Trudný život diskofila

une-heure-de-tranquilliteDomnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.

Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.

Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.

Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.

Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom,  s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …

Reklamy

Americká Rusalka

Odchod na představení Rusalky byl velmi dramatický, protože se má druhá polovička ani po čtrnácti dnech nedala ze svého marodění do kupy a naopak se jí přidala pánská smrtelná nemoc na sedm, pekelné kýchání v podobě tak 8 kýchů v řadě za sebou a dávivý kašel k tomu. Ohleduplnost k ostatním divákům proto rozhodla, že budu muset jít sama.

Přímý přenos slavné Dvořákovy opery z Metropolitní opery v NY se stal v Čechách opravdovou událostí. Vyprodáno bylo nejen v Pardubicích a jiných městech, Praha přidala další sály v Cinestaru a na nám. Republiky tamtéž se dokonce promítalo na  velké plátno jako když se hraje finálový hokejový zápas. Marodovu vstupenku jsem obratem udala zpět v pokladně kina.

Představení tentokrát moderovala Susan Graham a její roztomilá výslovnost postav jako Jééžibáábáá mě naladila očekáváním, jak si s  češtinou poradí mezinárodní ansámbl. V obsazení figurovaly hned dvě pěvkyně s českými kořeny – v postavě Rusalky Renée Fleming, která se již řadu let chystá zapátrat po svých českých předcích, ale diář plný na několik let dopředu jí logicky nedovoluje ponořit se do českých archivů.  Obdivovatelka Gabriely Beňačkové, která si Rusalku na prknech Metropolitní také vyzkoušela, byla Rusalkou půvabnou a tvrdohlavou. Velmi věrohodně se role Ježibaby ujala nositelka téměř českého příjmení Dolora Zajick. Její zjev a zpěv společně vytvořily postavu čarodejnice přímo čítankové. Výslovnost pěvecky dokonalého Prince Piotra Beczaly nebyla přes jeho tvrzení o téměř nulovém rozdílu mezi polštinou a češtinou úplně dokonalá, jeho akcent byl kupodivu dost výrazný. Zato jazykově, pěvecky i herecky působily velmi přirozeně lesní žínky (Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahynani), kuchtík Julie Boulianneové a jak jinak – hajný Vladimíra Chmely ;-). Zjevem a zpěvem ovšem naprosto vyčníval Vodník Johna Relyea, basista podmanivého hlasu, podbarveného ještě kašírovaným „pekáčem buchet“ zelenavé barvy, kterým ho obdařil výtvarník kostýmu.

Opera se odehrávala na romanticko-realistické scéně,  první a třetí dějství u lesní tůňky téměř kopírovalo obrazy Josefa Navrátila. Rusalce se sice při měsíčkové árii zaplétaly vlasy do vrby a zpívání na stromě v poněkud krkolomé pozici muselo být pro zpěvačku minimálně nepohodlné, ale vodní hladina byla nádherně simulovaná pásy síťoviny pošité korálky, které odrážely měsíční svit na hladině a vodník se dovedně proplétal mezi sítěmi až vypadal jako když plave. Scénu s Ježibabou pak výtvarník obohatil o dětský komparz převlečený za zvířátka, která musela nadchnout nejen děti.

Druhé dějství se odehrávalo v kulisách loveckého zámečku a hojností vegetace si nezadalo s představením v zahradě litomyšlského zámku. Trošku mě rušilo zdůrazňované a vyrážené „kch“ jinak pěvecky výborné a herecky náležitě živočišné Emily Magee v roli cizí kněžny, vadila mně však ruská čelenka jejího kostýmu.  Ruský prvek následně vynikl v plném rozsahu během polonézy, při které dvořané muži tančili v kostýmu ruských bojarů a ženy s šátečky v ruském ženském kroji dobře známého z ilustrací Krásy nesmírné. Rozdíl mezi českým a ruským prostředím je pro americkou produkci asi pod rozlišovací schopnost, na druhou stranu neočekávám, že by to mohlo někomu mimo Čechů vadit. Třetí dějství zahájené „vychloubačnými“ zpěvy lesních žínek (mám, zlaté vlásky mám …) zdůrazňuje kontrast zatracení Rusalky. Ani její milující otec její osud nedokáže změnit. Bažinami se vznášející Rusalka proměněná v bludičku nemá jinou možnost než prince, který se zmítal mezi spalující vášní k cizí kněžně a něžným, leč poněkud chladným citem k Rusalce, stáhnout do bažin.

Americká Rusalka je podmanivá, zpěváci se představení podávají s evidentním nadšením, pěvecky se mu nedá nic vytknout. Kromě Čechů se nad výslovností zpěváků nejspíš nikdo nepozastaví, stejně jako se já nepozastavuji nad operními kusy zpívanými v originále nerodilými mluvčími. Sympatický kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin odmítl konvence (podobně jak to činí diváci v Met obecně) a celý kus oddirigoval bez motýlka a fraku, jeho hudební nastudování podtrhlo romantické momenty a výsledkem byl úžasný zážitek, který stojí za další shlédnutí při některé z repríz, které se Rusalkolační diváci dočkají.

Renoir

RENOIR_plakát

Poslední měsíce jsem nebyla nijak horlivým návštěvníkem kin a najednou po druhé v krátké době! Film Renoir ve mně vzbuzoval náležitou zvědavost, navíc životopis Augusta Renoira v románové podobě pro mě před dávnými lety znamenal jakýsi průlomový okamžik, který nasměroval můj mladický zájem právě na malířství a výtvarné umění vůbec.

Film poněkud postrádá příběh. Spíš ilustruje než vypráví, v hledáčku jsou poslední léta Renoirova života, osamělý život muže, jemuž zemřela žena, jehož synové odešli do války. Už jen velmi obtížně se díky revmatismu (který ho ostatně postihl již v poměrně mladém věku) pohybuje, namáhavé je pro něj i malování vlastní. Do kontrastu k téměř nemohoucímu umělci se derou krásy Provence, život počátku minulého století na jeho statku, ale zejména dravé, ambiciózní a krásné mládí modelky Andrée (zpodobněné Christou Theret, novým zrzavým objevem francouzské kinematografie) a hledání místa v životě prostředního syna Jeana, který se stal po první světové válce významným představitelem francouzského filmu. Do této bukolické idyly se občas proderou ozvuky války, ve které jsou ostatně oba starší synové, z nichž právě Jean se vrací do otcovského domu, aby si tu doléčil zranění. Sebevědomé děvče, které se záhadně objevuje na scéně, aby tu sedělomalíři  modelem, zapůsobí na život všech obyvatel.

Andrée údajně přichází na doporučení paní Renoirové. (Ve skutečném příběhu Renoira ji posílá Henri Matisse, což ve filmu není podstatné.) Andrée řečená Dedée svou dokonalou „kůží“ a krásou inspiruje otce Renoira, který dostane novou chuť pracovat, výrazně ovlivní jeho syna Jeana, kterého tak trochu donutí, aby se věnoval právě filmu (byť tuto rovinu film dále nerozvíjí), popisuje vztah s nejmladším synem Renoira Claudem (zajímavé je, že v roce 1915, kdy se film odehrává, byli oba prakticky stejně staří, přesto Claude působí ve filmu jako dítě, zatímco Andrée je zralá žena), líčí se rozpory její nespoutané povahy s ženami, které v domě žijí a pracují.

Možná to byl záměr režiséra (Gilles Bourdas), ale podobně jako z Renoirových obrazů si i z filmu nakonec odnáším jen dojem, impresi podobnou náladám, které vyjadřují Renoirovy obrazy. Vlastně ani není tak podstatné, o čem film je, mně utkvěly v paměti jen obrazy provensálské přírody pročesávané věčně přítomným mistralem, žánrové obrázky z umělcova domu (příprava jídla, přenášení umělce v kolečkové židli do ateliéru, kreslení u pramene, …). Poklidná kresba, pod jejímž povrchem žijí lidské emoce…

Pierre-Auguste Renoir - Blonde à la rose

Gambit vpravdě dámský

Gambit 2012

Po dlouhé době opět v kině. Los padl na Gambit bratří Coenů, jakýsi remake úspěšné komedie z roku 1966. Kino Lucerna zvítězilo v souboji s Andělem, přeci jen to je blíž domů. Volbu učinilo mé druhého já, takže já opravdu za nic nemohu.

Už při vstupu do kavárny ve vestibulu kina zarazilo množství žen a dívek, neohroženě jsme si však razili cestu k „trhačce“ a nechápali ten nával. Pak nám zkontrolovali vstupenku, nabídli Miňonku, předali sadu letáčků na nejrůznější aktivity sponzorů, vnutili krém na ruce, vložili do rukou ženský magazín a když už jsem všechno začala pomalu ztrácet, protože mé druhé já se odmítalo téhle předehry účastnit, vrazili každému do ruky lísteček na tombolu. Ocitli jsme se na Ladies Movie Night! Osobně mě ta skutečnost nijak nerozhodila, má protistrana se upřímně vyděsila. Mezi sedadly obsazenými štěbetajícími ženami  nejrůznějšího věku, kde se akustická kulisa blížila velké školní přestávce, vyčnívaly postavy dvou mužů, ten můj byl třetí.

Netušili jsme, že nás před filmem čeká „bohatý“ program. Spolu s mým po neviditelnosti toužícím partnerem jsme vyslechli rozhovor „naspídované“ moderátorky s Martinem Písaříkem, shlédli ukázku cvičení a trpělivě vyčkávali, až se v tombole rozeberou všechny ceny, když tu náhle zaznělo číslo, které jsem třímala v ruce, neboť má polovina s tím nechtěla mít nic společného. Bylo to jeho číslo!! Zkrátím to, pro cenu jsem šla já, noční stolek nabobtná o další tři tituly, tentokrát ryze holčičí.

Zdůvodnění, že cena vstupenek je za jeho utrpení  alespoň refundována knihami nestačilo na rozehnání zoufalého pocitu, že se ocitl někde, kam nepatří. Film s víc jak hodinovým zpožděním začal. Mám ráda všechno o obrazech a tenhle film se určitě zařadí mezi mé oblíbené. Už úvodní titulky jako vystřižené z filmů 60. let nabudí diváka na očekávání čehosi v duchu Růžového partnera a první dojem nezklamal.  Colin Firth jako neprůbojný správce sbírky obrazů mediálního magnáta v podání  Alan Rickaman, Stanley Tucci v roli německého specialisty na vlámské umění, Cameron Diaz do krásy nestárne, ale hvězda rodea z Texasu ji sedla, skromný padělatel obrazů v podání Toma Courtenaye (zvlášť Pollock mu jde dobře, i když ještě trochu nacáká …) prostředí sběratelů obrazů, které můžu, humor, který neurazí a místy překvapí a pár úžasných odbourávacích scén, zejména ta v hotelu Savoy nebo ta s japonskými obchodníky, ….

Miňonky Café latté na rozloučenou pro každého a v tašce získaná příručka o hubnutí …. no kdo by si mohl přát více … 🙂

Leonardo Live

Na live přenosy jsem se naučila chodit do kina kvůli opeře. Když jsem zjistila, že se na živo vysílají i výstavy, má zvědavost neznala mezí a ukázalo se, že málem tu událost propásla. V Praze se žádný přímý přenos nekonal (ostatně ani v ostatních inzerovaných městech ne, protože v Británii běžel už 9. listopadu 2011), proto by možná bylo vhodnější od začátku přiznat, že jde o záznam. V Aeru a v Oku byly beznadějně sold out. Ještěže M. aktivně zjistila, že  v kině Oko se v neděli odpoledne přidává a zamluvila 4 lístky, aniž by tušila, kdo s ní půjde. A já tak byla nakonec vděčná, že jeden lístek zbyl na mě.

Do Londýna  na výstavu Leonardo da Vinci: Malíř milánského dvora, bych asi nejela, byť se o ní psalo v superlativech, ostatně byla beznadějně vyprodaná snad od počátku. Nebylo co řešit. Ale když se ukázalo, že mohu výstavu vidět v kině, za  trochu úsilí se sháněním vstupenky to stálo. Jako předkrm se na plátno promítal malý kviz ze života umělce, ve kterém jsem v řadě bodů docela pohořela, tím víc jsem se těšila na výstavu vlastní. Očekávání ale bylo trochu přemrštěné.

Nechci tvrdit, že bych byla vyloženě zklamaná, ale celý film měl za důsledek dvě skutečnosti:

a) po jeho skončení jsem byla tak akorát nabuzená, že bych si šla prohlédnout opravdové originály,

b) na druhou stranu se mi ulevilo, že jsem kvůli těm cca 7 plátnům (Leonardo se vlastně malbě věnoval okrajově a milánský vévoda ho přijal na svůj dvůr zejména jako stavebního inženýra) nejezdila do Londýna, protože například Poslední večeře nemohla být v londýnské National Gallery k vidění jinak než v kopii a ostatní obrazy jsem vlastně v originále měla možnost poznat, byť ne všechny pohromadě.

Jak už jsem uvedla, film rozhodně nebyl přímým přenosem z výstavy, byl to vlastně záznam z předvečera vernisáže prošpikovaný rozhovory s nejrůznějšími znalci, odborníky, restaurátory, životopisci i laiky, kteří jednotlivé obrazy komentovali z hlediska třeba hudebníka, herce, tanečníka, kněze …. což byly při vší úctě soudy velmi subjektivní a jejich hodnota byla spíš popularizační než historická.

Pořadem provázel historik umění Tim Marlow a kulturní publicistka Mariella Frostrup. Hodně jí to „seklo“, ale její „zlidšťující“ komentáře působily svou podbízivostí poněkud bizarně. Vlastně jsem čekala jiný přístup, víc odborný, chtěla jsem se víc dívat na obrazy v detailu, chtěla jsem víc slyšet o technice práce LdV, o „životopise“ obrazů. Přes zajímavé sekvence například o restaurování Panny Marie ve skalách ve vlastnictví britské Národní galerie, malého historického resumé z umělcova života a informací o tom, jak se podobná výstava připravuje a instaluje (od makety po reál) jsem odcházela z kina s pocitem, že tohle nebylo pravé „live“. Když jdu z „Metropolitní“ jsem plná emocí a dojmů, z londýnské NG jsem odcházela docela chladná.

Nešlo o nic víc než o dokument o výstavě, který by se dá klidně pouštět třeba na ČT 2. I vstupné do kina považuji za přemrštěné. Těch 300,- Kč je plně srovnatelných se vstupným na skutečnou výstavu v zahraničí. Co se nedá popřít je marketingový um výstavu prodat kam to jde. Popularizační hodnota podobného projektu se tím úměrně zvyšuje a marketing londýnských vystavovatelů by se měly  naše výstavní instituce do Londýna jezdit učit. O vyprodané výstavě (pokud to zrovna nejsou korunovační klenoty) se u nás totiž může jen tiše zdát.

Soumrak bohů – symbol soumraku lidstva?

Poslední část wagnerovské tetralogie zazněla v přímém přenosu v sobotu ve smluvních kinech po republice. Brzký začátek už ve tři čtvrtě na šest, úměrně k délce produkce pozvednuté vstupné, které se vyšplhalo na 500 korun českých (nebo alespoň ve smíchovském Cinestaru) a hlavně zážitek s poněkud temnou katarzí. Zánik Valhaly, nešťastný konec hlavních hrdinů  může symbolizovat zánik norem a pravidel, jejichž  porušení má nedozírné následky. Podobně jako prvotní hřích Adama a Evy zavedl lidstvo na cestu strastí, tak prvotní loupež rýnského zlata přivedla všechny postavy, které se dostaly do kontaktu s prstenem Niebelungů,  k záhubě bez ohledu na to, zda byly přímými viníky či dědici „tradice“. Věčná touha po pomstě asi bude vždycky patřit k základním charakterovým rysům lidstva.

Poslední nastudování Wagnerova cyklu v režii Roberta Lepage tedy skončilo (ve foyeru Metropolitní opery v NY lze v souvislosti s novým nastudováním shlédnout výstavu z historie jednotlivých inscenací). To Lepageovo se určitě zapíše do historie nejen originální vysoce moderně koncipovanou scénou, ale i – jak jinak – skvělými výkony. Výtvarná stránka projektu trochu bojovala mezi minimalistickou scénou a poměrně realisticky vyvedenými kostýmy a rekvizitami. Určitý nesoulad vyvrcholil oděním vládce Gibichungů, zvláštní kombinací moderního a historického, poněkud dráždivě působilo oblečení sboru (detaily příliš připomínaly celkem moderní vojenské uniformy). Stejně jako realistický drak v minulém díle působil trochu nepatřičně i kůň v závěru cyklu (model obrněného oře nesený v části trupu dvěma komparzisty zavdával v počátku k domněnce, že se jedná snad o koně živého, jen zazpívat :-)).

To však nic nemění na působivosti tragického příběhu Brunhildy a Siegfrieda, silné a hrdé ženy a poněkud charakterově nezralého, svou bezelstností zákulisním rejdům se nabízejícího, hrdiny. Po úvodu, ve kterém se sudičkám (nornám) přetrhne nit osudu, takže ztrácejí schopnost věštit budoucnost, se ocitáme v „domácnosti“ Siegfrieda a Brunhildy. Siegfried se právě vydává do světa za dobrodružstvím v čemž má Brunhildinu plnou podporu. Ta mu věnuje dokonce svůj štít i koně Grana.

Siegfried doputuje do paláce Gibichungů, kde na něj líčí své pasti Alberichův (známý to původce všeho zla) syn Hagen (vynikající Hans-Peter König), jinak „polobratr“ vládnoucího lehce padoušského slabocha Gunthera (výborně ztvárněný Ianem Patersonem) a jeho sestry Gutruny, prototypu germánské hrdinky (typově i pěvecky výborné Wendy Bryn Harmerové). Má s ním své vlastní záměry, chce totiž získat prokletý prsten, kterým se dá vládnout světu,  věci nicméně zaonačí tak, že oba sourozence přesvědčí, že se musí upsat stavu manželskému. Jak jinak, Gunthera chce oženit s Brunhildou a Gutrunu provdat za Siegfrida. Gutruna se do statného pohledného hrdiny zakouká snadno, aby si ho pojistila, dá mu na radu Hagena vypít očarovaný nápoj. Díky němu Siegfried zcela zapomene na milovanou Brunhildu a naivně sebou nechá manipulovat tak, že ji dokonce Guntherovi přivede jako nevěstu. Brunhilda všem vyjeví Siegfriedovu zradu a ke špatnému konci už zbývá jen kousek. Siegfied nalezne svůj konec pod Hagenovým kopím a Brunhilda se vrhá do plamenů pohřební hranice svého miláčka i s oddaným koníkem.

Obdiv náleží celému týmu, orchestru,  zpěvákům i zázemí. Deborah Voigt jako Brunhilda a Jay Hunter Morris jako Siegfried budou v mých vzpomínkách patřit k nezapomenutelným.  Wagnerova hudba k nesmrtelným.

Podrobně a zajímavě o pozadí příběhu píše Jaroslav Sovinský (byl i autorem velice detailního obsahu v programu) zde.

Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

a zatím nejdelší ….

O řecké mytologii jsem měla vždycky poměrně jasno, jako dítě jsem ráda čítávala Petiškovy příběhy. V germánských mýtech jsem se neorientovala ani zbla a tak současné přenosy Wagnerova cyklu Prsten Neibelungů z Metropolitní opery v NY vítám nejen jako nevšední hudební a inscenační zážitek, ale také jako lekci ze severských ság a germánských pohanských příběhů.

Protože Wagner psal cyklus několik let – první myšlenka se objevila někdy kolem 1840, první operu z cyklu – Zlato Rýna – dokončil v roce 1869, následovala Valkýra a až v roce 1876 měl premiéru Siegfried a následně Soumrak bohů. I autor měl patrně potřebu děj  průběžně rekapitulovat, o čemž svědčí i první dějství Siegfrieda, kde ve scéně mezi Mimem a Poutníkem (což není nikdo jiný než maskovaný Wotan, vládce germánského sídla bohů Valhally) zapomětlivému divákovi připomenou historii minulých příběhů. 

Řekla jsem si proto, že ten rozsáhlý příběh také trochu připomenu. O Zlatě Rýna stručně zde. O Valkýře jsem v květnu nic napsat nestihla a teď to samozřejmě chybí, ale pokusím se krátce navázat, abych se dostala k Siegfriedovi.

Podobně jako Zeus, i Wotan se může pochlubit nemálem záletných historek. Z nelegálního svazku s bohyní země Erdou zplodil devět dcer, valkýr, jejichž úkolem bylo dostat bohy přes duhový most na Valhallu a následně přivádět mrtvé hrdiny, kteří zde získali nesmrtelnost a měli toto sídlo bohů chránit. Zároveň – též nelegálně – zplodil dvojčata Sieglindu a Siegmunda (v jarním přenosu zpívali vynikající Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann) z ženou z rodu Walsungů, kteří měli zlomit kletbu Niebelungů. Má tak učinit muž, který z kmene stromu vyjme meč Notung.

Dvojčata ovšem byla rozdělena, takže když se po letech setkávají, je Sieglinde vdaná. O svém sourozenectví nic netuší a zahoří k sobě láskou. Vztah těžko snáší nejen manžel Sieglinde, ale také Freia, Wotanova manželka, jinak ochránkyně manželského krbu. Taková potupa je pro ni nepřijatelná, donutí Wotana zasáhnout a narušitele posvátného svazku manželského zničit. Tomu se do toho nechce, ale má „máslo na hlavě“ a tak poslechne.   Jediný kdo nechápe jak může zničit vlastní dítě a rozhodne se otci vzepřít, je jeho nejmilejší valkýra Brunhilda. Wotan tedy svým kopím zlomí meč, který Siegmund vytáhl ze zajetí stromu a svého syna zahubí. V té době už ale Sieglinde nosí pod srdcem Siegmudova syna a Brunhilda ji ochrání, aby mohla v klidu porodit. Za neposlušnost Wotan Brunhildu odsoudí k věčnému spánku na vysoké skále v trvalém obležení plamenů. Vysvobodit ji může jen hrdina, který nezná strach.

A konečně jsme u třetího dílu, totiž Siegfrieda, kterého v sobotu nabídl přímý přenos v nejednom kině v České republice. Já měla to štěstí v Pardubicích. Zatímco na pražských wágnerovských představeních bylo vyprodáno, pardubické Cinestar zelo prázdnotou a po prvním dějství dokonce pár jedinců vzdalo. Tím hůř pro ně.  

V prvním dějství tedy Wagner připomene obsah předchozích dílů (dohromady to zabere něco přes hodinku). Když se tedy nepoučený divák na konci prvního dějství seznámí s obsahem dílů předchozích, může se směle pustit do sledování pokračování příběhu. K tomu se dozvíme, že Mime poskytl azyl Sieglinde, která po porodu zemřela a on se ujal budoucího pána Notungu, Siegfrieda, který ovšemo své minulosti nic netuší. Pátrá se tu i po tajemství zlomeného meče, který se Mimemu (Alberichovu bratrovi) nedaří skout dohromady. Od Poutníka se dozví, že jedině hrdina, který neví, co je strach, dokáže Notungu vrátit celistvost, takže se opravy meče ujme sám hlavní hrdina, který jej jednoduše roztaví a znovu odlije.

Druhé dějství líčí Siegfriedův boj s drakem, potažmo s obrem Fafnerem, který díky Tarnhelmu (přilby ukuté z rýnského pokladu) získává podobu draka a chrání poklad, který získal za vybudování sídla bohů.  Siegfired samozřejmě draka zabije,  (jeho podoba byla jediným prvkem, který mi výtvarně v newyorském nastudování neseděl) náhodným olíznutím obrovy krve získá dar porozumět řeči zvířat (nabízí se okamžitě paralele se Zlatovláskou, nepatříme nadarmo do střední Evropy) a na radu ptáčka si vybere jen prsten a kouzelnou přilbu, dvě věci, na  které si brousí zuby skřeti Mime a Alberich. Přes obrovu smrt (leitmotiv zde, je dějství neuvěřitelně lyrické, sedmnáctiletý hrdina, který nikdy nepoznal lásku otce ani matky, vyjevuje svůj vřelý vztah k přírodě a odhaluje svou citlivou duši.

Ve třetím dějství hledá mladík na ptáčkovo doporučení Brunhildu. Na své cestě zlomí Notungem posvátné kopí Wotanovo, který tím přichází o svou sílu. V cestě za láskou mu tedy nic nebrání. Dosud ve svém životě nepotkal ženu a krásou Brunhildy je ohromen. Pochopí, že bez polibku tuhle germánskou Šípkovou Růženku neprobudí. Když si oba vzájemně vyjasní své vztahy a pochopí, že jsou si souzeni, padá opona a divákovi nezbude než si  počkat na únorové představení Soumraku bohů, které už podle názvu žádný happyend nevěstí.

Produkce opery samozřejmě pracuje se scénou navrženou pro první díl. Zatímco v prvních dvou částech byla scéna výrazně minimalistická a popisnější byly pouze kostýmy, tentokrát je v představení využita projekce reálné přírody na  pohyblivou konstrukci. Jsme ve skutečné přírodě, skutečném lese, kde na členité kořeny stromů padá podzimní listí, zurčí potůčky, šumí vodopády a létají tu zázrační ptáčci a přitom výtvarně tohle množství detailů nijak neruší  … Nádherná příroda obklopuje mladého  blonďatého svalovce, kterého ztvárnil Jay Hunter Morris, dokonalé vtělení severského modrookého blonďatého hrdiny, který prakticky neopustí scénu a jehož pěvecký part je velmi náročný. Také výkony ostatních postav byly naprosto brilantní. Odzbrojující Bryn Terfel v roli Poutníka, ve skutečnosti zmoudřelý Wotan, náležitě odpudivý Mime Gerharda Siegla a Deborah Voigt v roli Brunhildy zcela dokonalá kombinace německy plné krásné ženy nevšedního půvabu a hlasových schopností.  

Titulky v překladu Zuzany Joskové, použité pro Siegfrieda, odpovídaly mnohem lépe vnímání diváka 21. století. Trochu jsem se obávala překladu Josefa Vymětala z roku 1915 v minulém přenosu, který byl sice stejně heroický a vznosný jako Wagnerova hudba, ale pro mě bylo jednodušší sledovat anglické titulky.