Do Archy opět zavítalo Hadivadlo. Věrna nostalgickým vzpomínkám i nadšení z posledního zde shlédnutého představení Indiána v ohrožení, nemohla jsem chybět a má volba padla na inscenaci s genderovým názvem Soumrak samců. Opět autorský projekt, tentokrát mladé slovenské performerky a ctitelky videoartu a Grotowského divadelních postupů současně, Slávy Daubnerové.
Jak se dalo očekávat, klasický dramatický útvar to nebyl. Sám podtitul hry upřesňuje formu jako pohybově vizuální performance. Téma: „estrogenizace mužů“. V prvním obraze, kdy na scénu postupně nastoupí pět mužů v prudce antierotickém oděvu (v trenýrkách, nátělníku a ponožkách), kteří komickým způsobem na scénu nastěhují originální inventář ze skla a světlého dřeva a začnou vyvolávat hesla o mužích a ženách, navnadí diváka na komedii. Snad půjde o další z řady na téma odlišnosti těchto dvou antagonistických přírodních druhů, možná něco jako Caveman či Vše o mužích …, hned následující obraz ale diváka vrátí na zem.
Předkrm dojeden. Přichází hlavní chod. Narůstá význam plátna v pozadí. Účinkuje ostatně po celou dobu inscenace. Promítaná videa tvoří pozadí replikám živých herců, prohlubují divadelní prostor. Muže vznášejícího se ve vodách marně hledajícího nějakou oporu vystřídají muži v oblecích. Jejich temná barva a černé kravaty připomínají barvou zaměstnance pohřebního ústavu a prožívají svůj profesionální život. Je nezajímavý, prázdný a podřizují se mu jen aby vydělali peníze. A peníze je nutí vydělávat ženy… Ženy, které zároveň dokážou vydělat víc než oni, jen jim komplikují úlohu živitele, to postavení je stále víc deprimující. Už nemohou myslet jen na sex a mafiánské filmy, musí s ženami soutěžit, ztrácejí půdu pod nohama. Život na scéně se postupně transformuje v pohybové divadlo, některé scény mohou připomínat jakýsi balet, ale technické provedení je jen naznačené, o žádnou show se nejedná.
Muži se postupně zbavují svého obleku, Marián Chalány volí kostým zpěvačky oděné do jakéhosi zvláštního trikotu a ostatní muži si na ní kompenzují svou frustraci a nenávist. Každý si nese svou křivdu, ze které se vyzpovídá, každého z nich žena dostala někam, kam nechtěl …. Následuje vyznání, jak by si každý z nich představoval šťastný život, každý chce vyjádřit své ego, snad ještě nezemřel muž v jejich nitru.
Napětí zdařile navozené v úvodu představení rychle ztrácí na intenzitě, aby po cca dvaceti minutách opadlo úplně. Vizuální efekty nemohou nahradit myšlenkovou prázdnotu. Tragikomedie je u konce. Zajímavé téma a snaha po jeho nepovrchním zpracování se rozplývá v prázdných gestech a neukotvených hláškách. Škoda.
Veni Vidi Scribi 