Úvodní stránka » V divadle » Spolu / Sami

Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů. 🙂 Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Advertisements

One thought on “Spolu / Sami

  1. s „niterností“ jsem skončila 🙂 Stačili Obyčejní lidé a Smažená rajčata a slečna Daisy. Na divadle, snad, onewomen show (Stašové)… Ty slipy bych nedala 😆 Šla bych se zeptat! – jediné, co mě napadlo, že chtěl mít režisér jistotu, že herec „bude mimo“ 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s