Úvodní stránka » V divadle » Smrt v Benátkách

Smrt v Benátkách

 

M. už vstupenku měla, já četla o představení v novinách a bylo mi jasné, že to musím vidět, slyšet, zažít. Protože si teď stále uvědomuji, jak věci jako takové mají minimální cenu, rozhodla jsem se pro koupi kvalitní vstupenku na první balkon a bylo to dobře. Ke zpříjemnění večera jsme si před představením koupily chlebíčky a sklenku bublinek a příjemně poklábosily. Pak to začalo. 

Moderní hudba v moderním „oblečku“. Minimalistická scéna s vodou v jedné z rolí (letos už podruhé – viz Lvíče), zpěv propojený s baletem, strohost kostýmů, výtvarná propracovanost … tohle všechno si člověk uvědomí, když sleduje anglicky zpívaný part spisovatele Gustava von Aschenbacha.

Stárnoucí muž, který se ocitl v bodě tvůrčí krize, vdovec bez ženy, člověk hledající východisko. Unavený životem se ocitá tváří v tvář čemusi novému, když ho zaujme chlapec z polské rodiny. Posléze si musí přiznat, že se do hocha zamiloval. Jeho láska je však čistě platonická, na svého hrdinu ani jeho rodinu nikdy nepromluví, je to obdiv a láska v prazákladním významu, čistý cit, kterým ožívá srdce unaveného člověka, který prožívá své poslední štěstí na sklonku života.

Hudba Benjamina Brittena naléhavá, moderní, árie spíš recitativní, sbory mnohem zpěvnější. Hlasy jsou vlastně jen 4. Spisovatel Aschenbach (Alan Oke), další role cizince, hoteliéra, herce a dalších postav interpretuje pouze jeden zpěvák,  Peter Savidge, William Towers jako kontratenor v roli Apollona a konečně Jiří Hájek, jediný česky obsazený sólový part, jako úředník cestovní kanceláře. Ostatní role jsou sboristé nebo sólisté baletu. Právě balet je úžasně stylizovaný, plný propracovaných figur. Všechno společně zapadá do úžasného celku. Britten prý filmové zpracování nikdy neviděl. Přesto jsem na něj musela myslet. Obě pojetí totiž v sobě mají něco spojujícího.

Japonský režisér Joši Oida vtiskl představení něco, co většinou jinde postrádám a co možná nedovedu popsat, ale asi to je onen smysl pro rytmus, celek vytvořený z drobností, který ve finále působící jako smršť. Ta nepopsatelná atmosféra, uvědomění si zoufalství lidské osamělosti, nevyhnutelnost konce…

K představení se prodával moc pěkně připravený program, ze kterého jsem načerpala spoustu informací, obsahuje celé libreto v češtině a angličtině. Škoda jen, že se hrálo jen těch několik představení v rámci 9. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2009. Zahraniční soubor doplněný o české umělce odvedl nádhernou práci.

V rozhovoru s Joši Oidou mě zaujala myšlenka: „Když jste smutný, vaše tělo je schoulené do sebe, když je člověk šťastný, je vzpřímený. Postoj a emoce jsou spojené. Zpěváci jsou někdy ztuhlí, jejich hlas vychází ze střední části těla, to je v pořádku, ale zbytek těla musí být uvolněný. V křečovitém těle není život.“ Předpokládám, že to platí i pro postoje v obyčejném životě. Připadám si jako kokon.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s