Úvodní stránka » Mlsné zážitky » Jak jsme potkali Modrého králíka

Jak jsme potkali Modrého králíka

Nejspíš Blaženka ...Mám v oblibě procházky Prahou zejména do míst, která jsem dosud nenavštívila a že jich je přes můj požehnaný věk ve městě stále spousta. Proto jsem nemohla odmítnout pozvání na oběd do hotelu Movenpick, kde i v sobotu nabízejí polední menu, navíc na skvělé terase s výhledem na město. Výlet se ale hned zkraje poněkud pokazil. Pěší cestu ke stavbě z počátků českého kapitalismu hned u tunelu Mrázovka jsme našli celkem snadno. Z recepce nás vyvezla do restaurace Il Giardino červená lanovka, do které se nastupuje jako do výtahu a která stoupá vzhůru do strmé stráně, kde pokračují hotelové dependence a kde je i kýžený restaurant.

Zcela opuštěná terasa, k jídlu prostřené stoly, s ubrusy si pohrává teplý zářijový vítr, ale po personálu ani stopy. Něco mezi scénou Sněhurky přicházející do osamělého domku trpaslíků a zakletým zámkem z Šípkové Růženky. Trochu váháme a tak se jdeme porozhlédnout do vnitřní restaurace, kde náhodně narazíme na slečnu, která nám vysvětlí, že si nemůžeme objednat, protože tam nemají šéfovou a nemohou tudíž markovat, ale že jí zavolá. Záhy přichází s radostnou zprávou. Můžeme si objednat jakékoliv nápoje a zmrzlinu. O tom, že by se mělo podávat nějaké obědové menu slečna neví, webové stránky prý nečetla, tady servírují pouze snídaně a večeře pro hotelové hosty. Nic není jak bývalo a tak rozčarováni a s kručícím žaludkem odcházíme pryč. Z terasy je přímý východ na tzv. Černý vrch, na kterém ještě ve 20. století sídlilo nemálo zemědělských usedlostí, po kterých dnes zůstaly jen místní jména.

To ale ještě netušíme, že na konci cesty narazíme na novorenesanční vilu Blaženku, kterou na viničních pozemcích Šubrtka nechal vybudovat na konci devatenáctého století statkář Koldínský pro svého syna Aloise, který se proslavil jako smíchovský starosta a zeť Pavla Švandy ze Semčic, známého to divadelníka, po kterém je dodnes pojmenována hlavní smíchovská scéna. Jeho starostenství i úzký vztah k divadlu mělo za následek nejednoho slavného návštěvníka domu, patřil k nim prý Jaroslav Vrchlický nebo T. G. Masaryk. V devadesátých letech byl dům restituována a přebudován na hotel s poetickým názvem U Blaženky. Hotelovým hostům ale i okolním „měšťanostům“, mezi které nepatří nikdo jiný než třeba Karel Gott (jestli lokál opravdu navštěvuje bohužel netuším) i náhodným kolemjdoucím se nabízí něco k zakousnutí v restaurantu Le lapin bleu, tedy Modrý králík.

Interiér působí trochu zvláštně, mísí se v něm lehká omšelost s dekadencí, lehce zatuchlý design typický pro léta devadesátá,  keramičtí modří králíci nahánějí až hrůzu. Jen jeden z nich, stylově zcela odlišný a oděný v námořnickém tričku, vypadá přátelštěji, podivný bar v nakašírovaném kabátku vytváří jakousi kulisu, ale je pravý, pomalované „výtahové“  dveře do kuchyně, odér, který se šíří z posvátné varny chuťové buňky nijak nepovzbuzuje a ani ceny na lístku se netváří úplně přátelsky, ale máme hlad a už nechceme nic hledat.

Objednáváme pokrmy z poledního menu. Nespěcháme a tak si při čekání krátíme chvíli prohlížením obrazů Markéty Vyleťalové, které zobrazují lovecké i jiné scény rukopisem jakéhosi aktualizovaného klasicismo – realismu, jejich adjustace ve starých rámech dokonale doplňuje potemnělou atmosféru lokálu. Ale to už přichází první milé překvapení – polévka s játrovými noky. Z menu si každý objednáváme jiný chod, abychom mohli ochutnávat a není opravdu co vytknout. Kuřátko na hráškovém pyré – jeden kousek smažený, jeden pečený s nádivkou, losos na grilované cuketě se salátkem z pórku servírovaný v rajčeti a holandskou omáčkou i telecí řízek s bramborovým salátem chutnají dokonale. Škoda, že na zákusek už není místo. Mimo nás žádní jiní hosté, jen venku na terase manželé s dětmi. Lokál opouštíme najedení a že na nás jabloň u vchodu shazuje dozrávající plody nevnímáme nijak osobně (i když bychom v rámci atmosféry mohli). Procházku ulicemi, kde bývávaly vinice a zahrady a kde po vytvoření republiky vyrostla spousta pěkných domů, končíme na Bertramce, která prožívá jakési přechodové období. I tak tu vládne bohorovný klid, který ruší jen doléhající šum aut z Plzeňské. Celkový dojem ze sobotního odpoledne je dokonale napraven.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s