Archa Barista café concept store

1Záhy po vytvoření samostatného Československého státu byla v ulici Na Poříčí v Praze vybudována v letech 1921 – 1923 Legiobanka podle architektonického návrhu Josefa Gočára. Po zániku Legiobanky se budova činila ve službách jiné obdobné instituce, totiž Československé obchodní banky, ale ty doby jsou pryč. ČSOB se přestěhovala do prestižního projektu jiného Josefa (Pleskota) v Praze Radlicích a zanechala v centru města budovu, ve které zůstala pro bankovní služby zachována dvorana a podzemí. Většina prostor však hledá nové využití.

Čestné místo s fasádou do ulice vpravo od hlavního vchodu, dostalo novou náplň a původní recepce banky se proměnila ve stylovou kavárnu. Podle vzoru KubistaFuturista jí její majitel nemohl nazvat jinak, než Barista a z respektu k místu Archa Barista. Samotný podnik se charakterizuje jako café, gallery a concept store. Nabízí nejen spočinutí u šálku kávy nebo čaje, návštěvník má možnost pokochat se v původním, jen částečně upraveném interiéru, pravidelně obměňovaným vystaveným obrazem a v uzamčených vitrínách rozmístěných po obvodu prostoru, designovými výrobky českých autorů, které si lze i zakoupit.

Stylové pohovky doplňují černé mramorové stolky a až na pár výjimek většinou černé koženkové židle. Podává se tu indická káva, která se vyznačuje poněkud odlišnou chutí, než na kterou je zvyklý vyznavač  té latinsko-americké nebo africké a čaj  luxusní americké značky Tea Forté, která poskytuje mimořádný chuťový i estetický zážitek. Krabička ve tvaru jehlanu, která se tu servíruje, skrývá hedvábný sáček s čajem téhož tvaru, jehož zakončení s jakousi stopkou a lístečkem dovoluje v originálním čajovém setu právě tenhle detail dostatečně zviditelnit.

Mimo teplých a studených alko i nealko nápojů lze ochutnat i jednoduché denní menu v podobě polévky a salátu, vitrína u baru láká k výběru sladkých i slaných pokroutek. Dorty jsou pohledné, chuťově by však ještě stály za doladění. Ochutnaný miniaturní věneček byl bohužel suchý, hustému krému se nepodařilo propojit se s těstem a cukrová poleva na něm držela jen do prvního kousnutí. Ani očím lahodící cheescake nesplnil očekávání, jeho hlavní ingredienci jakoby autor zapomněl dochutit.

Originálnímu nekuřáckému prostředí lze vytknout jen jediné. V mrazivém lednovém nedělním odpoledni mu chybělo jen trochu vřelejší atmosféry. Jinak příjemná obsluha, možnost počíst si v denním tisku a výjimečný prostor pro snění.

barista

 

Pražské kavárny a jejich svět

Obálka kavárny_bigVýstava o pražských kavárnách proběhla v Muzeu hlavního města Prahy dobře před 5 lety. Když jsem ve svém oblíbeném Podzemním antikvariátu náhodně natrefila na publikaci, kterou tehdy u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Paseka, musela být moje! Navíc krásně zachovalá, jako nová. Je plná reprodukcí obrazů umělců období moderny, fotografií interiérů slavných kaváren, kavárenského vybavení a předmětů  s tehdejším výkonem profese souvisejících. Zaměřuje se na podniky vybudované před první světovou válkou a v období první republiky a je plná zajímavých informací.

Kavárny fungovaly jako centrum společenského a intelektuálního života. Scházeli se v nich umělci, politici, podnikatelé, vznikala zde politická i umělecká uskupení. Řada lidí navštěvovala kavárny i proto, že jim vlastní bydlení neposkytovalo vhodný prostor pro přijímání návštěv a v zimě se tu navíc topilo. K dispozici byly tiskoviny, později rozhlas. Zejména se tu však mohlo volně a svobodně kouřit.

Je dobře, že po období útlumu, který pro kavárenský provoz představoval minulý režim, se už pár let blýská na lepší časy a kavárny v Praze rostou jako houby po dešti. Zatímco typické kavárenské činnosti se malinko proměnily, pití kávy a setkávání jejích příznivců zůstalo. Jednou z nejzásadnějších proměn současných kaváren je zákaz kouření. Pro naše dědečky nejspíš nepochopitelné, leckterý současník však tuhle skutečnost uvítá.

Řada současných kaváren si uchovala stylový interiér, ke kterému nabízí zajímavý „genius loci“. Jiné sázejí na současný styl, moderní design i odkazy do minulosti. V Praze působí i řada „kávových“ řetězců, popíjení kávy z papírového kelímku však ne a ne propadnout. Z bývalých velkokaváren lze stále navštívit kavárnu Louvre umístěnou v prvním patře, v době jejího vzniku běžná lokalizace. Do minulosti se vrátíte nejen v kulečníkovém sále, promyšlený jídelníček nabízí k  snídani třeba vejce do skla. V kavárně Slavia na rohu Národní třídy a nábřeží, která se v 60. letech minulého století stala kulturním centrem, ke kterému patřil i prezident Havel, se sice můžete pokochat pouze kopií slavného obrazu Viktora Olivy Piják absintu, ale časy minulé stále připomíná.  V Café Imperial se ovšem házení koblih, oblíbené to činnosti známé ze Saturnina, už neprovozuje, přestože v 90. letech mísa koblih ještě v jídelníčku figurovala. Inu, asi se jim keramická výzdoba špatně čistila.

Viktor Oliva Piják absintu

Viktor Oliva, Piják absintu

Z novodobých kaváren stojí za návštěvu třeba Café Amandine ve francouzském stylu. Především na  naprosto bezkonkurenční zákusky stojí za to zajít do Café-Café a kdo hledá příjemné prostředí k posezení s kávou z vlastní pražírny podávanou v řadě často zapomenutých úprav, musí zajít do kavárny nazvané Můj šálek kávy v Karlíně. Tištěné noviny a časopisy už dnešní kavárny tolik nenabízejí, nezbytným se však stalo poskytování wi-fi připojení. Někteří tvrdohlaví majitelé ovšem moderní technologie zarputile odmítají a tak lze narazit i na podnik, jehož vstupní cedule informuje: „Wi-fi nemáme, bavte se spolu“.

Ivana Lomová Mobil

Ivana Lomová, Mobil

Jedli jste už v Café Orange?

Foto z blogu My home style

Café orange v letním

M. někde objevila dobrou recenzi na Café Orange. S adresou na Puškinově náměstí v Bubenči je tahle hospůdka zcela mimo můj „rajón“ a tak do ní asi často nezavítám. Přesto, kdybych si někdy chtěla otevřít nějaké bistro, bylo by určitě v duchu tohoto podniku.

Nevelký prostor s nijak oslnivým interiérem, který snad právě proto navozuje příjemnou atmosféru. Od ledna do března tu hospodaří jen samotný majitel, tj. vaří i obsluhuje zároveň, řeší si nákupy, objednávky a faktury. Nevím jestli to bylo tím, že den naší návštěvy zrovna padl na  prázdniny, ale jak se nám tak s M. stává, když vyrazíme na oběd, sedíme tam úplně samy. Podobně tomu bylo dneska. Když jsme vstoupily do „lokálu“, seděl u stolu sympatický prošedivělý obědvající chlapík. Že jde o majitele bylo na první dojem jasné, okamžitě se totiž od stolu vymrštil, aby se nám věnoval. Omlouval se, že zkouší, jaký je mečoun, kterého mu dnes doručili.

Celkem prostý, jen dvěma obřími zrcadly, dvěma rozměrnými plátny (zaujal mě ten, na kterém si  zakuklená osoba zkouší v obchodě boty) a fotografiemi zachycujícími detaily interiérů orientálních, zejména iránských staveb, obložených barevnými kachlíky. Vše případně na prodej, ovšem nijak vynucený, žádné ceny nikde nevisí, jen když jsme na ně zavedli řeč, dostalo se nám upřesňující informace.

Na stolcích jsou rozmístěny džbánky s vodou a snítkou máty, žádné jídelní lístky, pan „domácí“ prostě sdělí, co má zrovna dnes na plotně. Bezprostředně po objednávce přináší obratem rajskou polévku ze suga a záhy po ní jedno krevetové a jedno houbové rizoto. Krmě je to výborná, domácí, připadám si jako na návštěvě u přátel a ne jako v restauraci. Nezávazně rozprávíme o tom, odkud má suroviny, co rád jí, jací k němu chodí hosté … prostě neuvěřitelně příjemný oběd. Nelze si nedat dezert a panacota s pravou vanilkou – o jejíž přítomnosti svědčí nezbytné černé tečičky – a ovocným přelivem z domácí zahrádky rozhodně nic nezkazí. A jak tak nezávazně rozprávíme o jídle a surovinách, optá se, jestli známe kaštanový med. V medech nejsme evidentně dostatečně zběhlé, protože okamžitě odbíhá do „zákulisí“, aby se záhy vrátil se sklenicí medu a 2  vidličkami, aby mohla každá ochutnat. Tu zvláštně plnou chuť mám na jazyku snad ještě dnes.

Úžasné je, že když má jako šéf chuť a suroviny z Francie, vaří „Francii“, když z Itálie, vaří  „Itálii“. Duch tu vládne nejen středomořský, ale hlavně poctivý babičkovský. Tady se pozná, že restauratér vaří a vařené servíruje s láskou. Vždyť jako správná „babička“ nemá žádné internetové stránky ani žádný facebook a o podniku se zájemce dozví jen jako info na specializovaných serverech s přehledy restaurací. A další plus? I když jsem zvládla kompletní tříchodové menu, necítím se vůbec přejedená! Pan Karol je prostě ode dneška můj vzor ;-).

Yaku(bbq)

defaultyaYaku bbq je první japonský restaurant v Praze a údajně i Evropě, který se nespecializuje na suši, ale na grilování pokrmů. Nevím už ve kterém filmu jsem viděla onu scénu, kdy se přímo na stole hosta grilují vybrané kousky, ale přesně takhle jsem si představovala i ten pražský zážitek, který měl posloužit jako narozeninová oslava.

Na Petrském náměstí, v místech, kde léta sídlilo grafické studio, se zrodil prostor, který jeho japonský majitel osobně navrhl velmi strohým způsobem. Jediným dekorativnějším prvkem jsou mosazné mříže s motivem vycházejícího slunce. Jinak si vystačil pouze se dvěma odstíny šedé (;-)), černou, oranžovou a tmavě hnědou … a to je asi tak vše.

Hned u vchodu se nás ujímá mladík, který umístí naše kabáty do skříňky a usadí nás přímo k barovému pultu. Jakmile postřehne naše rozpaky kam s kabelkou, pohotově přináší věšáček, kterýžto vstřícný krok kvitujeme s povděkem.

Poněkud přesyceny po vánočních svátcích jsme zvolili samé lehké pokrmy. Zvědavost, kterou ve mně probudila Světová jídelna zeleninou „kimči“, jsem mohla okamžitě uspokojit, neboť tato delikatesa na lístku figurovala. Byl to vlastně fermentovaný salát, který chutnal trochu nakysle a trochu pálivě.

Grilování neprobíhalo na lávovém kameni jako ve vzpomínaném filmu, ale na jakémsi grilovacím mini kotlíku. V něm se spalují brikety z kokosového dřeva, nad uhlíky je umístěna mřížka a na té se upravují vybrané pochoutky. Výběr je veliký. Běžné i méně běžné druhy masa (zvlášť exoticky zní grilované vepřové střevo, na které jsem neměla odvahu), příznivci sytější kuchyně možná uvítají vepřový bůček. My dáváme přednost lehčí krmi, takže drůbež, ryby, zelenina … Po salátku a „kimči“ tedy nastupuje losos a sépie, rýže a zelenina. Zatímco když je restaurant plný, griluje si každý host sám a personál jen poskytuje rady, nám griloval onen ochotný mladík, který se nás ujal hned u vchodu, japonský kuchař před našima očima vybíral vybrané kousky a ochotně vysvětloval, čím je okořenil (lehký poprašek  ze soli a pepře semletých na prášek podobající se moučkovému cukru prý do masa lépe pronikne a takto ošetřené maso navíc v sobě uchová lépe šťávu). Snad jsem to pochopila správně.

Co by to ovšem bylo za slavnostní oběd bez dezertu. Na lístku jsou jen dva, není tedy co řešit. I moučník se připravuje na grilu. Já volím banán v čokoládě se sýrem, M. sladký brambor se sýrem. Výhodou je, že můžeme vzájemně ochutnávat. Zatímco teplý banán je chuti celkem standardní, měkká sladká brambora rozpečená se sýrem nabízí  chuť mnohem méně obvyklou a nutno podotknout, že báječnou. Snad nám jasmínový čas pomůže zrychlit trávení, pocit přesycení totiž po dezertu přeci jen přichází. Ostatní pochoutky tedy snad příště,  zálusk mám na jehněčí kotletku a krevety.

Tajemné dezertíky na grilu

Thanksgiving Day aneb Den díkůvzdání

eK listopadovému měsíci se váže hned několik svátků spojených s gurmánskými zážitky. Poměrně nově se v české kotlině usídlil svátek svatomartinského mladého vína. Patří mu datum 11. 11., tehdy jej výrobci uvádějí na trh. Ke svatému Martinu neodmyslitelně patří i husa, ta se v tuto dobu jídávala a jídá dodnes již dlouhá léta. Staromilci k ní nedají dopustit na pivo, ale mix mladého Vavřineckého a Modrého Portugalu k ní pasuje také náramně.

Třetí listopadový čtvrtek přichází na pořad Beaujolais nouveau.  Z mé kulinářské mysli k tomuhle červenému vínu vyskakují jako příloha nejrůznější paštiky, terinky, sýry a jiné francouzské delikatesy, které jsem poprvé ochutnala počátkem devadesátých let, kdy s tuoto tradicí přišli moji bývalí kolegové.

Proměnlivé datum má i svátek nazývaný Thanksgiving Day, patří mu čtvrtý čtvrtek měsíce listopadu a vypukne tedy přesně zítra. Američané si svátek považují, užívají si volna. Trošku s předstihem jsem dostala i já příležitost, zažít tyto oslavy na vlastní kůži a považuji si toho.

To potěšení jsme měli šanci vychutnat si na pražské Letné. Ve stylově vycizelovaného bytě v domě z dvacátých let, ve kterém „investorka“ striktně dodržela všechny dobové indicie v takové míře, že jsem přestala poznávat, co je původní a co nové, pořádala oslavu tohoto svátku má přítelkyně se svým úžasným „atlantským“ manželem.

Do bytu vstupujeme přesně v okamžiku, kdy troubu opouští do zlatova vypečený krocan, bez kterého se žádná podobná oslava nemůže obejít. Tenhle obří pták z čeledi bažantovitých má ostatně svůj původ právě v Novém světě. Pán domu se staví ke svému úkolu čelem a zdatně bourá obřího živočicha, nechápu, jak ho dostali do standardní trouby (vybavují se mi hned tři slavné scény s Mr. Beanem 1 2  3 )

Den díkuvzdání ale není jen krocan. Konzumuje se s ním řada příloh a dobrot, které jsou pro můj jazyk (mlsný) naprostou novinkou, navíc se tu bere ohled na choutky z velké části vegetariánských hostů. Z bufetově koncipovaného stolu odebírám po troškách jednotlivé pochoutky a hádám … často úplně špatně. Pomíjím mísu s bramborovou kaší, zelené fazolky a zrnka sladké kukuřice, kteréžto přílohy považuji za běžné a soustředím se na ty obtížně identifikovatelné.

Nádivka z krocana se podává zvlášť, je hodně tmavá, přemýšlím, jestli tu barvu získala od jedlých kaštanů, příště se musím zeptat. Vrhám se k pekáči, ve kterém spočívá jakási oranžová hmota, na jejímž povrchu jsou zapečené vlašské ořechy.  Neuhádla jsem! Oranžové pyré není z dýně, ale ze sladkých brambor.  A co je to žluté v kulaté pánvi bez ucha? Přeci „lžícový chleba“ (spoon bread), který lze opravdu vykrajovat pouze lžící. Autorkou ostré pochoutky z kukuřičná mouky s feferonkami je sympatická mladá žena, u které si okamžitě zamlouvám recept. Báječný čočkový salát s mrkví je nejoblíbenější pochoutkou paní domu, tam bude hledání snadné, zato po receptu na pastiňákový chléb budu muset ještě zapátrat.

Večer však má ještě jeden vrchol. S krocanem soutěží o pozornost  finále Davis Cupu. To, že jsme salátovou mísu po letech získali k nám „domů“, je jen další třešinkou k oslavám. Servírované dezerty se tak zdánlivě dostaly malinko do pozadí. Ne na dlouho. Mezi jablečným koláčem, mrkvovým  dortem a čokoládovými brownies se stává mým vítězem Keys Lime Pie. Tahle rozplývající se lahůdka ze sušenek a kondenzovaného mléka s floridskými limetami (recept zde) vyráží dech.

Není nad příjemnou společnost spojenou s poznáváním exotických kuchyní. Hned nazítří vyrážím na nákup. Ať žije kulinární sbližování národů!

PS 2013: Díky za kapustové chipsy a dýňovou zmrzlinu s karamelizovanými pekanovými ořechy!

Jak jsme potkali Modrého králíka

Nejspíš Blaženka ...Mám v oblibě procházky Prahou zejména do míst, která jsem dosud nenavštívila a že jich je přes můj požehnaný věk ve městě stále spousta. Proto jsem nemohla odmítnout pozvání na oběd do hotelu Movenpick, kde i v sobotu nabízejí polední menu, navíc na skvělé terase s výhledem na město. Výlet se ale hned zkraje poněkud pokazil. Pěší cestu ke stavbě z počátků českého kapitalismu hned u tunelu Mrázovka jsme našli celkem snadno. Z recepce nás vyvezla do restaurace Il Giardino červená lanovka, do které se nastupuje jako do výtahu a která stoupá vzhůru do strmé stráně, kde pokračují hotelové dependence a kde je i kýžený restaurant.

Zcela opuštěná terasa, k jídlu prostřené stoly, s ubrusy si pohrává teplý zářijový vítr, ale po personálu ani stopy. Něco mezi scénou Sněhurky přicházející do osamělého domku trpaslíků a zakletým zámkem z Šípkové Růženky. Trochu váháme a tak se jdeme porozhlédnout do vnitřní restaurace, kde náhodně narazíme na slečnu, která nám vysvětlí, že si nemůžeme objednat, protože tam nemají šéfovou a nemohou tudíž markovat, ale že jí zavolá. Záhy přichází s radostnou zprávou. Můžeme si objednat jakékoliv nápoje a zmrzlinu. O tom, že by se mělo podávat nějaké obědové menu slečna neví, webové stránky prý nečetla, tady servírují pouze snídaně a večeře pro hotelové hosty. Nic není jak bývalo a tak rozčarováni a s kručícím žaludkem odcházíme pryč. Z terasy je přímý východ na tzv. Černý vrch, na kterém ještě ve 20. století sídlilo nemálo zemědělských usedlostí, po kterých dnes zůstaly jen místní jména.

To ale ještě netušíme, že na konci cesty narazíme na novorenesanční vilu Blaženku, kterou na viničních pozemcích Šubrtka nechal vybudovat na konci devatenáctého století statkář Koldínský pro svého syna Aloise, který se proslavil jako smíchovský starosta a zeť Pavla Švandy ze Semčic, známého to divadelníka, po kterém je dodnes pojmenována hlavní smíchovská scéna. Jeho starostenství i úzký vztah k divadlu mělo za následek nejednoho slavného návštěvníka domu, patřil k nim prý Jaroslav Vrchlický nebo T. G. Masaryk. V devadesátých letech byl dům restituována a přebudován na hotel s poetickým názvem U Blaženky. Hotelovým hostům ale i okolním „měšťanostům“, mezi které nepatří nikdo jiný než třeba Karel Gott (jestli lokál opravdu navštěvuje bohužel netuším) i náhodným kolemjdoucím se nabízí něco k zakousnutí v restaurantu Le lapin bleu, tedy Modrý králík.

Interiér působí trochu zvláštně, mísí se v něm lehká omšelost s dekadencí, lehce zatuchlý design typický pro léta devadesátá,  keramičtí modří králíci nahánějí až hrůzu. Jen jeden z nich, stylově zcela odlišný a oděný v námořnickém tričku, vypadá přátelštěji, podivný bar v nakašírovaném kabátku vytváří jakousi kulisu, ale je pravý, pomalované „výtahové“  dveře do kuchyně, odér, který se šíří z posvátné varny chuťové buňky nijak nepovzbuzuje a ani ceny na lístku se netváří úplně přátelsky, ale máme hlad a už nechceme nic hledat.

Objednáváme pokrmy z poledního menu. Nespěcháme a tak si při čekání krátíme chvíli prohlížením obrazů Markéty Vyleťalové, které zobrazují lovecké i jiné scény rukopisem jakéhosi aktualizovaného klasicismo – realismu, jejich adjustace ve starých rámech dokonale doplňuje potemnělou atmosféru lokálu. Ale to už přichází první milé překvapení – polévka s játrovými noky. Z menu si každý objednáváme jiný chod, abychom mohli ochutnávat a není opravdu co vytknout. Kuřátko na hráškovém pyré – jeden kousek smažený, jeden pečený s nádivkou, losos na grilované cuketě se salátkem z pórku servírovaný v rajčeti a holandskou omáčkou i telecí řízek s bramborovým salátem chutnají dokonale. Škoda, že na zákusek už není místo. Mimo nás žádní jiní hosté, jen venku na terase manželé s dětmi. Lokál opouštíme najedení a že na nás jabloň u vchodu shazuje dozrávající plody nevnímáme nijak osobně (i když bychom v rámci atmosféry mohli). Procházku ulicemi, kde bývávaly vinice a zahrady a kde po vytvoření republiky vyrostla spousta pěkných domů, končíme na Bertramce, která prožívá jakési přechodové období. I tak tu vládne bohorovný klid, který ruší jen doléhající šum aut z Plzeňské. Celkový dojem ze sobotního odpoledne je dokonale napraven.

Lednicko-valtické putování aneb mezi Moravou a Rakouskem

Hraniční zámeček za 11 let, kdy jsme tam byli naposled, nezestárl ani se nijak zásadně neproměnil, ostatně skvostný výhled na rybník, u kterého se cachtají housata divoká a volavky hledají svůj příděl žabiček (tedy předpokládám, že se živí žábami podobně jako čápi) ani zestárnout nemůže. V podvečer tu byla k vidění například srna s mládětem vyskočivší z rákosí zprava, aby zapózovala a zmizela v rákosí vlevo, s přibývajícím soumrakem jsme svědky přeletu sovy nad vodami. Kdyby to někdo namaloval nebo vyfotil, řeknu kýč, ale na živé oko je to podívaná k nezaplacení.

Jedinou vadu, kterou jsem v místním biotopu zaznamenala, byl úbytek klidu. Za těch pár let nabyl cyklistický sport neuvěřitelných rozměrů a zatímco jsme tenkrát při vyjížďce potkali jen pár cyklistických pocestných, tentokrát se stezkami valily proudy profesionálně vyzbrojených „kolařů“, kteří té krásné krajině trochu na pohodě ubíraly. Jejich styl jízdy se naprosto neslučoval s mým neb pro mě je to otázka kochání se krajinou, které na kole uvidím víc, zatímco většina těch, které jsme potkávali, vypadala jako polykači kilometrů, kteří mají zastávky u místních atrakcí typu zámek – občerstvovadlo něco jako zářezy na pažbě, napumpují pár „zlaťáků“ do místní ekonomiky a jedou dál.

Na turistických stezkách se musím neustále vyhýbat cyklistům, což není úplně podle mé chuti, kdybych šla po silnici, potkám aut nejspíš mnohem méně. Trošku mě překvapila dáma v letech, jejíž manžel též v letech, spadl z kola a když jsme mu přispěchali na pomoc, nechala se choť slyšet, že s tou cestou už měli dávno něco udělat, když je tu takový provoz. Ano, nejlépe všechny cesty Lednicko-valtického areálu vyasfaltovat, označkovat a chodce vypudit někam jinam … Neboť  kdo tu nemá kolo, jako by nebyl.

K příjemným zážitkům regionu se počítají i ty gastronomické. Přestože byl hotelový restaurant olepený nálepkami Gurmán Association, jejich význam jsem plně nepochopila, protože šopský salát byl dosti zvadlý a omáčka na kupovaných tortellini řídká a nevýrazná. Bodovat mohlo jedině klasicistní prostředí a zdvořilý personál. To návštěva Park restaurantu v Břeclavi se zapíše do chuťových pohárků písmem mnohem výraznějším. Zvenčí celkem nelákavá šedá fasáda se zamřížovanými okny, uvnitř něco mezi industriálem a modernou, ceny ovšem víc než mírné a chuť a prezentace jídel naprosto nečekaná. Nejenže mají na lístku ovocný Staropramen, po kterém jsme v místních hostincích marně prahla a nahrazovala jej všude dostupnou kofolou, disponují i rychlou a nevtíravou obsluhou, stylovým nádobím a caprese, losos s glazovanou karotkou stejně jako vepřové nudličky, od kterých jsem chtěla svůj protějšek po řadě negativních zkušeností zrazovat, byly chuťově výrazné a nevtíravé zároveň. Horké maliny na vanilkové zmrzlině už jen podepsaly celý kulinářský koncert.