A je tu sníh!!

1. prosinec přinesl opravdu vánoční počasí. Grafika na wordpressu pouštěla do éteru roztomilé vločky, které něžně padaly přes poslední příspěvky. Když pan profesor španělštiny vysvětloval, proč se těší na vánoce domů a gestem ukázal k oknu, připadalo mi sněžení romantické a on trochu rozmazlený. Když jsem vylezla z budovy Institutu a do tváře mě udeřily ledové jehličky sněhu, došlo mi, že sledovat chumelení z místnosti je zcela jiná zážitková kategorie.

V tu dobu jsem se však dostala poměrně pohodlně tramvají na metro a následně do úřadu a z okna kanceláře, pod kterým hřál radiátor, se zájmem sledovala sněhové přírůstky na dvoře. Radostně jsem převzala zásilku vánočního pití z internetového obchodu a pochvalovala si jak je praktické, že za mnou přijedou až do práce. Po páté jsem naložila dvě z lahví spolu s nákupem do tašky, tašku na záda, záda na nohy a vyrazila směr MHD.

Na ulici jsem překvapeně zjistila, že koleje jsou prakticky neviditelné a křižovatka na Florenci beznadějně ucpaná vozy a autobusy snažícími se vyhrabat z naváté nadílky. Přesto jsem zvolila variantu autobus a aniž bych se musela pobízet k větší aktivitě, stihla jsem bez problémů 133, o níž jsem byla přesvědčená, že mi určitě ujede. Autobus sálal lidským teplem a nervózními emocemi. Šťastně sedící cestující se věnovali četbě, telefonování či sledování situace, já na jedné noze přemýšlela, kterou rukou je lepší se držet tyče a kterou  raději těžké tašky. Varianta hodit ji přes rameno byla v přeplněném autobuse nemyslitelná a požádat někoho, ať mi vezme nákup na klín, jsem se neodvážila.

Když autobus statečně vyjel 20 km rychlostí kopec pod bývalým viaduktem a zdárně se stočil vlevo, všem cestujícím se ulevilo a pár jedinců vzkřiklo: „Hurá!“ Ze zpráv z řidičovy zapnuté vysílačky bylo totiž jasné, že nemálo cestujících na pražských trasách tohle štěstí nemělo. Když jsme se dostali na Ohradu v termínu, kdy jsem normálně už tak 15 minut doma, došlo mi, že  vyhráno nemám. Řada stojících tramvají se táhla Želivského ulicí daleko za obzor a Koněvkou kamsi k Vápence. Situaci vylepšovaly nefunkční semafory.

S nákladem na zádech jsem na vysokých podpatcích vyrazila  směr Spojovací. Sněhová smršť šlehala do tváří, ale nasadila jsem hluboké spinningové dýchání a těšila se kolik spálím kalorií, než dorazím domů. Spálila jsem jich určitě hodně. Po příchodu domů jsem však úbytek okamžitě vykompenzovala horkým punčem. Při jeho popíjení přemýšlím, jestli jsou v provozu letiště. Prázdniny v jižních krajích konec konců také nemusí být k zahození.  Držím palce Eduardovi, ať se mu podaří odletět.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s