Archa Barista café concept store

1Záhy po vytvoření samostatného Československého státu byla v ulici Na Poříčí v Praze vybudována v letech 1921 – 1923 Legiobanka podle architektonického návrhu Josefa Gočára. Po zániku Legiobanky se budova činila ve službách jiné obdobné instituce, totiž Československé obchodní banky, ale ty doby jsou pryč. ČSOB se přestěhovala do prestižního projektu jiného Josefa (Pleskota) v Praze Radlicích a zanechala v centru města budovu, ve které zůstala pro bankovní služby zachována dvorana a podzemí. Většina prostor však hledá nové využití.

Čestné místo s fasádou do ulice vpravo od hlavního vchodu, dostalo novou náplň a původní recepce banky se proměnila ve stylovou kavárnu. Podle vzoru KubistaFuturista jí její majitel nemohl nazvat jinak, než Barista a z respektu k místu Archa Barista. Samotný podnik se charakterizuje jako café, gallery a concept store. Nabízí nejen spočinutí u šálku kávy nebo čaje, návštěvník má možnost pokochat se v původním, jen částečně upraveném interiéru, pravidelně obměňovaným vystaveným obrazem a v uzamčených vitrínách rozmístěných po obvodu prostoru, designovými výrobky českých autorů, které si lze i zakoupit.

Stylové pohovky doplňují černé mramorové stolky a až na pár výjimek většinou černé koženkové židle. Podává se tu indická káva, která se vyznačuje poněkud odlišnou chutí, než na kterou je zvyklý vyznavač  té latinsko-americké nebo africké a čaj  luxusní americké značky Tea Forté, která poskytuje mimořádný chuťový i estetický zážitek. Krabička ve tvaru jehlanu, která se tu servíruje, skrývá hedvábný sáček s čajem téhož tvaru, jehož zakončení s jakousi stopkou a lístečkem dovoluje v originálním čajovém setu právě tenhle detail dostatečně zviditelnit.

Mimo teplých a studených alko i nealko nápojů lze ochutnat i jednoduché denní menu v podobě polévky a salátu, vitrína u baru láká k výběru sladkých i slaných pokroutek. Dorty jsou pohledné, chuťově by však ještě stály za doladění. Ochutnaný miniaturní věneček byl bohužel suchý, hustému krému se nepodařilo propojit se s těstem a cukrová poleva na něm držela jen do prvního kousnutí. Ani očím lahodící cheescake nesplnil očekávání, jeho hlavní ingredienci jakoby autor zapomněl dochutit.

Originálnímu nekuřáckému prostředí lze vytknout jen jediné. V mrazivém lednovém nedělním odpoledni mu chybělo jen trochu vřelejší atmosféry. Jinak příjemná obsluha, možnost počíst si v denním tisku a výjimečný prostor pro snění.

barista

 

Vně a uvnitř – materiály pod mikroskopem

20150109_133828Že má materiál výrazný vliv na lidský pokrok je patrné ve všech oborech lidské činnosti. Odívání nemůže být žádnou výjimkou. Jeho specifika kladou důraz na kreativitu zpracování, materiál ale také musí dokázat žít s lidským tělem. Jedna věc je jeho povrchový efekt, druhá jeho vnitřní struktura. A právě na tato specifika se zaměřila výstava Vně a uvnitř kurátorky Konstantiny Hlaváčkové v UPM. V hodině dvanácté jsem tak ještě měla příležitost ocenit nejen invenci kurátorky, ale také autora výtvarného řešení výstavy Pavla Mrkuse, který promítáním detailních struktur tkanin přes vystavené modely změnil klasické pojetí vystavování oděvů. Pravidelný rastr, který tak přijímají i tkaniny vystavených šatů možná trochu vnímání materiálů mátl, na druhou stranu odnímal těm, které se dnes v původní podobě přežily, jejich syntetický povrch. Výstava se profiluje jako průřez obdobím od padesátých let do současnosti, tj. dobou kdy do odívání syntetické materiály, vlákna a kovy začaly masivně vstupovat.

Na výstavu jsem se vypravila se svou generační vrstevnicí, protože jedině s ní jsem si mohla náležitě vychutnat vše vystavené.  Už před vchodem do výstavního sálu nás oslovily oděvy umístěné na štendru  roztříděné podle materiálů. Nevím, jestli to bylo dovolené či ne, ale nedokázaly jsme se ovládnout, abychom se nepotěšily jedním každým kusem, nesundávaly ramínka a nedotýkaly se šatů, které byly tak intenzivně spojené s nejlepšími roky našeho života. Má o 10 let starší přítelkyně jásala nad šusťákem a hned vyprávěla o tom svém, oranžovém,  já zase neodolala šatům z krimplenu, které mi připomněly dobu, kdy jsem ve svých bleděmodrých krimplenkách „účinkovala“ jako družička na svatbě. A co teprve všechny ty svetříky z trevíry, trička z banlonu, dederoné košile, letní šaty ze slotery nebo zadary, zaručeně nemačkavé tesilové kostýmy, silonové společenské šaty, variace z akrylu, plyše a koženky, oděvy syntetické a neprodyšné, ale ve své době tolik trendy… Osobně jsem si k nim začala korigovat vztah až když se ukázalo, že některé látky způsobují alergickou reakci. Sem se datuje můj pokorný návrat k materiálům přírodním.

Některé vystavené modely vracejí vzpomínky na 70. léta tak intenzivně, až je mi úzko. Šusťáková bunda, například, úpletová trička hladce obrace… Přitom většina těchto materiálů zásadně nesplývala, šaty byly často toporné a sukně trčely, lepily se na punčocháče a lezly nahoru, zato byly odolné, nemačkavé, snadno se praly a … zatěžovaly životní prostředí, což se tehdy až tak neřešilo.

Ve zvýšeném mezipatře výstavy zaujaly nadčasové modely Moniky Drápalové, které spojují syntetické vlákno s nadčasovým střihem. Jsem ráda za ten průnik do dětství a mládí, i když 70. letům nikdy neodpustím, že zrovna tehdy byly v módě ty hrozné pytlovité šaty, pod které se nosil nesehnatelný nylonový rolák. Vítám tedy, že si syntetika našla cestu z povrchu těla lidského do jeho nitra, kdy jeho mnohem účinnější využití oceňuje současná medicína. Nostalgické vzpomínky na mé nejlepší roky spojené s holčičím paráděním, už mi ale nikdo nevezme.

Výstava navíc byla poslední příležitostí navštívit budovu muzea před rekonstrukcí, která potrvá nejméně do roku 2017. Obnovené Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze by však mělo nabídnout výrazně větší prostor pro stálou expozici i výstavy, protože depozitáře by se měly přestěhovat do centrálního archivu, navíc by měla být zpřístupněna i zahrada objektu, takže už dnes se na znovuotevření těším.

This slideshow requires JavaScript.

„Souboj“ filharmoniků

Přelom roku 2014 a 2015 byl plný hudebních zážitků. Už po druhé jsme prožili příjemného Silvestra ve společnosti berlínských filharmoniků řízených taktovkou Simona Rattla. Přímý přenos Berlinského gala tentokrát zprostředkovalo kino Lucerna. Zahajovalo se barokním Jean-Philippem Rameau, pokračovalo Mozartovým klavírním koncertem A dur, který ve svých 91 letech odehrál v neuvěřitelné formě klavírista Menahem Pressler. Zazněly úryvky z opery Háry János od Zoltána Kodályho a samozřejmě nechyběly ani populární Slovanské tance Antonína Dvořáka (č. 2 a 7).

Až na úvodní bod hlavní program odezněl v jakémsi rakousko-uherském duchu. Znovu a opět lituji rozvratu tohoto soustátí, protože vzájemné vlivy jednotlivých národů se nádherně obohacovaly a to nemluvím, jak by to dnes bylo fajn mít „vlastní“ moře. Podobně jako v jiných zemích je Gala i událostí společenskou o čemž svědčí spokojený výraz Angely Merkelové v průběhu koncertu.

Zamrzelo jediné. České publikum zvyklé nechodit do kina na čas, si vyložilo začátek koncertu po svém, a zatímco filharmonici opravdu spustili úderem 17h30, diváci se trousili dobře do tři čtvrtě na šest. Doplatili na to ti dochvilní a Jean-Philippe Rameau, při kterém se bouchalo sklápějícími sedadly a dohadovalo, kdo kde má sedět.

Hudební menu pokračovalo na Nový rok dopoledne Filharmoniky vídeňskými, tentokrát bez mé přítomnosti u obrazovky. Nevím, jestli letos pro televizní přenos zvolili tvůrci stejnou režii, ale ta loňská s baletními vložkami a záběry na květenu mě poněkud dráždila, takže zvítězila metoda rozhlasového poslechu vídeňských klasiků bez sledování obrazovky. Nezbývá než doufat, že novoroční oběd připravený za poslechu známých melodií získal ve vyváženosti chutí čočky a uzeného přidanou hodnotu. :-) Kdo by  chtěl koncert i vidět, může níže.

Večerní program završil novoroční koncert přímo v prostorách České filharmonie. Přesně ten, na jehož generálku jsem nesehnala vstupenky. Snad řízením náhod, snad osudu, ale zejména díky velkorysosti pana ředitele Davida Marečka jsem se na něm ocitla in persona.

A bývala bych měla čeho litovat. Za dirigentský pultík se tentokrát nepostavil Jiří Bělohlávek, ale mladý a dynamický dirigent Tomáš Netopil, který v současnosti působí v německém Essenu a na podiu Rudolfina rozehrál nefalšovaný hudební ohňostroj. Program složený z operních předeher a árií italských mistrů Rossiniho, Donizettiho a Verdiho sliboval krásný zážitek už na papíře, v hudebním provedení však předčil všechna očekávání.

V krátkých pauzách mezi body programu přiblížil sám pan ředitel jednotlivá díla a posluchačům prozradil nejen kontext postav v libretu jednotlivých oper, vtipným komentářem doprovodil i charaktery postav. S dramaturgií koncertu skvěle harmonovala i volba pěveckých protagonistů, totiž Adama Plachetky a Kateřiny Knížkové, jejichž novoroční polibek po posledním přídavku dojal nefalšovanou upřímností.

Hudební výkony všech tří hudebních těles potěšily ucho milovníka srovnatelně. Možná s ohledem na repertoár musím trochu nadržovat filharmonikům českým. Výjimeční byli trochu i v pojetí odění hudebníků. Zatímco však bílá květina v klopách pánů působila elegantně a tmavé obleky pozdvihla, z hudebnic jsem neměla pocit, že se v bílých šatech s průsvitnou řízou cítí dobře.  Trochu většímu sexappealu by se jistě nebránily.

 

 

Jak na předsevzetí

Můj loňský seznam předsevzetí byl spíš seznamem úkolů, z nichž některé před sebou sunu již řadu let. Celkem na něm bylo 19 bodů a skutečně jsem splnila…. Ano, dva. A to ještě takové, které souvisely s běžným chodem domácnosti. Jedno se týkalo internetové připojení, druhé souviselo s úklidem mého pracovního prostoru, ve kterém přestávalo být útulno a hrozilo, že se při neustálém hledání dokumentů minimálně nervově zhroutím.

Letos jsem se rozhodla, jít na to z gruntu. Žádné vágní závazky, budu věcná a konkrétní …. Prostě úkol, datum, sankce. Přiřadit priority, nepouštět se do žádné další akce, dokud ta první není dokončená. Proč, když to zvládám v práci, nezvládám to v soukromí. Žádné záporné příkazy typu: Přestanu hrát Free Cell (i když mě docela příjemně uklidní :-)) Nejde totiž o to, co bych dělat neměla. Zákazy jen zvyšují přitažlivost. Jde o to, nastavit si program pozitivně. Postupovat v klidu, zvolna, pěkně jedno po druhém. Lepší dosáhnout mála, ale něčeho, než se hnát za vším najednou a nedocílit ničeho.

Místo každoročních hlášek: Chci zhubnout, zařadit předsevzetí: Začnu se víc hýbat. Ne cvičit. Pohyb je přirozený, cvičení vyžaduje vůli. Pokud tahle aktivita přinese ke zvýšené produkci endorfinů i něco navíc, bude to příjemný vedlejší produkt. Například ztráta nějakého toho kila. Posilovny mě totiž v podstatě odpuzují, v bazénu můžu chytit plíseň, jako ideální proto vychází nějaká činnost pod širým nebem. A na tu je nejlepší zcela přirozená chůze nebo mé balkonové zahradničení.

Pak taky konečně zvednu telefon a objednám si kondiční jízdy. Přestanu si vymýšlet, že tenhle týden mám moc práce, příští se mi to nehodí, v lednu bude náledí, a že raději počkám na jaro …

Ale to úplně nejhlavnější předsevzetí je,  že se naučím říkat nahlas to, co si přeju já a ne to, co si myslím, že by potěšilo druhé. Třeba půjde všechno mnohem snáz  :-).

P1030795

 

Do nového roku 2015

Co vlastním chytrý telefon, přistihla jsem se, že mnohem méně fotím na klasický fotoaparát. Fascinuje mě mnou zcela nepochopená, leč praktická propojenost s účtem google+. V tabletu navíc existuje možnost fotky vylepšit trochu jinak než v Picasse. Znamená to, že obrázky nemusím stahovat, samy „nalezou“ do mého účtu, vylepší se a některé dokonce postihnou tzv. autogeniální úpravy. Zatím se mi nepodařilo rozluštit, jestli můžu tuhle funkci nějak ovlivnit, takže si bratr google svévolně vybírá snímky, které vylepší tím, že jim přidělí krásnější úsměv, vytvoří animaci, panorama nebo je zahalí do jakéhosi pseudouměleckého hávu, který leckdy dostane kýčovitý nádech, který přesto nepostrádá na zajímavosti.

Na jednu stranu se kreativitou nepolíbený jedinec zmůže na zajímavé snímky, na druhou stranu mu technika odnímá poslední zbytky iniciativy a nenutí ho na sobě zbla zapracovat.

Přála bych do nového roku všem, kdo o to ještě stojí, aby se v novém roce nevzdávali touhy po vlastním tvoření, nenechali se ovládat technikou a snažili se posečkat tam, kde mohou používat vlastní nápady a vlastní ruce. Nechci se poddávat tomu jednoduššímu a přístupnějšímu. Přesto to tak úplně nezvládám :-)

Krásný nový rok 2015

Krásný nový rok 2015

Žena, která zatím z postele vždycky vstala

zena1Nevím, jestli se příběh Žena, která si šla lehnout a rok nevstala, zařadí mezi nejúspěšnější tituly Sue Townsendové, která se proslavila zejména povedenými historkami ze života Adriana Molea. Mně rozhodně vzpoura hlavní hrdinky připomněla některá údobí mého života a zvědavě jsem se pustila do čtení, abych našla nějaké tipy k následování. Přes poněkud rozpadající se strukturu příběhu je tu řada impulzů k zamyšlení a nechybí ani typický humor. Ocenění je hoden i fakt, že se Mladá Fronta vrátila k dvorní překladatelce autorky, totiž k Heleně Hartlové.

Je pozoruhodné, jak se s železnou pravidelností a bez ohledu na státní příslušnost či národnost tíha péče o domácnost a všech starostí překlopí vždy na jednoho člena rodiny.  Všichni považují všechen ten servis v podobě nákupů, vaření, obstarávání, zařizování a údržby za samozřejmý a nikoho nenapadne, že ona velká matka by třeba také mohla mít své představy, sny, či nedej Bože, zájmy. Jak se to přihodí, že původně s láskou vykonávané činnosti se postupně promění v břemeno? A jak z toho ven? Hlavní hrdinka to za čtenáře nevyřeší, nevyřeší to ani sama za sebe. Její přístup je totiž spíš zkázotvorný. Pro ni i její nejbližší. Pasivní rezistence je možná dobrá pro francouzský odboj, ne pro matku od rodiny.

Pokud si ženy kladou otázku, zda má smysl žít jen pro druhé, odpoví si jistě ano, ale ne za cenu obětování vlastních zájmů, ambicí a názorů. Těžko některá z nás  tvrdohlavě lpí na tom, že musí být pořád šťastná. Rozestupy mezi šťastnými dny se s věkem nějak zvětšují, endorfiny se netvoří, anestetik typu kniha, hudba, divadlo je sice dost, ale dávky nestačí a nebo nemají odpovídající složení. A do toho vánoce jako prubířský kámen odolnosti. Vydržíme to ještě? Kdy to tak přišlo, že se svátky klidu a vzájemnosti proměnily ve stres, konzum, marnost a obžerství? To si přeci nikdo nemohl přát. A tak zatím na lože uléhám jen na předem vymezenou dobu a zatím pokaždé vstanu.

Korálková překvapení

Vždycky se tomu bráním a vždycky nakonec podlehnu. Řeč je samozřejmě o vánocích. O tom tlaku na nakupování dárků, který do nás vtloukají reklamní spoty a výkladní skříně. Přestože se každý rok utvrzujeme, že místo rozbalování dárků si budeme pod stromečkem raději povídat a jednoduše trávit společně čas, nakonec se neubráním a začnu přeci jen shánět nějaké drobnosti.

Letos jsem jako nejlepší variantu drobných radostí zvolila šperk. Dlouhá léta mě tahle „komodita“ nijak neoslovovala, moje maminka jim nikterak neholdovala. Používala pár svých kousků, nové si nepořizovala. Její vztah k bižuterii byl negativní a s lehce pejorativním nádechem ji nazývala „šmuky“. Touhu po špercích – pravých ani „levých“- ve mně nevypěstovala a já časem zjistila, že šperky ani neumím nosit. Připadala jsem si v nich tak nějak „přeplácaná“. Vrcholem zdobení se mi stala stálice náušnice – řetízek – prstýnek.

V poslední době přesto nalézám zalíbení v drobných uměleckých dílech, které šperk představuje a tak jsem inspiraci pro malá potěšení nakonec hledala u šperkařů. Vlastní výrobky jsem po několika nezdařených pokusech zavrhla a začala pátrat u profesionálů i amatérů. Mým objevem se stal ateliér Jelení šperky  Po loňských peripetiích na poslední chvíli jsem si na ně letos vzpomněla s předstihem a oblíbila si jejich nádherný obchod v Bořivojově ulici na Žižkově. Návštěvníka tu přivítá poklidná zimní atmosféra, které dominuje atrapa bílého jelena. Letos ateliér rozšířil nabídku broží i náušnic o nové vzory a oděvní doplňky a po setmění jim za výlohou září krásný jelení adventní kalendář.

Lentilkéna

Lentilkéna z adventního kalendáře (3.12.)

Se šperky Terezy Brabcové jsem se potkala ve Studiu Vintage, které je nabízí ve stylovém obchůdku s krbem na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Tereza používá jako základní materiál korálky a pracuje s nimi nejrůznějšími způsoby, často třeba technikou šité dutinky. V nabídce má prsteny, brože a vytváří i velmi originální kousky pro pány. Šperky se dají dobře nosit s vintage oblečením, ale výborně doplňují i současnou módu. K mým favoritům patří brož v podobě košíku s květinami, kterou  na klopě saka nosí i s příběhem, který se k broži váže, můj oblíbený Hercule Poirot ve stejnojmenném televizním seriálu.

Secese v podání PIAF design

Secese v podání PIAF design

Ráda mám také šperky filmové kritičky Aleny Prokopové. Ta se pro změnu při tvorbě svých originálů nechá inspirovat filmy. Její šperky se dají zakoupit na Fleru. Odkaz na ně ale najdete i na jejím filmovém blogu, kterým pravidelně listuji. Její šperky jsou zhotovené z originálních korálků a přírodních materiálů a barevnou náladou a stylovým provedením evokují její oblíbené filmy.

Opravdová kuráž AP

Opravdová kuráž AP