Úvodní stránka » V divadle » Hordubal od Husy na provázku

Hordubal od Husy na provázku

Povídka Karla Čapka Hordubal je první dramatizací tryptichu Hordubal, Obyčejný život a Povětroň, kterou Divadlo Husa na provázku zařadilo do svého dramaturgického plánu.

V režii Jana Antonína Pitínského tak spatřilo světlo světa ukázkové dílo, na kterém se v české literatuře demonstroval filozofický směr pragmatismu (tolik vzpomínky na střední školu). Tuto linii různého vidění stejné události různými subjekty také divadelní zpracování zachovává.

Svůj životní příběh podává Hordubal na počátku představení více méně formou monologu asistovaného němohrou ostatních herců, kteří znázorňují valnou většinou pasoucí se kravky nesoucí své bandastičky s mlékem, symbolem to kravské užitečnosti, a oháňkami odhánějícmi obtížný hmyz (znázorněno uvolněným pohybem volné ruky bez bandičky). Od Hordubala divák získá základní informaci o jeho životním příběhu  (tj. řečeno v kostce:  8 let tvrdé dřiny, jen aby mohl posílat ženě a dítěti peníze, protože je bezmezně miluje). Je celý natěšený a zvědavý jak bude přijat neboť písmem nevládne a rodině o sobě nedal vědět 5 let. Bohužel vkládá do tohoto setkání příliš mnoho nadějí a optimismu.

Pak začnou do příběhu vstupovat další postavy. Jejich herecká akce je často velmi strohá,   vyjadřovaná více pohybem než slovem. Velkou roli hrají scény „skupinové“, často nonverbální, které popisují atmosféru vísky, ze které „Amerikánec“ pochází. Divoké scény s těžko ovladatelným živočišným prvkem (např. hřebci, které Polana nechala nakoupit čeledínem Štěpánem, který se považuje za hospodáře, hospodské scény) vyjadřují chaos, který proniká do intimních vztahů  postav. K Hordubalovi jakoby nikdo nebyl upřímný, nikdo z rodiny mu nechce říct pravdu , on ji ale ani nechce vidět a řečem zvenčí sluchu nedopřává, čímž se postupně dostává do stále větší izolace a psychického stresu, který vrcholí jeho onemocněním a posléze zavražděním.

Po přestávce nastupuje vyšetřování  s přehlídkou esenciálního pragmatizmu, kdy každý vnímá život Hordubalův svým úhlem pohledu a jeho skutečný vnitřní život a osobní zoufalství zůstává před povrchním pohledem většiny zcela skryto.

Snaha o neotřelé dramatické vyjádření mně přesto vyznělo trochu naprázdno. Právě tady jsem si uvědomila, že i „Provázek“, jehož pravidelným návštěvníkem jsem před drahnými lety bývala, je zhola proměněn a zejména u hereckého souboru jsem přes veškerou snahu postrádala jisté kouzlo pospolitosti. Ne že by nebyla snaha je stvořit, nevyznělo mě však přirozeně. Postmoderní reflexe typu konfrontace Štěpána s Hordubalem podkreslená hudbou z Tenkrát na západě na mě přes prvotní úsměv v konečném důsledku působily spíš odstředivě, překvapila disharmoničnost kolektivního zpěvu ve druhém dějství (možná nepochopený záměr). Vladimír Hauser jako Hordubal statečně táhl první půli představení, přesto jsem divadlo opouštěla s naprosto jiným pocitem, než představení z časů, kdy Provázek hrával v hotelu Tichý nebo Na Chmelnici.

A tak nakonec převládl dojem z formálního tvaru inscenace nad obsahem. Pocit čirého nadšení, na který jsem se těšila jako před lety, se nedostavil vůbec. Přesto  divadluArcha patří dík, že Provázek do Prahy pozvalo. Stejně se nepřestanu těšit na některou z dalších inscenací, na kterou nepochybně zavítám. Přes jistý pocit osobního rozčarování je totiž práce Divadla Husa na provázku natolik odlišná, že na ní nikdy nepřestanu být zvědavá.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s