Momentky z Malagy – Muzeum Carmen Thyssen

Někde na půl cesty mezi náměstím Plaza Constitución a arabskými lázněmi Hammam v Malaze se nachází Museum Carmen Thyssen-Bornemisza. Jakási pobočka slavné madridské sbírky této rodiny zaměřená ovšem výhradně na španělské mistry. Muzeum sídlí v paláci Villalón z 16. století a jeho rekonstrukce společně s dostavbou zpřístupnila veřejnosti nádhernou budovu, ve které jsou umístěny osobní sbírky paní Carmen soustředěné na andaluskou malbu zejména XIX. století. Žánrové obrázky ze života obyvatel Andalusie jsou zároveň svědectvím vývoje španělského malířství. Příjemná osoba v pokladně vás nejprve podrobí podrobnému výslechu, zda jste nezaměstnaní, studující, důchodci, handicapovaní … a když vám ten výslech, na který odpovídáte, že nic z toho se vás netýká, začne být nepříjemný, vysvětlí vám, že kdybyste spadali do některé z těchto kategorií, zasloužili byste si vstup zdarma. Pak litujete, že jste se do některé z kategorií nezařadili, na druhou stranu, ve jménu podpory umění by vám stud nedovolil na bohulibé aktivity nepřiplatit, zejména pokud se jedná o částku, kterou bez mrknutí oka dáte za oběd v restauraci.

Dehodencq Alfred - Cikánský tanec, 1851

Dehodencq Alfred – Cikánský tanec, 1851

Jednotlivým sběratelským okruhům je vždy věnováno celé podlaží, takže v přízemí potěší oko diváka romantické krajinky a lidové zvyky, o patro výš plátna starých mistrů, třetí patro skrývá obrazy umělců z přelomu 19. století. Poslední podlaží nabízí návštěvníkům dočasné výstavy. Měla jsem štěstí, právě končila přehlídka dvou španělských umělců katalánské moderny: Santiaga Rusiñola (1861-1931) a Ramóna Casase (1866-1932) – Burgueses y bohemios – snad volně přeložitelné jako Měšťané a bohémové. Tito dva barcelonští přátelé postimpresionistické malby, vystavovali společně již během svého života, nebylo tudíž důvodu se od tohoto zvyku odchylovat.

Ramon Casas - Julia, kolem roku 1915

Ramon Casas – Julia, kolem roku 1915 (umělcova budoucí manželka v šatech inspirovaných koridou)

Casas, nadšený příznivec cyklistiky a automobilismu, se profiloval zejména jako karikaturista a malíř společenské, intelektuální, ekonomické a politické smetánky, jeho plakáty předznamenávají nadcházející období modernismu. Rusiñol se mimo malby věnoval také psaní v katalánštině. Miloval malbu v plenéru. Postupně opouští impresionistické vlivy, aby je nahradil symbolistními prvky. Nad portrétní malbou, se kterou začínal, postupně převažují obrazy krajiny a zahrad.

Santiago Rusiñol - Casas velocipedista, 1889

Santiago Rusiñol – Casas velocipedista, 1889 (Casas byl jedním z prvních cyklistů v Barceloně)

 

Oskar Kokoschka, vzpomínky na Prahu

20150219_193039

Expresionistické obrazy Oskara Kokoschky pro mě byly vždycky tak trochu oříškem. Nějak jsem je nedokázala pozitivně vnímat. Expresionistická naléhavost barev na mě byla příliš agresivní, drsná a syrová, pohled na ně mě dráždil. Možná to byl přesně efekt, který chtěl Kokoschka vyvolat.

Když jsem se před časem setkala s jeho osobností v pamětech Almy Mahlerové, začal mě zajímat víc. Ne jako malíř, ale jako angažovaný člověk s názorem, za kterým si stojí.

Prvním krokem k tomuto poznání se mi stala kniha jeho osobních vzpomínek nazvaná Můj život. Přestože vyprávění zachovává určitou chronologii, nejde o jednoduchý popis sledu životních událostí. Ve svých vzpomínkách se zabývá především vývojem své tvorby a svých přístupů k ní, vnímáním práce svých uměleckých současníků. Zejména tu však prezentuje svůj světonázor, pohled na současný svět a politiku, sociologické fenomény i své pedagogické představy.

Expresionismus jako umělecký směr vnímá jako možnost ztvárnit zážitek, který chce prostřednictvím obrazu sdělit. Barva má obrazové ploše nabídnout hloubku a dynamický obsah. Odtud se odvíjí skutečnost, že některé obrazy měl načrtnuté za pár minut, nad jinými trávil týdny. Potřeboval zahlédnout ten správný výraz, správný okamžik, ve kterém se zrcadlí vnitřní svět jeho modelu.

Už jako student Uměleckoprůmyslové školy si vynutil vlastní ateliér, ve kterém pracoval podle svých představ. Odmítl totiž ze svého vzdáleného místa ve školním ateliéru malovat model ve skutečné velikosti, když jeho úhel pohledu byl zkreslený. Tehdy mu jeho profesor nabídl vlastní ateliér, ve kterém mu pózovaly děti. Protože však děti nevydržely sedět v klidu, začal Kokoschka malovat pohyb a stal se patrně prvním, kdo začal podobnou výuku prosazovat.

Svůj umělecký názor prezentoval mnohem později ve své škole vidění, kterou v roce 1953 otevřel v Salzburgu. Zde chtěl své žáky vychovávat v umění vidění. V programu studentům nesliboval, že je naučí kreslit či malovat, ale že je naučí otevřít oči a dokázat vnímat svět kolem sebe. Z českých umělců ji navštěvoval třeba Adolf Born, Cyril Bouda a nedávno zesnulý teoretik František Dvořák. Jeho všestrannost se projevila i v literárních sklonech – divadelní hra Vrazi, naděje žen mohla být dobrým předobrazem moderního divadla 60. a 70. let 20. století. Vídeňskému publiku způsobila při svém prvním uvedení nemalý šok.

Oskar Kokoschka by svou nepřizpůsobivou povahou musel narážet i v dnešních časech, bez podobných charakterů by ale nejspíš nebylo skutečného umění. Nikdy nechtěl být prefabrikovaným tvorem, podílet se na módních trendech. V počátcích své kariéry prožíval krušné chvíle i bídu. Zažil velké emoce ve vztahu s Almou Mahlerovou, který jej hluboce ovlivnil, prošel velkým zklamáním, když Alma bez jeho vědomí podstoupila potrat jeho dítěte a následně ho během první světové války donutila, aby se přihlásil do armády, kde prodělal těžké zranění.

Celoživotní ctitel díla Jana Amose Komenského, jehož Orbis Pictus jej od dětství provázel, prvním povoláním vlastně  učitel kreslení, přítel Adolfa Loose a Karla Krause, kteří měli výrazný podíl na jeho uměleckém růstu. Otec původem z Čech, kde jeho rodina patřila k významným pasířům, manželka Olda Palkovská z pražské právnické rodiny, která mu mimochodem pomohla k českému pasu, se kterým mohl před druhou válkou odejít do Londýna … Praha jako zdroj inspirace, přátelství s Masarykem, kterého portrétoval a se kterým se shodoval v názorech na pedagogiku, to jsou všechno významné stopy, které tohoto umělce vracejí na české území. Snad právě těmto faktům vděčíme za výstavu, která v současné době probíhá ve Veletržním paláci v Praze.

Velkoryse pojatá prezentace děl Oskara Kokoschky vytvořených v době jeho pražského pobytu ve druhé polovině 30. let v Praze je konfrontována s ukázkami tvorby jeho současníků ze stejné doby, to vše v moderním architektonickém pojetí, které vzniklo ve spolupráci Národní Galerie a Kunsthalle v Regensburgu, kde výstava probíhala na podzim minulého roku. Pražské publikum mohlo vidět její premiéru během Grand Openingu Národní galerie 19. února 2015. Řada fotografií, dokumentární filmy i ukázky dobového tisku napomáhají snazšímu uchopení umělcovy tvorby i jeho osobnosti. Doplňující informace jsou k nalezení v katalogu, který sice neobsahuje všechny obrazy výstavy, ale k podrobnějšímu prostudování nabízí většinu.

Těžko uvěřit, že za své umělecké ikony považoval belgického sochaře Georga Minneho, Durerovu Melancholii, Michelangelův Den, obrazy Rembranta a Tizianovu Pietu. Díky poznání osobnosti Oskara Kokoschky prostřednictvím jeho vzpomínek, se mi otevřela cesta k lepšímu přijetí jeho obrazů. Tak se stalo, že jsem se na pražskou výstavu mohla podívat novýma očima.

Portrét TGM

Portrét TGM

 

Archa Barista café concept store

1Záhy po vytvoření samostatného Československého státu byla v ulici Na Poříčí v Praze vybudována v letech 1921 – 1923 Legiobanka podle architektonického návrhu Josefa Gočára. Po zániku Legiobanky se budova činila ve službách jiné obdobné instituce, totiž Československé obchodní banky, ale ty doby jsou pryč. ČSOB se přestěhovala do prestižního projektu jiného Josefa (Pleskota) v Praze Radlicích a zanechala v centru města budovu, ve které zůstala pro bankovní služby zachována dvorana a podzemí. Většina prostor však hledá nové využití.

Čestné místo s fasádou do ulice vpravo od hlavního vchodu, dostalo novou náplň a původní recepce banky se proměnila ve stylovou kavárnu. Podle vzoru KubistaFuturista jí její majitel nemohl nazvat jinak, než Barista a z respektu k místu Archa Barista. Samotný podnik se charakterizuje jako café, gallery a concept store. Nabízí nejen spočinutí u šálku kávy nebo čaje, návštěvník má možnost pokochat se v původním, jen částečně upraveném interiéru, pravidelně obměňovaným vystaveným obrazem a v uzamčených vitrínách rozmístěných po obvodu prostoru, designovými výrobky českých autorů, které si lze i zakoupit.

Stylové pohovky doplňují černé mramorové stolky a až na pár výjimek většinou černé koženkové židle. Podává se tu indická káva, která se vyznačuje poněkud odlišnou chutí, než na kterou je zvyklý vyznavač  té latinsko-americké nebo africké a čaj  luxusní americké značky Tea Forté, která poskytuje mimořádný chuťový i estetický zážitek. Krabička ve tvaru jehlanu, která se tu servíruje, skrývá hedvábný sáček s čajem téhož tvaru, jehož zakončení s jakousi stopkou a lístečkem dovoluje v originálním čajovém setu právě tenhle detail dostatečně zviditelnit.

Mimo teplých a studených alko i nealko nápojů lze ochutnat i jednoduché denní menu v podobě polévky a salátu, vitrína u baru láká k výběru sladkých i slaných pokroutek. Dorty jsou pohledné, chuťově by však ještě stály za doladění. Ochutnaný miniaturní věneček byl bohužel suchý, hustému krému se nepodařilo propojit se s těstem a cukrová poleva na něm držela jen do prvního kousnutí. Ani očím lahodící cheescake nesplnil očekávání, jeho hlavní ingredienci jakoby autor zapomněl dochutit.

Originálnímu nekuřáckému prostředí lze vytknout jen jediné. V mrazivém lednovém nedělním odpoledni mu chybělo jen trochu vřelejší atmosféry. Jinak příjemná obsluha, možnost počíst si v denním tisku a výjimečný prostor pro snění.

barista

 

Vně a uvnitř – materiály pod mikroskopem

20150109_133828Že má materiál výrazný vliv na lidský pokrok je patrné ve všech oborech lidské činnosti. Odívání nemůže být žádnou výjimkou. Jeho specifika kladou důraz na kreativitu zpracování, materiál ale také musí dokázat žít s lidským tělem. Jedna věc je jeho povrchový efekt, druhá jeho vnitřní struktura. A právě na tato specifika se zaměřila výstava Vně a uvnitř kurátorky Konstantiny Hlaváčkové v UPM. V hodině dvanácté jsem tak ještě měla příležitost ocenit nejen invenci kurátorky, ale také autora výtvarného řešení výstavy Pavla Mrkuse, který promítáním detailních struktur tkanin přes vystavené modely změnil klasické pojetí vystavování oděvů. Pravidelný rastr, který tak přijímají i tkaniny vystavených šatů možná trochu vnímání materiálů mátl, na druhou stranu odnímal těm, které se dnes v původní podobě přežily, jejich syntetický povrch. Výstava se profiluje jako průřez obdobím od padesátých let do současnosti, tj. dobou kdy do odívání syntetické materiály, vlákna a kovy začaly masivně vstupovat.

Na výstavu jsem se vypravila se svou generační vrstevnicí, protože jedině s ní jsem si mohla náležitě vychutnat vše vystavené.  Už před vchodem do výstavního sálu nás oslovily oděvy umístěné na štendru  roztříděné podle materiálů. Nevím, jestli to bylo dovolené či ne, ale nedokázaly jsme se ovládnout, abychom se nepotěšily jedním každým kusem, nesundávaly ramínka a nedotýkaly se šatů, které byly tak intenzivně spojené s nejlepšími roky našeho života. Má o 10 let starší přítelkyně jásala nad šusťákem a hned vyprávěla o tom svém, oranžovém,  já zase neodolala šatům z krimplenu, které mi připomněly dobu, kdy jsem ve svých bleděmodrých krimplenkách „účinkovala“ jako družička na svatbě. A co teprve všechny ty svetříky z trevíry, trička z banlonu, dederoné košile, letní šaty ze slotery nebo zadary, zaručeně nemačkavé tesilové kostýmy, silonové společenské šaty, variace z akrylu, plyše a koženky, oděvy syntetické a neprodyšné, ale ve své době tolik trendy… Osobně jsem si k nim začala korigovat vztah až když se ukázalo, že některé látky způsobují alergickou reakci. Sem se datuje můj pokorný návrat k materiálům přírodním.

Některé vystavené modely vracejí vzpomínky na 70. léta tak intenzivně, až je mi úzko. Šusťáková bunda, například, úpletová trička hladce obrace… Přitom většina těchto materiálů zásadně nesplývala, šaty byly často toporné a sukně trčely, lepily se na punčocháče a lezly nahoru, zato byly odolné, nemačkavé, snadno se praly a … zatěžovaly životní prostředí, což se tehdy až tak neřešilo.

Ve zvýšeném mezipatře výstavy zaujaly nadčasové modely Moniky Drápalové, které spojují syntetické vlákno s nadčasovým střihem. Jsem ráda za ten průnik do dětství a mládí, i když 70. letům nikdy neodpustím, že zrovna tehdy byly v módě ty hrozné pytlovité šaty, pod které se nosil nesehnatelný nylonový rolák. Vítám tedy, že si syntetika našla cestu z povrchu těla lidského do jeho nitra, kdy jeho mnohem účinnější využití oceňuje současná medicína. Nostalgické vzpomínky na mé nejlepší roky spojené s holčičím paráděním, už mi ale nikdo nevezme.

Výstava navíc byla poslední příležitostí navštívit budovu muzea před rekonstrukcí, která potrvá nejméně do roku 2017. Obnovené Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze by však mělo nabídnout výrazně větší prostor pro stálou expozici i výstavy, protože depozitáře by se měly přestěhovat do centrálního archivu, navíc by měla být zpřístupněna i zahrada objektu, takže už dnes se na znovuotevření těším.

This slideshow requires JavaScript.

„Souboj“ filharmoniků

Přelom roku 2014 a 2015 byl plný hudebních zážitků. Už po druhé jsme prožili příjemného Silvestra ve společnosti berlínských filharmoniků řízených taktovkou Simona Rattla. Přímý přenos Berlinského gala tentokrát zprostředkovalo kino Lucerna. Zahajovalo se barokním Jean-Philippem Rameau, pokračovalo Mozartovým klavírním koncertem A dur, který ve svých 91 letech odehrál v neuvěřitelné formě klavírista Menahem Pressler. Zazněly úryvky z opery Háry János od Zoltána Kodályho a samozřejmě nechyběly ani populární Slovanské tance Antonína Dvořáka (č. 2 a 7).

Až na úvodní bod hlavní program odezněl v jakémsi rakousko-uherském duchu. Znovu a opět lituji rozvratu tohoto soustátí, protože vzájemné vlivy jednotlivých národů se nádherně obohacovaly a to nemluvím, jak by to dnes bylo fajn mít „vlastní“ moře. Podobně jako v jiných zemích je Gala i událostí společenskou o čemž svědčí spokojený výraz Angely Merkelové v průběhu koncertu.

Zamrzelo jediné. České publikum zvyklé nechodit do kina na čas, si vyložilo začátek koncertu po svém, a zatímco filharmonici opravdu spustili úderem 17h30, diváci se trousili dobře do tři čtvrtě na šest. Doplatili na to ti dochvilní a Jean-Philippe Rameau, při kterém se bouchalo sklápějícími sedadly a dohadovalo, kdo kde má sedět.

Hudební menu pokračovalo na Nový rok dopoledne Filharmoniky vídeňskými, tentokrát bez mé přítomnosti u obrazovky. Nevím, jestli letos pro televizní přenos zvolili tvůrci stejnou režii, ale ta loňská s baletními vložkami a záběry na květenu mě poněkud dráždila, takže zvítězila metoda rozhlasového poslechu vídeňských klasiků bez sledování obrazovky. Nezbývá než doufat, že novoroční oběd připravený za poslechu známých melodií získal ve vyváženosti chutí čočky a uzeného přidanou hodnotu. :-) Kdo by  chtěl koncert i vidět, může níže.

Večerní program završil novoroční koncert přímo v prostorách České filharmonie. Přesně ten, na jehož generálku jsem nesehnala vstupenky. Snad řízením náhod, snad osudu, ale zejména díky velkorysosti pana ředitele Davida Marečka jsem se na něm ocitla in persona.

A bývala bych měla čeho litovat. Za dirigentský pultík se tentokrát nepostavil Jiří Bělohlávek, ale mladý a dynamický dirigent Tomáš Netopil, který v současnosti působí v německém Essenu a na podiu Rudolfina rozehrál nefalšovaný hudební ohňostroj. Program složený z operních předeher a árií italských mistrů Rossiniho, Donizettiho a Verdiho sliboval krásný zážitek už na papíře, v hudebním provedení však předčil všechna očekávání.

V krátkých pauzách mezi body programu přiblížil sám pan ředitel jednotlivá díla a posluchačům prozradil nejen kontext postav v libretu jednotlivých oper, vtipným komentářem doprovodil i charaktery postav. S dramaturgií koncertu skvěle harmonovala i volba pěveckých protagonistů, totiž Adama Plachetky a Kateřiny Knížkové, jejichž novoroční polibek po posledním přídavku dojal nefalšovanou upřímností.

Hudební výkony všech tří hudebních těles potěšily ucho milovníka srovnatelně. Možná s ohledem na repertoár musím trochu nadržovat filharmonikům českým. Výjimeční byli trochu i v pojetí odění hudebníků. Zatímco však bílá květina v klopách pánů působila elegantně a tmavé obleky pozdvihla, z hudebnic jsem neměla pocit, že se v bílých šatech s průsvitnou řízou cítí dobře.  Trochu většímu sexappealu by se jistě nebránily.

 

 

Jak na předsevzetí

Můj loňský seznam předsevzetí byl spíš seznamem úkolů, z nichž některé před sebou sunu již řadu let. Celkem na něm bylo 19 bodů a skutečně jsem splnila…. Ano, dva. A to ještě takové, které souvisely s běžným chodem domácnosti. Jedno se týkalo internetové připojení, druhé souviselo s úklidem mého pracovního prostoru, ve kterém přestávalo být útulno a hrozilo, že se při neustálém hledání dokumentů minimálně nervově zhroutím.

Letos jsem se rozhodla, jít na to z gruntu. Žádné vágní závazky, budu věcná a konkrétní …. Prostě úkol, datum, sankce. Přiřadit priority, nepouštět se do žádné další akce, dokud ta první není dokončená. Proč, když to zvládám v práci, nezvládám to v soukromí. Žádné záporné příkazy typu: Přestanu hrát Free Cell (i když mě docela příjemně uklidní :-)) Nejde totiž o to, co bych dělat neměla. Zákazy jen zvyšují přitažlivost. Jde o to, nastavit si program pozitivně. Postupovat v klidu, zvolna, pěkně jedno po druhém. Lepší dosáhnout mála, ale něčeho, než se hnát za vším najednou a nedocílit ničeho.

Místo každoročních hlášek: Chci zhubnout, zařadit předsevzetí: Začnu se víc hýbat. Ne cvičit. Pohyb je přirozený, cvičení vyžaduje vůli. Pokud tahle aktivita přinese ke zvýšené produkci endorfinů i něco navíc, bude to příjemný vedlejší produkt. Například ztráta nějakého toho kila. Posilovny mě totiž v podstatě odpuzují, v bazénu můžu chytit plíseň, jako ideální proto vychází nějaká činnost pod širým nebem. A na tu je nejlepší zcela přirozená chůze nebo mé balkonové zahradničení.

Pak taky konečně zvednu telefon a objednám si kondiční jízdy. Přestanu si vymýšlet, že tenhle týden mám moc práce, příští se mi to nehodí, v lednu bude náledí, a že raději počkám na jaro …

Ale to úplně nejhlavnější předsevzetí je,  že se naučím říkat nahlas to, co si přeju já a ne to, co si myslím, že by potěšilo druhé. Třeba půjde všechno mnohem snáz  :-).

P1030795

 

Do nového roku 2015

Co vlastním chytrý telefon, přistihla jsem se, že mnohem méně fotím na klasický fotoaparát. Fascinuje mě mnou zcela nepochopená, leč praktická propojenost s účtem google+. V tabletu navíc existuje možnost fotky vylepšit trochu jinak než v Picasse. Znamená to, že obrázky nemusím stahovat, samy „nalezou“ do mého účtu, vylepší se a některé dokonce postihnou tzv. autogeniální úpravy. Zatím se mi nepodařilo rozluštit, jestli můžu tuhle funkci nějak ovlivnit, takže si bratr google svévolně vybírá snímky, které vylepší tím, že jim přidělí krásnější úsměv, vytvoří animaci, panorama nebo je zahalí do jakéhosi pseudouměleckého hávu, který leckdy dostane kýčovitý nádech, který přesto nepostrádá na zajímavosti.

Na jednu stranu se kreativitou nepolíbený jedinec zmůže na zajímavé snímky, na druhou stranu mu technika odnímá poslední zbytky iniciativy a nenutí ho na sobě zbla zapracovat.

Přála bych do nového roku všem, kdo o to ještě stojí, aby se v novém roce nevzdávali touhy po vlastním tvoření, nenechali se ovládat technikou a snažili se posečkat tam, kde mohou používat vlastní nápady a vlastní ruce. Nechci se poddávat tomu jednoduššímu a přístupnějšímu. Přesto to tak úplně nezvládám :-)

Krásný nový rok 2015

Krásný nový rok 2015