Zcela proti pravidlům klimatu v české kotlině oblékám typicky dámsky oděv, tj. sukni, právě v zimě. Zdá se mi mnohem praktičtější umýt si pořádně boty než neustále řešit čistírny nebo prát prosolené kalhoty. A protože jsem na pracovišti svým outfitem způsobila lehký rozruch, usoudila jsem, že když mi to tedy tak „sekne“, musím mezi lidi a hned po pracovní době jsem doklouzala zasněženými chodníky do Divadla Na zábradlí a kupodivu bez problémů zakoupila dvě vstupenky.
Z nových sedadel, z nichž skoro každé bylo ozdobeno štítkem s označením sponzora, nás hru Zázrak v černém domě od Milana Uhdeho sledovala cca polovina hlediště. Překvapivě poloprázdné divadlo jsem přičítala nepříznivému počasí. Výhodou nevyprodaného sálu je samozřejmě rychlé obsloužení v bufetu, ale pro provozovatele i herce není poloprázdný sál žádné zvláštní potěšení. Přesto si nemyslím, že by bylo představení až tak špatné.
Milan Uhde začal hru psát v roce 1989. Pak se angažoval v politice, takže její dokončení se protahovalo, mezitím se změnilo vedení Divadla na Vinohradech, kde o ni měli původně zájem, a protože se nakonec z velkého dramatu stalo drama intimní, hru, dokončenou v roce 2004 a ověnčenou v roce 2007 Cenu Alfréda Radoka, uvedlo nakonec ve světové premiéře Divadlo Na zábradlí.
Hra řeší vztahy v rodině, která se snaží udržet zdání soudržnosti, přestože je z minulosti zatížena vinou, která právě tuto soudržnost vylučuje. Až na syna Dušana a jeho ženu se všichni snaží předstírat, že se nic neděje a skutečné problémy se tu neřeší nebo se jejich řešení neustále odsouvá. Hlavní roli tady totiž hraje dům a snaha o jeho udržení a zachování v rodině za každou cenu, tj. i za cenu obětování lidských životů v době válečné a vydědění Dušana v dobách totalitních. Je s podivem, proč se matka rodu /Marie Spurná/ tak urputně snaží udržet svůj vztah s despotickým manželem /Ota Ornest ve vynikající herecké kondici/, který považuje za pohodlnější předstírat hluchotu než reálně řešit překypující problémy. Ať už se týkají zdravotního stavu dcery Šárky /Magdaléna Sidonová/ nebo technického stavu zbožňovaného domu. Morálně nakonec vítězí syn Dušan /Igor Chmela/ a jeho žena Viťka /Alena Štréblová/ a to nejen nad rodiči, ale i nad udavačským a konformním bratrem Ivanem /Leoš Noha/.
Hraje se v bílém. Tedy v první polovině hry na bílé scéně s funkcionalistickým nábytkem, v bílých kostýmech, protože si ještě můžeme myslet, že vše je jak má být. Ve druhé polovině dochází k přestrojení do černých kostýmů. Tím zázrakem v černém domě plného tajemství se myslí usmíření Dušana s otcem, ke kterému nakonec proti všemu očekávání dojde. Dušanova velkorysost a nadhled tedy přes zatvrzelost hlavního viníka uchová rodinou soudržnost. Otec Pompe, ač nerad, připustí, že Šárka se musí léčit, vodovodní baterie může být i jiné značky než německé a zahradu může posekat kosou i někdo jiný než on, jakožto tyranský ochránce rodinného krbu.
V režii Juraje Nvoty na scéně Tomáše Rusína končí příběh konformistů, ale i lidí, kteří k sobě mívali hezké vztahy a chtějí na ně navázat. Možná je to ještě možné.
Veni Vidi Scribi 