Úvodní stránka » V divadle » Ďáblův tucet aneb Omsk na Vinohradech

Ďáblův tucet aneb Omsk na Vinohradech

divadlo v Omsku

Zahájení divadelní sezóny Divadla na Vinohradech proběhlo v ruském stylu. Vlastně jsem představení divadla Omsk, které tu ve dnech 2. – 5. září 2013 hostovalo, netrpělivě očekávala, vstupenky jsem opatrovala dobře od června. Navíc se k omskému divadlu váže několik českých stop, byť z minulosti již značně vzdálené. Autorem dekorativních motivů na budově, která  připomíná petrohradský klasicismus, byl česko-ruský sochař Winkler.  A na cestě přes Sibiř zde v prosinci roku 1919 několik dní pobyl Jaroslav Hašek. Místní prkna snad dokonce poctil jakousi hrou. Možná sem ale spíš zavítal jako divák (při desetidenním pobytu si lze obtížně představit, že by nějaký kus tak rychle sepsal a hned  nechal nastudovat).

Vzpomínky na minulost, které se váží k neopakovatelnému zážitku z představení ruských studentů na prknech divadla Disk  ve mně probudilo přesvědčení, že přes můj značný odstup k tomuto národu prostě ruské divadlo nemůže být než dobré. S ohledem na dramaturgii vinohradského stánku jsem očekávala kvalitní představení s nějakou povzbudivou myšlenkou. Bylo tedy značným překvapením, když se záhy ukázalo, že herecky zdatný soubor přivezl obsahově nenáročný, více méně oddechový kus. Tedy alespoň v případě Ďáblova tuctu Arkadije Averčenka.

Nevím, jestli šlo o špatnou volbu z mé strany a druhá dvě představení, tj. Letní hosté Alexeje Peškova a Vlak do civilu Alexandra Archipova byla z jiného soudku, ale s ohledem na časové možnosti, jsem stejně jindy nemohla.

13 skečů o lásce a vztazích mezi muži a ženami psané lehkým perem Arkadije Averčenka (od roku 1922 působil v Praze, kde byl v roce 1925 i pochován) mě pocitově zavedlo někam do časů Televarieté či estrádních pořadů produkovaných Pražským kulturním střediskem. Možná šlo o scénky úsměvné a vzhledem k tomu, že je v Omsku uvádějí od roku 2006 vždy před vyprodaným  sálem, nepochybně úspěšné, začalo mi od prvních minut mi docházet, že tu nemám co dělat. Rusky hovořící publikum, kterého bylo v divadle hodně (přestože vyprodáno nebylo), se  bavilo dobře,  aktivně a velmi pozitivně reagovalo na podněty představitele „Osudu“, jakéhosi průvodce mezi jednotlivými scénkami. Já zůstávala uzavřená, a přes snahu se prostě jen bavit, se mi nezdařilo se s předsavením ztotožnit.

Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsme v naprosto výjimečné partnerské shodě divadlo o přestávce svorně opustili. Poznání mám dvě. To první, že přes mnohaleté studium ruštiny nerozumím vůbec ničemu a nebýt titulků, byla bych naprosto ztracená. To druhé, že Pavel Kohout, kterého jsem si všimla ve foyer, na svůj věk zatraceně dobře vypadá.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s