Optimismus jsem se pokusila si naordinovat návštěvou výstavy Petra Nikla v Městské knihovně nazvanou Hra o čas.
Je zajímavé, že jak člověk stárne, zvyšuje se u něj nutkavá touha vracet se ke kořenům. Osobně tím trpím stále víc a stále častěji. I Petr Nikl se výstavou vrací do dětství a vzpomíná na maminku. Není to retrospektiva, k vidění tu jsou obrazy a grafika posledních cca patnácti let.
Jednotlivé tématické celky člení instalace do prostor, které sály Městské knihovny nabízejí. Zatímco v prvních velkých sálech vlevo se divák může procházet po lávkách vytvořených uprostřed jakési barevné plochy, po které se pohybují robotické larvičky Hexbugů a na stěnách visí pastelově barevná plátna, která zobrazují ve velkém detailu oblíbené blizny, zárodky hub a rostlin se nazývá Zahrada světla, v následujícím sále jakožto v Zahradě tmy, jsou k vidění bílá plátna, kterým dominuje abstraktní „šmouha“ v černošedých odstínech, po podlaze, které rovněž dominuje šedá jen s občasnou barevnou stopou, se tentokrát prohánějí robotické koule, které se navíc vydávají jakýsi stereotypní zvuk. Ze zárodečných motivů přechází návštěvník do dětství, ve kterém se v pravidelném rytmem střídá tma a světlo, negativní a pozitivní obrazy malého autora.
Druhé části výstavního prostoru vévodí chodba, ve které je přímo na stěně zobrazena Tvář v pohybu, může symbolizovat změnu v čase, proměnu života. Návštěvníka doprovází do velkého sálu s kresbami tužkou, sálu, který lemuje skleněná rampa posypaná jemným bílým pískem a drobnými korálky, ve kterých robotičtí broučci vytvářejí ornamenty. Následuje sál s obrazy – objekty, které připomínají jakýsi školní kabinet let padesátých. Kresby archeologických nálezů nádob v kombinaci s portréty matky – babičky vždy s pečlivou datací klíčových letopočtů … a nakonec poslední část výstavy s malými místnostmi, ve kterých se skrývá portrét maminky, který kopíruje její dívčí fotografii a v následujících prostorách se stává stále abstraktnější. Bylo mi minus osmnáct je výstižný a vtipný název téhle sekce.
V expozici nejsou klasické popisky, vše je napsáno velkým psacím písmem podle školních norem přímo na stěně. Protože Niklovy projekty (Labyrint světla, Orbis Pictus) vždy hojně navštěvují rodiny s dětmi, i tahle výstava se těší jejich přízni. Škoda, že pokladna výstavy nenabídla mimo kvalitních publikací o umělci i něco pro malé příznivce výstavy. Třeba by možnost zakoupit si nějakého toho Hexbuga přímo na výstavě děti potěšila (já bych si tu dvanáctinohou potvůrku pořídila docela ráda :-))
Veni Vidi Scribi 