Momentky z Malagy – Muzeum Carmen Thyssen

Někde na půl cesty mezi náměstím Plaza Constitución a arabskými lázněmi Hammam v Malaze se nachází Museum Carmen Thyssen-Bornemisza. Jakási pobočka slavné madridské sbírky této rodiny zaměřená ovšem výhradně na španělské mistry. Muzeum sídlí v paláci Villalón z 16. století a jeho rekonstrukce společně s dostavbou zpřístupnila veřejnosti nádhernou budovu, ve které jsou umístěny osobní sbírky paní Carmen soustředěné na andaluskou malbu zejména XIX. století. Žánrové obrázky ze života obyvatel Andalusie jsou zároveň svědectvím vývoje španělského malířství. Příjemná osoba v pokladně vás nejprve podrobí podrobnému výslechu, zda jste nezaměstnaní, studující, důchodci, handicapovaní … a když vám ten výslech, na který odpovídáte, že nic z toho se vás netýká, začne být nepříjemný, vysvětlí vám, že kdybyste spadali do některé z těchto kategorií, zasloužili byste si vstup zdarma. Pak litujete, že jste se do některé z kategorií nezařadili, na druhou stranu, ve jménu podpory umění by vám stud nedovolil na bohulibé aktivity nepřiplatit, zejména pokud se jedná o částku, kterou bez mrknutí oka dáte za oběd v restauraci.

Dehodencq Alfred - Cikánský tanec, 1851

Dehodencq Alfred – Cikánský tanec, 1851

Jednotlivým sběratelským okruhům je vždy věnováno celé podlaží, takže v přízemí potěší oko diváka romantické krajinky a lidové zvyky, o patro výš plátna starých mistrů, třetí patro skrývá obrazy umělců z přelomu 19. století. Poslední podlaží nabízí návštěvníkům dočasné výstavy. Měla jsem štěstí, právě končila přehlídka dvou španělských umělců katalánské moderny: Santiaga Rusiñola (1861-1931) a Ramóna Casase (1866-1932) – Burgueses y bohemios – snad volně přeložitelné jako Měšťané a bohémové. Tito dva barcelonští přátelé postimpresionistické malby, vystavovali společně již během svého života, nebylo tudíž důvodu se od tohoto zvyku odchylovat.

Ramon Casas - Julia, kolem roku 1915

Ramon Casas – Julia, kolem roku 1915 (umělcova budoucí manželka v šatech inspirovaných koridou)

Casas, nadšený příznivec cyklistiky a automobilismu, se profiloval zejména jako karikaturista a malíř společenské, intelektuální, ekonomické a politické smetánky, jeho plakáty předznamenávají nadcházející období modernismu. Rusiñol se mimo malby věnoval také psaní v katalánštině. Miloval malbu v plenéru. Postupně opouští impresionistické vlivy, aby je nahradil symbolistními prvky. Nad portrétní malbou, se kterou začínal, postupně převažují obrazy krajiny a zahrad.

Santiago Rusiñol - Casas velocipedista, 1889

Santiago Rusiñol – Casas velocipedista, 1889 (Casas byl jedním z prvních cyklistů v Barceloně)

 

Reklamy

Nadace Louis Vuitton otevírá veřejnosti Ghéryho nový projekt

Minulý týden žila Francie slavnostním otevřením Muzea moderního umění. 20. října 2014, téměř s dvouletým zpožděním, byla otevřena budova, jejíž matkou se stala Nadace Louis Vuitton. Architektonický návrh těžko mohla svěřit kreativnější osobnosti, než jakou představuje ve světě architektů Frank Ghéry, jehož tvůrčí rukopis je naprosto ojedinělý. A Paříž, metropole umění, se oproti jiným významným městům stále nemohla žádnou originální architekturou tohoto autora pochlubit. Oproti baskickému Bilbau, které se Ghéryho stavbou pyšní od roku 1997, měla skoro 16ti leté zpoždění. Louis Vuitton muzeum v Paříži Víceúčelová stavba určená současnému umění v sobě skrývá 11 výstavních sálů a velké auditorium. Stavba měla být původně dokončena v roce 2012, tedy pět let od zahájení prací. Jenže i pařížští radní rádi přešetřují úřední doklady a tak stížnost na neoprávněnost stavebního povolení podaná v roce 2009 zablokovala stavební práce a teprve v červnu 2012 soud povolil ve stavbě pokračovat.

Při koncipování skleněného oblaku, který se vznáší nad Boulogneským lesíkem, se Ghéry nechal inspirovat 2 známými pařížskými budovami. Jednak výstavním pavilonem Grand Palais, který byl postaven v roce 1900 pro světovou výstavu, ale také botanickou zahradou v Auteil, která je součástí Boulognského lesíka a její skleníky nechal zbudovat Ludvík XV. Skleněné konstrukce obou objektů se tak staly pro americko-kanadského architekta hlavní inspirací. Stavba připomíná jakýsi vzdušný koráb s 12 tvarově odlišnými průhlednými vzdutými plachtami, které jsou poskládány z celkem 3600 skleněných panelů. Představují neutuchající Ghéryho invenci a dovednou práci inženýrů a techniků, za jejichž spolupráce mohlo dílo vzniknout. O to víc potěší, že dodavatelem pláště byla česká firma Sipral.

K tradičním návštěvnickým atrakcím Paříže tak mohou turisté připojit nový ojedinělý objekt, který se nepochybně stane oblíbeným pro hledáčky fotografů z celého světa. Inspirovat se nechali i módní návrháři značky a výsledkem je pozoruhodná kabelka, kterou bych si s chutí pořídila, i když k fanouškům značky zrovna nepatřím. 2014-10-13-LouisVuittonFrankGehryTwistedBoxBagSide-thumb

Valencie

20140717_202252-EFFECTS

Odlet na prodloužený víkend do Valencie v 6 hodin ráno je trest za touhu po poznání nepřiměřený. Přesto jsme dokázali vstát a dostavit se včas k odletu. Zatímco let s Travel Service směrem tam probíhal normálně (lehce popudil pouze fakt, že na palubě nabízejí jako jedinou tiskovinu Blesk), ten zpáteční, o hodinu zpožděný, mě značně rozladil. Personál letadla byl totiž viditelně unavený, stewart se neustále přeříkával nebo opravoval to, co už jednou vyslovil, byl nerudný a evidentně se těšil domů. Když přede mě mrskl housku, bez špetky zájmu dozvědět se, jestli jí chci nebo ne, případně jakou, pochopila jsem to jako jasné znamení poohlédnout se napříště po jiné letecké společnosti. Celou cestu nezbylo než doufat, že pilot tak vyčerpaný jako palubní personál není, protože vzhledem k množství turbulentních zón by tenhle let mohl být i poslední.

Pobyt ve Valencii neměl výjimečně žádný řád ani program. Jediným cílem bylo užít si moře a lenošení. Přesto nebylo možné některé zásadní památky nenavštívit. Tou nejznámější je originál Svatého grálu ukrývaný v diecézním muzeu katedrály San María na náměstí Svaté panny (vstupné i s audio průvodcem 5€). Na základě instrukcí Indiana Jonese 🙂 ve mně zdobnost památného kalichu na první pohled vzbudila jisté pochybnosti, jestli opravdu mohl Ježíšovi posloužit během poslední večeře, představa, že by do něj mohla být odchycena krev z jeho rány pak působila ještě nevěrohodněji. Průzkumy však údajně potvrzují, že chalcedonový kalich byl skutečně vysoustružen v 1. století a madla v podobě hadů a nožka s drahokamy byly doplněny až později. Jako symbol, na základě kterého se zrodilo svaté přijímání, památka velmi působivá.

Rozeta v kapli sv. grálu

Rozeta v kapli Sv. grálu

Valencie se také pyšní nádhernou civilní gotickou stavbou, kterou je bývalá „hedvábnická“ burza zvaná Lonja. Sem vpustí návštěvníka za eura 2 a může se pokochat nádvořím s kašnou a pomerančovníky, jejichž plody neukázněně padají turistům na hlavu. Vstoupí-li návštěvník do hlavního sálu burzy, ohromí jej vznosnost a štíhlost sloupů a kleneb, ale také širokých vysokých oken a Čech možná vzdá tichý hold Vladislavskému sálu.

Andělské chóry

Andělské chóry

Světe div se, jinak jsme nevstoupili do žádného muzea ani galerie a dali jsme přednost bezcílnému potloukání se rozžhavenými uličkami starého města. Občas jsme usedli, abychom se občerstvili sklenkou „cerveza“, která se tu servíruje ve směšné 2dcl dávce a kdo si poručí pivo velké, dostanete dcl maximálně 4. Nevynechali jsme ani pár „rebajas“, které v tomto měsíci vrcholí a víc už nic … Snad nastoupit do autobusu a za cenu nižší než v matičce (3denní tramvajenka v ceně cca 10 €) se dopravit do hotelu.

Slovo boží na ulici

Slovo boží na ulici

Dalším kulturním cílem, byla moderní architektura početně zastoupená v okrajových čtvrtích. Hlavním tahákem bylo Město umění a věd. Přesto, že jsme se na procházku vydali v pozdním odpoledni a přesto, že celé „městečko“ disponuje rozsáhlými vodními plochami, nebyla jeho prohlídka ve 32 stupních Celsia úplně ideální. Než jsme přešli Výstavní most (který Calatrava stavěl současně se stanicí metra Alameda a pak ho teprve přestěhovali na své stanoviště) a dostali se do parku původně vybudovaného v odkloněném korytu řeky Turia, dost jsme se zahřáli. Než jsme obešli a prozkoumali obrovskou budovu Paláce umění královny Sofie, která se využívá zejména pro koncertní a operní produkce, uvědomili jsme si, že svůj úkol asi nezvládneme. Místo obdivování jednotlivých objektů, kterých je v areálu značné množství (Hemispherique, ve kterém se skrývá kino IMAX, Vědecké muzeum prince Filipa s planetáriem i dinosaury, Agora – prostor, ve kterém se pořádají koncerty i sportovní utkání, Umbracle – jakási vyhlídková terasa nad celým prostorem a konečně Oceánografické muzeum), jsme uvažovali, jestli je možné zchladit se v oněch vodních plochách a se zájmem sledovali mládež v nafukovacích koulích, kterak se snaží udržet na hladině stojmo. Z průzkumu vznosných konstrukcí nového věku se stala bojovka, jejíž hlavní metou byl nález občerstvovací stanice nebo automatu s tekutinami. Přesto smekám nejen před architekty Calatravou a Candelou a inženýry a statiky, kteří ty lehké, bílé, vypjaté stavby museli vypočítat, ale svým způsobem i před rozhodnutím místní radnice pustit se do poměrně velikášského díla, jehož využití je možná sporné, slávu městu však přináší stejnou jako gotické stavby.

Hemispherique, Agora

Hemispherique, Agora

Správný výlet se ovšem nemůže obejít bez místních pochutin. Nejlepší snídani nabídne nejbližší bistro. S ohledem na místní zvyklosti se vybírá  v podstatě ze 2 snídaňových variant: káva a croissant nebo káva a toust, obě verze se doplňují čerstvou šťávou z pomeranče. Toust ovšem není oním čtvercovým plátkem chleba. Jde o příčně rozkrojenou, na sucho opečenou bagetu pokapanou olivovým olejem a natřenou jakousi „marmeládou“ ze syrových rajčat. Hádala bych, že jeho sestřenicí je italská „brusketa“. Za nevelký peníz však dobrý základ do nového dne a bez hotelového přejídání, kdy má řada hostů tendenci pořádně si za své peníze užít.

V bublině

V bublině

Kulinární sláva Valencie stojí zejména na tradičním pokrmu, kterým je paella. Ta správná se připravuje v obrovských pánvích přímo na ohni živeném dřevem. Každá místní paella by měla obsahovat králičí maso, nejlépe pacičku. Nevím, jestli to souvisí se štěstím, jako zaječí pacička v našem prostředí, ale tradice je třeba dodržovat v každé době, vítám, že ta místní králičí je bez chlupů a drápků :-).

Kulinární zvědavec nemůže neochutnat tradiční nápoj horchatu, která se běžně podává s „fartons“. Silně chlazený nápoj z hlízek šáchoru jedlého a mléka není přeslazený a překvapí příjemnou ořechovo-mandlovou příchutí. Fartóny se pečou z kynutého těsta jako jakési neohnuté rohlíky o šířce cca 4 cm a délce 15 cm. Chutí trochu připomínají croissanty, ale místo másla se na jejich přípravu používá slunečnicový olej a tak jsou zdánlivě méně tučné. Většinou je zdobí cukrová poleva.

Nebyla by Valencie bez tapas – malých porcí slaných dobrůtek, kam lze zařadit cokoliv: jednoduché olivy, grilované krevety, místní jelítko, pečené brambory ve smetanové omáčce, šunku, sýry, ale také třeba montaditos, jakási paralela k našim obloženým chlebíčkům. Montaditos jsou však většinou malé bagetky plněné nejrůznějšími dobrotami. Tortillou, vepřovou panenkou, plody moře, rybami, zeleninou ……

Krátký pobyt, nepatrně komplikovaný přílišným horkem, se výborně kompenzuje na rozsáhlých valencijských plážích, které se rozkládají na sever od přístavu. Klimatizovaný autobus, kde se řidič při nástupu slušně pozdraví, nás doveze na pláž, která nabízí bezedné zdroje k pozorování místního i cizokrajného lidu, jeho zvyků a chování. Čerpáme tedy sluneční energii, necháme středozemní moře, aby předvádělo svou sílu řádným vlnobitím a věnujeme se odpočinku.

Palác umění královny Sofie

Palác umění královny Sofie

The Circle Walked Casually

20131201_104118Od roku 1997 provozovala Deutsche Bank svou výstavní síň společně s Nadací Solomona Guggenheima jako Deutsche Guggenheim. Umístěná v přízemí centrály banky na Unten den Linden  působila jako platforma pro mezinárodní současné umění. Dnes  Deutsche Guggenheim v Berlíně nenajdete, od dubna 2013 pokračuje v činnosti s novým programem jako KunstHalle Deutsche Bank. K jedné z programových novinek patří i realizování nových projektů kurátory z celého světa.

První v této řadě je výstava nazvaná The Circle Walked Casually, která je k vidění do 2. března 2014. Její kurátorkou je Victoria Noorthoorn, ředitelka muzea moderního umění v Buenos Aires. Nutno podotknout, že výstava osloví nejen volbou kreseb se sbírky vytvořené Deutsche Bank po roce 1945. Ohromující je prezentace vystavených prací.

Autorem architektonické koncepce výstavy je brazilský pár Daniela Thomas a Felipe Tassara. Jejich novátorská forma vystavování (byť inspirována podobným projektem z druhé poloviny minulého století) je k vidění právě v Berlíně. Geometrická strohost se prolíná s neuvěřitelnou imaginací. Prostor výstavního sálu je přeměněn na jakýsi nekonečný virtuální prostor, ve kterém se zarámované kresby vznášejí a plují vzduchem v meandrujících liniích. Ve skutečnosti jsou obrazy zavěšené na průhledných vlascích, které jsou v prostoru téměř neviditelné. Obrazy se nikde nedotýkají stěn, bíle vymalovaný prostor ztrácí kontury, nevím, kde končí bíle vymalovaná stěna a začíná bílá podlaha, zmizely pravé úhly. Patříme k prvním návštěvníkům a pohled do instalace je tedy jenom náš. Tím obtížněji je prostor uchopitelný. Při prvním kroku se mi zatočí hlava, nevím jestli se v mlžném oparu vznáším já nebo se v něm vznášejí obrazy. Propadnu se s dalším krokem do neznáma nebo budu proplouvat od jednoho obrazu ke druhému? Iluzi si snažíme užít co nejdéle. S příchodem dalších návštěvníků se prvotní dojem trochu vytrácí, ale i tak je to úžasný pocit.

K vidění je klasická moderna Josepha Alberse, Hanse Arpa, Maxe Beckmanna, Otto Dixe, Oskara Schlemmera a Kurta Schwitterse, kresby a tisky  poválečných umělců jako je Georg Baselitz, Louise Bourgeois, John Cage, Joseph Beuys, Lucian Freud a  umělců současných jako jsou Marlene Dumas, Jiří Kolář, Gerhard Richter. Všem to v imaginativním prostoru výstavy ohromně sluší. Neruší ani popisky na stěnách, k výstavě byla vydána brožurka  s plánkem a očíslovanými miniaturami obrazů.

Přidávám vlastní foto, kde ten jednotný dojem bohužel zachycen není a nijak pozoruhodně ten prostor nepůsobí:

20131201_103905Naproti tomu oficiální video po rozkliknutí článku by mohlo uspokojit. 🙂

Kazimir Malevič a ruská avantgarda

Autoportrét

Deštivé ráno by teoreticky mohlo věštit deštivou náladu, ale fakt, že je o hodinu méně a den je tak zdánlivě delší, považuji spíš za dobré znamení. Náš krátký pobyt v Amsterdamu je u konce, cestovní plán ovšem splněn tak docela není. Ještě nás čeká velká výstava nazvaná Kazimir Malevič a ruská avantgarda v oblíbeném Stedelijk muzeu. Rychlá káva a hutně čokoládový muffin tvoří kvalitní základnu na dopolední prohlídku a cca po roce se znovu ocitáme ve zdech tohoto stánku moderního umění. Skok na 20 € za vstup je docela veliký, ale když už se sem člověk vypraví …. Tenhle cenový nárůst nejspíš odpovídá odpovídajícímu zájmu veřejnosti. Fronta před muzeem ne nepodobná té na banány z časů vlády jedné strany spíš napovídá, že řada návštěvníků by do toho šla i za cenu vyšší (tentokrát si musejí připlatit i držitelé muzejní a městské karty). Skvělé na téhle výstavě je, že představuje řadu Malevičových současníků a pro mě je nyní na konci roku jednoznačně výstavou roku.

20131027_125958

Kazimir Malevič, kyjevský rodák (1879) si poctivě prošel všemi výtvarnými obdobími své doby a musím říct, že všechna jsou velmi působivá a pohledná. Přes impresionismus, symbolismus, fauvismus, neoprimitivismus, kubofuturismus, A-logismus (je toho vážně tolik) se nakonec našel ve směru, kterému osobně položil základy a nazval jej  supremantismem. Časově tohle období spadá do let 1913 – 1915 a za zakladatelské dílo je považován tzv. Černý čtverec. Sám směr popsal jako techniku, kdy klasická předmětnost ztrácí význam a svrchované umění (z latinského supremus) je třeba vnímat pouze jako geometrické barevné obrazce rozmístěné na bílém pozadí. (Tedy v případě Maleviče. Jeho generační druh Ilja Čašnik, vytvořil v tomto stylu velmi působivý obraz na pozadí černém.) Jedině takto vytvořené umění je čisté a tudíž svrchované. Na výstavě je mimo jiné instalována replika první  výstavy supremantismu, které podobně jako té původní dominuje právě Černý čtverec.

20131027_131057

Zajímavé je i Malevičovo působení jako divadelního výtvarníka a autora kostýmů. Spolu s Michailem Matjušinem (autor hudby) a Alexejem Kručenikem (autor libreta) vytvořili působivou operu Vítězství nad sluncem (1913) a návštěvník výstavy má dokonce možnost shlédnout její provedení na filmovém plátně. Poslouchat se mi ji příliš nechtělo, ale výtvarně působila naprosto nadčasově.

Amsterdamskou výstavu doplňují také ukázky jeho učebního programu, který propagoval jako profesor ve škole ve Vitebsku. Žil zde ve 20. letech a založil skupinu Unovis, která se snažila uvádět supremantistické teorie do praxe. Paralela s Bauhausem je jednoznačná, Malevičovy architektony, modely jakýchsi fantaskních architektonických konstrukcí, které jsou na výstavě též zastoupeny, ale byly pro Bauhaus nepřijatelné.

Z důvodu politického tlaku (Stalinovův zákaz abstraktního umění na sklonku dvacátých let staví všechny jeho příznivce do role nepřátel režimu) se Malevič vrací k figurální tématice, která je opět vizuálně naprosto nezaměnitelná. Postavy tvořené barevnými plochami jsou často bez tváře a jakýchkoliv prvků, které by o nich mohly cokoliv vypovídat. Anonymní dav bez nároku na vlastní osobnost.

20131027_133733

Pro dokreslení doby je ve Stedelijk muzeu zastoupena také soukromá sbírka Nikolaje Kardžijeva a Georgije Kostakise, ale zejména četné práce jeho současníků a následovníků. Za všechny třeba Ilja Čašnik, Alexej Morgunov, Ivan Kluyn, El Lisickij, Boris Ender. Za naprosto ojedinělý pak považuji ženský element v avantgardním ruském dění. Ljubov Pavlova, Natalja Gončareva, Xenia Ender, Olga Rozanova a další totiž představují naprosto jedinečnou ukázku umělecké tvorby, která je s tou mužskou naprosto rovnocenná. Procházka minulostí, při které těžko uvěřit, že začala na počátku minulého století.

Bratislava ako „cudzie“ mesto

Bratislava pro mě byla vždycky „zahraničním“ městem a i když byla součástí republiky, po prvé jsem ji navštívila až po revoluci. Opening party několika staveb, na kterých se podílela naše firma, nemohu počítat, při těchhle akcích se město opravdu poznat nedá. První skutečná návštěva tedy proběhla na počátku století, kdy jsem tu navštívila přítelkyni, která tu již pár let žila se svým manželem. Bratislavu si nemohla vynachválit a protáhla nás nejen jejími uličkami – z čehož si mnoho nepamatuji – ale zejména několika příjemnými bary a restauracemi. Ta, ve které jsem po prvé okusila suši tu je stále, Kavárna Corso bohužel zmizela ze scény i s vynikajícími lokšemi a „vyprážaným“ vemínkem.

Pravý bratislavský hrad

Do dnešní Bratislavy jsem zavítala téměř po deseti letech a město mě opět příjemně oslovilo. Sympatický nádech slovenské metropole, která díky svým rozměrům statečně odolává anonymitě, příjemná atmosféra, pečlivě udržované centrum a všechno kolem působí nějak domácky a přátelsky a ani prezidentský palác  z koloritu rozměrově nevybočuje.

Tady bydlí prezident

Termínem jsme se bohužel nestrefili do otevíracích dnů Danubiany, muzea současného umění vybudovaného nedaleko v Čunovu, kde zrovna během našeho víkendu neprobíhala žádná akce ani výstava, zážitek nám však vynahradila Galéria Nedbalka, která v klasicistním paláci skrývá nejen ucelenou sbírku slovenských umělců od přelomu 19. a 20. století do současnosti, ale dokonce svým vnitřním uspořádáním jakousi repliku interiéru Gugenheimovy galerie v NY.

Tak tohle je pravý bratislavský Gugenheim

Naproti tomu zklamáním bylo uzavřené Muzeum Milana Dobeše, do které jsme se marně snažili dobývat. Přestože na webových stránkách se uvádí otevírací hodiny, plakát před vchodem, který tu visí od roku 2011 přes svou poměrně nízkou míru vybledlosti i poslední aktualizace na webu naznačují, kdy se tu něco naposledy dělo. Vyfotili jsme si tedy alespoň archanděla Michaela nedaleko Michalské věže, který svým plameným mečem působil před fasádou nových činžáků „ozdobených“ klimatizací poněkud nepatřičně.

Archanděl Michael jde s dobouBrouzdání bratislavskými ulicemi, ve kterých právě probíhala řada akcí a stála v nich spousta caterignových stanů, které bránily v možnosti udělat si pořádné foto místních památných budov, nás naproti tomu přivedlo k poznání, že se tu stále něco děje a nepadá v úvahu, že by se místní občan či turista nudil. Zato restauraci Café Stúdio, která zabrala prostory bývalého nahrávacího studia Opus, jsme dobře nevybrali. Průměrná krmě, velikost porcí a znavený ploužící se číšník připomenul spíše „staré blbé“ časy.

Takhle to tu žijeNáhodná návštěva obchodu s hudebními nosiči mě zavedla do muzea skladatele Jana Nepomuka Humela, jehož rodná a velmi fotogenická „chaloupka“ stála skryta ve dvoře a postupně jsme se propracovali i k Novému bratislavskému mostu (dříve SNP) s impozantní vyhlídkou, díky jehož výstavbě vzala za své značná část bratislavského podhradí spolu s židovskou čtvrtí, synagogu nevyjímaje.

P1010939

P1010962

A tady, na druhém břehu Dunaje, jsme potkali nejen jakousi obdobu Žlutých lázní, kterou si místní obyvatelstvo radostně užívalo v rámci akce jistého operátora, ale zejména cosi, co by se dalo v době guerrilla knittingu a guerrilla gardeningu nazvat jako guerrilla reading, protože si v exteriéru vedle houpacích sítí pro veřejnost zřídila pobočku pod širým nebem Mestna knižnica Petržalka.

Guerrilla reading

Návrat přes starý ocelový a pouze pro pěší přístupný most naši vycházku městem uzavřel. Jeden z posledních zářijových teplých dní byl završen.

Starý mos sice nemá vozovku, ale je to krásná průmyslová památka.Zdravím a těším se příště!

A místní budou nejspíš spokojeni.

Maškarní ples v Semperoper

maškarní ples semperoperMoc jsem chtěla vidět přenos z Metropolitní opery Verdiho Maškarního plesu, ale před svátky se prostě nezadařilo. O to víc mě pod stromečkem potěšila vstupenka na představení Ein Maskenball v Semperoper v Drážďanech od téhož Verdiho :-). Semperova opera patří k operním domům, které toužím navštívit již řadu let, vlastně nevím, proč to bylo tentokrát poprvé. Je to nádherná novorenesanční budova s osudy pohnutějšími než ty Národního divadla. Zatímco to  vyhořelo jen jednou, opera vybudovaná podle plánů Gottfrieda Sempera vyhořela  cca po třiceti letech provozu v roce 1869 a nová stavba dobudovaná v roce 1878 vzala za své při bombardování Drážďan v roce 45. Sasíci si ale nenechali svůj operní dům vzít a v roce 1985 uvedli do provozu repliku původní budovy, která zdobí nábřeží Labe kousek od Zwingeru po naše dni.  

A tam také zamířily naše kroky v sobotu večer. Po strastiplném přechodu po dlažbě drážďanského historického centra, která může směle soutěžit s pražskými kočičími hlavami, jsme dorazili k překvapivě neosvětlené budově. Zavřeno ovšem zjevně nebylo,  davy opery chtivých diváků nezadržitelně proudily ze všech směrů.

Libreto k Maškarnímu plesu jsem nastudovala už doma. Jako předloha mu posloužila trocha švédských dějin a král Gustav III, který byl sice velkým podporovatelem umění, ale jinak cestou na trůn jaksi přeskočil pravého nástupce, omezoval moc parlamentu a šlechty a tak si prostě koledoval o vzpouru poddaných jsa nakonec zastřelen na maškarním plese. Tolik realita, jako operní libreto by ale byl čistě politický příběh pro diváky poněkud nudný, takže se tam musela přimíchat nějaká love story a panovník nakonec hyne rukou žárlivého manžela.

Podobně jako zahraniční operní domy i Semperoper si zpěváky nasmlouvává na jednotlivá představení. Měli jsme tak trochu štěstí v neštěstí. Protože v saské metropoli zrovna řádí chřipková epidemie, byl představitel panovníka Riccarda Girogio Berrugi neschopen zpěvu. Aby se představení nemuselo rušit, zapojilo vedení opery všechny páky a na poslední chvíli se jim podařilo sehnat tuším že ruského tenora z Paříže, který přiletěl dvacet minut před představením a nestačil tudíž absolvovat žádnou zkoušku. Tak se stalo, že Giorgio Berrugi na jevišti pantomimicky otevíral ústa a v pravém rohu pódia za notovým pultíkem „daboval“ – mimochodem velmi zdatně – náhradník. Mrzí mě, že díky své prakticky nulové němčině jsem nepostřehla jméno tenora, odpovědi na naši otázku nebyli schopni ani uvaděči a žádné vývěsky jsem si nevšimla, takže tenor zůstane utajen.

Ostatní zpěváci z nejrůznějších koutů světa předvedli skvělé výkony, vypíchnout musím Marjorie Owens jako Amélii a znělý soprán Caroliny Ullrich jako Oskara, skvělá byla vědma Ulrica Tichiny Vaughn a také Renato Marca Di Felice, i když jsem musela pořád myslet na to, jak asi stejný part odzpíval Dmitrij Chvorostovskij v NY. Orchestr řízený Asherem Fischem hrál nádherně a tak jsem se nechala laskat skvěle interpretovanou hudbou a zpěvem.

Problém jsem měla jediný, totiž s moderním pojetím opery. Na velmi proměnlivou několika úrovňovou pohyblivou scénu jsem si zvykla záhy a vlastně se mi líbila, s moderními kostými a líčením to bylo trochu horší, s čím se asi nesmířím, bylo režijní pojetí. Už na začátku třetího jednání se jevištěm začne procházet nahý nabílený muž. Když mi bylo napovězeno, že v němčině je smrt maskulinum, bylo celkem snadné si domyslet, co tento drobný naháč znázorňuje. Co jsem však nepochopila naprosto, byla akce sboru v posledním obraze. Je to nádherná sborová scéna, všechno duní a zní a emocionálně to ohromě působí a najednou se začnou sboristé postupně svlékat až jsou všichni v bílém spodním prádle … následuje finále a v okamžiku, kdy postřelený Riccardo zpívá svá poslední slova vidím, že někteří sboristé začínají odkládat i to spodní prádlo. Konec díla patrně zabránil nějakému hromadnému striptýzu.

Nastudování a předvedení opery bylo moc hezké, ty „svlíkačky“ prostě musím přičíst na vrub známé německé zálibě v nudismu a expresivnímu výrazu. Nebo se musím smířit s tím, že některé věci prostě nepochopím. Kdyby někdo z promluvy režisérky níže pochopil více, předem děkuji za vysvětlení.