Úvodní stránka » Na výstavě » Já, bezesporu

Já, bezesporu

V rámci narušení stereotypu jsem odmítla vysedávat před bednou nebo počítačem a vyjídat lednici a vypravila se na komentovanou prohlídku výstavy Já, bezesporu. Záhy jsem pochopila, že došlo ke změně programu, protože v přítmí sálu s Boltanského „archivem“ 550 tváří své posluchače očekával filozof Pavel Barša. Nikoliv tedy prohlídka, ale přednáška. Jejím tématem bylo pohovořit v souvislosti s výstavou o umění, jako vyjádření společenských rozporů v protikladu s uměním konsensuálním, totiž uměním vyjadřujícím smíření. Z hlediska lidské bytosti a její identity.  Jako příklad z popkultury uváděl Barša  posun vnímání zla ve filmu Schindlerův seznam z devadesátých let, který jej démonizuje k filmu Předčítač z první desítky tohoto tisíciletí, který vinu hlavní postavy staví do kontextu s faktem, jak snadno lze zmanipulovat lidskou bytost, která neumí číst a psát a snažit se pochopit chování jedince determinovaného dobou a společností, do které se narodil.

Po cca půlhodinovém úvodu vyzval diváky k diskuzi, do které se zapojil jeden posluchač, ze kterého po delším úvodu vypadlo, že jeho názor je jiný neboť pod oním  konsensem cítí časovanou minu. Následoval celkem komplikovaný vstup kurátora výstavy a po těchto intelektuálních projevech se slova ujal pán, za kterým jsem postávala ve frontě u pokladny, aby sdělil, že jemu se všechny ty výklady zdají trochu přitažené za vlasy a například za Boltanského archivem žádný druhý plán nevidí. Byla jsem ráda za ten hlas z „lidu“. Připadalo mi trochu, že oněm dvěma přispěvatelům z pléna šlo trochu o vlastní zviditelnění.  Baršova přednáška byla oproti tomu naprosto jasná a srozumitelná a k posluchačům  vstřícná. 

S tímto úvodem jsem pak absolvovala prohlídku samotnou. Identita, paměť, já a ti druzí, potažmo nejá v podobě těch druhých … Uvědomování si odlišnosti se prohlubuje s přibývajícími roky stejně jako uvědomování si vlastní jedinečnosti a pochopení pro ty druhé. Jedno společné mají všichni, totiž zázemí, rodinu a své blízké přátele. A tady se vytváří identita jedince v kontextu společnosti, rasy, dějin, epochy, genderu. Patří k tomu hledání kořenů a souvislostí. Desítky tváří posbíraných Christianem Boltanským může představovat archiv tváří, které již nežijí, o jejichž vztazích se můžeme jen dohadovat, jejich společným jmenovatelem jsou ale jejich osobní citové vztahy. Vnímání portrétu strýčka Rudiho Gerharda Richtera viděný očima dítěte se liší od vnímání nezúčastněného diváka, který vidí zejména vojáka v nacistické uniformě. V synovci negativní emoce neprobouzí, ale pro nezávislého pozorovatele může vyvolat nedůvěru, odpor, nenávist … 

Výstava představuje sbírku Kunstmusea Wolfsburg, kterou doplňují i zástupci českých umělců: Adriena Šimotová (Hlavu k listování mám moc ráda, je pro mě symbolem jedinečnosti každé lidské bytosti, je jako deník, který si chci začít psát na čisté stránky) a Jiří David s upraveným portrétem sochařky Louise Bourgeoise a Christiana Boltanského. Výstava začínající archivem vzpomínek vrcholí videem Fiony Tan, které znázorňuje muže, který upadá do zapomnění způsobeného Alzheimerovou nemocí, v němž lidská individualita vyhasíná. Zajímavý je chladný až šablonovitý soubor  48 tváří slavných mužů z přelomu19. a20. století, kteří jakoby snad ani nežili od Gerharda Richtera, naproti kterému je instalován soubor 48 tváří žen od Gottfrieda Helnweina (jejich identita je uvedena na pomocné kartě) a ze kterého jejich jedinečnost přímo sálá.

Z obrazovým portrétů zaujmou práce Marlène Dumasové a Elizabeth Peytonové, jejichž klasická technika a barevnost má osvěžující nádech. Cyklus Viktora Pivovarova, který stylem kresby připomíná komiks, klade na každý obrázek s motivy každodenního života opakovaně otázku Где я? Ten poslední, roztržený vejpůl, dramaticky oba větné členy odděluje čímž v poklidném řetězci obrázků dosahuje dramatického účinku. Z fotografií Andrease Gurskyho – jakási čínská spartakiáda a pohled do haly, kde pracují stejně oblečení zaměstnanci burzy – vnímám nicotnost všech těch jedinců, spojených jedinečnou událostí. Deprimující je videozáznam muže, který se marně snaží prorazit zeď, umístěný v jedné z místností, jméno autora mi bohužel vypadlo, ale je to onen muž, který figuruje na plakátu.

Lidská identita je jedinečná a pomíjivá, zanechává stopy v podobě obrazů nebo fotografií, ve vzpomínkách žije u svých blízkých až postupně zcela vymizí. Člověk jako jedinec formovaný dobovým kontextem. Výstava je k vidění do 14. 8. 2011.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Na výstavě se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s