Lulu

Do divadla Komedie moc často nezavítám. K německému repertoáru, který tu má většinové zastoupení, nějak nemám žádný vztah. Ta jakási nechuť nepochybně pramení z mých předsudků, něco s tím musím udělat. Přesto se stalo, že jsem se ocitla na Wedekindově Lulu. Zajímalo mě, jaká ta inscenace bude a byla rozhodně zajímavá.

Pod názvem Lulu vlasntě Wedekind hru nestvořil. S poměrně značným časovým odstupem  napsal nejprve Ducha země (1895), následně Pandořinu skříňku (1902). Hlavní postavou byla právě ona Lulu, která vytvořila jakýsi archetyp a hra se tedy uvádí pod tímto titulem. (Stejný název se ujal i pro dvouaktový fragment opery Albana Berga, který podle Wedekinda sepsal  libreto, orchestraci třetího dějství však již nestačil dokončit.)

Ve své době  působila hra  velmi skandálně. Opravdu si lze těžko představit, jak se dámy na přelomu  19. a 20. století stavěly k tématu zneužívání mladistvé dívky. Ostatně  hra se dostala po prvé na jeviště až řadu let od svého vzniku (první inscenace 1905).

V Divadle Komedie hru režíruje David Jařab. Vlastně ji nejen režíruje, upravil i celý její text a dokonce je i autorem velmi působivé scény.  Celý projekt se odehraje v 90ti minutách (hraje se bez přestávky). Díky téhle „trojjedinosti“ spolu s uměřeností hereckých projevů vytvořil stylově velmi čisté představení. Minimalistický „průhledný“ pokoj připomíná stavby Miese van der Rohe. Transparentní prostor, prostředí, které zdánlivě nic neskrývá, vše je tak zřejmé až průzračné, že společnost, která se tu pohybuje,  musí mít stejně  jasně stanovená, viditelná a respektovaná pravidla.  Postavy, které se tu pohybují, jsou však vůči tomuto zdání zcela kontrastní.  V onom vzdušném prostoru žijí lidé, jejichž mysl není zdaleka tak čirá a jasná. Vztahy mezi nimi halí tajemství a temné zkušenosti.

Hlavní postava Lulu je prototypem jakési femme fatale. Skrývá ve své duši příliš časně probuzené ženství a v necelých 20 letech se pro muže stává symbolem, na kterém se stávají zcela závislí („Můžeš mě odkopávat, křičet na mě a stejně je mi jasné, že ti chybím.). Její dva sňatky  maskují  její osudový vztah s doktorem Schönem (chladný Martin Finger), člověkem, který ji v pubertě našel „na ulici“, ale využíval ji stejně jako ti, od kterých ji odpoutal. Přesto se jí  muži, které ji život přivede do cesty, dobrovolně koří a konají pro ni oběti, které jsou jí lhostejné (sňatek s  Gollem, mafiánem v přesvědčivé poloze Jiřího Štrébla, po jeho úmrtí s fotografem Schwarzem, submisivním,  nerozhodným fotografem v podání Martina Pechláta, který na Lulu visí). Pro její city je důležitý jen jeden člověk. Dr. Schön. Ten se však nechce kompromitovat.  I když nakonec obětuje svou politickou kariéru a otevřeně se k Lulu přihlásí, končí jejich vztah stejně tragicky. Osudná náhoda odvádí Lulu ze svobodného světa. Její zoufalý čin jen potvrzuje její nešťastné předurčení,  život, ve kterému vládne zklamání, rozčarování, prázdnota. Obrat, který způsobí  její nevlastní bratr (spíš opatrný než city zmítaný Jiří Černý), je definitivní. Pro Lulu není šance pro normální bytí.

Hlavní ženskou postavu ztvárňuje Tereza Voříšková. Její Lulu je půvabná, křehká, přesto nepřesvědčivá. Nejspíš jejímu herectví chybí větší osobní zkušenost, jistá zralost. Těžko uvěřit, že právě pro tuhle Lulu dokážou muži páchat šílené věci. Její herectví předvádí střídavě znuděné a střídavě raněné stvoření.

Přes celkovou uměřenost a smysl pro řád působí představení poněkud chladně a odtažitě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s