Úvodní stránka » V divadle » Wilsonova Věc Makropulos

Wilsonova Věc Makropulos

V rodině a okruhu přátel nastal rozkol. Způsobilo ho Wilsonovo pojetí Věci Makropulos Karla Čapka. Když jsem po prvé zaslechla informaci o tomhle představení v TV, domnívala jsem se, že jde o Janáčkovu operu. Když jsem pochopila, že jde o činohru, má zvědavost vzrostla, protože jsem si nedovedla představit, jak dokáže cizinec nastudovat tak výsostně českou divadelní hru.

Po rozporuplných názorech z mého okolí jsme se tedy v doprovodu přátel dostavili do Stavovského divadla. Jen jsme vstoupili do foyeru, došlo nám podle „VIP“ návštěvníků, kteří zde rozprávěli a korzovali, že tenhle kus musí být opravdu „in“. Faktem je, že ho nehrají příliš často a sehnat vstupenky také nebylo úplně jednoduché. Z naší druhé galerie, druhé řady, za zády s francouzsky brebentícími návštěvníky, se následně alespoň mně dostalo skvělého zážitku.

Musím přiznat, že jsem se do představení naprosto pohroužila hned od prvních sekund. Vizuálně – sluchový vjem, který se dostavil hned s prvním obrazem lze opravdu těžko slovy přiblížit. Rozhodně jsem si ze začátku připadala víc jako na představení barokního divadla – tedy díky svérázným pohybům – než na klasické činohře. Naproti tomu scéna zcela dekorací prostá, pouze muž s hůlkou předčítá autorské poznámky jak v originální verzi   prostředí a rozestavení postav vypadá. V prvním dějství je scéna naprosto holá,  v kanceláři dr. Kolenatého jen tu a tam ze země vyrůstají zrůdné fascikly právních spisů. Scénou protančí výrazně nalíčené postavy v kostýmech (Jacques Reynaud), které připomínají dílem krovky futuristického hmyzu, dílem sci-fi oblečky století budoucích, následně po sobě začnou zpěvně „poštěkávat“ jednotlivé repliky. Každá postava je vysoce stylizovaná v pohybech, líčení, projevu. Střídavě připomínají loutky na klíček, hrací strojky, nejméně ze všeho živé bytosti. A kupodivu jen Emília Marty v nádherných černých šatech jakoby patřila svým vzezřením do současnosti.  Atmosféru dokonale dokresluje nápaditá hudba Aleše Březiny, která osciluje od minimalismu přes kolovrátkové motivy k pouťově cirkusovému „šramlu“.

Je zřejmé, že v takto stylizovaném pojetí lze těžko nastudovat doslovné znění hry, proto připravil Robert Wilson jakousi esenci tématu Makropulos, kterou předvedl v tak ojedinělé kreaci, že může vzbuzovat buď absolutní nadšení nebo naprosté zatracení. Není středních cesty. Ale protože sám režisér připomíná, že mu jde o vizuální divadlo, nelze mu okleštění Čapka zazlívat. Jeho práce s herci, kteří se plně podřizuji jeho představě, nesnaží se vybočovat nebo hrát na vlastní pěst, vytváří spolu se scénou, kostýmy, světly a hudbou jednotné umělecké dílo, které možná někdo odsoudí pro čirý formalismus, ale druhý jej přijme s nadšením pro jeho dokonalost a propracovanost.

Obdiv náleží prostě všem. Soně Červené, která ve svých 85 letech dokáže  postavou, maskou i projevem přesvědčit o svém nekonečném mládí (byť spolu s M. Stehlíkem jediná* mluvila na mikrofon, což ovšem v jejím případě působilo ještě více nadpřirozeně). Mužským postavám (Donutil, Postránecký, Javorský, Bidlas, Pelzer) i Kristince (Pavla Beretová), která byť nejmladší, symbolizuje v závěru moudrost, se kterou recept na věčné mládí nemilosrdně zničí. Čapkův odkaz se v tomto nastudování nijak nevytrácí. Jen jeho prezentace získala nový rozměr. Hrůza z dlouhověkosti, která může v konečném důsledku děsit prázdnotou a marností a zároveň strach ze smrti, bude dál údělem lidského rodu a možná právě dnes, kdy je v módě nekonečná honba za věčným mládím, může být v mnohém ještě aktuálnější.

Jsem ráda, že právě Národní divadlo přivedlo na scénu tenhle projekt. Patří mu dík za to, že se na naší divadelní scéně lze potěšit s něčím tak výjimečným.

* Po bližším ohledání fotografií z představení zjišťuji, že mikrofon měli i ostatní, ale umně skrytý na čele … Nicméně hlasy zněly mnohem přirozeněji…

Advertisements

2 thoughts on “Wilsonova Věc Makropulos

  1. Obdivuju Váš kulturní záběr! A děkuju za Vaše vždy milé komentáře. Vše nejlepší do roku 2011.

    • I já děkui, Barboro, nevím proč, ale s vaším jménem si spojuji Barboru ze Saturnina a té se nedá než fandit. Ještě štastnější rok 2011!!! Roxana

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s