Manon Lescaut z Arrasu v Národním

Foto Patrik Borecký ND

Jana Pidrmanová a Vladislav Beneš, foto Patrik Borecký ze serveru ND

Ne, nedám si pokoj. Na fotkách z představení Manon Lescaut Daniela Špinara mě zaujalo výtvarné pojetí inscenace. Natolik, že jsem se nenechala ani příliš přemlouvat a rozhodla, že tenhle zážitek si nemohu nechat ujít. Autorka scény Lucia Škandíková se ostatně právě stala držitelkou ceny divadelní kritiky za scénu k inscenaci opery Z mrtvého domu tamtéž. Ale i kostýmy Marka Cpina dobře dotvářejí charaktery jednotlivých postav.

S Národním divadlem jsme na tom byli tak trochu podobně.🙂. Na jeho prknech měla tahle Nezvalova hra premiéru a já ji spatřila jako inscenaci vůbec poprvé. Snad jsem kdysi kousky četla na střední škole, obsah si ale pamatuji spíš z libreta k Pucciniho opeře.  

Už první obraz diváka dokonale pohltí. Nejen vizuálně. Intenzivní vůně kadidla se šíří prostorem podobně jako dým z pálených bylin, dramatická varhanní hudba (Jiří Hájek), světelné efekty, symboly lásky … to jsou ty hlavní první dojmy, které navodí atmosféru, ve které se láska církevní konfrontuje s láskou světskou. Mladý rytíř des Grieux se úpřímně těší na složení kněžského slibu, své víře je plně oddán a tyto vlastnosti jen podporuje jeho duchovní otec abbé Tiberge. Svůj postoj si však rytíř Des Grieux uchrání jen do okamžiku, kdy opustí brány koleje. Sterilní prostředí, ve kterém se mladý rytíř připravuje na církevní dráhu, ho nedokáže naučit  orientovat se ve světě obyčejných lidí. Velice snadno a s neuvěřitelnou rychlostí podlehne vlastním citům a svou minulost snadno hodí za hlavu. V okamžiku, kdy se setkává s krásnou Manon, dívkou plnou radosti ze života a touhy užít si své krásy a mládí, je i její původní cíl, totiž vstoupit do kláštera, rázem ten tam a Manon se do rytíře bláznivě zamiluje. Ovšem její láska není zdaleka tak přímá a jednoznačná. Manon sice miluje svého Des Grieux, zároveň se však pragmaticky nezříká ani obdivu jiných mužů a vzájemný románek obou zamilovaných tak postupně spěje ke konci, který rozhodně není happy endem. 

Než však dojde k naplnění příběhu, je radost sledovat milostné poblouznění dvou hlavních postav, intrikánství pana Duvala i osobní zájmy abbého Tiberge. Inscenace tak nakonec harmonicky plyne k závěrečnému rozřešení a divák se může těšit z Nezvalova poetického jazyka a přesvědčivě zamilovaných protagonistů. Úchvatná naivně protřelá Manon v podání Jany Pidrmanové, krásný a oddaný Vladimír Polívka jako Des Grieux, eticky zásadový, ale ve skutečnosti intrikánský Radúz Mácha jako abbé Tiberge, a padouch Duval v podání Vladislava Beneše představují herecky vyrovnané představení, ve kterém se rafinovaný verš skrývá v zaujatém přednesu.

Nedokážu asi úplně ocenit, nakolik jsou pro vyváženost představení nutné erotické hrátky v první scéně s poloobnaženými protagonisty pod reprodukcí Courbetova obrazu Původ světa, ale začínám se pomalu orientovat ve Špinarově rukopisu. Barová scéna v závěru představení je z tohoto pohledu mnohem logičtější. Inscenaci určitě prospělo krácení i škrtání postav, celkový dojem z představení je tak mnohem intenzivnější. Tím, že se hraje bez pauzy, nenaruší divácké zaujetí žádná konzumace chlebíčků nebo lihových nápojů v divadelním bufetu. Divák si tak celou atmosféru i pocity odnáší po představení rovnou domů a v MHD může přemýšlet o tom, jestli je lepší svodům světa odolávat nebo jim podlehnout.

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Daniel Pitín

Daniela Pitína (*1977), absolventa ateliéru Zdeňka Berana a Miloše Šejna pražské AVU, jsem objevila spíš náhodně. Občas jsem v nějakém článku narazila na reprodukci jeho obrazu. Byl v temných barvách, s rozostřenými konturami, případně celými výsečemi, občas s vlepenými pozůstatky stavebních výkresů a rozhodně nebyl ani abstraktní ani vyloženě geometrický, což jsou linie, které mě přitahují. Vlastně ty obrazy byly často figurální, nechyběla na nich architektura, byť často imaginární. Figury se však vždycky proměňovaly z přísně realistických linií do abstrakce. Byly trochu snové a trochu drsné. Ale něčím nesmírně přitažlivé. Snad jakousi surreálností, nedefinovatelností, nevyslovitelností, působily na mě tajuplně až hororově, přesto mě bavilo se ně dívat.

Přeměna 2, olej a akryl na plátně, 2015, 695 x 850

Transformation, 2015, olej a akryl na plátně 695 x 850, Foto HK Gallery

V Hunt Kastner galerii, která se po holešovickém období přestěhovala na Žižkov, aby podpořila přeměnu Bořivojovy ulice v přitažlivější místo na zemi, je práce Daniela Pitína k vidění v reálu. Už jen 2 dny zbývají do skončení výstavy nazvané Barokní kancelář.

Reálně jsem si jeho obrazy představovala jako velkoformátové, na výstavě jsou však spíš v menšině, většina jich je formátově umístitelná do běžného příbytku. Vystavují se tu ale i Pitínovy koláže, obří kartonový model jakési kamery obscury a zejména tu jek vidění jeho nový film nazvaný Cloud Cartography.

Natočený v upraveném imaginárním prostoru, který byl původně jakousi přádelnou, zachycuje detaily pracovního procesu, sleduje jednotlivé postupy a pohyb soustrojí a tyhle pracovní sekvence v lecčems připomínají počátky kinematografie. Ale celé to splétání vláken a tkaní symbolizuje člověka vpleteného do komunikačních sítí, ve kterých všichni nějakým způsobem fungují, které spoluvytvářejí a kterých jsou nedělitelnou součástí bez možnosti z nich uniknout.

USO Showgirls, olej a akryl na plátně 230 x 180 cm, Foto HK Gallery

USO Showgirls, 2015, olej a akryl na plátně, 201 230 x 180 cm, Foto HK Gallery

 

Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů.🙂 Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Myši Natálie Mooshabrové

Myši NM - divadelní plakátMyši i lidé, řád a moc, strach, tajemno, chudoba, smrt … „Optimistické“ atributy románu Ladislava Fukse přetavené do divadelní podoby.  Pro Divadlo Husa na provázku neexistují překážky a přepracovat nelehký literární útvar v dramatické dílo je jen další výzvou. Po loňském marném pokusu se s kusem seznámit (hrálo se pro nemoc jiné představení), tedy letos znovu v Arše. Tentokrát žádné změny, tedy vzhůru do divadla!

Autor dramatizace uveden není, jen jméno dramaturga Miroslava Oščatky. Divadelní příběh sleduje základní dějové body. Některé jen převypráví, jiné rozehrává. V představení jen pár rolí hraje jeden herec. Vlastní prostor dostane samozřejmě Natalie Mooshabrová v hereckém podání Ivany Hložkové, ostatní musejí mimo myší  zvládat několik dalších postav.

Literární předloha má svou atmosféru, napětí a používá některé postupy, které divadelní zpracování ne úplně používá a se celková divadelní atmosféra od té knižní liší. Nejspíš si jako čtenářka představuji některé epizody odlišně. Postrádala jsem zejména napětí, základní atribut Fuksových románů, zůstala trocha tajemna a ponura, obava z toho co nastane se ale nedostavila. Ve Fuksově verzi je NM žena na sklonku života, divadlo nabízí výrazně mladší představitelku, která by od života mohla ještě leccos očekávat. Osamělá vdova, která se živí údržbou hrobů a charitativní prací pro Péči o matku a dítě, žije zklamaná svým nevydařeným životem, nepovedenou výchovou vlastních, charakterově nijak brilantních dětí. Její jednotvárný život nabízí pravidelně se opakující se situace: Ve svém bytě čelí častým policejním raziím, které kontrolují, jak bydlí, „nájezdům“ vlastních dětí, které ji jen využívají a ponižují, kterým však  vždycky poskytne zázemí. Řeší také stále hubení myší (opravdu jen myší?) a věnuje se napravování nezbedných dětí. Snaží se jim vysvětlit, že bez řádného studia skončí jako dělníci, nádeníci, že z nich nic nebude a zkouší je příležitostně ze školních vědomostí. Ty se ovšem omezují jen na rutinně nastudovaný životopis místního vládce Albína Rappelschlundema. Jak se to tedy má s tou tajemnou zemí, kde se příběh odehrává a kdo je ta kněžna, kterou diktátor zbavil moci? Žije nebo je mrtvá? Kde se skrývá?

Jan Antonín Pitínský je pro mě osobnost, která  poskytuje záruku, že právě jeho režijní vedení dokáže posílit základní atributy  a zdůraznit prvky, pro Fukse typické, totiž vystupňovat tajemno a napětí. V jeho režijním vedení však právě tyhle atributy trochu postrádám. Vidíme usouženou NM, která rozmlouvá s matkami nezbedných chlapců, dohaduje se s policisty, vlastními dětmi, … Opakují se stejné nebo podobné situace, které v literárním schématu tak dobře fungují ke stupňování dramatičnosti,  v divadelní adaptaci ale tahle „fuksovina“ nějak uniká. Hlavní postava má zvláštní slovník (kriminál je například krimi a nikdo netuší jak se to má s Máry Capri), její svěřenci zpravidla špatně končí, ale vlastně nejsem nijak zvědavá kým vlastně NM. Obavy a nejistotu tak probouzí například nácvik sborové píseň Dies Irae, modlitba za zemřelého, o němž zatím nic bližšího nevíme, zjevně totalitní prostředí, kterté svazuje životy obyvatel města, všichni jsou tak nějak zbídačelí, odevzdaní a zároveň poslušní. Expresivitu podtrhuje hudební podkres, často na můj vkus příliš intenzivní, v široké škále výběru od Händela po disko (hudba Richard Dvořák), někdy jakoby šel proti tomu, co se děje na jevišti.

Prakticky neměnná scéna ze zeleného mramoru ve mně probouzí spíš vzpomínku na Mies van der Roheho pavilon v Barceloně než dojem z chudého příbytku, kostýmy jsou civilní, jen na opasku připevněné myší ocásky divákovi připomínají, že s kým má tu čest.

Myši se přes stále intenzivnější používání Marocanu, přípravku na hubení krys, stále množí, stejně jako dav, který slouží totalitní vládě, ale který se i dokáže vzepnout k protestu, v prostředí, kde chybí radost, zbývají jen obavy a odevzdanost. Bílý prášek tolik podobný cukru, po kterém všichni touží, ale nemusí být jen sladký. V den D se na scéně nečekaně objevuje další chlapec, o jehož výchovu se má NM postarat a najednou se začnou dít věci … jak to vlastně všechno bylo ? Zjištění je tu, nic už ale nevyřeší, … A tak pán skutečně umírá, když je dům hotov.

NM s koláčky

Terminus z cyklu Kašpar Noir

Barbora Lukešová

Barbora Lukešová

Vždycky mě potěší, když se setkám s něčím překvapivým, něčím, co mě přesvědčí, že ještě existují výjimky, že se na pražské divadelní scéně dají najít představení, která stojí za vidění, která překvapí, obohatí a emocionálně osvěží. Nevzpomínám si už, kdy mě dokázal divadelní kus opravdu dojmout. Rozehrát city tak, že jsem měla slzy na krajíčku a přistihla se jak zápolím, abych je udržela na místě, aby si toho okolo sedící nevšimli. Možná měli stejný problémem jako já a prostě se podali příběhu.

Přitom měla tahle divadelní hra premiéru v Divadle v Celetné už 3. října 2013. Mám tedy víc jak dvouleté zpoždění. Neznala jsem ani jejího autora, irského dramatika a scénáristu Marka O´Row. Překvapil mě obsah, zaujala forma. Tři monodramata vyprávěná současným jazykem, možná plným vulgarismů, ale naprosto funkčních, neexhibujících. Práce překladatelky Ester Žantovské musela být nelehká, ale ona si poradila ohromně. Vždyť co může být těžší, než překládat hru verších.

Každá postava žije svým vlastním životem a textem. Na zcela minimalistické černé scéně bez dekorací je dominantní jen točna, kterou herci občas využijí, jinak se ale každý z nich plně soustředí na svůj text, svou roli. Teprve postupně se začínám orientovat. Zpočátku zvědavě naslouchám. Úplně nechápu, jak spolu jednotlivé monology souvisí. Zdánlivě izolované příběhy, tragické a zároveň vtipně tlumočené … Jsem rozpačitá, bude to recitační večer? Vydržím ty 2 hodiny bez přestávky? Každý ze tří herců, kteří se v průběhu večera na scéně střídá postupně odříkává svůj vlastní text, vlastní pohled. Ale jejich příběhy se  začínají prolínat, odhalovat tragickou samotu a prázdnotu, smutek a touhu, zoufalství i očekávání. Touží po lásce, sounáležitosti, naplnění, nacházejí jen zmar. Svými vlastními rozhodnutími určily chod svých životů a je na nich, jak mu dokáží čelit, jestli jej dokáží změnit, napravit nebo úplně prohrát.

V textu i hereckém projevu gradující příběh dá divákovi zapomenout na venkovní svět. Vynikající Barbara Lukešová, Ladislav Hampl i Alena Doláková v režii Marka Němce. Tragický text vyprávěný s komickým nadhledem. „Kurva drát,“ (slovy básníka) … na to se musíte podívat.

Vánoční

20151220_122238

Tak nám začala zima. Ta astronomická. O té opravdové nemůže být řeči. Ve Vojanových sadech se  do růžových kvítků zahalila kalina vonná, na Palmovce rozkvetly keřové růže. Barborkové kvetení letos snad ani nemůže platit, to by bylo svateb! A vlekaři tiše počítají, kolik tak letos prodělají. Ale když začala zima, znamená to, že se nám vrací slunce a křesťanům se narodil syn boží, a všichni mají důvod slavit a těšit se na budoucnost.

A zdobíme stromeček a místo jablíček a ořechů na něj věšíme čokoládu. Už ne pro usmíření duchů nebo jako symbol hojnosti, ale aby bylo co otrhávat. A na vrcholek nepřipevňujeme pěticípou hvězdu na znamení pěti životních cyklů od zrození přes zrání, dospělost, stárnutí a smrt, protože ten symbol nám ukradli a zostudili, ale špici, která se dere k nebesům. A příbytky zdobíme jmelím, protože zahání zlé duchy a přináší štěstí, ale polibek pod ním hlavně tvoří pevné rodinné pouto.

A cukroví už doma skoro nepečeme, protože koho by bavilo se s tím mordovat, když ho prodávají v každém supermarketu. A vánočku si raději také koupíme a kapra mi vykuchá a naporcuje pán u kádě a nechá si to zaplatit anebo si radši rovnou uděláme lososa nebo řízek… A pak se rozdají dárky, protože Ježíšek také dostal dárky a díváme na televizi a brouzdáme po síti a čekáme na zázrak.

Slunce se z jižních krajů určitě vrátí, snad se vrátí i trocha toho rozjímání k domácím krbům.

Veselé vánoce.

Chanel N° 5 – příběh vůně

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Má záliba v četbě příběhů o skutečných osobnostech je nejspíš laskavému čtenáři těchto stránek známa. Tentokrát mě pestrostí životních osudů zaujala Gabrielle Chanel (v literárním zpracování Lisy Chaneyové), složitá a přitažlivá osobnost, které náleží řada prvenství v oblasti ženského odívání, a která se stala propagátorkou nového životního stylu ženy 20. století.

K ikonickým vynálezům této novátorky patří nejen malé černé šaty, dlouhé perlové náhrdelníky z bižuterie, střevíce s páskem vzadu a špičkami v odlišné barvě, kostýmy z buklé a prošívané kabelky s pozlaceným řetízkem, je to také slavný parfém N° 5.

O jeho vzniku traduje nejedna historka, faktem ale je, že podnětem k jeho vytvoření bylo seznámení Gabrielle s potomkem francouzských alchymistů, kteří působili na carském dvoře a po ruské revoluci se vrátili do vlasti, Ernstem Beaux. Seznámení inicioval její tehdejší milenec, velkokníže Dmitrij Pavlovič.

Beauxův otec, byl jedním z ředitelů voňavkářské firmy Alphonse Rallet & Company, která dodávala na carský dvůr. Pod otcovým vedením pracoval mladý Beaux na výzkumu nových ingrediencí a experimentoval se syntetickými aldehydy. Když jej revoluce přiměla opustit Rusko, dorazil na konci roku 1919 do Grass a tady poznal Chanelovou.

Coco měla velmi citlivý nos a nemytou smetánku, která k zakrytí nedostatečné hygieny používala jednoduché květinové vůně, odsuzovala. Rozhodla se proto obohatit portfolio svého salonu o nový výrobek – vlastní vůni. Pustila se do něčeho, čemu se do té doby věnovaly pouze parfuméři. V protikladu k jednoduchým střihům svých šatů však chtěla vůni kompozičně složitou. Tvrdila, že její šaty jsou umělé, ušité, proto i její vůně musí být umělá, složená z mnoha prvků, rafinovaná, ukrytá v elegantně jednoduché lahvičce.

Experimentovala tehdy s recepturou získanou z archivu císařovny Evženie, manželky Napoleona III, která se jmenovala Tajemství Medicejských. To měla být spíš jakási tresť, která  zázračně odstraňovala příznaky stárnutí. A ve stejné době Beaux pracoval na Bouquet de Catherin, parfému, který měl připomínat Kateřinu Velikou. Nazval jej Rallet n° 1 a představil jej Coco v několika řadách vzorků od 1 do 5 a od 20 do 40. Několik jich vybrala, mezi nimi i číslo 5. A protože připravovala novou kolekci, která měla být předvedena 5. 5. 1921, protože byla pověrčivá a narodila se v 5. měsíci zvěrokruhu (Lev), a možná i proto, že pro staré alchymisty to bylo číslo symbolizující kosmos, rozhodla, že jej jednoduše pojmenuje N° 5.

Díky svému složení (jasmín, ylang ylang, růže, …) byl parfém hodně drahý, což Coco obratně změnila v marketingovou výhodu. Chtěla drahých složek co nejvíc, chtěla nejdražší parfém na světě. Ve svém katalogu pak zdůrazňovala, že jde o nabídku, kterou mohou ocenit jen zasvěcené ženy, čímž probudila ve svých zákaznicích touhu mezi tyto zasvěcené náležet. Zrodil se exkluzivní parfém pro exkluzivní klientelu.

Autor jednoduchých lahviček a krabiček znám není. Jedni uvádějí, že ji vymyslela sama CC, protože se kulaté tenkostěnné flakóny při distribuci často rozbíjely. Nechala se tedy inspirovat silnostěnnými toaletními nádobkami svého milence a podporovatele Arthura Capela, podle kterých lahvičku vyrobila firma Brosse. Nejvíce se však skutečnosti blíží verze, že lahvičku navrhl Jean Helleu, syn módního návrháře.  Pozoruhodné je, že se lahvička nikdy nijak zásadně nezměnila, přestože zhruba každých 20 let projde nepatrnou úpravou, která má odpovídat současnosti.

Parfém Chanelová poprvé použila na jedné večeři v restauraci v Cannes. Rozprašovačem ukrytým v kabelce tajně navoněla každého, kdo prošel kolem. Ženy se zastavovaly a čichaly do vzduchu. Pak Beaux připravil vzorky cca 100 lahviček. Coco nechala vůni rozstřikovat ve zkušebně a významné zákaznice vzorek dostaly darem. Následně začala parfém prodávat ve svých buticích v Deauville, Biarritzu a Paříži. Tak se počátkem dvacátých let dostal parfém na svět. Typické logo s černým C v černém kroužku tvořící pečeť na hrdle, na zátce další C propletená zády k sobě, nesou lahvičky od roku 1924.

Chanel N° 5 milovala Marilyn Monroe, která se s oblibou oblékala jen do jeho několika kapek, propagovala jej Catherine Denevue, Carol Bouquet a Nikol Kidman. Koncem devadesátých let natočil Luc Besson reklamní spot Červená karkulka, který parfému nastartoval pro 21. století.