Úvodní stránka » Do kina » Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

a zatím nejdelší ….

O řecké mytologii jsem měla vždycky poměrně jasno, jako dítě jsem ráda čítávala Petiškovy příběhy. V germánských mýtech jsem se neorientovala ani zbla a tak současné přenosy Wagnerova cyklu Prsten Neibelungů z Metropolitní opery v NY vítám nejen jako nevšední hudební a inscenační zážitek, ale také jako lekci ze severských ság a germánských pohanských příběhů.

Protože Wagner psal cyklus několik let – první myšlenka se objevila někdy kolem 1840, první operu z cyklu – Zlato Rýna – dokončil v roce 1869, následovala Valkýra a až v roce 1876 měl premiéru Siegfried a následně Soumrak bohů. I autor měl patrně potřebu děj  průběžně rekapitulovat, o čemž svědčí i první dějství Siegfrieda, kde ve scéně mezi Mimem a Poutníkem (což není nikdo jiný než maskovaný Wotan, vládce germánského sídla bohů Valhally) zapomětlivému divákovi připomenou historii minulých příběhů. 

Řekla jsem si proto, že ten rozsáhlý příběh také trochu připomenu. O Zlatě Rýna stručně zde. O Valkýře jsem v květnu nic napsat nestihla a teď to samozřejmě chybí, ale pokusím se krátce navázat, abych se dostala k Siegfriedovi.

Podobně jako Zeus, i Wotan se může pochlubit nemálem záletných historek. Z nelegálního svazku s bohyní země Erdou zplodil devět dcer, valkýr, jejichž úkolem bylo dostat bohy přes duhový most na Valhallu a následně přivádět mrtvé hrdiny, kteří zde získali nesmrtelnost a měli toto sídlo bohů chránit. Zároveň – též nelegálně – zplodil dvojčata Sieglindu a Siegmunda (v jarním přenosu zpívali vynikající Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann) z ženou z rodu Walsungů, kteří měli zlomit kletbu Niebelungů. Má tak učinit muž, který z kmene stromu vyjme meč Notung.

Dvojčata ovšem byla rozdělena, takže když se po letech setkávají, je Sieglinde vdaná. O svém sourozenectví nic netuší a zahoří k sobě láskou. Vztah těžko snáší nejen manžel Sieglinde, ale také Freia, Wotanova manželka, jinak ochránkyně manželského krbu. Taková potupa je pro ni nepřijatelná, donutí Wotana zasáhnout a narušitele posvátného svazku manželského zničit. Tomu se do toho nechce, ale má „máslo na hlavě“ a tak poslechne.   Jediný kdo nechápe jak může zničit vlastní dítě a rozhodne se otci vzepřít, je jeho nejmilejší valkýra Brunhilda. Wotan tedy svým kopím zlomí meč, který Siegmund vytáhl ze zajetí stromu a svého syna zahubí. V té době už ale Sieglinde nosí pod srdcem Siegmudova syna a Brunhilda ji ochrání, aby mohla v klidu porodit. Za neposlušnost Wotan Brunhildu odsoudí k věčnému spánku na vysoké skále v trvalém obležení plamenů. Vysvobodit ji může jen hrdina, který nezná strach.

A konečně jsme u třetího dílu, totiž Siegfrieda, kterého v sobotu nabídl přímý přenos v nejednom kině v České republice. Já měla to štěstí v Pardubicích. Zatímco na pražských wágnerovských představeních bylo vyprodáno, pardubické Cinestar zelo prázdnotou a po prvním dějství dokonce pár jedinců vzdalo. Tím hůř pro ně.  

V prvním dějství tedy Wagner připomene obsah předchozích dílů (dohromady to zabere něco přes hodinku). Když se tedy nepoučený divák na konci prvního dějství seznámí s obsahem dílů předchozích, může se směle pustit do sledování pokračování příběhu. K tomu se dozvíme, že Mime poskytl azyl Sieglinde, která po porodu zemřela a on se ujal budoucího pána Notungu, Siegfrieda, který ovšemo své minulosti nic netuší. Pátrá se tu i po tajemství zlomeného meče, který se Mimemu (Alberichovu bratrovi) nedaří skout dohromady. Od Poutníka se dozví, že jedině hrdina, který neví, co je strach, dokáže Notungu vrátit celistvost, takže se opravy meče ujme sám hlavní hrdina, který jej jednoduše roztaví a znovu odlije.

Druhé dějství líčí Siegfriedův boj s drakem, potažmo s obrem Fafnerem, který díky Tarnhelmu (přilby ukuté z rýnského pokladu) získává podobu draka a chrání poklad, který získal za vybudování sídla bohů.  Siegfired samozřejmě draka zabije,  (jeho podoba byla jediným prvkem, který mi výtvarně v newyorském nastudování neseděl) náhodným olíznutím obrovy krve získá dar porozumět řeči zvířat (nabízí se okamžitě paralele se Zlatovláskou, nepatříme nadarmo do střední Evropy) a na radu ptáčka si vybere jen prsten a kouzelnou přilbu, dvě věci, na  které si brousí zuby skřeti Mime a Alberich. Přes obrovu smrt (leitmotiv zde, je dějství neuvěřitelně lyrické, sedmnáctiletý hrdina, který nikdy nepoznal lásku otce ani matky, vyjevuje svůj vřelý vztah k přírodě a odhaluje svou citlivou duši.

Ve třetím dějství hledá mladík na ptáčkovo doporučení Brunhildu. Na své cestě zlomí Notungem posvátné kopí Wotanovo, který tím přichází o svou sílu. V cestě za láskou mu tedy nic nebrání. Dosud ve svém životě nepotkal ženu a krásou Brunhildy je ohromen. Pochopí, že bez polibku tuhle germánskou Šípkovou Růženku neprobudí. Když si oba vzájemně vyjasní své vztahy a pochopí, že jsou si souzeni, padá opona a divákovi nezbude než si  počkat na únorové představení Soumraku bohů, které už podle názvu žádný happyend nevěstí.

Produkce opery samozřejmě pracuje se scénou navrženou pro první díl. Zatímco v prvních dvou částech byla scéna výrazně minimalistická a popisnější byly pouze kostýmy, tentokrát je v představení využita projekce reálné přírody na  pohyblivou konstrukci. Jsme ve skutečné přírodě, skutečném lese, kde na členité kořeny stromů padá podzimní listí, zurčí potůčky, šumí vodopády a létají tu zázrační ptáčci a přitom výtvarně tohle množství detailů nijak neruší  … Nádherná příroda obklopuje mladého  blonďatého svalovce, kterého ztvárnil Jay Hunter Morris, dokonalé vtělení severského modrookého blonďatého hrdiny, který prakticky neopustí scénu a jehož pěvecký part je velmi náročný. Také výkony ostatních postav byly naprosto brilantní. Odzbrojující Bryn Terfel v roli Poutníka, ve skutečnosti zmoudřelý Wotan, náležitě odpudivý Mime Gerharda Siegla a Deborah Voigt v roli Brunhildy zcela dokonalá kombinace německy plné krásné ženy nevšedního půvabu a hlasových schopností.  

Titulky v překladu Zuzany Joskové, použité pro Siegfrieda, odpovídaly mnohem lépe vnímání diváka 21. století. Trochu jsem se obávala překladu Josefa Vymětala z roku 1915 v minulém přenosu, který byl sice stejně heroický a vznosný jako Wagnerova hudba, ale pro mě bylo jednodušší sledovat anglické titulky.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Do kina, V divadle se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s