Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů. :-) Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Myši Natálie Mooshabrové

Myši NM - divadelní plakátMyši i lidé, řád a moc, strach, tajemno, chudoba, smrt … „Optimistické“ atributy románu Ladislava Fukse přetavené do divadelní podoby.  Pro Divadlo Husa na provázku neexistují překážky a přepracovat nelehký literární útvar v dramatické dílo je jen další výzvou. Po loňském marném pokusu se s kusem seznámit (hrálo se pro nemoc jiné představení), tedy letos znovu v Arše. Tentokrát žádné změny, tedy vzhůru do divadla!

Autor dramatizace uveden není, jen jméno dramaturga Miroslava Oščatky. Divadelní příběh sleduje základní dějové body. Některé jen převypráví, jiné rozehrává. V představení jen pár rolí hraje jeden herec. Vlastní prostor dostane samozřejmě Natalie Mooshabrová v hereckém podání Ivany Hložkové, ostatní musejí mimo myší  zvládat několik dalších postav.

Literární předloha má svou atmosféru, napětí a používá některé postupy, které divadelní zpracování ne úplně používá a se celková divadelní atmosféra od té knižní liší. Nejspíš si jako čtenářka představuji některé epizody odlišně. Postrádala jsem zejména napětí, základní atribut Fuksových románů, zůstala trocha tajemna a ponura, obava z toho co nastane se ale nedostavila. Ve Fuksově verzi je NM žena na sklonku života, divadlo nabízí výrazně mladší představitelku, která by od života mohla ještě leccos očekávat. Osamělá vdova, která se živí údržbou hrobů a charitativní prací pro Péči o matku a dítě, žije zklamaná svým nevydařeným životem, nepovedenou výchovou vlastních, charakterově nijak brilantních dětí. Její jednotvárný život nabízí pravidelně se opakující se situace: Ve svém bytě čelí častým policejním raziím, které kontrolují, jak bydlí, „nájezdům“ vlastních dětí, které ji jen využívají a ponižují, kterým však  vždycky poskytne zázemí. Řeší také stále hubení myší (opravdu jen myší?) a věnuje se napravování nezbedných dětí. Snaží se jim vysvětlit, že bez řádného studia skončí jako dělníci, nádeníci, že z nich nic nebude a zkouší je příležitostně ze školních vědomostí. Ty se ovšem omezují jen na rutinně nastudovaný životopis místního vládce Albína Rappelschlundema. Jak se to tedy má s tou tajemnou zemí, kde se příběh odehrává a kdo je ta kněžna, kterou diktátor zbavil moci? Žije nebo je mrtvá? Kde se skrývá?

Jan Antonín Pitínský je pro mě osobnost, která  poskytuje záruku, že právě jeho režijní vedení dokáže posílit základní atributy  a zdůraznit prvky, pro Fukse typické, totiž vystupňovat tajemno a napětí. V jeho režijním vedení však právě tyhle atributy trochu postrádám. Vidíme usouženou NM, která rozmlouvá s matkami nezbedných chlapců, dohaduje se s policisty, vlastními dětmi, … Opakují se stejné nebo podobné situace, které v literárním schématu tak dobře fungují ke stupňování dramatičnosti,  v divadelní adaptaci ale tahle „fuksovina“ nějak uniká. Hlavní postava má zvláštní slovník (kriminál je například krimi a nikdo netuší jak se to má s Máry Capri), její svěřenci zpravidla špatně končí, ale vlastně nejsem nijak zvědavá kým vlastně NM. Obavy a nejistotu tak probouzí například nácvik sborové píseň Dies Irae, modlitba za zemřelého, o němž zatím nic bližšího nevíme, zjevně totalitní prostředí, kterté svazuje životy obyvatel města, všichni jsou tak nějak zbídačelí, odevzdaní a zároveň poslušní. Expresivitu podtrhuje hudební podkres, často na můj vkus příliš intenzivní, v široké škále výběru od Händela po disko (hudba Richard Dvořák), někdy jakoby šel proti tomu, co se děje na jevišti.

Prakticky neměnná scéna ze zeleného mramoru ve mně probouzí spíš vzpomínku na Mies van der Roheho pavilon v Barceloně než dojem z chudého příbytku, kostýmy jsou civilní, jen na opasku připevněné myší ocásky divákovi připomínají, že s kým má tu čest.

Myši se přes stále intenzivnější používání Marocanu, přípravku na hubení krys, stále množí, stejně jako dav, který slouží totalitní vládě, ale který se i dokáže vzepnout k protestu, v prostředí, kde chybí radost, zbývají jen obavy a odevzdanost. Bílý prášek tolik podobný cukru, po kterém všichni touží, ale nemusí být jen sladký. V den D se na scéně nečekaně objevuje další chlapec, o jehož výchovu se má NM postarat a najednou se začnou dít věci … jak to vlastně všechno bylo ? Zjištění je tu, nic už ale nevyřeší, … A tak pán skutečně umírá, když je dům hotov.

NM s koláčky

Terminus z cyklu Kašpar Noir

Barbora Lukešová

Barbora Lukešová

Vždycky mě potěší, když se setkám s něčím překvapivým, něčím, co mě přesvědčí, že ještě existují výjimky, že se na pražské divadelní scéně dají najít představení, která stojí za vidění, která překvapí, obohatí a emocionálně osvěží. Nevzpomínám si už, kdy mě dokázal divadelní kus opravdu dojmout. Rozehrát city tak, že jsem měla slzy na krajíčku a přistihla se jak zápolím, abych je udržela na místě, aby si toho okolo sedící nevšimli. Možná měli stejný problémem jako já a prostě se podali příběhu.

Přitom měla tahle divadelní hra premiéru v Divadle v Celetné už 3. října 2013. Mám tedy víc jak dvouleté zpoždění. Neznala jsem ani jejího autora, irského dramatika a scénáristu Marka O´Row. Překvapil mě obsah, zaujala forma. Tři monodramata vyprávěná současným jazykem, možná plným vulgarismů, ale naprosto funkčních, neexhibujících. Práce překladatelky Ester Žantovské musela být nelehká, ale ona si poradila ohromně. Vždyť co může být těžší, než překládat hru verších.

Každá postava žije svým vlastním životem a textem. Na zcela minimalistické černé scéně bez dekorací je dominantní jen točna, kterou herci občas využijí, jinak se ale každý z nich plně soustředí na svůj text, svou roli. Teprve postupně se začínám orientovat. Zpočátku zvědavě naslouchám. Úplně nechápu, jak spolu jednotlivé monology souvisí. Zdánlivě izolované příběhy, tragické a zároveň vtipně tlumočené … Jsem rozpačitá, bude to recitační večer? Vydržím ty 2 hodiny bez přestávky? Každý ze tří herců, kteří se v průběhu večera na scéně střídá postupně odříkává svůj vlastní text, vlastní pohled. Ale jejich příběhy se  začínají prolínat, odhalovat tragickou samotu a prázdnotu, smutek a touhu, zoufalství i očekávání. Touží po lásce, sounáležitosti, naplnění, nacházejí jen zmar. Svými vlastními rozhodnutími určily chod svých životů a je na nich, jak mu dokáží čelit, jestli jej dokáží změnit, napravit nebo úplně prohrát.

V textu i hereckém projevu gradující příběh dá divákovi zapomenout na venkovní svět. Vynikající Barbara Lukešová, Ladislav Hampl i Alena Doláková v režii Marka Němce. Tragický text vyprávěný s komickým nadhledem. „Kurva drát,“ (slovy básníka) … na to se musíte podívat.

Vánoční

20151220_122238

Tak nám začala zima. Ta astronomická. O té opravdové nemůže být řeči. Ve Vojanových sadech se  do růžových kvítků zahalila kalina vonná, na Palmovce rozkvetly keřové růže. Barborkové kvetení letos snad ani nemůže platit, to by bylo svateb! A vlekaři tiše počítají, kolik tak letos prodělají. Ale když začala zima, znamená to, že se nám vrací slunce a křesťanům se narodil syn boží, a všichni mají důvod slavit a těšit se na budoucnost.

A zdobíme stromeček a místo jablíček a ořechů na něj věšíme čokoládu. Už ne pro usmíření duchů nebo jako symbol hojnosti, ale aby bylo co otrhávat. A na vrcholek nepřipevňujeme pěticípou hvězdu na znamení pěti životních cyklů od zrození přes zrání, dospělost, stárnutí a smrt, protože ten symbol nám ukradli a zostudili, ale špici, která se dere k nebesům. A příbytky zdobíme jmelím, protože zahání zlé duchy a přináší štěstí, ale polibek pod ním hlavně tvoří pevné rodinné pouto.

A cukroví už doma skoro nepečeme, protože koho by bavilo se s tím mordovat, když ho prodávají v každém supermarketu. A vánočku si raději také koupíme a kapra mi vykuchá a naporcuje pán u kádě a nechá si to zaplatit anebo si radši rovnou uděláme lososa nebo řízek… A pak se rozdají dárky, protože Ježíšek také dostal dárky a díváme na televizi a brouzdáme po síti a čekáme na zázrak.

Slunce se z jižních krajů určitě vrátí, snad se vrátí i trocha toho rozjímání k domácím krbům.

Veselé vánoce.

Chanel N° 5 – příběh vůně

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Má záliba v četbě příběhů o skutečných osobnostech je nejspíš laskavému čtenáři těchto stránek známa. Tentokrát mě pestrostí životních osudů zaujala Gabrielle Chanel (v literárním zpracování Lisy Chaneyové), složitá a přitažlivá osobnost, které náleží řada prvenství v oblasti ženského odívání, a která se stala propagátorkou nového životního stylu ženy 20. století.

K ikonickým vynálezům této novátorky patří nejen malé černé šaty, dlouhé perlové náhrdelníky z bižuterie, střevíce s páskem vzadu a špičkami v odlišné barvě, kostýmy z buklé a prošívané kabelky s pozlaceným řetízkem, je to také slavný parfém N° 5.

O jeho vzniku traduje nejedna historka, faktem ale je, že podnětem k jeho vytvoření bylo seznámení Gabrielle s potomkem francouzských alchymistů, kteří působili na carském dvoře a po ruské revoluci se vrátili do vlasti, Ernstem Beaux. Seznámení inicioval její tehdejší milenec, velkokníže Dmitrij Pavlovič.

Beauxův otec, byl jedním z ředitelů voňavkářské firmy Alphonse Rallet & Company, která dodávala na carský dvůr. Pod otcovým vedením pracoval mladý Beaux na výzkumu nových ingrediencí a experimentoval se syntetickými aldehydy. Když jej revoluce přiměla opustit Rusko, dorazil na konci roku 1919 do Grass a tady poznal Chanelovou.

Coco měla velmi citlivý nos a nemytou smetánku, která k zakrytí nedostatečné hygieny používala jednoduché květinové vůně, odsuzovala. Rozhodla se proto obohatit portfolio svého salonu o nový výrobek – vlastní vůni. Pustila se do něčeho, čemu se do té doby věnovaly pouze parfuméři. V protikladu k jednoduchým střihům svých šatů však chtěla vůni kompozičně složitou. Tvrdila, že její šaty jsou umělé, ušité, proto i její vůně musí být umělá, složená z mnoha prvků, rafinovaná, ukrytá v elegantně jednoduché lahvičce.

Experimentovala tehdy s recepturou získanou z archivu císařovny Evženie, manželky Napoleona III, která se jmenovala Tajemství Medicejských. To měla být spíš jakási tresť, která  zázračně odstraňovala příznaky stárnutí. A ve stejné době Beaux pracoval na Bouquet de Catherin, parfému, který měl připomínat Kateřinu Velikou. Nazval jej Rallet n° 1 a představil jej Coco v několika řadách vzorků od 1 do 5 a od 20 do 40. Několik jich vybrala, mezi nimi i číslo 5. A protože připravovala novou kolekci, která měla být předvedena 5. 5. 1921, protože byla pověrčivá a narodila se v 5. měsíci zvěrokruhu (Lev), a možná i proto, že pro staré alchymisty to bylo číslo symbolizující kosmos, rozhodla, že jej jednoduše pojmenuje N° 5.

Díky svému složení (jasmín, ylang ylang, růže, …) byl parfém hodně drahý, což Coco obratně změnila v marketingovou výhodu. Chtěla drahých složek co nejvíc, chtěla nejdražší parfém na světě. Ve svém katalogu pak zdůrazňovala, že jde o nabídku, kterou mohou ocenit jen zasvěcené ženy, čímž probudila ve svých zákaznicích touhu mezi tyto zasvěcené náležet. Zrodil se exkluzivní parfém pro exkluzivní klientelu.

Autor jednoduchých lahviček a krabiček znám není. Jedni uvádějí, že ji vymyslela sama CC, protože se kulaté tenkostěnné flakóny při distribuci často rozbíjely. Nechala se tedy inspirovat silnostěnnými toaletními nádobkami svého milence a podporovatele Arthura Capela, podle kterých lahvičku vyrobila firma Brosse. Nejvíce se však skutečnosti blíží verze, že lahvičku navrhl Jean Helleu, syn módního návrháře.  Pozoruhodné je, že se lahvička nikdy nijak zásadně nezměnila, přestože zhruba každých 20 let projde nepatrnou úpravou, která má odpovídat současnosti.

Parfém Chanelová poprvé použila na jedné večeři v restauraci v Cannes. Rozprašovačem ukrytým v kabelce tajně navoněla každého, kdo prošel kolem. Ženy se zastavovaly a čichaly do vzduchu. Pak Beaux připravil vzorky cca 100 lahviček. Coco nechala vůni rozstřikovat ve zkušebně a významné zákaznice vzorek dostaly darem. Následně začala parfém prodávat ve svých buticích v Deauville, Biarritzu a Paříži. Tak se počátkem dvacátých let dostal parfém na svět. Typické logo s černým C v černém kroužku tvořící pečeť na hrdle, na zátce další C propletená zády k sobě, nesou lahvičky od roku 1924.

Chanel N° 5 milovala Marilyn Monroe, která se s oblibou oblékala jen do jeho několika kapek, propagovala jej Catherine Denevue, Carol Bouquet a Nikol Kidman. Koncem devadesátých let natočil Luc Besson reklamní spot Červená karkulka, který parfému nastartoval pro 21. století.

Flash nebo Flesh? To je Flaesh v Rudolfinu

Kiki Smith - Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Kiki Smith – Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Nestydím se za to, že mám ráda vše hezké a příjemné, zábavné a kreativní, zkrátka pozitivní. Každodennost nabízí spoustu nepěkného a i když může ošklivost krátkodobě zaujmout, nepovažuji za nutné, vytvořit z ní princip. Ošklivost může umělce přitahovat stejně jako laika. Umělec dokáže jejím prostřednictvím podtrhnout význam, zdůraznit vyznění, upozornit na závažné téma. Může si z ní vytvořit i umělecký program. Stačí příběh, důvod, smysl, krédo …. Za její nástroj si může zvolit například lidské tělo. Zbavit jej všeho duchovního a soustředit se na jeho živočišnost, pudovost, na onu fyzickou schránku odsouzenou ke zmaru. Zbavit jej soukromí a intimity, odhalit v nahotě a syrovosti. Zastřít erotičnost, zaměřit se na biologickou animálnost.

Současná výstava pěti renomovaných světových umělkyň v Rudolfinu Praze ukazuje, že krása je pomíjivá a rozklad trvalý, krásno je subjektivní pojem a návštěva galerie nemusí nutně přinášet libé pocity. Umění už nemusí znamenat krásu ve staromilském pojetí, intuitivně zdůrazňuje osobní zkušenost přetavenou do syrové zkratky.

Každé z umělkyň je věnován jeden sál a v každém sále běží krátký film, kterým každá z nich přibližuje svou tvorbu.

Holanďanka s jihoafrickými kořeny Marlene Dumas představuje akvarely ženských aktů, které přitahují expresivitou nahoty. Pro Britku turecko-kyperského původu Tracey Emin neexistují tabu, své „zaneprázdněné“ ženy vyšívá na plátno a tká do barevně jemných tónů tapiserií, v její tvorbě překvapivě málo syrové. Provokativní tón předchozích sálů však tvrdě přebíjí belgická sochařka Berlinde De Bruyckere. Její lidská těla z vosku barevně evokují rozklad natolik zdařile, že je těžké v tomto sále pobýt déle. Tvorba Kiki Smith rázem působí jako balzám na duši. Kontrast jejích obrazů na nepálském papíře s předchozími sály je výrazný. Skrývá jemná technika stejně drsnou pravdu? Sál Louise Bourgeoise vrací návštěvníka galerie zpátky na zem. Dokument, ve kterém Louise vypráví o své tvorbě, přibližuje její vnímání světa i sebe. Kdo  hledá díla podobající se jejím Rukám, nenajde. Vystavené akvarely jsou drsně animální a vystavené objekty se ocitají v pozadí.

V galerijním shopu je připravena k nahlédnutí řada publikací o všech prezentovaných autorkách. Je to dobře, vystavené objekty by mohly být zavádějící, protože představují jen jedno spektrum jejich práce. Výstava je pohledem na významné mezinárodně uznávané umělkyně, 20. a 21. století. Jejich místní současnice se s nimi mohou směle měřit, jen toho marketingu se jim nedostává.

MARLENE DUMAS Námořníkův sen, kvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Marlene Dumas, Námořníkův sen, akvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Trudný život diskofila

une-heure-de-tranquilliteDomnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.

Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.

Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.

Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.

Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom,  s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …