Úvodní stránka » Do kina » Norské dřevo na plátně (filmovém)

Norské dřevo na plátně (filmovém)

Norské dřevo Haruki Murakamiho se mi dostalo do rukou jako jeho v pořadí třetí kniha, byť u nás vyšla jako první. Na  filmovou verzi jsem byla docela zvědavá. Šedesátá léta jsou přitažlivá nejen pro mou generaci,  zlomovým okamžikem byla nejen v životě mladého Tóru, ale i Japonska, které se začalo intenzivně vymykat ze své izolace a uzavřenosti.

Je známo, že Murakami rád dává románům názvy podle písniček. S Norským dřevem je to nejinak. Tentokrát je to Norwegian Wood od Beatles, která samozřejmě zazní i ve filmu. Přemýšlela jsem spíš proč. Jestli autora zaujala hudba nebo text písničky. Ten je docela jednoduchý. Kluka pozve slečna domů (byt je obložený norským dřevem = borovice), povídají si do noci, pak slečna mladíka pošle spát, on stráví noc ve vaně, ráno zjistí, že dívka odešla do práce a norské dřevo zapálí… Tedy jestli jsem to správně pochopila.  A tak jsem hledala nějakou parafrázi … Ale neuspěla jsem. Třeba mi někdo poradí.

Ale to jsem se dostala jinam. Japonský film v kombinaci s předlohou japonského spisovatele jsem si představovala jako zajímavou uměleckou zprávu. Jenže scénář k filmu nenapsal H.M., ale vietnamský režisér filmu Anh Hung Tran, který knihu zvláštním způsobem „vykuchal“.

Pravda, novelu jsem četla dobře před třemi lety, takže čtenářský dojem byl trochu pryč. Ten divácký byl ale úplně jiný. To vím bezpečně. Knižní příběh pro mě byl o hledání mladého člověka, hledání cesty, na jejímž konci přichází smíření a pochopení, že žít se musí a každý by si měl dokázat najít v životě místo. Byl to čtivý příběh, který mě pohltil (byť čtivé, úžasné a všepohlcující se mi zdály i další Murakamiho romány dokud jsem nenabyla dojmu, že se vzájemně dost podobají. Nezazlívám jim to).

Příběh samotný je o dospívajícím studentovi Tóru Watanabe. Samotářského mladíka, jehož život se prolíná s osudy dívek Naoko a Midori i zralé (27 let???) ženy Reiko. Velkým tématem knihy je smrt – umírají jeho velmi blízcí přátelé, umírá otec Midori, dozvídáme se o smrti jedné v vedlejších postav Hacumi. Téma je důležité a zajímavé, klíč k jeho řešení není lehké najít. Kniha je ovšem zejména o cestě, o hledání, o marnosti a smíření. Život je smutný, ale tento smutek je nutné přijmout a ze života se naučit radovat. Smrt je jen jeho součástí a je třeba se s ní naučit žít. V románě se k tomuto poznání dostáváme přes detailní popisy toho, co Tóru snídá, obědvá, večeří, jak vnímá svůj život, jaký je jeho pravidelný rozvrh ve škole, jeho pravidelné rituály na koleji, jak se baví, jakou hudbu poslouchá a jaké politické události se kolem něj odehrávají, jak Japonsko přijímá americký životní styl a jak otevřeně přistupuje k sexu.

Tohle všechno film řeší více méně okrajově a jako hlavní téma si vybírá problém sexu. Teprve za ním následuje otázka smrti. Hned v úvodu spáchá sedmnáctiletý přítel Tórua sebevraždu . Jeho smrt je nepochopitelná a nevysvětlená, když začne divákovi docházet důvod, je vše ještě absurdnější. Evropský mladík by si prostě našel jinou dívku, Japonec spáchá sebevraždu. Rozdíl v mentalitě je propastný, hodnota lidského života zcela odlišná.

Přes snahu zachytit autentické reálie a nabídnout romantické záběry film natolik zdůrazňuje onu depresivní stránku, že jsem přemýšlela, jestli to není kontraproduktivní. Kniha totiž  zdaleka tak zoufale nepůsobí. Naopak. Navíc některé činy film zobrazí a opustí a působí až nepochopitelně. Tóru snad nemá jediného normálního přítele. Kolem něj se nepohybuje veselá a život milující Midori z knihy, ale chorobná lhářka s bezbřehou fantazií, nikoliv nostalgická a něžná Naoko, ale Naoko psychotická, nikoliv rozumná Reiko s nadhledem, ale Reiko nepochopitelná, nikoliv přítel z koleje Nagasawa, ale nemorální sukničkář  Nagasawa. Psychoanalytik by se jich určitě rád ujal, protože jak se zdá, jejich problémy vyplývají z problémů libida…

Jsem ráda, že si hlavní hrdina uchoval zdravou mysl, prostřednictvím očisty při bivakování na břehu mořském, i když to tak jednu chvíli nevypadalo. Možná je to z mé strany nepochopení duševního života Japonce Evropanem, přesto další film podle literární předlohy, který jsem neměla vidět.

Advertisements

5 thoughts on “Norské dřevo na plátně (filmovém)

  1. Výborně, film jsem si stáhla, tak ho teď zase smažu, na to se mi kniha až moc líbila. Především pravě charaktery postav takové, jaké je vykreslil Murakami.

  2. Zajímavé …
    Proč si autor vybral právě tuto písničku od Beatles? Knížku jsem nečetla, film neviděla. Na základě úvahy autorky tohoto článku soudím, že se autorovi románu líbila hudba a vybral si ji, protože nějakou písničku s Beatles chtěl. A proč? Protože Beatles je symbolem šedesátých let, symbolem změn, které probíhaly téměř po celém světě.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s