Ludvík Kuba téměř po 50. letech

Už jen impresionistické plakáty, které se před svátky objevily na zastávkách a zvaly na výstavu Ludvíka Kuby, rozsvítily chmurný podzim a svými jarními barvami podnítily mou touhu se na ty obrazy podívat.

Poslední impresionista, jak se výstava jmenuje, je v nově otevřeném Salmovském paláci už druhou výstavou, na které jsem se byla podívat (vloni to byl František Kupka, o kterém jsem tu nějak nestihla napsat) a byť jde o expozici maličkou, určitě stojí za vidění. Ten prostor je pěkný sám o sobě a jednoduchá instalace, kdy jsou jednotlivá období oddělena panely, jednoduše provádí malířovým životem.

Na obrazy nebo lépe řečeno reprodukce obrazů Ludvíka Kuby (1863–1956) si matně vzpomínám jako na oblíbenou dekoraci školních chodeb. To se ovšem jednalo o tématiku venkovskou, tedy polní práce, zapřažení volci a podobně. Kuba se stal malířem vlastně až na druhý pokus, lze-li to takhle napsat. K malování ho přivedla jeho etnografická činnost zaměřená na slovanské národy. Při sběru lidových písní si dělal náčrtky a to ho přivedlo od učitelské profese až do Mnichova, kde malířství začal studovat, aby se mu následně celoživotně věnoval.

Tématika jeho obrazů je  jasně orientovaná: kroje, vlastní portréty, intimní rodinná témata, děti, venkov. Přestože na obraze V Ažbeho škole z roku 1900 (studia v Mnichově) inspirace impresionismem ještě patrná není, postupně se k němu propracovává a věnuje se mu až do konce svého života, kdy výtvarné umění žilo –ismy zcela odlišnými. Poslední velká výstava Kuby proběhla v roce 1968 a tak si tohle připomenutí po letech umělce  zaslouží.

Jako u zmiňované Kupkovy výstavy, kde byla moc pěkně vymyšlená dílna pro děti, i tady mají malí návštěvníci možnost si pohrát a pochopit, jak impresionismus funguje. Téhle činnost NG si považuji. Výstava je k vidění do 6. dubna 2014.