Úvodní stránka » Na výstavě » Jiří Štourač u Topičů

Jiří Štourač u Topičů

vytv_Jiri%20Stourac_dupRáda chodím na akce, které pořádá Topičův salon. Jednak jsou vždycky komorní a příjemné, ale hlavně výstavní dramaturgie přichází zásadně se jmény, která se ve veřejném prostoru příliš neskloňují. Často se na nich setkávám s autory, o jejich tvorbě jsem příliš netušila a jsem za to ráda. Proto pro mě bylo obohacující i Večerní setkání malíře Jiřího Štourače s Josefem Mlejnkem v Topičově salonu u příležitosti Štouračovy probíhající výstavy Ticho, které mluví.

Mé první dojmy z jeho obrazů vlastně byly trochu smíšené. Jako příznivce abstrakce, konstruktivismu, strukturalismu a jiných nefigurativních směrů mě lehce zaskočil autorův realistický projev. Na druhou stranu jsou jeho plátna přitažlivá a šíří kolem sebe jakési nadpřirozené duchovno a osvícení. Jednotlivé předměty působí nehmotně, vlastně jako obrysy těch skutečných. Nepodařilo se mi však dešifrovat techniku, jakou autor své imprese, ve kterých svět vypadá jako by žil jen za svítání či za soumraku, dosahuje. V ploše obrazu působí některé věci jako nasprejované přes šablonu, stopy po štětci zároveň  domněnku zavrhují. Bývala bych se ráda zeptala, ale před zahájením jsem netušila, který z přítomných je autor a po „programu“ byl okupován příznivci a já si netroufla.

Vždycky mě zajímá, co autora při práci ovlivňuje a tak už jeho úvodní projev, ve kterém popisoval pohnutky vzniku obrazu, použitého na plakátu k výstavě, mě zaujal. Štourač snad ani nepatří do našich uspěchaných časů. Jeho líčení krátkého pobytu v klášteře trapistů v Nových Dvorech domněnku jen potvrzuje a zároveň usnadňuje pochopení nejen obrazů, na který se objevují mniši. Příklon k intimitě a rozjímání je patrný ze všech pláten. Jeho líčení prvního setkání s italskými freskami Piera della Francesky v Arezzu, odkaz, jakým se přes tohoto renesančního umělce dostal zpátky do Čech k Bohuslavu Martinů a jak náhodně a přitom osudově dospěl k setkání (i osobnímu) s Balthusem, zachytilo životní momenty, které ovlivnily i jeho tvorbu.

Jako dokonalý doplněk k malbě působil hudební úvod a závěr setkání. Manželé Irena a Vojtěch Havlovi, hráči na vilou da gamba, hráli vlastní skladby. Jímavé táhlé tóny byly tak zvláštní a nutkavé, že jsem okamžitě začala googlovat, abych se o duu dozvěděla víc. Minimalistický hudební styl a jemný chvějivý přednes Ireny Havlové se určitě zavrtaly pod kůži nejen mou, snad víc, než bych si přála.

Povídání nebylo dlouhé, přesto to byl intenzivní okamžik spirituálního povzbuzení.

Maruška

Advertisements

2 thoughts on “Jiří Štourač u Topičů

  1. Viola da gamba má úchvatný zvuk. Určitě si stáhni Všechna jitra světa, krásný, byť hodně smutný film o barokním virtuozovi a skladateli, který se jmenoval Sainte Colombe. Viola da gamba zní celým filmem…

    • Za tenhle komentář moc děkuju! Když jsem se o hudebním nástroji, který „Manželé“ tak mistrně ovládají, zmiňovala, pořád jsem měla v hlavě matnou vzpomínku na francouzský film, který jsem viděla před dávnými lety a ne a ne si vzpomenout, jak se jmenoval. Krásný příběh. Určitě si ho někde najdu a podívám se znovu. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s