Johnny Winter – Lucerna Music Bar

Díky svým bližním jsem se zase dostala na koncert osobnosti,  jejíž existenci jsem dosud nějak vytěsňovala. Jak  jsem se posléze dozvěděla, pohybuje se  Johnny Winter v bluesovém světě spolu se svým bratrem Edgarem od šedesátých let, já měla tu čest až včera večer v Lucerna Music Baru. Vždycky mě někam vezmou “naslepo”, ale asi mají dobrý vkus, protože většinou jsem docela nadšená.

Jak se ukázalo, nebyl legendární bílý bluesman  v Čechách po prvé  a mě koncert opravdu mile překvapil. Kapela, kterou se obklopil, hrála opravdu dobře, od prvních akordů neuvěřitelný drajv, tryskalo z nich nadšení a radost. Lucerna Music bar plná v rytmu blues pohybujících se šedesátníků (mladší generace byla ve výrazné menšině).  Legendární Johnny na tom ovšem  fyzicky nebyl nejlépe. S tváří skrytou pod obrovským kovbojským kloboukem zpod kterého splývaly dlouhé bílé vlasy (JW je totiž albín) se zvolna ubíral ke své židli ve středu pódia a se zavřenýma očima nechal své prsty rozběhnout  po hmatníku své vzhledově i zvukové zvláštní kytary Erlewine Lazer. Těžko uvěřit, že téhle bluesové legendě je 67 let. Upřímně: nevypadá totiž vůbec dobře, celý večer jsem o něj měla upřímný strach. Z jen o rok staršího Keith Richards totiž neustále tryskají gejzíry energie. Johnny Winter vypadal, jako když ho drží jen to, že hraje.

Známé hity i nové kousky rozpohybují celý sál. Vito Luizi mimo hry na bicí dokazuje, že má i  úctyhodný hlasový fond, skvělý je Paul Nelson na kytaru i neuvěřitelně a neustále se šklebící Scott Spray na basu. Hraní jde Johnnymu výborně, zpěvu ale chybí náboj, není mu moc rozumět, připadá mi povadle.

Derou se přede mě diváci lační ulovit unikátní záběry (stojím totiž nezvykle blízko u pódia) a ani mě to neštve, protože rytmus kapely je vážně strhující. Po přídavcích zjišťuji, že jsem přišla o sluch, ale zato mi vůbec nedošlo, že mě bolí nohy nebo záda. Tak díky Johnny, doufám, že ve Staré Roli s Lubošem Andrštem do klaplo a  držím palce na zbytek letošní šňůry!