Tamara de Lempicka

Autoportrét v zeleném bugatti

Autoportrét v zeleném bugatti

Ke stylu art deco mě nepřímo přivedl Hercule Poirot. Nebo vlastně spíš britský seriál stejného jména, který se odehrává v době, kdy vrcholil. Jeho propracovaná prostředí neopomenou žádný dobový detail. Nevím jestli některý z interiérů seriálu zdobil i portrét od této malířky polského původu, určitě by jej však nepokazil.

Tamara de Lempicka se narodila smíšenému rusko-polskému páru jako Maria Górska v roce 1898. Prameny se nemohou shodnout, zda v Moskvě nebo ve Varšavě. Dětství prožívala v kultivovaném prostředí mezi Petrohradem, Varšavou a Lausanne a už v roce 1916, tedy za studií na petrohradské výtvarné akademii, se provdala za hraběte Tadeusze de Lempicki. Po bolševické revoluci museli manželé Rusko opustit, a tak pokračovala ve studiu v Paříži.

Dvě přítelkyně, 1928

Dvě přítelkyně, 1928

Její neokubistický, lehce futuristický styl a klientela, na kterou se zaměřila, dnes poskytují nejen představu o jejím díle, ale i obrázek životního stylu a odívání portrétovaných osobností. Pro její portréty je typická výrazná tvář s dominantníma očima podtrženýma šedavými odstíny a výrazné smyslné rty. Oči portrétovaných jsou upřené mimo diváka, nechtějí prozradit nic ze svého nitra. Možná jsou soustředěné na své sny, možná žádné nemají. Často živější až výraznější barvy oděvu modelu vystupují z temnějšího geometricky načrtnutého pozadí. Některé portréty mohou snad působit poněkud vyumělkovaně, přesto přitahují pozornost a nutí zahloubat se do jednotlivých detailů.

Portrét paní Bushové, 1929

Portrét paní Bushové, 1929

Na aristokratickou klientelu ji nasměroval Gabriele D´Anunzio, kterého poznala během své první výstavy v Miláně roku 1925. Právě díky jeho kontaktům pronikla do aristokratických kruhů, pro které bylo nejspíš příjemné nechat se portrétovat ženou z vlastních vrstev. Po návratu do Paříže se stala pevnou součástí místního mondénního a uměleckého života. Malovala portréty osobností své doby (André Gide), bohatých průmyslníků a jejich manželek.

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Do USA se po prvé podívala koncem dvacátých let, aby tu portrétovala snoubenku Rufuse Bushe, natrvalo sem emigrovala na sklonku třicátých let, tentokrát s druhým manželem, baronem Kuffnerem.

Po válce, snad i v důsledku toho, jak se vyvíjel její malířský styl a módní směřování doby, postupně upadala v zapomnění, teprve nově se probouzející zájem o art deco v 70. letech způsobil její znovuobjevení. Zemřela roku 1980 v Cuernavace v Mexiku. Ve svém klipu, který natočila pro Vogue, připomněla její styl například Madonna.

Dodnes patří k nejslavnějším polským malířkám. Její styl, typický pro dvacátá léta, dnes poskytuje nejen představu o jejím díle, ale také životním stylu a odívání osobností, které portrétovala. Její zatím poslední velká výstava proběhla v roce 2013 v Paříži.

Reklamy

Sochy v zahradě

Botanická zahrada v Troji pro mě dlouho zůstávala opředena tajemstvím. Znáte to, není čas. A pak si ho prostě uděláte. Zjistíte, že nemusíte cestovat přes Holešovice a přeplněným autobusem 102 s rodinkami, které míří do ZOO.  Když nejedete vozem, můžete se zelené oázy dobrat třeba od obchodního centra Krakov.  Nedaleko od něj je horní vstup do zahrady. Když už jsme tu, volíme vstupenku s Fatou Morgánou.

Možná je to i pepř ...

Možná je to i pepř …

Obavy z létajících a útočících motýlů třepetajících se prostorem a vplétajících se do vlasů jsou liché. Návštěvník se sice ocitne v tropech, zpěv ptactva ale vydávají reproduktory umístěné pod střechou skleníku, závany větru obstarávají ventilátory a třepetajících se motýlů není třeba se obávat. Vyskytují se většinou vysoko ve větvích a zaznamenáváme všeho všudy 4 jedince jediného druhu.

Šiška špěnělské čarovné jedle

Šiška španělské čarovné jedle

Zahradními pěšinkami se v letním dusném počasí procházejí většinou turisté, místní jsou nejspíš u vody. Zahrada je velkoryse založená v nádherném terénu a mimo seznámení se s nejrůznější flórou nabízí i velkolepé výhledy na město v údolí Vltavy. Letošní léto zdobí trávníky objekty Čestmíra Sušky a Lukáše Raise , které prostor velkoryse doplňují. Díky plánku sebraného ve skleníku může „bojovka“ začít.

Lukáš Rais

Lukáš Rais

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Ve venkovní expozici jehličnanů jsou k vidění i pozoruhodné obří imitace šišek. Letničkový záhon hýří barvami, u jezírka láká k posezení lavička s přírodním vrbičkovým zastřešením, expozice jedovatých rostlin mrazí při představě, kam může vést letmý dotyk spojený s bezděčným olíznutím prstu a pravidelnost a čistota japonské zahrady musí nutně vnášet řád a klid i do nitra návštěvníků. Přes vinici sv. Kláry se vracíme, krátce se vnoříme do labyrintu trojského zámku a pak už jen přes lávku přímou cestou do Vozovny ve Stromovce, kde čeká příjemné spočinutí s dobrou krmí.

Skočec

Skočec

Génius Bohuslav Reynek

Bohuslav Reynek

Z výstavy Bohuslava Reynka  – Génius, na kterého jsme měli zapomenout – jsem měla tak trochu obavy. Bála jsem se, že její obsah bude depresivní a do mého současného rozpoložení vnese jen další negaci. Vše ale dopadlo zcela opačně, do mého rozpoložení přinesla naopak klid a jakousi útěchu.

Architektonicky nápaditě vyřešený prostor (jak už bývá pro Federica Díaze a jeho koncepce pro Galerii Zdeňka Sklenáře zvykem) je pojednaný jako jakýsi oválný labyrint, na jehož tmavých stěnách jsou rozmístěny Reynkovy grafiky. Jejich rámování pochází nepochybně z pekingské výstavy, která se vlastně v Praze prezentuje. Zvláštně řešené rohy rámů jsou určitě vytvořené podle čínských vzorů, ne-li pak přímo v této exotické zemi.

Reynek, který začínal s kresbou a malbou, pracuje od počátku 30. let většinou technikou suché jehly a právě tuto část tvorby výstava prezentuje. Na sklonku života prováděl pokusy s chliché-verre, které určitým způsobem pracují s fotografickou technikou, ale z popisek jsem si úplně nedokázala představit, jak to v praxi funguje. Jak postupuji výstavou, začínám chápat, proč se u pokladny prodává i lupa. Nevhodně mi to připomene scénu s Ukou Ješitou s jisté české komedie, ale pak už postupuji tak, jak mě výstava směruje.

Reynek se věnoval v podstatě dvěma hlavním tématům. Jednak to byla tématika náboženská (jím ilustrovaná bible je na výstavě v prodeji), ve které dominují zejména okamžiky z ukřižování Krista, ale zobrazuje i další svaté, půvabný je obrázek Sv. Martina. Druhá tematická oblast je mi mnohem bližší. Jsou to jakási zátiší z prostředí, ve kterém Reynek žil– vesnice, hospodaření na rodném statku, příroda. Pohledy z okna, pavučina, veverka na stromě, domácí zvířata, stromy, klády v zimním lese …  Zajímavé je, že na jeho obrázcích není patrný žádný dramatický umělecký vývoj, zásadní proměna, ke které většina tvůrců během svého života dospěje. Obrázky jsou však nesmírně působivé a vyzařují klid, jistou osudovost, smutek.  A přestože jsou to malé formáty, kompozičně by od minuty mohly fungovat jako velká plátna.

Výstavu dokresluje film, který se promítá na empoře. Zajímavě přibližuje autorův život v kontextu doby. Ve filmu vystupuje nejen básník a grafik Reynek, velký prostor dostali jeho synové, kteří líčením osobních vzpomínek a prožitků doplňují portrét člověka, který za svého života prakticky nevystavoval a nikdo ho nevydával. Jeho disidentství však rozhodně nebylo nijak programové. Prostě se věnoval tomu, čemu věřil a chtěl to dělat bez ohledu na dobu. Pracoval na svém statku (uvádí například, že vstával ve dvě hodiny ráno, aby připravil krmení prasatům…) a ve volných chvílích si prostě „škrábal“ do destičky. Úryvky z jeho tvorby čte ve filmu Martin Jirous, ty z díla Suzanne Renaud, jeho manželky, Jana Preissová.

Kočka na okně

 

 

 

Jiří Štourač u Topičů

vytv_Jiri%20Stourac_dupRáda chodím na akce, které pořádá Topičův salon. Jednak jsou vždycky komorní a příjemné, ale hlavně výstavní dramaturgie přichází zásadně se jmény, která se ve veřejném prostoru příliš neskloňují. Často se na nich setkávám s autory, o jejich tvorbě jsem příliš netušila a jsem za to ráda. Proto pro mě bylo obohacující i Večerní setkání malíře Jiřího Štourače s Josefem Mlejnkem v Topičově salonu u příležitosti Štouračovy probíhající výstavy Ticho, které mluví.

Mé první dojmy z jeho obrazů vlastně byly trochu smíšené. Jako příznivce abstrakce, konstruktivismu, strukturalismu a jiných nefigurativních směrů mě lehce zaskočil autorův realistický projev. Na druhou stranu jsou jeho plátna přitažlivá a šíří kolem sebe jakési nadpřirozené duchovno a osvícení. Jednotlivé předměty působí nehmotně, vlastně jako obrysy těch skutečných. Nepodařilo se mi však dešifrovat techniku, jakou autor své imprese, ve kterých svět vypadá jako by žil jen za svítání či za soumraku, dosahuje. V ploše obrazu působí některé věci jako nasprejované přes šablonu, stopy po štětci zároveň  domněnku zavrhují. Bývala bych se ráda zeptala, ale před zahájením jsem netušila, který z přítomných je autor a po „programu“ byl okupován příznivci a já si netroufla.

Vždycky mě zajímá, co autora při práci ovlivňuje a tak už jeho úvodní projev, ve kterém popisoval pohnutky vzniku obrazu, použitého na plakátu k výstavě, mě zaujal. Štourač snad ani nepatří do našich uspěchaných časů. Jeho líčení krátkého pobytu v klášteře trapistů v Nových Dvorech domněnku jen potvrzuje a zároveň usnadňuje pochopení nejen obrazů, na který se objevují mniši. Příklon k intimitě a rozjímání je patrný ze všech pláten. Jeho líčení prvního setkání s italskými freskami Piera della Francesky v Arezzu, odkaz, jakým se přes tohoto renesančního umělce dostal zpátky do Čech k Bohuslavu Martinů a jak náhodně a přitom osudově dospěl k setkání (i osobnímu) s Balthusem, zachytilo životní momenty, které ovlivnily i jeho tvorbu.

Jako dokonalý doplněk k malbě působil hudební úvod a závěr setkání. Manželé Irena a Vojtěch Havlovi, hráči na vilou da gamba, hráli vlastní skladby. Jímavé táhlé tóny byly tak zvláštní a nutkavé, že jsem okamžitě začala googlovat, abych se o duu dozvěděla víc. Minimalistický hudební styl a jemný chvějivý přednes Ireny Havlové se určitě zavrtaly pod kůži nejen mou, snad víc, než bych si přála.

Povídání nebylo dlouhé, přesto to byl intenzivní okamžik spirituálního povzbuzení.

Maruška

Jan Kubíček – Retrospektiva

oriznutoKolínský rodák Jan Kubíček (1927-1930), malíř konstruktivistických a strukturalistických obrazů se své Retrospektivy bohužel nedožil. Je to tím smutnější, že to měla být první velká výstava jeho tvorby v České republice, kterou uspořádala Galerie hl. m. Prahy v Městské knihovně. Zatímco v Německu byl znám a ceněn, v Čechách žil od 70. let poněkud v ústraní a příliš se nezměnilo ani po revoluci. Léta jsem byla přesvědčená, že žil v emigraci.

Na pražské Uměleckoprůmyslové škole studoval v jednom z nejobtížnějších období historie.  S přítelem a kolínským spolužákem Jiřím Balcarem začínali malovat polabské krajiny a od nich se oba postupně dopracovali k nezaměnitelnému stylu, díky němuž náleží k významným osobnostem naší výtvarné scény 20. století. V některých obdobích se jejich tvorba částečně prolínala (období lettrismu), následně si každý z nich našel vlastní cestu (ta Balcarova bohužel skončila velmi záhy).

V počátcích tvorby vychází Jan Kubíček z meziválečné avantgardy. I na něj působil městský prostor s jeho typickými projevy periferie. V prvním výstavním sále jsou k vidění koláže potrhaných plakátovacích ploch i fotografie opadaných omítek, na kterých je ale vždycky patrná přidaná hodnota. U linorytů se dají tušit určité kompoziční shody s Františkem Hudečkem, některé připomenou i Zdeňka Sklenáře. Od grafiky a koláže se Kubíček posouvá k reliéfu a asamblážím (podobně jako Radek Kratina používá drobnosti denní spotřeby).  Kubíčkovy reliéfy jsou v Čechách vystaveny vůbec poprvé.  Objekty jsou strukturálně promyšlené, plošně uspořádané, což je jeden z projevů autorovy systematičnosti a smyslu pro řád.

relief

Pracuje s písmeny a znaky. Některým (x, l, i) dává vyloženě přednost, často se objevuje šipka, čísla. Než se vydá cestou konstruktivismu, zkouší testovat chování různých materiálů například náhodným litím laků na lepenku, kdy obrazcům ponechává vlastní možnost dotváření. Postupně začíná dominovat obdiv k řádu a systému. Když vyčerpá téma šipky, jako ukazatele směru divákova pohledu, věnuje se stále víc geometrickým tvarům, jimž vévodí písmeno L, symbol nekonečné mnohotvárnosti. Doposud tlumené barvy vystřídá výrazná barevnost.

L_orez

Městskému prostředí tentokrát vykresluje sytě barevnými symboly a poprvé také využívá tzv. zmnožování obrazů, kdy klade několik pláten do souvislostí. Někdy v této době začíná využívat jako hlavní motiv čtverec. Čtvercový prostor dělí vertikálně, horizontálně nebo diagonálně a získává řadu variant různých seskupení. V 70. letech vytváří i prostorové objekty většinou v černobílé kombinaci, posléze i z kovu. Od čtverce se dostává ke kruhu, který tzv. dislokuje. Kruhy a jejich výseče se objevují v řadě seskupení, vyplněné, obtahované silnou nebo tenkou linií a jednotlivé variace zmnožuje do řad pláten. Přesto následně pravidelnost tvarů ustupuje pokusům o jejich rozbíjení. V posledním sále výstavy jsou vystaveny fotogramy.  Zajímavých efektů dociluje kladením geometrických tvarů na citlivý papír, kdy působením světla vzniká nejen zajímavá kompozic, ale i struktura.

 

Delení půlkruhu

Na přelomu 50. a 60. let Kubíček působil v seskupení Křižovatka (1963), které sdružovalo mladé umělce, které spojoval obdiv k moderní civilizaci. Jejich výrazným počinem byla v roce 1968 výstava Nová citlivost, která měla vyjádřit vztah umělců k technické civilizaci.  Jan Kubíček patřil k matematicky uvažujícím umělcům. Dokázal se prosadit v zahraničí, kde získal renomé podstatně dřív, než na domácí scéně. Volná tvorba ho v kritických letech normalizace uživit nedokázala a tak pracoval zejména jako ilustrátor a autor filmových plakátů. Škoda, že se do retrospektivní výstavy nevešlo pro srovnání i pár ukázek téhle tvorby.

Muz z prvniho stoleti

 

Vintage odívání

plakát I. ročníkPoprvé jsem se setkala s něčím, co představovalo vintage styl v Nice. Tehdy jsem netušila, že onomu obchodu náleží označení vintage. Vnímala jsem ho jako haut couture „sekáč“, což ode mě ovšem bylo značně neprozíravé a pro obchůdek dehonestující. Ve skutečnosti jsem byla nadšená možností pořídit si originální kousky za ceny víc než příznivé. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, rozjet něco podobného v Praze.

A zatímco jsem přemýšlela a váhala, označení vintage a vše, co se za ním skrývá, si pomalu žilo svým životem. Ujalo se nejen v módě a oblékání. Už z podstaty názvu platí, že se jedná o věci, které „mají něco za sebou“. Anglický slovník uvádí významy jako „vynikající, archivní“, francouzský přímo jmenuje konkrétní archivní značky vín, takže ať už čteme „vintydž“, „ventáž“ nebo „vintáž“, rozhodně je výraz ekvivalentem čehosi, co je kvalitní, prověřené časem, není to běžně k sehnání a často se k onomu kousku váže nějaký konkrétní příběh. Ovšem ne pro vše, co je použité, lze termín vintage využít.  Vintage móda v sobě musí snoubit osobitost, kreativitu, kvalitní materiál a dokonalé řemeslné zpracování. Nemusí jít nutně o výrobky slavných módních domů nebo značek. Kvalitní krejčovina vznikala často v mnohem skrovnějších podmínkách a s módními doplňky to nebylo jinak. Galanterní zboží jako punčochy, rukavičky, kapesníčky se často vytvářely doma, efektní kloboučky i kabelky taktéž, jen s botkami to bylo složitější a průmyslová výroba se tu ujala mnohem snáz.

Jak se společnost industrializovala, věci zlevňovaly a proměňovala se jejich kvalita. Oblečení se přestalo dědit a přešívat (ach ty škody napáchané na maminčiných koktejlkách, které jsem si přešila na šaty do tanečních!) a čím víc se nakupovalo, tím více se také vyhazovalo, protože ubývalo místa na ukládání.

Jistou úctu ke starým předmětům denní spotřeby si v sobě nosíme celkem běžně, k oblečení se však často chováme macešsky. Nový trend, kdy lidi začalo těšit oblékat se současně a využívat přitom kvalitní módu minulosti, je potěšující. Proč by nemohlo být starší oblečení historicky a možná i investičně stejně zajímavé, jako třeba nábytek z Bauhausu. Důkazem rozmachu téhle tendence byl i první Vintage Fair, na který jsem se tak usilovně těšila, až jsem onemocněla a propásla jej. Místo abych dnes psala, jak byl úžasný, jen se lituji a nezbývá, než těšit se na další ročník. A jak to tak vypadá, nebudu muset čekat celý rok. Z důvěrných zdrojů mám informaci, že na podzim se chystá další!

Vladimír Kopecký – Bouře a klid

Svět Vladimíra Kopeckého postihuje název výstavy Bouře a klid (Muzeum Kampa od 25. 4. -7. 9. 2014) velmi výstižně.  Na jednom místě může návštěvník porovnat obě zásadní polohy jeho tvorby. Tu expresivní, barevnou, neuspořádanou, neklidnou a burcující i tu uspořádanou, geometrickou, pravidelnou a architektonickou, která v sobě nese řád a klid. K vyjádření obou protikladných poloh mu navíc nestačí jedna technika, potřebuje své pocity zhmotňovat na plátně a ve skle.

Retrospektiva na nevelkém prostoru v kostce postihuje celý vývoj výtvarníka, jehož datum narození (26. 11. 1931) ho řadí ke generaci umělců, kteří si své místo na slunci museli hledat v obtížné situaci 50. let, ale zároveň měli to štěstí, že prožili v plné síle léta 60. Instalace v přízemí prezentuje především malbu. Plátno v té době Kopecký nahrazuje materiálem mého dětství, totiž linoleem s potiskem, které tehdy ve své prošlapané podobě „zdobilo“ nejednu domácnost. Několik základních vzorů, které jsou použity jako podklad, mohou místy připomenout i pointilistické techniky impresionistů, ale tady slouží pouze jako pozadí, které teprve dotváří autorská malba. Oba plány spolu přitom pozoruhodně komunikují.  Mezi většinou abstraktními nebo geometrickými obrazy zaujímá zvláštní místo jediná figurální malba výstavy – Touha.

Pod schodištěm se promítá jedna z Kopeckého oblíbených performancí, při kterých ve spolupráci s dalšími skláři tvoří intuitivní dílo ze žhavého skla. Stěny tohoto zákoutí zdobí fotografie architektonických realizací, např. mozaiky Želivka. Její originální návrh ve skutečné velikosti je k vidění v přízemí. Esteticky koncipovaný technický výkres vodovodních rozvodů, možná by se vyjímal i jako graffiti někde na betonové ohradě. Přijde mi naprosto nadčasový. V patře jsou pak vystaveny práce geometrické. Čiší z nich purismus a přesnost, těžko uvěřit, že jsou to práce jednoho autora.