Úvodní stránka » V divadle » Naši furianti v Divadle v Dlouhé

Naši furianti v Divadle v Dlouhé

Na Naše furianty v Divadle v Dlouhé se chystám od premiéry v roce 2011 z několika důvodů. Jednak mám tuhle Stroupežnického hru prostě ráda. Je vtipná i hluboká a její povahový realismus vypovídá o neměnících se lidských typech.  Poprvé jsem viděla Macháčkovu inscenaci v Národním divadle koncem 70. let, následoval film Vladislava Vančury a Václava Kubáska z roku 1937, pak nová inscenace  J. A. Pitínského v ND z roku 2004 a konečně mohu do „sbírky“ zařadit také nastudování v režii Jana Borny z ledna 2011.

Vždycky mě tahle hra oslovovala a s Bornovou inscenací tomu není jinak. Je zase o krůček víc v naší současnosti, aby stále zrcadlila době nepodléhající neměnnost lidských charakterů.  A jak režisér uvádí, každá generace musí mít své „furianty“.  Některé příliš lyrické scény z jeho nastudování vypadly (úvodní scéna o Václavově bratru Josefovi zabitém ve válce), podobně jako zmizely některé postavy, představení získalo na tempu, jde více po akci a nabízí náhled do české povahy furiantské se zápletkou přímo detektivní. Příliš sentimentální monology jakoby se kdesi rozplynuly, ale ve skutečnosti jen získaly novou náplň jiný spád a podtext (dědeček, který u Borny vzpomíná, jak přišel ke zlatým dukátům, ještě stále myslí na potěšení, která život nabízí, není to žádný patetický stařec).

Hra stojí na hereckých výkonech a spolupráci celého ansámblu. Z režijního pojetí nikdo nevyčnívá, všichni hrají podle jedněch not a jsou dokonale sladění v herectví i zpěvech, které inscenaci od počátku do konce prolínají. Starosta Dubský (Miroslav Táborský) a první radní Bušek (Miroslav Hanuš) se neustále a nekonečně vzájemně trumfují, často za hranice svých možností a neváhají se pro své vítězství i poprat. Impulzivně ze sebe strhávají šatstvo  a vrhají se do osobních soubojů. Švec Habršperk (Pavel Tesař) s vysloužilcem Bláhou (Jan Vondráček) coby zájemcem o službu ponocného tu jsou za ryzí a poctivé charaktery a rodina krejčího Fialy naopak zosobňuje podlézavost, která jde v ruce s bídou bez špetky hrdosti, která je za výsluhu schopna naprosto všeho. Velmi přesvědčivé podání zbabělého krejčíka Martinem Matejkou, jeho věčně neupravené a věčně těhotné ženy Michaelou Doležalovou a dcery Kristýnky Klárou Sedláčkovou – Oltovou s naprosto neodolatelně odřenými a špinavými lýtky a naivní touhou zalíbit se svým zpěvem.

Dovedu si docela dobře představit, jak podobná jednání o udělení prebendy (dnes vznešeně konkurz) probíhají na radnici současné a je zřejmé, že od radních z Cerhonic se moc lišit nebudou. Vždyť o to, kdo vyhraje jakou soutěž na funkci a co mu z toho poplyne, je dnes stejné jako před 125 lety. Hlavně když Buškovo pytláctví zůstane v rámci kolektivní solidarity nepotrestáno, milující se mladý pár se může vzít a co jsme si to jsme si …

Snad divadlo alespoň trochu zaujalo i neustále brebentící a rušící školní mládež za mnou a zůstanou jim z představení stejně pozitivní vzpomínky jako mně.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s