Úvodní stránka » Na výstavě » Karel Malich na Pražském hradě

Karel Malich na Pražském hradě

Hospoda_1980

Výstava Karla Malicha v Jízdárně pražského hradu byla uspořádána z iniciativy Galerie Zdeněk Sklenář ve spolupráci s Pražským hradem. Řada návštěvníků je přesvědčena, že se na ni podílela i Národní galerie, ale není to pravda, pátráme-li v nejrůznějších odkazech, její jméno tu zmíněno není. Přitom je Karel Malich umělec, který mohu-li to tak nazvat, je součástí českého kulturního dědictví, které se v tom nejlepším smyslu slova prodralo do světových galerií a je trošinku zarážející, že jeho velkou retrospektivu u příležitosti jeho skoro devadesátin uspořádal soukromý subjekt.

Pokud bych měla parafrázovat Malichova slova: „Každý se hodí na něco jiného, jde jen o to, přijít na co“, je mistr typickým představitelem šťastného muže, který se našel. Závidím. Ne každý má v životě takové štěstí a netuší to potažmo ani leckterá instituce.

Malich je pro mě umělec meditativního a intuitivního typu. Žádné matematické výpočty, byť počátky jeho práce a promyšlené drátěné instalace mohou napovídat, že možná ano. Jeho dílo je ale spíš vyjádřením čehosi skrytého, jakési duše věcí, jeho kresby zachycují jakousi auru, která vyzařuje ze všeho, co nás obklopuje. Hloubavec a člověk spjatý s přírodou, který své světelné vize přenáší na papír barevnými optimistickými tóny a do kovu předivem drátěných vláken spojených jemnými uzlíky z provázků.

Na Hradě je k vidění unikátní instalace, která působení Malichovy tvorby ještě podtrhuje. Nevím jak v denním světle, pod příkrovem lednového večera a za umělého osvětlení si připadám jako v chrámu. Federico Díaz v sobě nezapřel nejen skvělého architekta výstavy, ale i vnitřní souznění s dílem svého učitele. Boční panely i prostorové instalace jsou střídmé a přesto jaksi pompézní v tom nejlepším slova smyslu. Na empoře pak jsou v kruhové světelné „studni“ originálně instalovány pastely a grafiky uchycené v plexisklových rámech, které se jen jednou stranou dotýkají nosné stěny, aby snad symbolizovali neuchopitelnost Malichových prací na papíře. Plastika Ještě jedno pivo?, která jediná zde našla také své místo, svým prozaickým názvem přivádí návštěvníka zpět na pevnou zem.

V boční chodbě mohou návštěvníci shlédnout cca půlhodinový dokument o umělci natočený Martinem Dostálem pod názvem „Prostě se to děje“, jehož název vystihuje Malichovo krédo, jakožto „nepřítele“ teorií a výkladů a jako umělce bezprostřednosti a osvícení, zprostředkování radosti, který hmotu používá jen k vyjádření materiální podoby svých vizí.

„Čím dál se mi zdá, jako bych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus – víra v umění, a tím i v etiku, jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si s mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde je o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se s nimi děje.“ Karel Malich 2. 4. 71

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s