Úvodní stránka » Na výstavě » Amedeo Modigliani v Praze

Amedeo Modigliani v Praze

Naši novoroční procházku jsme zahájili výstavou Amedea Modiglianiho v Obecním domě. Konečně. Hrozně jsem se těšila už od podzimu. Jenže dřív jsme se na ni nedostali a abychom využili rčení „Jak na nový rok, tak po celý rok“ doufali jsme, že díky ní „pojedeme“ celý rok v báječných výtvarných zážitcích. Teď jen doufám, že ty příští letošní výstavy budou trošku na jiné úrovni.

Takže jsme to konečně viděli. Přes radostný pocit z prvního dne nového roku musím vyslovit kacířskou myšlenku, že za vložený peníz tam Modiglianiho originálů bylo nějak málo. Pravda, hodně kreseb, ale vlastně jen nějakých 5 pláten, z toho portrét Anny, která na nás nostalgicky shlíží z plakátu, pouze v reprodukci. Originál snad dorazí v průběhu ledna.

Levá část výstavních sálů Obecního domu je věnována fotografiím z umělcova života. Jsou zvětšené do formátu plátna, je tu několik kreseb. Jednak od Jean Hebuternové, Modiglianiho partnerky z posledního období jeho života a také jeho kresby za pohár něčeho k pití (dessins á boire). Škoda, že některé jsou na hranici viditelnosti, tak jsou totiž vybledlé. Často nevidím ani podpis. Promítá se zde také životopisný film s Andy Garcíou v hlavní roli (DVD lze zakoupit i v předsálí). Typově mi García moc nesedí, obsadila bych ho spíš někým jako je Marcello Mastroianni, protože tomu se umělec vzhledem blížil mnohem víc. Prostě Ital. K vidění tu je jedno „pláténko“ umělcovy sestřenice (jak popisek zdůrazňuje: poprvé vystaveno v zahraničí…) a několik vzorků domácích spotřebičů sponzora výstavy, což se mi zdálo u podobného projektu dost nevkusné. Na obrazovce uprostřed místnosti, na které je stažený zvuk, vypráví cosi jakýsi muž, patrně o Modiglianim.

Teprve v pravé části sálů začíná „opravdová“ výstava. Je radost vidět na vlastní oči jeho díla, byť v tak redukovaném množství. Prvním plátnem je portrét žáka – údajně nejvýše pojištěný obraz výstavy. Je zajímavé vidět ho ve srovnání s pozdějšími pracemi, ve kterých se vyprofiloval jeho tolik typický styl „labutích šíjí“. Následují další kresby – kombinace tuše a akvarelu – některé opravdu velmi působivé (upoutala mě tvář Hany Zborowské na kartonu v modrých odstínech) a nakonec za ochranným plůtkem těch pět tolik propagovaných portrétů. Jedním z nich je zmiňovaná reprodukce Anny, následují originály: malířka Marevna, doktor Brabandera, Marie …

Střední panel prezentuje některé archivní dokumenty z osobního Archivu Amedea Modiglianiho, který založila jeho dcera Jeanne.

V témže sále je umístěno rovněž několik obrazů Františka Kupky. Dostala se sem evidentně přes oslí můstek skutečnosti, že spolu oba autoři společně vystavovali v Paříži v roce 1912. Možná to byl pozůstatek původní koncepce, kdy výstavu mělo uspořádat Muzeum Kampa. Těžko odhadovat, přesto Kupkovo jméno není zmíněno ani na plakátech. To propojení dost kulhá.

Přes všechno těšení jsem sice za těch pár viděných obrazů byla ráda, celková koncepce výstavy mě ale dost zaskočila. Názorná ukázka dobrého marketingu může být docela velký podraz pro fandy umění. Nekupte to za 220,- kus. Škoda, že se musím vždycky přesvědčovat na vlastní oči.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s