok nevstala, zařadí mezi nejúspěšnější tituly Sue Townsendové, která se proslavila zejména povedenými historkami ze života Adriana Molea. Mně rozhodně vzpoura hlavní hrdinky připomněla některá údobí mého života a zvědavě jsem se pustila do čtení, abych našla nějaké tipy k následování. Přes poněkud rozpadající se strukturu příběhu je tu řada impulzů k zamyšlení a nechybí ani typický humor. Ocenění je hoden i fakt, že se Mladá Fronta vrátila k dvorní překladatelce autorky, totiž k Heleně Hartlové.

Je pozoruhodné, jak se s železnou pravidelností a bez ohledu na státní příslušnost či národnost tíha péče o domácnost a všech starostí překlopí vždy na jednoho člena rodiny.  Všichni považují všechen ten servis v podobě nákupů, vaření, obstarávání, zařizování a údržby za samozřejmý a nikoho nenapadne, že ona velká matka by třeba také mohla mít své představy, sny, či nedej Bože, zájmy. Jak se to přihodí, že původně s láskou vykonávané činnosti se postupně promění v břemeno? A jak z toho ven? Hlavní hrdinka to za čtenáře nevyřeší, nevyřeší to ani sama za sebe. Její přístup je totiž spíš zkázotvorný. Pro ni i její nejbližší. Pasivní rezistence je možná dobrá pro francouzský odboj, ne pro matku od rodiny.

Pokud si ženy kladou otázku, zda má smysl žít jen pro druhé, odpoví si jistě ano, ale ne za cenu obětování vlastních zájmů, ambicí a názorů. Těžko některá z nás  tvrdohlavě lpí na tom, že musí být pořád šťastná. Rozestupy mezi šťastnými dny se s věkem nějak zvětšují, endorfiny se netvoří, anestetik typu kniha, hudba, divadlo je sice dost, ale dávky nestačí a nebo nemají odpovídající složení. A do toho vánoce jako prubířský kámen odolnosti. Vydržíme to ještě? Kdy to tak přišlo, že se svátky klidu a vzájemnosti proměnily ve stres, konzum, marnost a obžerství? To si přeci nikdo nemohl přát. A tak zatím na lože uléhám jen na předem vymezenou dobu a zatím pokaždé vstanu.

Korálková překvapení

Vždycky se tomu bráním a vždycky nakonec podlehnu. Řeč je samozřejmě o vánocích. O tom tlaku na nakupování dárků, který do nás vtloukají reklamní spoty a výkladní skříně. Přestože se každý rok utvrzujeme, že místo rozbalování dárků si budeme pod stromečkem raději povídat a jednoduše trávit společně čas, nakonec se neubráním a začnu přeci jen shánět nějaké drobnosti.

Letos jsem jako nejlepší variantu drobných radostí zvolila šperk. Dlouhá léta mě tahle „komodita“ nijak neoslovovala, moje maminka jim nikterak neholdovala. Používala pár svých kousků, nové si nepořizovala. Její vztah k bižuterii byl negativní a s lehce pejorativním nádechem ji nazývala „šmuky“. Touhu po špercích – pravých ani „levých“- ve mně nevypěstovala a já časem zjistila, že šperky ani neumím nosit. Připadala jsem si v nich tak nějak „přeplácaná“. Vrcholem zdobení se mi stala stálice náušnice – řetízek – prstýnek.

V poslední době přesto nalézám zalíbení v drobných uměleckých dílech, které šperk představuje a tak jsem inspiraci pro malá potěšení nakonec hledala u šperkařů. Vlastní výrobky jsem po několika nezdařených pokusech zavrhla a začala pátrat u profesionálů i amatérů. Mým objevem se stal ateliér Jelení šperky  Po loňských peripetiích na poslední chvíli jsem si na ně letos vzpomněla s předstihem a oblíbila si jejich nádherný obchod v Bořivojově ulici na Žižkově. Návštěvníka tu přivítá poklidná zimní atmosféra, které dominuje atrapa bílého jelena. Letos ateliér rozšířil nabídku broží i náušnic o nové vzory a oděvní doplňky a po setmění jim za výlohou září krásný jelení adventní kalendář.

Lentilkéna

Lentilkéna z adventního kalendáře (3.12.)

Se šperky Terezy Brabcové jsem se potkala ve Studiu Vintage, které je nabízí ve stylovém obchůdku s krbem na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Tereza používá jako základní materiál korálky a pracuje s nimi nejrůznějšími způsoby, často třeba technikou šité dutinky. V nabídce má prsteny, brože a vytváří i velmi originální kousky pro pány. Šperky se dají dobře nosit s vintage oblečením, ale výborně doplňují i současnou módu. K mým favoritům patří brož v podobě košíku s květinami, kterou  na klopě saka nosí i s příběhem, který se k broži váže, můj oblíbený Hercule Poirot ve stejnojmenném televizním seriálu.

Secese v podání PIAF design

Secese v podání PIAF design

Ráda mám také šperky filmové kritičky Aleny Prokopové. Ta se pro změnu při tvorbě svých originálů nechá inspirovat filmy. Její šperky se dají zakoupit na Fleru. Odkaz na ně ale najdete i na jejím filmovém blogu, kterým pravidelně listuji. Její šperky jsou zhotovené z originálních korálků a přírodních materiálů a barevnou náladou a stylovým provedením evokují její oblíbené filmy.

Opravdová kuráž AP

Opravdová kuráž AP

Nadace Louis Vuitton otevírá veřejnosti Ghéryho nový projekt

Minulý týden žila Francie slavnostním otevřením Muzea moderního umění. 20. října 2014, téměř s dvouletým zpožděním, byla otevřena budova, jejíž matkou se stala Nadace Louis Vuitton. Architektonický návrh těžko mohla svěřit kreativnější osobnosti, než jakou představuje ve světě architektů Frank Ghéry, jehož tvůrčí rukopis je naprosto ojedinělý. A Paříž, metropole umění, se oproti jiným významným městům stále nemohla žádnou originální architekturou tohoto autora pochlubit. Oproti baskickému Bilbau, které se Ghéryho stavbou pyšní od roku 1997, měla skoro 16ti leté zpoždění. Louis Vuitton muzeum v Paříži Víceúčelová stavba určená současnému umění v sobě skrývá 11 výstavních sálů a velké auditorium. Stavba měla být původně dokončena v roce 2012, tedy pět let od zahájení prací. Jenže i pařížští radní rádi přešetřují úřední doklady a tak stížnost na neoprávněnost stavebního povolení podaná v roce 2009 zablokovala stavební práce a teprve v červnu 2012 soud povolil ve stavbě pokračovat.

Při koncipování skleněného oblaku, který se vznáší nad Boulogneským lesíkem, se Ghéry nechal inspirovat 2 známými pařížskými budovami. Jednak výstavním pavilonem Grand Palais, který byl postaven v roce 1900 pro světovou výstavu, ale také botanickou zahradou v Auteil, která je součástí Boulognského lesíka a její skleníky nechal zbudovat Ludvík XV. Skleněné konstrukce obou objektů se tak staly pro americko-kanadského architekta hlavní inspirací. Stavba připomíná jakýsi vzdušný koráb s 12 tvarově odlišnými průhlednými vzdutými plachtami, které jsou poskládány z celkem 3600 skleněných panelů. Představují neutuchající Ghéryho invenci a dovednou práci inženýrů a techniků, za jejichž spolupráce mohlo dílo vzniknout. O to víc potěší, že dodavatelem pláště byla česká firma Sipral.

K tradičním návštěvnickým atrakcím Paříže tak mohou turisté připojit nový ojedinělý objekt, který se nepochybně stane oblíbeným pro hledáčky fotografů z celého světa. Inspirovat se nechali i módní návrháři značky a výsledkem je pozoruhodná kabelka, kterou bych si s chutí pořídila, i když k fanouškům značky zrovna nepatřím. 2014-10-13-LouisVuittonFrankGehryTwistedBoxBagSide-thumb

Velvet Havel

_KIV8321Začátek školního roku se v našich krajích překrývá se začátkem divadelní sezóny a já měla to štěstí, že jsem ji oslavila návštěvou představení Velvet Havel v Divadle Na zábradlí. „Adaptaci“ o životě a díle ikonického dramatika a politika zároveň sestavil Miloš Orson Štědroň a v režii Jana Friče ji Na zábradlí uvedl soubor, který na místních prknech působí již druhou sezónu.

S jistou nedůvěrou jsem pročítala pozitivní recenze na premiérová představení z letošního května a současně se připravovala na jakousi parodizující férii koncipovanou bez přestávky jen proto, aby diváci nemohli odejít. Očekávání se nenaplnila. Příběh, který začíná monodramatickým projevem Havlova strýce Miloše, ve kterém je zdůrazněno jakési rodové „zatížení“ ráčkováním, kupodivu nepůsobí trapně. Strýc by o synovci rád natočil film (protože „In Kino Veritas“) a při svém záhrobním setkání si vzájemně svěřují své pohnutky a osudy. Strýc ve výborné herecké kreaci Petra Jeništy zná jakožto zkušený producent potřeby diváka a chce točit filmy s příběhem. Je mu jasné, že náhradník za Oldřicha Nového se nenajde, přesto do toho jde s vírou, že pokud to bude o „ženských“, musí být film úspěšný.

Jenže Václav (přes nápadně vyzývavý účes v nepodbízivém pojetí postavy Miloslavem Königem) je v podstatě plachý a skromný hoch a člověk, aby z něj tyhle informace páčil. Má své ideály i obavy o osud lidstva a zároveň své touhy a díky jakési neznámé citové frustraci také neukojený hlad po lásce a pravdě. Dokonce tak intenzivní, že se se všemi láskami pravdivě vyznává své ženě, která disponuje neuvěřitelným nadhledem. Přesto má divák příležitost poznat Havlův životní osud formou, která je možná zjednodušená, rozhodně však vtipná, zábavná a kultivovaná, nedělá z Havla žádnou modlu, přitom však její význam nikterak nedehonestuje, divákovi nabízí jen profil normálního člověka.

V příběhu vystupuje první Havlova žena Olga (zdařilé obsazení postavy Marií Spurnou, která se jí i fyzicky podobá) a za všechny milenky postava múzy v podání Anežky Kubátové. Role pro ni v textu hry nenabízí prostor pro víc než vyjádření touhy být s milovaným Václavem, překonat ale Olžin realisticko-cynický přístup ke světu prostě nedokáže a snaha vypovědět o těchto láskách něco víc by ani do textu nezapadalo. Trochu neujasněná je role „Univerzála“ v podání Natálie Drabiščákové. Nejde ani tak o princip postavy, protože s ohledem na provozní podmínky divadla samozřejmě nelze obsazovat všechny druhořadé role. Převlek za „strom“ snad lze vnímat jako symbol jediného stromu v lese, tedy člověka v a z davu, jako anonymního a konkrétního zároveň, Drabiščáková však působila, že se v něm necítí dobře. Tvář herečky, která jediná vyhlíží z okrouhlého otvoru pod seříznutou korunou stromu, musí všechno odehrát v omezujícím kostýmu, její repliky tak občas působí nepřesvědčivě. Někdy komicky, jindy spíš zoufale. Ocenění si zaslouží její snaha po interpretaci barokní árie při milostném vyznání Olze, které není ovšem ničím víc než komickým výstupem.

Kabaretní pojetí souvisí i se schopností souboru zvládnout hudební a pěvecká čísla. Výkony jsou kolísavé, hudební předěly fungují zejména jako akcelerátor dějové linky a postupně vedou diváka k vrcholu, kterým je závěrečný obraz s Billem Clintonem, jehož číslo na saxofon uzavírá stručný výpis osudů básníkova života do počátků jeho prezidentování.

Překvapivě příjemné, nepřekombinované a nevyumělkované představení prožité s velikánem naší historie bez příkras. Režii slouží ke cti, že historické postavy imituje mírou, takže nepůsobí nijak nevkusně, např. jen lehký náznak Havlova zadrhávání řeči. Celé představení ke shlédnutí zde.

 

 

Tamara de Lempicka

Autoportrét v zeleném bugatti

Autoportrét v zeleném bugatti

Ke stylu art deco mě nepřímo přivedl Hercule Poirot. Nebo vlastně spíš britský seriál stejného jména, který se odehrává v době, kdy vrcholil. Jeho propracovaná prostředí neopomenou žádný dobový detail. Nevím jestli některý z interiérů seriálu zdobil i portrét od této malířky polského původu, určitě by jej však nepokazil.

Tamara de Lempicka se narodila smíšenému rusko-polskému páru jako Maria Górska v roce 1898. Prameny se nemohou shodnout, zda v Moskvě nebo ve Varšavě. Dětství prožívala v kultivovaném prostředí mezi Petrohradem, Varšavou a Lausanne a už v roce 1916, tedy za studií na petrohradské výtvarné akademii, se provdala za hraběte Tadeusze de Lempicki. Po bolševické revoluci museli manželé Rusko opustit, a tak pokračovala ve studiu v Paříži.

Dvě přítelkyně, 1928

Dvě přítelkyně, 1928

Její neokubistický, lehce futuristický styl a klientela, na kterou se zaměřila, dnes poskytují nejen představu o jejím díle, ale i obrázek životního stylu a odívání portrétovaných osobností. Pro její portréty je typická výrazná tvář s dominantníma očima podtrženýma šedavými odstíny a výrazné smyslné rty. Oči portrétovaných jsou upřené mimo diváka, nechtějí prozradit nic ze svého nitra. Možná jsou soustředěné na své sny, možná žádné nemají. Často živější až výraznější barvy oděvu modelu vystupují z temnějšího geometricky načrtnutého pozadí. Některé portréty mohou snad působit poněkud vyumělkovaně, přesto přitahují pozornost a nutí zahloubat se do jednotlivých detailů.

Portrét paní Bushové, 1929

Portrét paní Bushové, 1929

Na aristokratickou klientelu ji nasměroval Gabriele D´Anunzio, kterého poznala během své první výstavy v Miláně roku 1925. Právě díky jeho kontaktům pronikla do aristokratických kruhů, pro které bylo nejspíš příjemné nechat se portrétovat ženou z vlastních vrstev. Po návratu do Paříže se stala pevnou součástí místního mondénního a uměleckého života. Malovala portréty osobností své doby (André Gide), bohatých průmyslníků a jejich manželek.

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Do USA se po prvé podívala koncem dvacátých let, aby tu portrétovala snoubenku Rufuse Bushe, natrvalo sem emigrovala na sklonku třicátých let, tentokrát s druhým manželem, baronem Kuffnerem.

Po válce, snad i v důsledku toho, jak se vyvíjel její malířský styl a módní směřování doby, postupně upadala v zapomnění, teprve nově se probouzející zájem o art deco v 70. letech způsobil její znovuobjevení. Zemřela roku 1980 v Cuernavace v Mexiku. Ve svém klipu, který natočila pro Vogue, připomněla její styl například Madonna.

Dodnes patří k nejslavnějším polským malířkám. Její styl, typický pro dvacátá léta, dnes poskytuje nejen představu o jejím díle, ale také životním stylu a odívání osobností, které portrétovala. Její zatím poslední velká výstava proběhla v roce 2013 v Paříži.

Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně „polidštit“ . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Módně à la Frampton

Realistická malba se mi v poslední době líbí stále víc (některá :-)). Realismus britského portrétisty Mereditha Framptona (1894 – 1984) z 20. let a 30. let minulého století má atmosféru gotických obrazů, dobové téma a působí naprosto nadčasově. Nostalgicky připomíná dobu mezi válkami a zároveň je důkazem, že jednoduchost jako módní trend přetrvá věky.  

V  Tate Modern visí olej na plátně, který Frampton namaloval v roce 1928 a zobrazuje Marguerite Kelsey, profesionální modelku ceněnou ve 20. a 30. letech 20. století pro svůj půvab a schopnost dlouhého pózování. Šaty i boty pro tento portrét Frampton osobně vybral a zakoupil. Moderní jednoduchý střih šatů s lodičkovým výstřihem bez korzetu působí natolik nadčasově, že by se mohl nosit i dnes. Světlé šaty s krátkým rukávem, bez jakýchkoliv ozdob, jednoduché červené střevíce a krátký účes. Přesně v chlapeckém stylu prosazovaném Coco Chanel.

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928)

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928), Tate Modern

 

Ve stejné místnosti visí ještě jeden Framptonův obraz, tentokrát z roku 1935. Portrétovanou ženou je tentokrát třiadvacetiletá Margaret Austin-Jones. Šaty v pastelové růžové a tělové barvě odpovídají módním trendům společenských šatů třicátých let. Splývavou siluetu šatů zdobí jen jednoduchá krátká pláštěnka. Účes už není tak přísně chlapecký, naaranžované vlny i pohled modelky jsou ženštější. Šaty pro tento obraz tentokrát ušila umělcova matka podle střihu z časopisu Vogue. Rozmístění dekorací, kterými je oproti předchozímu obrazu tento téměř přeplněn, působí až surrealisticky.

Portrét mladé ženy

Portrét mladé ženy (Meredith Frampton 1935), Tate Modern