Úvodní stránka » V divadle » Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho*

Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho*

_KIV6067Na Noc divadel jsem byla hodně natěšená a vstupenky do Divadla Na zábradlí zakoupila s velkým předstihem, jen abych o nic nepřišla. Výběr byl naprosto cílený, nové vedení divadla, posílený herecký ansámbl, první repríza nové premiéry, jako nášup prohlídka zákulisí … Co víc si přát.

Hned na počátku ovšem začaly objevovat podezřelé insignie. Prohlídky divadla byly beznadějně obsazené. Vstupenky vyzvednuté u jednoho zprostředkovatele byly vytištěné nepříjemně malým písmem. Nevím tedy proč, ale i když je mi známo, že Na zábradlí se hrávalo vždycky od 19.00, usoudila jsem, že nový ansámbl nasadil i nový čas. Dobře naladěna přicházím s pěti minutovou rezervou k podezřele ztichlému divadlu.

Ticho evidentně nejen Husákovo se hraje už 25 minut, sál divadla je plně obsazen. Že máme vstupenky není podstatné. Kupodivu ani nedostávám kapky od svého bližního a milá paní uvaděčka nám nakonec dovolí potichoučku vklouznout do sálu a odstát u dveří zbytek první poloviny.

Vcházíme v okamžiku, kdy Magdalena Sidonová s ústy ucpanými rohlíkem spočívá na bedrech Ivana Luptáka, který pod její tíhou klesá na lavici jakéhosi předsálí před tajemnými obřími dveřmi. Jestli je to brána do nebes nebo do pekla nikdo netuší, ale lid pokorně čeká a mlčí. Marie Spurná se pokouší získat jen pro sebe fotografii prezidenta Husáka, který jako velký bratr vše monitoruje, odněkud se vynoří zlaté české ručičky, aby opravily blikající světlo, i na odposlechy dojde, i na podlézání a podplácení, i na strach a na zničující potlesk, a české ženy v krimplenových asexuálních modelech rodí pivní lahve místo kvalitní populace a řev českého lva nakonec „usměrní“ zdatný úředník … stačí obyčejný nůž a mlýnek na maso. Metafory se kupí jedna na druhou …. Hraje se beze slov, vždyť jde o to, aby prezidenta nic nerušilo, slova je lepší si nechat pro sebe, nechat se umlčet je vlastně pohodlné, jen hudba podtrhuje některé sekvence.

Po přestávce se můžeme posadit na svá sedadla a z balkonu sledujeme druhou polovinu, ve které se najednou mluví. V krátké one women show  předvádí velmi působivě Magda Sidonová  příběh Olgy Hepnarové. Nenáviděla lidi, rozhodla se pro osobní verzi jejich likvidace, ale proč v kontextu s šedí let sedmdesátých mi zřejmé není. Možná měli jako psychicky narušení skončit všichni občané státu? Snad ta všudypřítomná nenávist? Na krátkou mluvenou část navazují už opět tiché epizody voleb a spartakiády.

Neviděno celé, nepřísluší mi komentovat, ale něco mi tu chybí. Možná víc nápaditosti. Se zájmem si listuji divadelním programem plným citátů Jana Zábrany, ale proč na mě ten závan minulosti nepůsobí stejně intenzivně z jeviště? Možná to je jen vidění doby někým, kdo ji na vlastní kůži neprožil, nebo ji prožil jako dítě. Prostě další generační výpověď. Autoři Jan Mikulášek a Dora Viceníková, režie Jan Mikulášek.

Náladu si vylepšujeme U krásný ztráty. Téma té hry rozproudí alespoň intenzivní výměnu názorů.  A to smysl má.

6 thoughts on “Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho*

  1. a proč je zahazovat? vzpomínky jsou fajn (mám jich pomálu, takže umím ocenit) Lidi jsou lidi, bez ohledu na režim. Najít kamarády a přátele ani dnes není jednoduché. (peníze charakter nekazí, jen ho odhalí). byla jiná doba; Na tenhle kousek bych, osobně, nešla – žila jsem v té době, nemám potřebu se vracet. (stejně jako nebudu číst o zmrtvýchvstání ani kdyby se to Wjúúvegovi náhodou povedlo).

  2. Hm, tak to na mě bylo asi moc složítý – takovejch metafor! Socík byl blbej, ale i když v chudobě a bez možností cestování, nežilo se zase tak špatně, aby nebylo na co vzpomínat. Ekonomicky to bylo šílené, politicky nesnesitelné, ale tím víc jsme si uměli vychutnat každou radost. Dokoce i ty předražené džíny z Túzu nás potěšily víc, než dneska nové auto. :mrgreen:

  3. Cíleně bych na divadlo s politickým tématem nešla. A jak ta čtu, asi bych chybu neudělala, zase bych se dočetla v jaké strašidelné době jsem to žila, ačkoliv tenkrát byli na divadle HERCI, daly se koupit i skvělé knihy, a některé filmy byly rovněž skvělé. Zkrátka v té šedi jsme si uměli „vyrobit“ barevný svět, žili své radosti i strasti, vychovávali své děti jak nejlépe jsme uměli, společné dovolené a víkendové výlety byly u nás samozřejmostí. Co nemůžu ale minulému režimu odpustit je to, že jsme zde byli zadrátovaní a nemohli na zkušenou do světa…

    • Nejstrašnější na tom je, že přeci nemůžu zahodit všechny ty roky jen proto, že ten režim byl strašný. Vždyť to vlastně byly nejlepší roky mýho života. Jen těch kamarádů možná nebylo tolik, protože komu se člověk tak mohl bez rizika otevřít …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s