Úvodní stránka » Ke čtení » Žo Langerová – Vtedy v Bratislave

Žo Langerová – Vtedy v Bratislave

Tenhle životní příběh se mi dostal do ruky zcela náhodně. Oživila jsem si na něm nejen slovenštinu, ale také spoustu věcí, na které se chce, ale nemělo by se zapomínat.

Uvědomila jsem si, jak strašná je zarputilá víra v nějakou ideologii, v tomhle případě komunistickou. Tak strašná, že žene do záhuby i vlastní rodinu.

Žofie provdaná Langerová, dívka z lepší židovské budapešťské rodiny, se zamiluje a následně provdá za Slováka, již před válkou zaníceného komunistu. Tento sňatek zásadním způsobem ovlivní její život a nakonec z ní učiní spisovatelku v momentě, kdy se rozhodne dát svůj životní příběh na papír.

Jak různé mohou být osudy, jak velký význam mohou mít jednotlivá rozhodnutí. Rodina s tehdy malou Zuzkou emigruje do Ameriky před Hitlerem a prožije těžké období asimilace, a když mají nejhorší za sebou, skončí válka a oni se rozhodnou k návratu na Slovensko, zejména na nátlak Oskara Langera. Všichni blízcí prakticky zahynuli, ale pro Oskara se otevírá možnost uvést svou víru do praxe.   

Po krátkém období „konjunktury“ se ovšem Oskar stane nepohodlným a začátkem 50. let je odsouzen v souvislosti s procesem se Slánským ke 20 letům vězení. Politické praktiky i dopady, jaké měly na rodinu, která se v té době rozrostla na čtyři členy, líčí Žo Langerová s otevřeností, která mrazí. Nejstrašnější na všem je zatvrzelá víra Oskarova, že jde o omyl a že jej někdo samozřejmě očistí a pomůže mu. Tohoto přesvědčení se nezbaví ani po propuštění a v práci pro komunisty i nadále pokračuje. Pohodlnost a zbabělost někdejších blízkých, které Žofie prosí o pomoc, je však příznačná.

Příběh se snaží objektivně popsat skutečnost a zároveň líčí „politické“ zrání autorky, která s komunistickými idejemi v mládí také koketovala, ale komunistická praxe jí ubezpečila, že tudy cesta opravdu nevede. Po velmi složité životní cestě padesátými lety se dočkala propuštění svého muže, ale po okupaci v roce 1968 raději zvolila emigraci, než další politické pronásledování.

Níže cituji její úvahu na téma co se vlastně komunistickým režimem získá a za jakou cenu, kacířská myšlenka, jestli by se nakonec onoho rozvoje nedosáhlo přirozeným vývojem dříve a bez tolika obětí.

 „Životní úroveň ruské dělnické třídy se zvýšila. To je pravda. A jsem ochotná přijmout názor, že cesta k takovému pokroku musí vést přes revoluci a že revoluce si žádá velké oběti. Nemyslím si, že je to dokázané, ale předpokládáme, že miliony lidí, kteří zahynuli v ruské občanské válce, v chladnokrevně vyvolaném masovém hladomoru, v zajateckých táborech, byli nevyhnutelnou cenou zaplacenou za dobrou věc. Otevřenou zůstává i otázka, o co by se byl zlepšil život ruských lidí za to půlstoletí, kdyby byli měli nějaký, i kdyby nedokonalý, parlamentní systém. Akceptuji, povězme, že tyto oběti byli potřebné k vybudování prvního socialistického státu na světě, přijímám dokonce i verzi, že vývoj šel v Sovětském svazu skutečně rychle, když vezmeme v úvahu situaci, ze které vyšel a všechny překážky proti kterým musel bojovat. Sovětský svaž se stal vysoce vyvinutou zemí, mužík byl vytažen ze zemljanky, životní úroveň se zvýšila na tu nejnižší v Evropě, vyslali do vesmíru Sputnik, analfabetizmus byl eliminovaný v takovém rozsahu, že polovzdělanci mají neomezenou moc nad dušemi svých spoluobčanů a dokonce i nad jejich životem. Odstranil se hlad a všichni pijí. A pokud jde o status země ve světě, ten nyní dosáhl vrcholu. Sovětský svaz se stal imperialistickým vykořisťovatelem ve stejné míře jako každá jiná velmoc, ba co hůř, namísto toho, aby měl co do činění se zaostalými koloniemi, kolonizoval několik před tím civilizovaných a vysoce rozvinutých zemí, což musí být úloha ještě těžší. Stal se také výrobcem, vlastníkem a dodavatelem nejrafinovanějších vražedných nástrojů a jeho vojenská moc je obrovská a všudypřítomná. Vodovodní kohoutky nefungují traktory rezavějí bez náhradních dílů , ale o atomové bomby je dobře postaráno. Tolik o materiálním pokroku.“

Reklamy

2 thoughts on “Žo Langerová – Vtedy v Bratislave

  1. Když jsem knihu dočetla, nemohla jsem dlouho začít jinou, pořád jsem myslela na to, co ta žena prožila a hrozné je, že její osud nebyl vůbec ojedinělý. Stejně na mě zapůsobily i Paměti Ivana Klímy. Taky doporučuji!

  2. .. včera som ju dočítala…. kniha par excellence. JEDNODUCHÁ, MRAZIVO PRAVDIVÁ, SMUTNÁ …..
    Vydržať to obdobie a neupadnúť do apatie chcelo ridnu dávku vyrvalosti, viery, odvahy a všetkých citov, aké človek môže v sebe naakumulovať!!!!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s