Úvodní stránka » Ke čtení » Julián Carax nebo Amadeu Prado?

Julián Carax nebo Amadeu Prado?

V posledních týdnech jsem přečetla dva romány, které měly zdánlivě cosi společného: Stín větru Carla Ruiz Zafóna a Noční vlak do Lisabonu Pascala Merciera. Společné je pro oba pátrání po životních osudech spisovatele a politické pozadí: Frankova diktatura ve Španělsku a Salazarova v Portugalsku. Jak odlišně se dá ale s tématy pracovat je uchvacující.

Zatímco Zafón buduje napínavý a tajemný příběh, u Merciera je vlastně pátrání po spisovatelově identitě až v druhém plánu. Soustředí se mnohem víc na onoho „pátrače“, který hledá smysl zejména svého života a snaží se ho uchopit právě přes myšlenky hledaného spisovatele.

Zafónův tajemný Julián Carax nejspíš nastartoval zvýšený zájem o již tak populární Barcelonu, turista nepochybně připojí k seznamu známých barcelonských atrakcí i Andělský hrad (podobně jako romány Dana Browna zvýšily zájem o Paříž a Řím) je pro mě přes všechny dobové odkazy hlavně napínavý příběh a zábavné čtení.

Mercierův hrdina se vydává po stopách lékaře a spisovatele Amadeu Inacio de Almeida Prado, aby poznal osobnost tohoto muže a zároveň zásadně přehodnotil svůj dosavadní stereotypní život. Četba možná místy trochu patetická až filozofická, přesto na mě měla mnohem větší vliv. Nutila totiž přemýšlet méně o hlavním hrdinovi a více o sobě.

Základní motto, že „Život není to, co žijeme, je tím, co si představujeme, že žijeme,“ totiž autor zkoumá z úhlu nejrůznějších kategorií jako je láska, samota, loajalita, hloubka slova, postoj k životu, vztah k náboženství i politice, ženám, rodičům, práci …. Příběhem provází profesor latiny, řečtiny a hebrejštiny jednoho bernského gymnázia Raimund Gregorius, zdánlivě rezervovaný a řád respektující člověk, který jednoho dne všeho nechá a vydá se do Lisabonu pátrat po autorovi, na jehož knihu náhodně narazí v jednom antikvariátu.  Opustí svou práci, studenty a vydá se do města, které nezná, kde se mluví jazykem, ke kterému dosud neměl vztah, ale začne jej studovat, poznává  současníky a blízké Prada a ti zpětně ovlivňují vnímání jeho vlastního života. A profesor se proměňuje.

Vlastně bych chtěla podlehnout náhlému impulzu vydat se za něčím a na ostatní nedbat. Chce to nejspíš odvahu a možná i nějaké osobnostní změny. V závěru se ukáže, že impulzem profesorovy cesty není tajemná Portugalka, kterou zachrání cestou do školy, když chce skočit z mostu (ostatně, bylo mi krapet líto, že se na dalších stránkách románu už neobjeví), ale možná začátek nějaké nemoci, která se chystá propuknout a projevuje se výpadky paměti  ….

Pokud tedy k náhlé změně života potřebuji výpadky paměti, mohu se do ní pustit, protože tuhle podmínku začínám splňovat. Pak jen musím myslet na to, že umřít můžu zítra a měla bych přestat marnit čas. Zbývá tedy ujasnit si co chci … Jenže co to je? Neminout se sama sebou?  

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s