Oskar Kokoschka, vzpomínky na Prahu

20150219_193039

Expresionistické obrazy Oskara Kokoschky pro mě byly vždycky tak trochu oříškem. Nějak jsem je nedokázala pozitivně vnímat. Expresionistická naléhavost barev na mě byla příliš agresivní, drsná a syrová, pohled na ně mě dráždil. Možná to byl přesně efekt, který chtěl Kokoschka vyvolat.

Když jsem se před časem setkala s jeho osobností v pamětech Almy Mahlerové, začal mě zajímat víc. Ne jako malíř, ale jako angažovaný člověk s názorem, za kterým si stojí.

Prvním krokem k tomuto poznání se mi stala kniha jeho osobních vzpomínek nazvaná Můj život. Přestože vyprávění zachovává určitou chronologii, nejde o jednoduchý popis sledu životních událostí. Ve svých vzpomínkách se zabývá především vývojem své tvorby a svých přístupů k ní, vnímáním práce svých uměleckých současníků. Zejména tu však prezentuje svůj světonázor, pohled na současný svět a politiku, sociologické fenomény i své pedagogické představy.

Expresionismus jako umělecký směr vnímá jako možnost ztvárnit zážitek, který chce prostřednictvím obrazu sdělit. Barva má obrazové ploše nabídnout hloubku a dynamický obsah. Odtud se odvíjí skutečnost, že některé obrazy měl načrtnuté za pár minut, nad jinými trávil týdny. Potřeboval zahlédnout ten správný výraz, správný okamžik, ve kterém se zrcadlí vnitřní svět jeho modelu.

Už jako student Uměleckoprůmyslové školy si vynutil vlastní ateliér, ve kterém pracoval podle svých představ. Odmítl totiž ze svého vzdáleného místa ve školním ateliéru malovat model ve skutečné velikosti, když jeho úhel pohledu byl zkreslený. Tehdy mu jeho profesor nabídl vlastní ateliér, ve kterém mu pózovaly děti. Protože však děti nevydržely sedět v klidu, začal Kokoschka malovat pohyb a stal se patrně prvním, kdo začal podobnou výuku prosazovat.

Svůj umělecký názor prezentoval mnohem později ve své škole vidění, kterou v roce 1953 otevřel v Salzburgu. Zde chtěl své žáky vychovávat v umění vidění. V programu studentům nesliboval, že je naučí kreslit či malovat, ale že je naučí otevřít oči a dokázat vnímat svět kolem sebe. Z českých umělců ji navštěvoval třeba Adolf Born, Cyril Bouda a nedávno zesnulý teoretik František Dvořák. Jeho všestrannost se projevila i v literárních sklonech – divadelní hra Vrazi, naděje žen mohla být dobrým předobrazem moderního divadla 60. a 70. let 20. století. Vídeňskému publiku způsobila při svém prvním uvedení nemalý šok.

Oskar Kokoschka by svou nepřizpůsobivou povahou musel narážet i v dnešních časech, bez podobných charakterů by ale nejspíš nebylo skutečného umění. Nikdy nechtěl být prefabrikovaným tvorem, podílet se na módních trendech. V počátcích své kariéry prožíval krušné chvíle i bídu. Zažil velké emoce ve vztahu s Almou Mahlerovou, který jej hluboce ovlivnil, prošel velkým zklamáním, když Alma bez jeho vědomí podstoupila potrat jeho dítěte a následně ho během první světové války donutila, aby se přihlásil do armády, kde prodělal těžké zranění.

Celoživotní ctitel díla Jana Amose Komenského, jehož Orbis Pictus jej od dětství provázel, prvním povoláním vlastně  učitel kreslení, přítel Adolfa Loose a Karla Krause, kteří měli výrazný podíl na jeho uměleckém růstu. Otec původem z Čech, kde jeho rodina patřila k významným pasířům, manželka Olda Palkovská z pražské právnické rodiny, která mu mimochodem pomohla k českému pasu, se kterým mohl před druhou válkou odejít do Londýna … Praha jako zdroj inspirace, přátelství s Masarykem, kterého portrétoval a se kterým se shodoval v názorech na pedagogiku, to jsou všechno významné stopy, které tohoto umělce vracejí na české území. Snad právě těmto faktům vděčíme za výstavu, která v současné době probíhá ve Veletržním paláci v Praze.

Velkoryse pojatá prezentace děl Oskara Kokoschky vytvořených v době jeho pražského pobytu ve druhé polovině 30. let v Praze je konfrontována s ukázkami tvorby jeho současníků ze stejné doby, to vše v moderním architektonickém pojetí, které vzniklo ve spolupráci Národní Galerie a Kunsthalle v Regensburgu, kde výstava probíhala na podzim minulého roku. Pražské publikum mohlo vidět její premiéru během Grand Openingu Národní galerie 19. února 2015. Řada fotografií, dokumentární filmy i ukázky dobového tisku napomáhají snazšímu uchopení umělcovy tvorby i jeho osobnosti. Doplňující informace jsou k nalezení v katalogu, který sice neobsahuje všechny obrazy výstavy, ale k podrobnějšímu prostudování nabízí většinu.

Těžko uvěřit, že za své umělecké ikony považoval belgického sochaře Georga Minneho, Durerovu Melancholii, Michelangelův Den, obrazy Rembranta a Tizianovu Pietu. Díky poznání osobnosti Oskara Kokoschky prostřednictvím jeho vzpomínek, se mi otevřela cesta k lepšímu přijetí jeho obrazů. Tak se stalo, že jsem se na pražskou výstavu mohla podívat novýma očima.

Portrét TGM

Portrét TGM

 

Žena, která zatím z postele vždycky vstala

zena1Nevím, jestli se příběh Žena, která si šla lehnout a rok nevstala, zařadí mezi nejúspěšnější tituly Sue Townsendové, která se proslavila zejména povedenými historkami ze života Adriana Molea. Mně rozhodně vzpoura hlavní hrdinky připomněla některá údobí mého života a zvědavě jsem se pustila do čtení, abych našla nějaké tipy k následování. Přes poněkud rozpadající se strukturu příběhu je tu řada impulzů k zamyšlení a nechybí ani typický humor. Ocenění je hoden i fakt, že se Mladá Fronta vrátila k dvorní překladatelce autorky, totiž k Heleně Hartlové.

Je pozoruhodné, jak se s železnou pravidelností a bez ohledu na státní příslušnost či národnost tíha péče o domácnost a všech starostí překlopí vždy na jednoho člena rodiny.  Všichni považují všechen ten servis v podobě nákupů, vaření, obstarávání, zařizování a údržby za samozřejmý a nikoho nenapadne, že ona velká matka by třeba také mohla mít své představy, sny, či nedej Bože, zájmy. Jak se to přihodí, že původně s láskou vykonávané činnosti se postupně promění v břemeno? A jak z toho ven? Hlavní hrdinka to za čtenáře nevyřeší, nevyřeší to ani sama za sebe. Její přístup je totiž spíš zkázotvorný. Pro ni i její nejbližší. Pasivní rezistence je možná dobrá pro francouzský odboj, ne pro matku od rodiny.

Pokud si ženy kladou otázku, zda má smysl žít jen pro druhé, odpoví si jistě ano, ale ne za cenu obětování vlastních zájmů, ambicí a názorů. Těžko některá z nás  tvrdohlavě lpí na tom, že musí být pořád šťastná. Rozestupy mezi šťastnými dny se s věkem nějak zvětšují, endorfiny se netvoří, anestetik typu kniha, hudba, divadlo je sice dost, ale dávky nestačí a nebo nemají odpovídající složení. A do toho vánoce jako prubířský kámen odolnosti. Vydržíme to ještě? Kdy to tak přišlo, že se svátky klidu a vzájemnosti proměnily ve stres, konzum, marnost a obžerství? To si přeci nikdo nemohl přát. A tak zatím na lože uléhám jen na předem vymezenou dobu a zatím pokaždé vstanu.

Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně „polidštit“ . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová

Jediné, čím dokážu zahnat chmurné myšlenky, je čtení. Teď zrovna „slídím“ v životě Heleny Šmahelové (viz Žena roku 1900) a tak vykupuji antikvariáty a hltám její životopisné spisy. Vzpomínky na Jaromíra Johna, jsem objevila v antikvariátu poděbradském a hned po nich Útěk postřeleného zajíce, pro který jsem jela do antikvariátu v Nuslích.

Teprve v „Zajíci“ vysvětluje, že nebyla Johnovou blízkou přítelkyní, jak jsem se celou dobu domnívala. (A nebo byla, když jí Johnův syn Evžen tak neměl rád?) Každopádně Johna představuje jako svého strýce. Takže o 28 let staršímu Bohumilu Markalousovi vedla řekněme domácnost.

Vzpomínky na strýce jsou zajímavé. Odhalují povahové vlastnosti muže tak trochu dvou tváří. Jako uměnovědec a estetik žil pod svým původním jménem, jako spisovatel si zvolil pseudonym Jaromír John. Líčí společné pobyty ve Slatiňanech, Novém Městě nad Metují a Olomouci. Díky němu měla možnost seznámit se s řadou osobností meziválečné umělecké scény. Johna často  navštěvoval František Halas, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a řada dalších osobností. Zajímavé je, že ke Karlu Čapkovi měl vztah poněkud odtažitý. Každopádně to byl velký bonviván, společenský člověk plný energie a také náležitě sebevědomý. Šmahelové prvotinu Pelantovi odsoudil s osvědčenou hláškou: Nechat rok uležet a pak se k tomu vrátit. Vančura naproti tomu zajistil, že knihu okamžitě vydali v Družstevní práci. I tenhle román jsem si pod přepracovaným názvem Dědictví otců koupila. Vzhledem k tomu, že Šmahelová většinou vychází při psaní z osobní zkušenosti, dá se předpokládat, že bude i zde.

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Pokračovala jsem četbou „Zajíce“, příběhem, který na soužití s  Johnem navazuje, jeho styl je ale odlišný,  jména hlavních postav nejsou přiznaná. John si přál, aby se v případě jeho úmrtí s Helenou oženil jeho kolega z olomoucké univerzity a nepřišla tak o univerzitní byt. Ještě před Johnovým pohřbem se tedy v roce 1952 provdala za dosavadního „podnájemníka“, jazykovědce a filologa Pavla Trosta,  kterého v novele nazývá Robertem. Vedle tohoto svérázného vědce následně prožila celý život a přestože byl mužem velmi osobitého charakteru, nikdy ho nepřestala oddaně milovat. Jeho přání svatby bez prstýnků, téměř nechtěná svatební cesta do Bratislavy, ke které ho přesvědčil jen příslib, že smí navštívit místní antikvariát…

Uznávaný vědec byl člověk pro praktický život naprosto ztracený. Snad žádná žena by soužití s ním nemohla zvládnout. Ne tolik autorka. Veškerou péči a starosti o běžný provoz domácnosti ležel plnou vahou na ní, on sám věčně ponořený do svého zkoumání. Nikdy jí neoslovil vlastním jménem. Na dovolené na lodi, kde Šmahelová trpěla mořskou nemocí a nebyla schopna zabalit zavazadla, aby mohli vystoupit, nakonec praktickou práci zařídila posádka. V Benátkách, kde vystoupili, odmítl nosit příruční tašku a trval na návštěvách galerií a muzeí. V Holandsku, kam jeli vozem, odmítl zeptat se na cestu, i když se dokázal snadno domluvit …. atd. atd. Takové manželce snad náleží svatozář.

Pavel Trost

Pavel Trost

Přesto si autorka slůvkem nepostěžuje, svého muže bezmezně obdivuje, přestože všechny jeho nedostatky vidí. Ano, byl nepochybně velký učenec, ale měl také velké štěstí, že byla jeho ženou osobnost, která dokázala snášet jeho povahu s radostí, že jí Bůh tohoto zázračného člověka přivedl do cesty. Jak byl život Šmahelové v první polovině jejího života rušný a plný návštěv, život s vědcem byl poměrně uzavřený. Její manžel se odmítal stýkat se s přáteli z mládí, nezajímal se o jejich život, všechny společenské události mu přišly zbytečné. Čím větší byla jeho zvláštní emocionální strohost, tím snáz se koncentroval na vědeckou práci. Nakonec si autorka sama udělala řidičák, koupila vůz, který sama řídila, postavila dům, dokázala napsat spoustu pěkných románů … a stále ho neochvějně milovala. Neuvěřitelné. Zatímco John diktoval: užít si života, Trost považoval všechny radosti života za zbytečné a jediný smysl bytí spatřoval v knihách a své práci. Jak různí mohou muži být a přesto se jim ženy z lásky přizpůsobí.

Žena roku 1900

Polokonfekční oděv ženy 1906Opravdu jsem si v knihovně půjčila knihu Heleny Šmahelové Žena roku 1900. Jméno autorky ve mně vzbuzuje adolescentní nostalgii po jejích dívčích románech. Příběh spisovatelčiny matky je však víc než čtení pro dospělé „holky“. Román z doby před sto lety, je dokladem o morálce a předsudcích, jakým se ženy musely valnou většinou podřizovat. Těžko si představit jaký cejch znamenalo býti zrozena z lože nemanželského, když dnes rodné listy tuto „rubriku“ ani neuvádějí. Jaké to je vyrůstat v rodině, o které se domnívám, že si mě vzala za vlastní a přitom vlastní být. Těžko chápat, že jediným smyslem existence ženy bylo najít vhodného manžela a plodit potomstvo, což na druhé straně zas až tak nepřirozená činnost není. A pokud nemám štěstí, a rodina mě nemůže zajistit věnem, pak si mohu dovolit prožít samostatný život „staré“ panny. Přestože příběh potvrzuje, že ani manžel nemusí znamenat jistotu a bezpečí do konce života, má žena povinnost se mu podřizovat a dbát na mínění okolí.

Je dnešní doba opravdu tak odlišná? Jsou opravdu všechny stereotypy předválečného Rakouska – Uherska přežité? Přestože se obě světové války výraznou měrou podepsaly na ženské emancipaci, emancipační proud jakoby ženské představy zanesl jinam, než možná chtěly. Hltám stránky příběhu, který hrdinku unášel tam, kam zavelel manžel, ale vždyť život vedle alkoholika není snadný ani pro dnešní ženu.

Jak ubývají stránky, uvědomuji si, kolik životních okamžiků ze života hrdinky dodnes platí. Mladý člověk pohrdající starými lidmi pro ně teprve s přibývajícími roky nachází pochopení. Talentovaná dívka se „špatným“ rodokmenem nedokáže prosadit svoje tvůrčí záměry, ale i dnes je těžké se prosadit. Ona svůj nesporný talent a obchodního ducha neprosadila i kvůli své nemoci. Někomu osud možná přihraje do cesty šťastnou náhodu, ale i k té je potřeba další souhra okolností, charakterových vlastností a hlavně vlastní úpěnlivá touha a píle, bez nichž se prostě záměr nezdaří.

Manžel hlavní hrdinky s manickou a depresivní pravidelností překypuje nápady a propadá beznaději. Když projekty krachují, utápí se v alkoholu. I jeho žena si přiznává svůj díl zavinění. Nikdy nebyla tou správnou hospodyní. Její život, to byla jehla a nit a sen o vlastním konfekčním závodě. Nedokázala se přizpůsobit životu odpovědné hospodyně. Nedokázala svého muže kontrolovat, zastrašovat ho a „odkloňovat“ vydělané peníze. Život není tak dlouhý, člověk by se neměl neustále podřizovat. Ať před sto lety nebo dnes, řada žen se stále ke scénáři podřízené manželky utíká a řada mužů ho od svých partnerek dokonce vyžaduje.

Dočetla jsem pozdě večer a bylo mi líto toho krátkého života. Musela jsem vzpomenout na vlastní maminku, která mi vždycky vštěpovala, že se vždycky musím spoléhat jen na sebe. Dosáhnout vzdělání a získat zaměstnání, které uživí mě a mé případné děti, učiní mě nezávislou a schopnou postarat se vždycky sama o sebe.

 

Pražské kavárny a jejich svět

Obálka kavárny_bigVýstava o pražských kavárnách proběhla v Muzeu hlavního města Prahy dobře před 5 lety. Když jsem ve svém oblíbeném Podzemním antikvariátu náhodně natrefila na publikaci, kterou tehdy u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Paseka, musela být moje! Navíc krásně zachovalá, jako nová. Je plná reprodukcí obrazů umělců období moderny, fotografií interiérů slavných kaváren, kavárenského vybavení a předmětů  s tehdejším výkonem profese souvisejících. Zaměřuje se na podniky vybudované před první světovou válkou a v období první republiky a je plná zajímavých informací.

Kavárny fungovaly jako centrum společenského a intelektuálního života. Scházeli se v nich umělci, politici, podnikatelé, vznikala zde politická i umělecká uskupení. Řada lidí navštěvovala kavárny i proto, že jim vlastní bydlení neposkytovalo vhodný prostor pro přijímání návštěv a v zimě se tu navíc topilo. K dispozici byly tiskoviny, později rozhlas. Zejména se tu však mohlo volně a svobodně kouřit.

Je dobře, že po období útlumu, který pro kavárenský provoz představoval minulý režim, se už pár let blýská na lepší časy a kavárny v Praze rostou jako houby po dešti. Zatímco typické kavárenské činnosti se malinko proměnily, pití kávy a setkávání jejích příznivců zůstalo. Jednou z nejzásadnějších proměn současných kaváren je zákaz kouření. Pro naše dědečky nejspíš nepochopitelné, leckterý současník však tuhle skutečnost uvítá.

Řada současných kaváren si uchovala stylový interiér, ke kterému nabízí zajímavý „genius loci“. Jiné sázejí na současný styl, moderní design i odkazy do minulosti. V Praze působí i řada „kávových“ řetězců, popíjení kávy z papírového kelímku však ne a ne propadnout. Z bývalých velkokaváren lze stále navštívit kavárnu Louvre umístěnou v prvním patře, v době jejího vzniku běžná lokalizace. Do minulosti se vrátíte nejen v kulečníkovém sále, promyšlený jídelníček nabízí k  snídani třeba vejce do skla. V kavárně Slavia na rohu Národní třídy a nábřeží, která se v 60. letech minulého století stala kulturním centrem, ke kterému patřil i prezident Havel, se sice můžete pokochat pouze kopií slavného obrazu Viktora Olivy Piják absintu, ale časy minulé stále připomíná.  V Café Imperial se ovšem házení koblih, oblíbené to činnosti známé ze Saturnina, už neprovozuje, přestože v 90. letech mísa koblih ještě v jídelníčku figurovala. Inu, asi se jim keramická výzdoba špatně čistila.

Viktor Oliva Piják absintu

Viktor Oliva, Piják absintu

Z novodobých kaváren stojí za návštěvu třeba Café Amandine ve francouzském stylu. Především na  naprosto bezkonkurenční zákusky stojí za to zajít do Café-Café a kdo hledá příjemné prostředí k posezení s kávou z vlastní pražírny podávanou v řadě často zapomenutých úprav, musí zajít do kavárny nazvané Můj šálek kávy v Karlíně. Tištěné noviny a časopisy už dnešní kavárny tolik nenabízejí, nezbytným se však stalo poskytování wi-fi připojení. Někteří tvrdohlaví majitelé ovšem moderní technologie zarputile odmítají a tak lze narazit i na podnik, jehož vstupní cedule informuje: „Wi-fi nemáme, bavte se spolu“.

Ivana Lomová Mobil

Ivana Lomová, Mobil

Co na sebe ví

MU_bigprozrazuje Milan Uhde ve svých vzpomínkách Rozpomínky. Co na sebe vím. Našla jsem pod stromečkem jako dárek od tchyně, což mě překvapilo, ale vybral ji samozřejmě někdo jiný. Toť vedlejší. Přestože osobnost autora mě více méně míjela a jeho divadelní hry jsem příliš neznala, jeho rozpomínání je neuvěřitelně upřímnou výpovědí, která zachycuje svět kultury v nelehkých 50. a následujících letech. Je to i výpověď o lidské povaze, charakteru a formování osobnosti v kontextu s dobou. Co mě na té zpovědi fascinuje, je řada jeho malých lidských selhání, ke kterým se otevřeně přiznává (vztah k zakázanému umělci, chladný kalkul jeho prvotních her, touha po uznání a nakonec i upřímné vyznání učiněné někdy kolem jeho třicetin, že sice dosáhl jisté stylistické zručnosti, ale vlastně nemá co říci).

Třeba jeho přátelství s Janem Zábranou, když přiznává, jak k němu byl Zábrana ve vztazích opatrný, protože si nikdy nebyl jistý jeho pro nebo proti režimností. Nebo postřeh o ministru kultury Brůžkovi, jehož přednášky o předválečné avantgardě jsem později poslouchala  na FFUK.  Vzpomíná na Evžena Sokolovského, režiséra, který ve Večerním Brně uvedl jeho první hru Král Vávra a pro kterého byl oproti Uhdemu rok 68, kdy se etabloval v Divadle E. F. Buriana a začal hodně pracovat pro televizi, skutečným rozjezdem kariéry.

Objevuje se tam řada jmen, která si teď mnohem lépe řadím do souvislostí (Jaroslav Šabata), řada básníků, o kterých se za mých studiích mlčelo (Oldřich Mikulášek). A kdo v sedmdesátých letech tušil kdo byl skutečným autorem Balady pro banditu? Sekvence z období normalizace podrobně popisuje, jak ho mezi disidenty přivedl Pavel Kohout, jak vlastně díky jeho podnětům začal publikovat v zahraničí a pracovat v samizdatu, jak se seznámil s Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, Jiřím Grušou a dalšími. Sympatický je hold manželce Jitce, která vlastně v 70. letech vzala na svá bedra chod domácnosti, když se Uhde věnoval péči o děti a která svým přístupem často dokázala jednotlivé situace často vyhodnotit lépe než on.

Závěr vzpomínek patří nejnovější historii, když líčí svůj bezprostřední kontakt s politickými událostmi roku 89 a svou následnou politickou kariéru. Teprve díky jeho líčení jsem objevovala, v čem byl problém Petra Pitharta a proč uspěl Václav Klaus. Představuji si ten kontrast mezi neschopností řídit konstruktivně jednání oproti strukturovanému přístupu, který si položí témata a chce je řešit. To, že se ODS stala stranou jednoho muže nejspíš pramení i z neschopnosti ostatních čelit určitě Klausově rétorice a najít mezi sebou osobu, ktrá by fungovala jako protiváha jeho argumentům. Zase se jednou projevilo, že je vlastně jednodušší podvolit se autoritě. Vlastnost, kterou asi lidstvo obecně přijímá s úlevou. Ta zoufalá nezkušenost celé „reprezentace“ po vstupu do politiky logicky plodila ony chyby, které se jako červená nit táhnou do dnešních časů

Připomnělo mi to mé porevoluční zkušenosti z jedné zahraniční firmy. Věcnost, žádné plýtvání časem, koncentrovat  se při jednání na podstatné. Vyčerpat vymezený čas a neprotahovat ho zbytečnými řečmi. Těch českých manažerů, kteří tomu čelili, mi bylo upřímně líto.  Nechápala jsem jejich  neschopnost o problémech diskutovat, devótnost, s jakou se nechávali zatlačit do kouta, strach z autority nebo přílišný respekt k ní ….

Milana U. Rozpomínky jsou zajímavou sondou do nedávné minulosti. Osobní zkušenost a kontext  zblízka. Časy, kdy na všechno byl dvojí metr, časy, které jsem prožívala jako dítě a které nepřipouštěly jinou verzi žití než tu proklamovanou jednou stranou.  Zajímavé čtení pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o minulosti zase jinak.