Valencie

20140717_202252-EFFECTS

Odlet na prodloužený víkend do Valencie v 6 hodin ráno je trest za touhu po poznání nepřiměřený. Přesto jsme dokázali vstát a dostavit se včas k odletu. Zatímco let s Travel Service směrem tam probíhal normálně (lehce popudil pouze fakt, že na palubě nabízejí jako jedinou tiskovinu Blesk), ten zpáteční, o hodinu zpožděný, mě značně rozladil. Personál letadla byl totiž viditelně unavený, stewart se neustále přeříkával nebo opravoval to, co už jednou vyslovil, byl nerudný a evidentně se těšil domů. Když přede mě mrskl housku, bez špetky zájmu dozvědět se, jestli jí chci nebo ne, případně jakou, pochopila jsem to jako jasné znamení poohlédnout se napříště po jiné letecké společnosti. Celou cestu nezbylo než doufat, že pilot tak vyčerpaný jako palubní personál není, protože vzhledem k množství turbulentních zón by tenhle let mohl být i poslední.

Pobyt ve Valencii neměl výjimečně žádný řád ani program. Jediným cílem bylo užít si moře a lenošení. Přesto nebylo možné některé zásadní památky nenavštívit. Tou nejznámější je originál Svatého grálu ukrývaný v diecézním muzeu katedrály San María na náměstí Svaté panny (vstupné i s audio průvodcem 5€). Na základě instrukcí Indiana Jonese 🙂 ve mně zdobnost památného kalichu na první pohled vzbudila jisté pochybnosti, jestli opravdu mohl Ježíšovi posloužit během poslední večeře, představa, že by do něj mohla být odchycena krev z jeho rány pak působila ještě nevěrohodněji. Průzkumy však údajně potvrzují, že chalcedonový kalich byl skutečně vysoustružen v 1. století a madla v podobě hadů a nožka s drahokamy byly doplněny až později. Jako symbol, na základě kterého se zrodilo svaté přijímání, památka velmi působivá.

Rozeta v kapli sv. grálu

Rozeta v kapli Sv. grálu

Valencie se také pyšní nádhernou civilní gotickou stavbou, kterou je bývalá „hedvábnická“ burza zvaná Lonja. Sem vpustí návštěvníka za eura 2 a může se pokochat nádvořím s kašnou a pomerančovníky, jejichž plody neukázněně padají turistům na hlavu. Vstoupí-li návštěvník do hlavního sálu burzy, ohromí jej vznosnost a štíhlost sloupů a kleneb, ale také širokých vysokých oken a Čech možná vzdá tichý hold Vladislavskému sálu.

Andělské chóry

Andělské chóry

Světe div se, jinak jsme nevstoupili do žádného muzea ani galerie a dali jsme přednost bezcílnému potloukání se rozžhavenými uličkami starého města. Občas jsme usedli, abychom se občerstvili sklenkou „cerveza“, která se tu servíruje ve směšné 2dcl dávce a kdo si poručí pivo velké, dostanete dcl maximálně 4. Nevynechali jsme ani pár „rebajas“, které v tomto měsíci vrcholí a víc už nic … Snad nastoupit do autobusu a za cenu nižší než v matičce (3denní tramvajenka v ceně cca 10 €) se dopravit do hotelu.

Slovo boží na ulici

Slovo boží na ulici

Dalším kulturním cílem, byla moderní architektura početně zastoupená v okrajových čtvrtích. Hlavním tahákem bylo Město umění a věd. Přesto, že jsme se na procházku vydali v pozdním odpoledni a přesto, že celé „městečko“ disponuje rozsáhlými vodními plochami, nebyla jeho prohlídka ve 32 stupních Celsia úplně ideální. Než jsme přešli Výstavní most (který Calatrava stavěl současně se stanicí metra Alameda a pak ho teprve přestěhovali na své stanoviště) a dostali se do parku původně vybudovaného v odkloněném korytu řeky Turia, dost jsme se zahřáli. Než jsme obešli a prozkoumali obrovskou budovu Paláce umění královny Sofie, která se využívá zejména pro koncertní a operní produkce, uvědomili jsme si, že svůj úkol asi nezvládneme. Místo obdivování jednotlivých objektů, kterých je v areálu značné množství (Hemispherique, ve kterém se skrývá kino IMAX, Vědecké muzeum prince Filipa s planetáriem i dinosaury, Agora – prostor, ve kterém se pořádají koncerty i sportovní utkání, Umbracle – jakási vyhlídková terasa nad celým prostorem a konečně Oceánografické muzeum), jsme uvažovali, jestli je možné zchladit se v oněch vodních plochách a se zájmem sledovali mládež v nafukovacích koulích, kterak se snaží udržet na hladině stojmo. Z průzkumu vznosných konstrukcí nového věku se stala bojovka, jejíž hlavní metou byl nález občerstvovací stanice nebo automatu s tekutinami. Přesto smekám nejen před architekty Calatravou a Candelou a inženýry a statiky, kteří ty lehké, bílé, vypjaté stavby museli vypočítat, ale svým způsobem i před rozhodnutím místní radnice pustit se do poměrně velikášského díla, jehož využití je možná sporné, slávu městu však přináší stejnou jako gotické stavby.

Hemispherique, Agora

Hemispherique, Agora

Správný výlet se ovšem nemůže obejít bez místních pochutin. Nejlepší snídani nabídne nejbližší bistro. S ohledem na místní zvyklosti se vybírá  v podstatě ze 2 snídaňových variant: káva a croissant nebo káva a toust, obě verze se doplňují čerstvou šťávou z pomeranče. Toust ovšem není oním čtvercovým plátkem chleba. Jde o příčně rozkrojenou, na sucho opečenou bagetu pokapanou olivovým olejem a natřenou jakousi „marmeládou“ ze syrových rajčat. Hádala bych, že jeho sestřenicí je italská „brusketa“. Za nevelký peníz však dobrý základ do nového dne a bez hotelového přejídání, kdy má řada hostů tendenci pořádně si za své peníze užít.

V bublině

V bublině

Kulinární sláva Valencie stojí zejména na tradičním pokrmu, kterým je paella. Ta správná se připravuje v obrovských pánvích přímo na ohni živeném dřevem. Každá místní paella by měla obsahovat králičí maso, nejlépe pacičku. Nevím, jestli to souvisí se štěstím, jako zaječí pacička v našem prostředí, ale tradice je třeba dodržovat v každé době, vítám, že ta místní králičí je bez chlupů a drápků :-).

Kulinární zvědavec nemůže neochutnat tradiční nápoj horchatu, která se běžně podává s „fartons“. Silně chlazený nápoj z hlízek šáchoru jedlého a mléka není přeslazený a překvapí příjemnou ořechovo-mandlovou příchutí. Fartóny se pečou z kynutého těsta jako jakési neohnuté rohlíky o šířce cca 4 cm a délce 15 cm. Chutí trochu připomínají croissanty, ale místo másla se na jejich přípravu používá slunečnicový olej a tak jsou zdánlivě méně tučné. Většinou je zdobí cukrová poleva.

Nebyla by Valencie bez tapas – malých porcí slaných dobrůtek, kam lze zařadit cokoliv: jednoduché olivy, grilované krevety, místní jelítko, pečené brambory ve smetanové omáčce, šunku, sýry, ale také třeba montaditos, jakási paralela k našim obloženým chlebíčkům. Montaditos jsou však většinou malé bagetky plněné nejrůznějšími dobrotami. Tortillou, vepřovou panenkou, plody moře, rybami, zeleninou ……

Krátký pobyt, nepatrně komplikovaný přílišným horkem, se výborně kompenzuje na rozsáhlých valencijských plážích, které se rozkládají na sever od přístavu. Klimatizovaný autobus, kde se řidič při nástupu slušně pozdraví, nás doveze na pláž, která nabízí bezedné zdroje k pozorování místního i cizokrajného lidu, jeho zvyků a chování. Čerpáme tedy sluneční energii, necháme středozemní moře, aby předvádělo svou sílu řádným vlnobitím a věnujeme se odpočinku.

Palác umění královny Sofie

Palác umění královny Sofie

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Na cestách se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s