Úvodní stránka » Na výstavě » Hugo Demartini

Hugo Demartini

hd1

„Mimo vymezené místo“ se jmenuje několik reliéfů Huga Demartiniho, které jsou mimo jiné práce k vidění na jeho pražské výstavě. Možná by se tak dala pojmenovat výstava celá, možná by jí název slušel víc, než trochu zavádějící: „… a měl rád ženy“, který mi ostatně není úplně jasný (oblíbenost oblých  tvarů??). Jako umělec se možná musel „mimo vymezené místo“ pohybovat velkou část profesionální kariéry. I proto je jeho osud fascinující podobně jako osud řady jeho souputníků, kteří se přesto nikdy nevzdali a přestože prožili období, kdy pro ně bylo prakticky nemožné se prezentovat, vystavovat, prodávat, vydrželi dělat to, v čem spatřovali nějaké poslání a smysl.

Výstava  zahrnuje ukázky z tvorby od poloviny padesátých let do konce umělcova života, přesto jsem měla pocit, že některé zásadní práce tu prezentovány nejsou, přinejmenším některé z těch, které byly vystaveny v létě v Galerii Závodný.

Demartiniho tvůrčí cesta k vedla přes kamenictví, kde se vyučil kamenosochařem a Akademii výtvarných umění, kde se zapsal do ateliéru sochařství. Přesto za pro svůj život určující moment považuje setkání se skupinou, která se utvořila kolem Jiřího Koláře v kavárně Slávie v 50. letech a ke které patřili mimo jiné například  Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Radek Kratina a další.

Svou cestu od klasické figury  ke geometrickému objektu a k informelu, tedy vlastně k abstrakci, velmi jednoduše a zemitě popisuje v doprovodném dokumentu, který stojí za zastavení v promítacím sále. Jeho neustálé pochybnosti jestli to, co vytváří, je umění či nikoliv, popis jeho experimentů a snaha najít zákonitosti vztahů, které možná existují a možná taky ne … to jsou základní momenty jeho hledání v něm zachycené.

Rozměrné sádrové objekty vystavené v předsálí vlastní výstavy harmonují s monumentálním centrálním prostorem Veletržního paláce, následně divák vstupuje do komorního, postupně se zužujícího prostoru, ve kterém jsou na tmavém pozadí vystaveny Demartiniho práce. Přes sádrové reliéfy opatřené červenou razítkovou barvou, práce na papíře, experimenty s protrháváním, propichováním a prořezáváním papíru, přes pokusy s kulatými tiskátky přicházejí první geometrické kompozice, kterým dominuje koule, zpočátku dřevěná, následně chromová, které jsou umístěny v ploše i prostoru, reliéfy z dřevěných latěk vyhazovaných do výšky a připevňovaných na podklad tak, jak jim fyzikální zákonitosti nařídily.

Je také opět potřeba zmínit invenčnost instalace Federica Díaze, která zohledňuje tvorbu vystavovaného autora a pomocí jednoduchých principů vytváří prostor, který podtrhuje účinek Demartiniho objektů. Možná zužující chodba symbolizuje cestu, možná tunel vědomí, kterým HD vystoupil do věčnosti výtvarného Olympu. Ze zdánlivě nekonečné chodby je možné odbočit do prostor určených workshopům pro malé i velké, k promítání filmu, fotografiím …

HD

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s