Úvodní stránka » Ke čtení » Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová

Jediné, čím dokážu zahnat chmurné myšlenky, je čtení. Teď zrovna „slídím“ v životě Heleny Šmahelové (viz Žena roku 1900) a tak vykupuji antikvariáty a hltám její životopisné spisy. Vzpomínky na Jaromíra Johna, jsem objevila v antikvariátu poděbradském a hned po nich Útěk postřeleného zajíce, pro který jsem jela do antikvariátu v Nuslích.

Teprve v „Zajíci“ vysvětluje, že nebyla Johnovou blízkou přítelkyní, jak jsem se celou dobu domnívala. (A nebo byla, když jí Johnův syn Evžen tak neměl rád?) Každopádně Johna představuje jako svého strýce. Takže o 28 let staršímu Bohumilu Markalousovi vedla řekněme domácnost.

Vzpomínky na strýce jsou zajímavé. Odhalují povahové vlastnosti muže tak trochu dvou tváří. Jako uměnovědec a estetik žil pod svým původním jménem, jako spisovatel si zvolil pseudonym Jaromír John. Líčí společné pobyty ve Slatiňanech, Novém Městě nad Metují a Olomouci. Díky němu měla možnost seznámit se s řadou osobností meziválečné umělecké scény. Johna často  navštěvoval František Halas, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a řada dalších osobností. Zajímavé je, že ke Karlu Čapkovi měl vztah poněkud odtažitý. Každopádně to byl velký bonviván, společenský člověk plný energie a také náležitě sebevědomý. Šmahelové prvotinu Pelantovi odsoudil s osvědčenou hláškou: Nechat rok uležet a pak se k tomu vrátit. Vančura naproti tomu zajistil, že knihu okamžitě vydali v Družstevní práci. I tenhle román jsem si pod přepracovaným názvem Dědictví otců koupila. Vzhledem k tomu, že Šmahelová většinou vychází při psaní z osobní zkušenosti, dá se předpokládat, že bude i zde.

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Pokračovala jsem četbou „Zajíce“, příběhem, který na soužití s  Johnem navazuje, jeho styl je ale odlišný,  jména hlavních postav nejsou přiznaná. John si přál, aby se v případě jeho úmrtí s Helenou oženil jeho kolega z olomoucké univerzity a nepřišla tak o univerzitní byt. Ještě před Johnovým pohřbem se tedy v roce 1952 provdala za dosavadního „podnájemníka“, jazykovědce a filologa Pavla Trosta,  kterého v novele nazývá Robertem. Vedle tohoto svérázného vědce následně prožila celý život a přestože byl mužem velmi osobitého charakteru, nikdy ho nepřestala oddaně milovat. Jeho přání svatby bez prstýnků, téměř nechtěná svatební cesta do Bratislavy, ke které ho přesvědčil jen příslib, že smí navštívit místní antikvariát…

Uznávaný vědec byl člověk pro praktický život naprosto ztracený. Snad žádná žena by soužití s ním nemohla zvládnout. Ne tolik autorka. Veškerou péči a starosti o běžný provoz domácnosti ležel plnou vahou na ní, on sám věčně ponořený do svého zkoumání. Nikdy jí neoslovil vlastním jménem. Na dovolené na lodi, kde Šmahelová trpěla mořskou nemocí a nebyla schopna zabalit zavazadla, aby mohli vystoupit, nakonec praktickou práci zařídila posádka. V Benátkách, kde vystoupili, odmítl nosit příruční tašku a trval na návštěvách galerií a muzeí. V Holandsku, kam jeli vozem, odmítl zeptat se na cestu, i když se dokázal snadno domluvit …. atd. atd. Takové manželce snad náleží svatozář.

Pavel Trost

Pavel Trost

Přesto si autorka slůvkem nepostěžuje, svého muže bezmezně obdivuje, přestože všechny jeho nedostatky vidí. Ano, byl nepochybně velký učenec, ale měl také velké štěstí, že byla jeho ženou osobnost, která dokázala snášet jeho povahu s radostí, že jí Bůh tohoto zázračného člověka přivedl do cesty. Jak byl život Šmahelové v první polovině jejího života rušný a plný návštěv, život s vědcem byl poměrně uzavřený. Její manžel se odmítal stýkat se s přáteli z mládí, nezajímal se o jejich život, všechny společenské události mu přišly zbytečné. Čím větší byla jeho zvláštní emocionální strohost, tím snáz se koncentroval na vědeckou práci. Nakonec si autorka sama udělala řidičák, koupila vůz, který sama řídila, postavila dům, dokázala napsat spoustu pěkných románů … a stále ho neochvějně milovala. Neuvěřitelné. Zatímco John diktoval: užít si života, Trost považoval všechny radosti života za zbytečné a jediný smysl bytí spatřoval v knihách a své práci. Jak různí mohou muži být a přesto se jim ženy z lásky přizpůsobí.

Advertisements

12 thoughts on “Helena Šmahelová a její muži

  1. já mám „cvik“ – měla bych to jednodušší 🙂 kecám – toto není partner, ale „horší než dítě“ – přesto se to přežít dá – když jsem četla Váš příspěvek, vyšlo mi, že každý žil své ..

    • Asi potřeba věnovat někomu svou lásku a starat se o druhého. Sama lehké dětství určitě neměla. Mezi řádky je patrné, že nějaká zpětná vazba tam byla, ale při čtení na mě pořád vykukovala většina těch negativ. Já bych takhle žít nedokázala. Potřebuji mít pocit nějaké vzájemnosti a tady na mě těch okamžiků bylo nějak málo. 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s