Úvodní stránka » V divadle » Na fašírky mi nesiahaj

Na fašírky mi nesiahaj

Čas letí. Pokud se toho dožiju, budu za 10 let stará jako M. dnes a pak jako Milan Lasica, u kterého mě včera zarazilo, jak se nedá věku utéct. A ještě víc mě mrazilo, jak málo úsměvu ve mě vzbudila na Letní scéně Vyšehrad hra Na fašírky mi nesahej, se kterou tu hostoval spolu s Milanem Kňažkem. Není to opravdové drama. Spíš taková reminiscence na autorské divadlo dvojic, improvizované rozhovory z dob minulých. Jako základ použil Lasica rozhovory Jevgenije Griškova, které upravil. Evidentně se snažil navázat na divadelní formu, které se vždycky věnoval,  ostatně do hry převzal i známou scénku s telefonickým rozhovorem, kterou hrával se Satinským. Přes napjaté očekávání skvělého zážitku jsem po první půlhodině začala přemýšlet, jak vydržím následující hodinu a čtvrt (na délku představení upozorňoval na trhačce mladý zřízenec). Čím víc na představení myslím dnes, tím víc se ve mě mísí smutek s nostalgií. Nostalgií nad něčím, co je pryč a smutkem nad tím, že už mě nedokáže tenhle druh zábavy potěšit.

Je zarážející jak s „třídním nepřítelem“ odplynulo autorskému divadlu téma, které mohlo v jinotajích do nekonečna rozvíjet a kdy slovní hříčky byly jen takovým prvním plánem, od kterého se teprve odvíjel plán druhý, za kterým bylo skryté to zakázané, na které se naráželo a kterému se všichni mohli smát. Je zvláštní, že humor, který si s žádnými jinotaji nehraje je vlastně mnohem obtížnější, protože jednoduché hraní se slovy zpravidla nestačí. Takový opravdu dobrý humor z obyčejných životních situací pak jakoby přežíval mnohem snáz. Vzala snad demokracie vítr s plachet autorskému divadlu dvojic… ?

O klasickou divadelní hru se samozřejmě nejedná. Na scéně, která připomíná restauraci po zavírací době s židlemi vyskládanými do pyramidy, sledujeme rozhovory dvou mužů na nejběžnější témata, která mohou občas až lehce zavánět komunálním humorem, to věčné vracení se k „hajzli“ trochu překvapuje. Témata okradení na toaletě a filozofické úvahy o pocitu osobního ponížení, pozorování rodičů při manželských hrátkách, lázeňská manželství, pronásledování manželkami do hospod mobilem a opilecká rána v tržnici, ve které byly k mání skvělé kvašené okurky, kyselé zelí a fašírky zmiňované v názvu představení …. to je jen malý náhled na vše, co se večer probíralo.

Z toho představení na mě dýchla jakási únava a příliš nepomohly ani hudební předěly, které jsou pro podobný typ zábavy příjemným odlehčením. Tentokrát se totiž hudba hrála z videozáznamu. Naprosto chápu, že si herci potřebovali v předělech odpočinout a ne ještě zpívat, ale třeba by se té úlohy nějaký mladý muzikant rád ujal. Také Milan Kňažko mi do páru úplně neseděl. Mám jeho herectví ráda, ale v téhle dvojici, kde mu připadla role toho „hloupějšího“, mi prostě nepřišla věrohodná.

Bez mučení, krásná procházka vlahým letním večerem přes kostel svatého Petra a Pavla na Vyšehradě byla mnohem působivější a skutečnost, že sotva jsme za sebou zabouchli dveře od bytu, spustila se další z letošních letních bouří, byla ve výsledku dramatičtější než celé představení. Přesto jsem za ten večer vděčná. Patří do kategorie zážitků, které kdybych si nedopřála, mohla bych si myslet, že jsem o něco velikého přišla. A divadlo v přírodě má přeci jen vždycky tak nějak romantický rozměr obohacený tentokrát i širokým sortimentem místního občerstvovacího „střediska“.

Advertisements

7 thoughts on “Na fašírky mi nesiahaj

  1. Naprosto chápu. Strávil jsem v divadle(ch) pět let a viděl jsem skvělé herce i režiséry upadat. Zažil jsem bratry Formany, Poláka, Brožka, Šarfovou…Tohle je pro divadlo prapodivná doba. Ty soubory, které za mého mládí byly avantgardou ( Buchty a loutky, Drak, Děrevo, Taganka) se-nezaviněně-staly součástí jakéhosi crossoveru, kde všichni můžou všechno, nikdo neumí nic-ale my jsme umělci a vy to, blbci, nechápete. V té skrumáži performerů už laik nedokáže rozeznat, co je dobré divadlo a co individuální exhibice.
    Tahle ožvýkaná představení vynikajících, ale přece jen už dost unavených herců bývají smutná. Formálně se jim nedá nic vytknout, jsou skvělí, vtipní, přesvědčiví..ale prostě už to tak nějak není ono. Výjimky-chvála Bohu-existují.

    • Přesně. Ale v rámci evoluce to tak asi má být :-). Tuhle jsem se dívala na Besídku divadla Sklep a po těch letech jsem najednou vůbec nechápala, co mě na tom tak fascinovalo.

      • Vidíte, to je dobrý nápad. Nedávno jsem si stáhnul Mlýny, na kterých jsem byl živě někdy na přelomu 80/90tých. Ještě jsem se k tomu nedostal. Patrně to byla kombinace našeho mládí a jejich avantgardy, myslím. Takové to chytání narážek, ta-na tu dobu-úžasná drzost…žel Bohu to byly kusy vysloveně dobové.

  2. Tady jsem to nemyslela, že by pan už Lasica neměl sílu. Byť se na něm věk neztrácí, je stále ve formě. Spíš mi vadila ta plytkost textu, která mi s ním nějak nešla dohromady. Ale jinak souhlasím.Také začínám chápat, proč se třeba ke stáru nechtěl ukazovat pan Nový…. Teď jde o to, abych jednou ten moment vystihla sama …:-)

  3. Podobnému dojmu (ale jen malinko podobnému) jsem propadla kdysi, když jsme šli na představení s už starým panem Horníčkem, kdo ví zda nebylo jedno z posledních a ještě jedním hercem, jehož jméno jsem zapomněla, ale tvář vidím. Pan Horníček byl neskutečně nedobrý, bylo mi to taky líto. Vzpomínala jsem na jeho dotazovací představení v divadle v Hybernské ulici, kdy byl v plné síle a úplně sám ovládl celé publikum. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s