„Souboj“ filharmoniků

Přelom roku 2014 a 2015 byl plný hudebních zážitků. Už po druhé jsme prožili příjemného Silvestra ve společnosti berlínských filharmoniků řízených taktovkou Simona Rattla. Přímý přenos Berlinského gala tentokrát zprostředkovalo kino Lucerna. Zahajovalo se barokním Jean-Philippem Rameau, pokračovalo Mozartovým klavírním koncertem A dur, který ve svých 91 letech odehrál v neuvěřitelné formě klavírista Menahem Pressler. Zazněly úryvky z opery Háry János od Zoltána Kodályho a samozřejmě nechyběly ani populární Slovanské tance Antonína Dvořáka (č. 2 a 7).

Až na úvodní bod hlavní program odezněl v jakémsi rakousko-uherském duchu. Znovu a opět lituji rozvratu tohoto soustátí, protože vzájemné vlivy jednotlivých národů se nádherně obohacovaly a to nemluvím, jak by to dnes bylo fajn mít „vlastní“ moře. Podobně jako v jiných zemích je Gala i událostí společenskou o čemž svědčí spokojený výraz Angely Merkelové v průběhu koncertu.

Zamrzelo jediné. České publikum zvyklé nechodit do kina na čas, si vyložilo začátek koncertu po svém, a zatímco filharmonici opravdu spustili úderem 17h30, diváci se trousili dobře do tři čtvrtě na šest. Doplatili na to ti dochvilní a Jean-Philippe Rameau, při kterém se bouchalo sklápějícími sedadly a dohadovalo, kdo kde má sedět.

Hudební menu pokračovalo na Nový rok dopoledne Filharmoniky vídeňskými, tentokrát bez mé přítomnosti u obrazovky. Nevím, jestli letos pro televizní přenos zvolili tvůrci stejnou režii, ale ta loňská s baletními vložkami a záběry na květenu mě poněkud dráždila, takže zvítězila metoda rozhlasového poslechu vídeňských klasiků bez sledování obrazovky. Nezbývá než doufat, že novoroční oběd připravený za poslechu známých melodií získal ve vyváženosti chutí čočky a uzeného přidanou hodnotu. 🙂 Kdo by  chtěl koncert i vidět, může níže.

Večerní program završil novoroční koncert přímo v prostorách České filharmonie. Přesně ten, na jehož generálku jsem nesehnala vstupenky. Snad řízením náhod, snad osudu, ale zejména díky velkorysosti pana ředitele Davida Marečka jsem se na něm ocitla in persona.

A bývala bych měla čeho litovat. Za dirigentský pultík se tentokrát nepostavil Jiří Bělohlávek, ale mladý a dynamický dirigent Tomáš Netopil, který v současnosti působí v německém Essenu a na podiu Rudolfina rozehrál nefalšovaný hudební ohňostroj. Program složený z operních předeher a árií italských mistrů Rossiniho, Donizettiho a Verdiho sliboval krásný zážitek už na papíře, v hudebním provedení však předčil všechna očekávání.

V krátkých pauzách mezi body programu přiblížil sám pan ředitel jednotlivá díla a posluchačům prozradil nejen kontext postav v libretu jednotlivých oper, vtipným komentářem doprovodil i charaktery postav. S dramaturgií koncertu skvěle harmonovala i volba pěveckých protagonistů, totiž Adama Plachetky a Kateřiny Knížkové, jejichž novoroční polibek po posledním přídavku dojal nefalšovanou upřímností.

Hudební výkony všech tří hudebních těles potěšily ucho milovníka srovnatelně. Možná s ohledem na repertoár musím trochu nadržovat filharmonikům českým. Výjimeční byli trochu i v pojetí odění hudebníků. Zatímco však bílá květina v klopách pánů působila elegantně a tmavé obleky pozdvihla, z hudebnic jsem neměla pocit, že se v bílých šatech s průsvitnou řízou cítí dobře.  Trochu většímu sexappealu by se jistě nebránily.

 

 

Reklamy

Elton John konečně živě

VSV4ffa68_212101_8225723Přestože Elton John nebyl letos v Praze rozhodně poprvé, pro mě to premiéra byla.  Až letos před vánocemi jsem dostala příležitost ho spatřit na vlastní oči a slyšet opravdu naživo. Přestože se jeho letošní turné mělo vztahovat k jeho nejnovější desce The Diving Board, zazněla během večera nejedna skladba z alb minulých, řada z nich téměř zlidovělých.

Necelých deset minut po dvacáté hodině koncert začíná  vystoupením 2Cellos, dvou chorvatských cellistů, kteří na svůj elektrický nástroj předvedou show nejen hudební, ale i vizuální a hned vzápětí přichází Elton John, aby publikum uvedl do varu jednou z nejpopulárnějších skladeb,  The Candle in the wind, kterou po tragickém úmrtí princezny Diany dedikoval právě jí. Klidně bych si jí  jednou také nechala zahrát.  A pak už následuje jeden hit za druhým, které jsou odměňovány našeným potleskem. Publikum, které je trochu spoutané v židlích, protože ani v parteru nejsou oficiální místa k stání, se během večera přesto dostává k pódiu, ze kterého Sir Elton dokonce rozdává autogramy.

Pódium neopustí přes dvě a půl hodiny. Večer graduje přídavkem v rockenrolovém pojetí, při kterém se už sedící publikum neudrží a pustí se do tance i na malém prostoru, který mezi židlemi zbývá. Tak snad zase někdy na viděnou.

Maškarní ples v Semperoper

maškarní ples semperoperMoc jsem chtěla vidět přenos z Metropolitní opery Verdiho Maškarního plesu, ale před svátky se prostě nezadařilo. O to víc mě pod stromečkem potěšila vstupenka na představení Ein Maskenball v Semperoper v Drážďanech od téhož Verdiho :-). Semperova opera patří k operním domům, které toužím navštívit již řadu let, vlastně nevím, proč to bylo tentokrát poprvé. Je to nádherná novorenesanční budova s osudy pohnutějšími než ty Národního divadla. Zatímco to  vyhořelo jen jednou, opera vybudovaná podle plánů Gottfrieda Sempera vyhořela  cca po třiceti letech provozu v roce 1869 a nová stavba dobudovaná v roce 1878 vzala za své při bombardování Drážďan v roce 45. Sasíci si ale nenechali svůj operní dům vzít a v roce 1985 uvedli do provozu repliku původní budovy, která zdobí nábřeží Labe kousek od Zwingeru po naše dni.  

A tam také zamířily naše kroky v sobotu večer. Po strastiplném přechodu po dlažbě drážďanského historického centra, která může směle soutěžit s pražskými kočičími hlavami, jsme dorazili k překvapivě neosvětlené budově. Zavřeno ovšem zjevně nebylo,  davy opery chtivých diváků nezadržitelně proudily ze všech směrů.

Libreto k Maškarnímu plesu jsem nastudovala už doma. Jako předloha mu posloužila trocha švédských dějin a král Gustav III, který byl sice velkým podporovatelem umění, ale jinak cestou na trůn jaksi přeskočil pravého nástupce, omezoval moc parlamentu a šlechty a tak si prostě koledoval o vzpouru poddaných jsa nakonec zastřelen na maškarním plese. Tolik realita, jako operní libreto by ale byl čistě politický příběh pro diváky poněkud nudný, takže se tam musela přimíchat nějaká love story a panovník nakonec hyne rukou žárlivého manžela.

Podobně jako zahraniční operní domy i Semperoper si zpěváky nasmlouvává na jednotlivá představení. Měli jsme tak trochu štěstí v neštěstí. Protože v saské metropoli zrovna řádí chřipková epidemie, byl představitel panovníka Riccarda Girogio Berrugi neschopen zpěvu. Aby se představení nemuselo rušit, zapojilo vedení opery všechny páky a na poslední chvíli se jim podařilo sehnat tuším že ruského tenora z Paříže, který přiletěl dvacet minut před představením a nestačil tudíž absolvovat žádnou zkoušku. Tak se stalo, že Giorgio Berrugi na jevišti pantomimicky otevíral ústa a v pravém rohu pódia za notovým pultíkem „daboval“ – mimochodem velmi zdatně – náhradník. Mrzí mě, že díky své prakticky nulové němčině jsem nepostřehla jméno tenora, odpovědi na naši otázku nebyli schopni ani uvaděči a žádné vývěsky jsem si nevšimla, takže tenor zůstane utajen.

Ostatní zpěváci z nejrůznějších koutů světa předvedli skvělé výkony, vypíchnout musím Marjorie Owens jako Amélii a znělý soprán Caroliny Ullrich jako Oskara, skvělá byla vědma Ulrica Tichiny Vaughn a také Renato Marca Di Felice, i když jsem musela pořád myslet na to, jak asi stejný part odzpíval Dmitrij Chvorostovskij v NY. Orchestr řízený Asherem Fischem hrál nádherně a tak jsem se nechala laskat skvěle interpretovanou hudbou a zpěvem.

Problém jsem měla jediný, totiž s moderním pojetím opery. Na velmi proměnlivou několika úrovňovou pohyblivou scénu jsem si zvykla záhy a vlastně se mi líbila, s moderními kostými a líčením to bylo trochu horší, s čím se asi nesmířím, bylo režijní pojetí. Už na začátku třetího jednání se jevištěm začne procházet nahý nabílený muž. Když mi bylo napovězeno, že v němčině je smrt maskulinum, bylo celkem snadné si domyslet, co tento drobný naháč znázorňuje. Co jsem však nepochopila naprosto, byla akce sboru v posledním obraze. Je to nádherná sborová scéna, všechno duní a zní a emocionálně to ohromě působí a najednou se začnou sboristé postupně svlékat až jsou všichni v bílém spodním prádle … následuje finále a v okamžiku, kdy postřelený Riccardo zpívá svá poslední slova vidím, že někteří sboristé začínají odkládat i to spodní prádlo. Konec díla patrně zabránil nějakému hromadnému striptýzu.

Nastudování a předvedení opery bylo moc hezké, ty „svlíkačky“ prostě musím přičíst na vrub známé německé zálibě v nudismu a expresivnímu výrazu. Nebo se musím smířit s tím, že některé věci prostě nepochopím. Kdyby někdo z promluvy režisérky níže pochopil více, předem děkuji za vysvětlení.

Vánoční křest Michala Prokopa

Sto roků na cestě - přebalZatímco já byla s vánočním koncertem Michala Prokopa na výsost spokojená, našli se i rouhači, kteří odmítli se vyjadřovat. Usoudili, že písničky z nového alba jsou chabé, Prokop moc ukecaný a v reálu zdá se umělec není zdaleka tak milý, jak na pódiu předstírá. Mě jeho koncert potěšil a se mnou nepochybně i řadu dalších posluchačů ve vyprodané Arše.

Otvírákem koncertu nemohlo být nic jiného než Kolej Yesterday ze stejnojmenného alba z roku 1984, po němž následovaly další starší kousky a hned po nich první host, kterým nebyl nikdo jiný než Radúza. Příjemný vstup přesně na tři písničky, které zpěvačka zapěla většinou ve francouzštině a na klavír se zdatně doprovodila i s ukazováčkem zasaženým při štípání dříví. Michal Prokop pak pokračoval skladbami z alba Poprvé a naposledy, ze kterého mám ráda většinu písniček, ale naprosto nejvíc mně včera padli do nálady Zloději času. 

Jako další host se představil dlouholetý Prokopův spolupracovník, autor hudby bezpočtu jeho písní – Petr Skoumal. Nejprve se všem svěřil se svou noční můrou, ve které ho pronásleduje představa, že zklame jako sólový klavírista, aby následně rozezpíval celou Archu písní narážející na boom sociologických průzkumů s light motivem slov: „Kdyby se mě ptali, tak neodpovím.“

Po dalším bloku známých písniček následoval křest nového alba Sto roků na cestě inspirovaného tak trochu GGM, kde se vedle tradičního textaře Pavla Šruta v týmu představuje i nové jméno Jana Laciny. Za kmotry si Michal Prokop přizval starou „hradní“ partu a vedle Ladislava Kantora a Jiřího Stránského popřál „novorozeněti“ šťastný osud i Karel Schwarzenberg. Protože od smrti Václava Havla uplynul den před křtem přesně rok, nedalo se na pódiu (a možná i někde pod ním) nevzpomenout pietním vyhrnutím nohavic u kalhot.

Pak už se hrálo z nového alba. Zvuk kapely Prokop tzv. drží, jen některé skladby malinko připomínají ty starší (ťuklo mě třeba u Kartáčku na zuby, který se v prvních taktech silně podobá právě Zlodějům času). Až si texty trochu naposlouchám, řadu z nich si nepochybně oblíbím.

Na závěr se nezapomnělo ani na oldies, když Framus Five interpretoval jedno ze skvělých blues, na které kapela v šedesátých letech ulovila nejednoho fanouška (v té době byla mým favoritem v podání Michala Prokopa skladba Ray Charlese I Belive To My Soul  .  Jako přídavek na rozloučenou zazněla písnička z Města Er. Skvělý zvuk kapely, kterou v minulosti prošla řada vynikajících hudebníků a ve které stále působí naprosto famózní houslista Jan Hrubý a perfektní kytarista Luboš Andršt,  měla spolu s Prokopovým zpěvem za následek další nezapomenutelný večer. Teď si mohu jít v klidu nalít domácí vaječný koňak, doufat, že rum, ze kterého jsem jej vyhotovila, neobsahoval metylalkohol, pustit si CD Framus Five a čekat na konec světa ……….

Anna Netrebko s Jolantou v Praze

Anna Netrebko v Praze

Minulý pátek nastal dlouho očekávaný okamžik, kdy konečně došel naplnění můj dárek k narozeninám. Do Prahy přijela – oficiálně poprvé, neoficiálně po druhé – Anna Netrebko a  obava, že ta úžasná vstupenka propadne, protože na ni zapomenu nebo ji nenajdu, se nesplnila.

Vystoupení talentované  temperamentní, prostě úchvatné sopranistky obdařené navíc hereckým talentem, který by jí mohl závidět leckterý činoherec, mě nemohlo než naplnit nadšením. Své umění měla předvést nikoliv v rámci sólového pěveckého recitálu, ale jako jedna z protagonistek koncertního provedení Čajkovského opery Jolanta. Agentura Nachtigall Artists prodávala vstupenky logicky na Netrebko, v programu však účinkovala řada dalších skvělých zpěváků, osobně se přimlouvám třeba za basistu Vitalije Kowaljowa jako krále Reného, Jolantina otce.

Na koncert jsem se vypravila sama, z čehož jsem vždycky trochu nervózní, ale zvládla jsem to. Když jsem přicházela k Obecnímu domu, počet zde parkujících černých limuzín mě měl upozornit, že nepůjde o událost úplně běžnou. V sále se předpoklad potvrdil. Spatřit tu bylo možné nejen představitele „strany“ a vlády, primátora a jeho suitu, ale nepochybně i zástupce ruské „smetánky“. Tím méně jsem chápala, jak v téhle společnosti mohu dostat solidní ránu do zátylku kabelkou dámy, která se tlačí do řady za mnou a jak mně mohou návštěvníci koncertu ostentativně nastavovat záda, když se derou na místo. Slůvka  jako:  „s dovolením“ nebo třeba „díky“ zůstala zapomenuta. Ale možná právě proto.

Mám strategickou pozici, jejíž význam spočívá nejen v nejlepším zvuku v sále, ale má i svá jiná pozitiva, která se projeví později. Začíná se s malým zpožděním, hraje se bez přestávky, o to mocnější je zážitek. Na scénu nastupuje Slovinská filharmonie s francouzským dirigentem Emmanuelem Villaumem, přichází Slovinský komorní sbor sbormistryně Martiny Batič.

Krátká předehra a už se  na scéně zjevuje Anna Netrebko jako princezna Jolanta spolu s chůvami jimž vévodí Marta v podání poněkud „hranaté“, ale pěvecky obdařené Moniky Bohinec, kterou doprovázejí další dvě zpěvačky –  Theresa Plut a Nuška Rojko. Posledně uvedená se mi hodně líbila vřelou barvou hlasu. Jolanta je slepá princezna, před kterou otec tají, že je slepá a považuje tudíž svůj stav za normální. Nastal ovšem čas, kdy si pro ni přijíždí burgundský král Robert. O sňatek dvakrát nestojí, je zadán jinde, zato jeho přítel Vaudémont (znělý tenor Sergey Skorokhodov vzhledem bohužel příliš připomínal Viktora Koženého, což narušilo mé sympatie vůči němu) o ni stojí hodně. Když pochopí, že je slepá, přesvědčí ji i jejího otce, aby jí  lékař Ibn-Hakia operoval, operace se zdaří, šťastný pár se zasnoubí a dokud nezemřel, žije spolu dodnes… Tolik velmi zjednodušeně k ději.

Osobně nemám s koncertním provedením oper zkušenost vůbec žádnou. Při recitálech ovšem  umělec zpravidla stojí na místě a pěje. Netoliko při tomto koncertním nastudování, kdy umělci sice zpívali v koncertních, tedy civilních šatech, nicméně přeci jen jim to nedalo, aby se herecky neprojevovali, což bylo velmi příjemným oživením. Okamžik „O“ večera ovšem nastal, když v jedné ze scén nastoupila Anna Netrebko na scénu od hlavního vstupu do Smetanovy síně, takže ve svých střídmých bílých šatech zdobených jen stříbřitými nášivkami, podobna sněhové vločce, proplula krokem lehkým jako dech celou centrální chodbičkou mezi sedadly, čímž způsobila lehkou zástavu dechu nejednoho diváka. Dotknout se božské Anny! To bylo přání nejednoho z nich (včetně mého), přesto jsem se ovládla (místo u kraje) a plna pochopení sledovala ředitele české televize, jak je patrně zmítán stejnou touhou.

Koncert to byl vynikající, pro mě určitě z kategorie nezapomenutelných. Poprvé jsem chtěla tleskat během prvního dějství po ukolébavce zpívané trojhlasně chůvami, nikdo se ale k potlesku neměl, tak jsem se neodvážila, podobně chladné publikum zůstalo i po sólu Anny Netrebko. Teprve při árii krále Reného se to už nedalo vydržet a od této chvíle odměňovali diváci jednotlivé protagonisty neutuchajícím potleskem míseným s výkřiky „Bravo!“ téměř neustále. Zvuk orchestru,  i sbory (pro ty mám vyloženě slabost) se skvěle doplňovaly, po závěrečné scéně se mi vůbec nechtělo odejít. Tleskalo se dlouho a marně, přídavek nebyl, zato stohy kytic a gratulantů, děkovaček nepočítaně a pak už jen nostalgie, že je po všem.

Zadním schodištěm jsem se prosmýkla do šatny mimo proudící dav, totéž ven už se nezdařilo. Podpatky zapichující se mezi kostky pražské dlažby  spolu s bezdomovci potloukajícími se v okolí stanice tramvaje mě velmi rychle vrátili do reality. Ale vzpomínka zůstane.

Zelená pošta

Zelená pošta je společné studiové album Mariána Vargy, Pavola Hammela a Radima Hladíka. Texty na něj přispěli Kamil Peteraj, Boris Filan a Miroslav Válek. Protože šlo o studiové album, jeho živá podoba  se nikdy nekonala, až nyní, prakticky po třiceti letech, kdy původní členy kapely již zdobí šediny, které ovšem nikterak neubírají na jejich muzikantském nadšení a výkonech. V září album zahrálo Vargovo Collegium Musicum v Bratislavě na festivalu Konvergencie, v listopadu mělo premiéru v pražské Arše a pro velký zájem bude mít další reprízu v únoru tamtéž. Původní skupinu ve složení Varga, Frešo, Hammel, Griglák a Hladík jako host nově doplnil mladý hráč na bicí, Martin Valihora.

Koncert v Arše se stal setkáním všech skalních fanoušků, nechyběli ovšem ani mladé tváře (některé z nich po očku sledovaly, jestli jsou opravdu nejmladší nebo jestli je mladší personál divadla). Nechci sem ale neustále tahat narážky na věk ať posluchačů nebo účinkujících. Důležité je, že se hrála výborná muzika  a jinou než takovou si k tomuhle hvězdnému seskupení ani nelze představit. Po první zpívané části s Pavolem Hammelem se Varga rozhodl udělat fanouškům radost a odehrál mé dvě nejoblíbenější skladby, totiž Hommage à J. S. Bach a Ulicu plnou plášťov do dažďa, které s neochvějnou pravidelností, tak jako i na jiných koncertech, uvádějí koncertní publikum k naprostému šílení. Pokračovalo se skladbami z  alb Na II. programe sna a Labutie piesne, tj. LP, na kterých slovenský tým spolupracoval s Radimem Hladíkem. Nádherný koncert, nádherný zážitek, takže jen doufám, že „dovidenia“ příště.

Díky technickému pokroku mám radost, že mohu do svého internetového deníčku vložit odkaz na mou nejoblíbenější skladbu, kterou jsem jako dítě neustále protáčela na našem starém gramofonu a přiváděla rodinu i sousedy k zoufalství:

John Mayall – Archa 2012

Na Johna Maylla mám dvě vzpomínky a včera k nim přibyla třetí, konečně společná. Ta první se datuje hluboko do minulosti, kdy koncert tohoto legendárního představitele blues navštívila moje polovička kdesi v Bratislavě v prostoru jehož název měl cosi společného se Slovenským národním povstáním a prý strašně lilo.

Když přijel John Mayall na Folimanku do Prahy v roce 2007, šla jsem na koncert sama já, protože má druhá polovina byla stižena nepřekonatelnou bolestí hlavy. Do pražské Archy jsem kupovala vstupenky v předvečer vystoupení a konečně se zadařilo, prožili jsme si koncert  společně a že za podívanou a poslech stál. U zvukařské ohrádky jsem se nemusela s nikým mačkat, navíc poskytovala stabilní oporu i při rytmickém podupávání a k tomu bylo skvěle vidět na pódium.

Řada rockerů a bluesmanů v 79 letech už je v hudebním důchodu a v některých smutných případech se nechá vozit jako atrakce a místo aby hrála, celý večer vypraví historky (nejmenovaný kultovní černý kytarista). Případ Johna Maylla to tedy není ani náhodou. Energií nabitý, štíhlý svižný muž s dlouhými šedými vlasy sepnutými do ohonu má elánu na rozdávání. Před začátkem koncertu rozdává autogramy (též jsem uchvátila jednu trofej na vstupenku :-)), žádná CD už se ovšem neprodávají. Tohle médium je bohužel na ústupu a s ním i radost si hudbu nejen poslechnout, ale i si jí „podržet“ a pokochat se grafickým zevnějškem hudební „krabičky“.

Mayall má ovšem také skvělou kapelu. Během večera odezní všechny kultovní songy a každý muzikant dostane svůj prostor pro sólo. Exceluje nejen samotný bluesový král na klávesy, foukací harmoniku a kytaru, ale vynikající Greg Rzab na basovou kytaru (ve svém sólu si neodpustí žertíky s odkazem na Smoke on the Water),  Rocky Athas na sólovou kytaru a Jay Davenport  na bicí. Z Youtubu jsem stáhla nahrávku ne úplně dokonalou, zato zachycuje Mayalla s Rzabem ve skvělé show při Room to Move.

 Ještě teď mi zní v hlavě harmonika z Chicago line  a je mi tak nějak smutnosladce. Když jsem si na Mayallových stránkách přečetla, jaká šňůra ho čeká do konce roku a že hraje každý den v jiném městě, nemohu než smeknout a těšit se třeba ještě někdy u nás doma na shledanou.