Vánoční

20151220_122238

Tak nám začala zima. Ta astronomická. O té opravdové nemůže být řeči. Ve Vojanových sadech se  do růžových kvítků zahalila kalina vonná, na Palmovce rozkvetly keřové růže. Barborkové kvetení letos snad ani nemůže platit, to by bylo svateb! A vlekaři tiše počítají, kolik tak letos prodělají. Ale když začala zima, znamená to, že se nám vrací slunce a křesťanům se narodil syn boží, a všichni mají důvod slavit a těšit se na budoucnost.

A zdobíme stromeček a místo jablíček a ořechů na něj věšíme čokoládu. Už ne pro usmíření duchů nebo jako symbol hojnosti, ale aby bylo co otrhávat. A na vrcholek nepřipevňujeme pěticípou hvězdu na znamení pěti životních cyklů od zrození přes zrání, dospělost, stárnutí a smrt, protože ten symbol nám ukradli a zostudili, ale špici, která se dere k nebesům. A příbytky zdobíme jmelím, protože zahání zlé duchy a přináší štěstí, ale polibek pod ním hlavně tvoří pevné rodinné pouto.

A cukroví už doma skoro nepečeme, protože koho by bavilo se s tím mordovat, když ho prodávají v každém supermarketu. A vánočku si raději také koupíme a kapra mi vykuchá a naporcuje pán u kádě a nechá si to zaplatit anebo si radši rovnou uděláme lososa nebo řízek… A pak se rozdají dárky, protože Ježíšek také dostal dárky a díváme na televizi a brouzdáme po síti a čekáme na zázrak.

Slunce se z jižních krajů určitě vrátí, snad se vrátí i trocha toho rozjímání k domácím krbům.

Veselé vánoce.

Trudný život diskofila

une-heure-de-tranquilliteDomnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.

Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.

Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.

Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.

Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom,  s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …

Jak na předsevzetí

Můj loňský seznam předsevzetí byl spíš seznamem úkolů, z nichž některé před sebou sunu již řadu let. Celkem na něm bylo 19 bodů a skutečně jsem splnila…. Ano, dva. A to ještě takové, které souvisely s běžným chodem domácnosti. Jedno se týkalo internetové připojení, druhé souviselo s úklidem mého pracovního prostoru, ve kterém přestávalo být útulno a hrozilo, že se při neustálém hledání dokumentů minimálně nervově zhroutím.

Letos jsem se rozhodla, jít na to z gruntu. Žádné vágní závazky, budu věcná a konkrétní …. Prostě úkol, datum, sankce. Přiřadit priority, nepouštět se do žádné další akce, dokud ta první není dokončená. Proč, když to zvládám v práci, nezvládám to v soukromí. Žádné záporné příkazy typu: Přestanu hrát Free Cell (i když mě docela příjemně uklidní :-)) Nejde totiž o to, co bych dělat neměla. Zákazy jen zvyšují přitažlivost. Jde o to, nastavit si program pozitivně. Postupovat v klidu, zvolna, pěkně jedno po druhém. Lepší dosáhnout mála, ale něčeho, než se hnát za vším najednou a nedocílit ničeho.

Místo každoročních hlášek: Chci zhubnout, zařadit předsevzetí: Začnu se víc hýbat. Ne cvičit. Pohyb je přirozený, cvičení vyžaduje vůli. Pokud tahle aktivita přinese ke zvýšené produkci endorfinů i něco navíc, bude to příjemný vedlejší produkt. Například ztráta nějakého toho kila. Posilovny mě totiž v podstatě odpuzují, v bazénu můžu chytit plíseň, jako ideální proto vychází nějaká činnost pod širým nebem. A na tu je nejlepší zcela přirozená chůze nebo mé balkonové zahradničení.

Pak taky konečně zvednu telefon a objednám si kondiční jízdy. Přestanu si vymýšlet, že tenhle týden mám moc práce, příští se mi to nehodí, v lednu bude náledí, a že raději počkám na jaro …

Ale to úplně nejhlavnější předsevzetí je,  že se naučím říkat nahlas to, co si přeju já a ne to, co si myslím, že by potěšilo druhé. Třeba půjde všechno mnohem snáz  :-).

P1030795

 

Do nového roku 2015

Co vlastním chytrý telefon, přistihla jsem se, že mnohem méně fotím na klasický fotoaparát. Fascinuje mě mnou zcela nepochopená, leč praktická propojenost s účtem google+. V tabletu navíc existuje možnost fotky vylepšit trochu jinak než v Picasse. Znamená to, že obrázky nemusím stahovat, samy „nalezou“ do mého účtu, vylepší se a některé dokonce postihnou tzv. autogeniální úpravy. Zatím se mi nepodařilo rozluštit, jestli můžu tuhle funkci nějak ovlivnit, takže si bratr google svévolně vybírá snímky, které vylepší tím, že jim přidělí krásnější úsměv, vytvoří animaci, panorama nebo je zahalí do jakéhosi pseudouměleckého hávu, který leckdy dostane kýčovitý nádech, který přesto nepostrádá na zajímavosti.

Na jednu stranu se kreativitou nepolíbený jedinec zmůže na zajímavé snímky, na druhou stranu mu technika odnímá poslední zbytky iniciativy a nenutí ho na sobě zbla zapracovat.

Přála bych do nového roku všem, kdo o to ještě stojí, aby se v novém roce nevzdávali touhy po vlastním tvoření, nenechali se ovládat technikou a snažili se posečkat tam, kde mohou používat vlastní nápady a vlastní ruce. Nechci se poddávat tomu jednoduššímu a přístupnějšímu. Přesto to tak úplně nezvládám 🙂

Krásný nový rok 2015

Krásný nový rok 2015

Žena, která zatím z postele vždycky vstala

zena1Nevím, jestli se příběh Žena, která si šla lehnout a rok nevstala, zařadí mezi nejúspěšnější tituly Sue Townsendové, která se proslavila zejména povedenými historkami ze života Adriana Molea. Mně rozhodně vzpoura hlavní hrdinky připomněla některá údobí mého života a zvědavě jsem se pustila do čtení, abych našla nějaké tipy k následování. Přes poněkud rozpadající se strukturu příběhu je tu řada impulzů k zamyšlení a nechybí ani typický humor. Ocenění je hoden i fakt, že se Mladá Fronta vrátila k dvorní překladatelce autorky, totiž k Heleně Hartlové.

Je pozoruhodné, jak se s železnou pravidelností a bez ohledu na státní příslušnost či národnost tíha péče o domácnost a všech starostí překlopí vždy na jednoho člena rodiny.  Všichni považují všechen ten servis v podobě nákupů, vaření, obstarávání, zařizování a údržby za samozřejmý a nikoho nenapadne, že ona velká matka by třeba také mohla mít své představy, sny, či nedej Bože, zájmy. Jak se to přihodí, že původně s láskou vykonávané činnosti se postupně promění v břemeno? A jak z toho ven? Hlavní hrdinka to za čtenáře nevyřeší, nevyřeší to ani sama za sebe. Její přístup je totiž spíš zkázotvorný. Pro ni i její nejbližší. Pasivní rezistence je možná dobrá pro francouzský odboj, ne pro matku od rodiny.

Pokud si ženy kladou otázku, zda má smysl žít jen pro druhé, odpoví si jistě ano, ale ne za cenu obětování vlastních zájmů, ambicí a názorů. Těžko některá z nás  tvrdohlavě lpí na tom, že musí být pořád šťastná. Rozestupy mezi šťastnými dny se s věkem nějak zvětšují, endorfiny se netvoří, anestetik typu kniha, hudba, divadlo je sice dost, ale dávky nestačí a nebo nemají odpovídající složení. A do toho vánoce jako prubířský kámen odolnosti. Vydržíme to ještě? Kdy to tak přišlo, že se svátky klidu a vzájemnosti proměnily ve stres, konzum, marnost a obžerství? To si přeci nikdo nemohl přát. A tak zatím na lože uléhám jen na předem vymezenou dobu a zatím pokaždé vstanu.

Korálková překvapení

Vždycky se tomu bráním a vždycky nakonec podlehnu. Řeč je samozřejmě o vánocích. O tom tlaku na nakupování dárků, který do nás vtloukají reklamní spoty a výkladní skříně. Přestože se každý rok utvrzujeme, že místo rozbalování dárků si budeme pod stromečkem raději povídat a jednoduše trávit společně čas, nakonec se neubráním a začnu přeci jen shánět nějaké drobnosti.

Letos jsem jako nejlepší variantu drobných radostí zvolila šperk. Dlouhá léta mě tahle „komodita“ nijak neoslovovala, moje maminka jim nikterak neholdovala. Používala pár svých kousků, nové si nepořizovala. Její vztah k bižuterii byl negativní a s lehce pejorativním nádechem ji nazývala „šmuky“. Touhu po špercích – pravých ani „levých“- ve mně nevypěstovala a já časem zjistila, že šperky ani neumím nosit. Připadala jsem si v nich tak nějak „přeplácaná“. Vrcholem zdobení se mi stala stálice náušnice – řetízek – prstýnek.

V poslední době přesto nalézám zalíbení v drobných uměleckých dílech, které šperk představuje a tak jsem inspiraci pro malá potěšení nakonec hledala u šperkařů. Vlastní výrobky jsem po několika nezdařených pokusech zavrhla a začala pátrat u profesionálů i amatérů. Mým objevem se stal ateliér Jelení šperky  Po loňských peripetiích na poslední chvíli jsem si na ně letos vzpomněla s předstihem a oblíbila si jejich nádherný obchod v Bořivojově ulici na Žižkově. Návštěvníka tu přivítá poklidná zimní atmosféra, které dominuje atrapa bílého jelena. Letos ateliér rozšířil nabídku broží i náušnic o nové vzory a oděvní doplňky a po setmění jim za výlohou září krásný jelení adventní kalendář.

Lentilkéna

Lentilkéna z adventního kalendáře (3.12.)

Se šperky Terezy Brabcové jsem se potkala ve Studiu Vintage, které je nabízí ve stylovém obchůdku s krbem na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Tereza používá jako základní materiál korálky a pracuje s nimi nejrůznějšími způsoby, často třeba technikou šité dutinky. V nabídce má prsteny, brože a vytváří i velmi originální kousky pro pány. Šperky se dají dobře nosit s vintage oblečením, ale výborně doplňují i současnou módu. K mým favoritům patří brož v podobě košíku s květinami, kterou  na klopě saka nosí i s příběhem, který se k broži váže, můj oblíbený Hercule Poirot ve stejnojmenném televizním seriálu.

Secese v podání PIAF design

Secese v podání PIAF design

Ráda mám také šperky filmové kritičky Aleny Prokopové. Ta se pro změnu při tvorbě svých originálů nechá inspirovat filmy. Její šperky se dají zakoupit na Fleru. Odkaz na ně ale najdete i na jejím filmovém blogu, kterým pravidelně listuji. Její šperky jsou zhotovené z originálních korálků a přírodních materiálů a barevnou náladou a stylovým provedením evokují její oblíbené filmy.

Opravdová kuráž AP

Opravdová kuráž AP

Ptačí ráj to napohled

z webu www.fotolovuzdra.czKdyž jsme se před sedmi lety přestěhovali z dolní části jedné nejmenované pražské ulice proslulé rušným provozem a extrémně špatným ovzduším, jen o kousek dál a přesto do zázračné čtvrti oplývající zelení, stromovím a zpěvným ptactvem, netušila jsem, jak překvapivý může kontakt s přírodou být.

Nadšená skutečností, že po místních trávnících se hrdě promenují straky, na okolních stromech hlídkují sojky,  za mým oknem vysedávají sýkorky a jednoho dne se dokonce  na  zábradlí posadil raroh, usoudila jsem, že není zdravějšího prostředí nad naši čtvrť, která se hemží zvířenou, za kterou by se nemusel stydět nejeden háj za městem. Byla jsem na ten soukromý ráj pyšná a neskromně jsem se jím dokonce chlubila.

Drobné pochybnosti se dostavily záhy po přestěhování. Pravda, podivné kvákání, které jak jsem záhy zjistila, vydávaly právě ony obdivované straky, byly s lomozem vyprazdňovaných popelnic ve 4 hodiny ráno 3x týdně jen slabým odvárkem, uvědomila jsem si ale, že radost z přírody může mít i své stinné stránky. A bylo mi celkem jedno, že ze strak mají vítr i všudypřítomní holubi. Z jejich náletů na krmítko se slunečnicovými semínky, která jsem poctivě sypala v mrazivém počasí drobnému ptactvu, jsem byla poněkud rozladěná. Za jejich definitivní zmizení však nemohly straky, ale sousedovic kocour, který k nám po římse občas zavítal na návštěvu.  S holuby ovšem přestaly krmítko navštěvovat i sýkorky. Proč se ukázalo záhy. Na zemi jsem našla pozůstatky rozcupovných peříček. Kocour se u nás jako na návštěvě rozhodně nechoval.

Přesto dodnes pravidelně otírám zábradlí, které v letní sezóně znečišťuje „náš“ kos. S příchodem jarních měsíců vyzpěvuje do kraje a vábí nějakou ptačí krasavici, se kterou by mohl zplodit novou generaci kosího bratstva. Letos v zimě, jsem přispěchala s objevem, že ve čtvrti se vyskytuje výr! Sedí na bidýlku namontovaném na fasádě sousedního domu. Po použití brýlí se bohužel ukázalo, že tento nehybný tvor je plastový. Prý dokonalý odpuzovač datlů.

Nevím. Po letošní mírné zimě se totiž mnohem dřív začal ozývat drnčivý zvuk, typický pro hledače červíků. Náš datel začal pracovat už v půli března. Má krásnou červenou čepičku a přestože pod římsou, pod kterou v zateplené fasádě připravuje hnízdo pro svou paní, vidět není, slyšet je  dokonale po celém okolí. Když zatleskám, abych ho vyplašila, ukáže se v celé své kráse. Černý kabátek, červená čepička a masivní zoban. Umělohmotný dravec tedy asi nebude tak docela funkční.

Zato je stoprocentně jisté, že budík letošní jaro rozhodně nebude patřit k povinné výbavě běžné domácnosti naší čtvrti. Včera časně ráno sice sídlištěm zarezonoval výstřel ze vzduchovky, po kterém se rozhostilo hrozivé ticho, což mě rozčílilo. Doufám, že dotyčný si plně uvědomuje, že spáchal trestný čin.  Když jsem se ale vracela z práce, vítalo mě nové drnčení. Ulevilo se mi. Krvelačný soused netrefil. A nebo teritorium zabral jiný týpek? Viděla jsem v okolí i žlunu i strakapouda.  Přes všechna drobná příkoří, dávám rozhodně přednost jejich přítomnosti.