Úvodní stránka » V divadle » Jenom taková Ptákovina

Jenom taková Ptákovina

Ve tři čtvrtě na sedm, když M. stále nevolá, kde se sejdeme, nevydržím a volám, čímž ho vysvobozuji ze „spárů“ dvojčat a dostávám pokyn k přesunu do Činoherního klubu. Moc jsem tomu nevěřila, protože jsem pochybovala, že seženeme vstupenky, ale štěstí nám přálo a když jsem ve čtvrt vystupovala z tramvaje na Václaváku, vítal mě s tím, že vstupenky má!

Po drobném intermezzu s hledáním bankomatu (bylo totiž nezbytně nutné vybrat hotovost právě teď) jsme se do divadla přihnali na poslední chvíli a usadili se do našich „luxusních křesel“ v páté řadě. Činoherní klub pro mě dosud neztratil kouzlo prostředí, které je tak trochu mimo zákon, s vynikajícím uměleckým týmem, za který mluví jedinečná kolektivní práce. Nicméně představení, která jsem měla možnost v poslední době spatřit, spíš dokazovala, že to už tak docela neplatí. Onen duch jedinečnosti, který například vyzařuje z Dejvického divadla, prostě Činoherní klub nějak ztrácí. I když svou největší slávu prožívalo divadlo právě v letech šedesátých, i když hru režíroval Ladislav Smoček, i když na prkna ČK vlastně patří, působila na mě hlavně její první polovina po 40 letech od svého vzniku nějak nepatřičně.

Ptákovinu Kundera napsal v roce 1966 během jednoho týdne v jakémsi hotelu. Všechno začíná jako taková hříčka a tak o hře uvažoval i autor. Tématem je moc, náhodný čin, který rozjede mašinérii vyšetřování a obvinění, národ vychovávaný k nošení „dvojích“ tváří. Kategorie, které jsou z Kunderovy tvorby známé. Přesto jsem první polovinu hry vnímala spíš jako proklamování hesel a replik. Mého souseda po pravici i velkou část publika dováděly k salvám smíchu, já jsem cítila trochu rozpaky. Ale možná je to opravdu věkem. Prostě se některým hláškám a projevům nějak nedokážu smát. Přemýšlela jsem spíš, že období místních hereckých osobností je pryč, že jich tu zbylo opravdu jen několik (Ondřej Vetchý, možná Jaromír Dulava, který ovšem rád sklouzne do některých svých salónních šarží). Ostatní nijak nevyčnívají, nijak neurážejí, ale charisma a jedinečnost hereckého projevu nějak nevidím …

O přestávce jsme si sdělovali vzájemné rozčarování a nevím, co si třeba myslel Ivan Kraus, který se ve foyer rovněž procházel. My jsme byli zklamaní. V druhé půli jsme jen čekali, co překvapivého může ještě nastat, ale kupodivu druhá půle byla lepší. Bylo tam víc o vztazích, víc osobního a také přišla pointa. Pokud si někdo zahrává se zlem, může se bohužel ušpinit a může se i stát, že pak musí „tančit“ jak ono zlo píská. Zkrátka teprve po pauze přišel osobnější příběh a postavy se začaly vyvíjet. Vyústění osudu hlavního hrdiny – nehrdiny je nakonec velmi dramatické. Donucen dohrát hru, kterou on sám spustil všechny události a která započala obrázkem nakresleným na tabuli, se náhle ocitá polapený do své vlastní pasti.

Růžena, žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti, která přispěje ke konečnému zauzlení osudů, jen dodává: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“ Příjemným překvapením bylo i to, že program obsahuje celý text hry Ptákovina.

Je tak snadné se namočit, byť se člověk domnívá, že je nad věcí. Jaké trauma pak musí nést celý život, jakým způsobem se lze s tím pochybením vyrovnat, to jsou témata i dalších Kunderových děl. Témata, která provázejí jeho tvorbu i celý život, témata, která ho zajímají, která řeší. A dílo většinou bývá alespoň trochu odrazem životní zkušenosti. Všechno začíná tak nevinně, ale ze všeho se může vyvinout tragédie. Vyřeší Milan Kundera své osobní téma?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s