Manon Lescaut z Arrasu v Národním

Foto Patrik Borecký ND

Jana Pidrmanová a Vladislav Beneš, foto Patrik Borecký ze serveru ND

Ne, nedám si pokoj. Na fotkách z představení Manon Lescaut Daniela Špinara mě zaujalo výtvarné pojetí inscenace. Natolik, že jsem se nenechala ani příliš přemlouvat a rozhodla, že tenhle zážitek si nemohu nechat ujít. Autorka scény Lucia Škandíková se ostatně právě stala držitelkou ceny divadelní kritiky za scénu k inscenaci opery Z mrtvého domu tamtéž. Ale i kostýmy Marka Cpina dobře dotvářejí charaktery jednotlivých postav.

S Národním divadlem jsme na tom byli tak trochu podobně. :-). Na jeho prknech měla tahle Nezvalova hra premiéru a já ji spatřila jako inscenaci vůbec poprvé. Snad jsem kdysi kousky četla na střední škole, obsah si ale pamatuji spíš z libreta k Pucciniho opeře.  

Už první obraz diváka dokonale pohltí. Nejen vizuálně. Intenzivní vůně kadidla se šíří prostorem podobně jako dým z pálených bylin, dramatická varhanní hudba (Jiří Hájek), světelné efekty, symboly lásky … to jsou ty hlavní první dojmy, které navodí atmosféru, ve které se láska církevní konfrontuje s láskou světskou. Mladý rytíř des Grieux se úpřímně těší na složení kněžského slibu, své víře je plně oddán a tyto vlastnosti jen podporuje jeho duchovní otec abbé Tiberge. Svůj postoj si však rytíř Des Grieux uchrání jen do okamžiku, kdy opustí brány koleje. Sterilní prostředí, ve kterém se mladý rytíř připravuje na církevní dráhu, ho nedokáže naučit  orientovat se ve světě obyčejných lidí. Velice snadno a s neuvěřitelnou rychlostí podlehne vlastním citům a svou minulost snadno hodí za hlavu. V okamžiku, kdy se setkává s krásnou Manon, dívkou plnou radosti ze života a touhy užít si své krásy a mládí, je i její původní cíl, totiž vstoupit do kláštera, rázem ten tam a Manon se do rytíře bláznivě zamiluje. Ovšem její láska není zdaleka tak přímá a jednoznačná. Manon sice miluje svého Des Grieux, zároveň se však pragmaticky nezříká ani obdivu jiných mužů a vzájemný románek obou zamilovaných tak postupně spěje ke konci, který rozhodně není happy endem. 

Než však dojde k naplnění příběhu, je radost sledovat milostné poblouznění dvou hlavních postav, intrikánství pana Duvala i osobní zájmy abbého Tiberge. Inscenace tak nakonec harmonicky plyne k závěrečnému rozřešení a divák se může těšit z Nezvalova poetického jazyka a přesvědčivě zamilovaných protagonistů. Úchvatná naivně protřelá Manon v podání Jany Pidrmanové, krásný a oddaný Vladimír Polívka jako Des Grieux, eticky zásadový, ale ve skutečnosti intrikánský Radúz Mácha jako abbé Tiberge, a padouch Duval v podání Vladislava Beneše představují herecky vyrovnané představení, ve kterém se rafinovaný verš skrývá v zaujatém přednesu.

Nedokážu asi úplně ocenit, nakolik jsou pro vyváženost představení nutné erotické hrátky v první scéně s poloobnaženými protagonisty pod reprodukcí Courbetova obrazu Původ světa, ale začínám se pomalu orientovat ve Špinarově rukopisu. Barová scéna v závěru představení je z tohoto pohledu mnohem logičtější. Inscenaci určitě prospělo krácení i škrtání postav, celkový dojem z představení je tak mnohem intenzivnější. Tím, že se hraje bez pauzy, nenaruší divácké zaujetí žádná konzumace chlebíčků nebo lihových nápojů v divadelním bufetu. Divák si tak celou atmosféru i pocity odnáší po představení rovnou domů a v MHD může přemýšlet o tom, jestli je lepší svodům světa odolávat nebo jim podlehnout.

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů. 🙂 Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Myši Natálie Mooshabrové

Myši NM - divadelní plakátMyši i lidé, řád a moc, strach, tajemno, chudoba, smrt … „Optimistické“ atributy románu Ladislava Fukse přetavené do divadelní podoby.  Pro Divadlo Husa na provázku neexistují překážky a přepracovat nelehký literární útvar v dramatické dílo je jen další výzvou. Po loňském marném pokusu se s kusem seznámit (hrálo se pro nemoc jiné představení), tedy letos znovu v Arše. Tentokrát žádné změny, tedy vzhůru do divadla!

Autor dramatizace uveden není, jen jméno dramaturga Miroslava Oščatky. Divadelní příběh sleduje základní dějové body. Některé jen převypráví, jiné rozehrává. V představení jen pár rolí hraje jeden herec. Vlastní prostor dostane samozřejmě Natalie Mooshabrová v hereckém podání Ivany Hložkové, ostatní musejí mimo myší  zvládat několik dalších postav.

Literární předloha má svou atmosféru, napětí a používá některé postupy, které divadelní zpracování ne úplně používá a se celková divadelní atmosféra od té knižní liší. Nejspíš si jako čtenářka představuji některé epizody odlišně. Postrádala jsem zejména napětí, základní atribut Fuksových románů, zůstala trocha tajemna a ponura, obava z toho co nastane se ale nedostavila. Ve Fuksově verzi je NM žena na sklonku života, divadlo nabízí výrazně mladší představitelku, která by od života mohla ještě leccos očekávat. Osamělá vdova, která se živí údržbou hrobů a charitativní prací pro Péči o matku a dítě, žije zklamaná svým nevydařeným životem, nepovedenou výchovou vlastních, charakterově nijak brilantních dětí. Její jednotvárný život nabízí pravidelně se opakující se situace: Ve svém bytě čelí častým policejním raziím, které kontrolují, jak bydlí, „nájezdům“ vlastních dětí, které ji jen využívají a ponižují, kterým však  vždycky poskytne zázemí. Řeší také stále hubení myší (opravdu jen myší?) a věnuje se napravování nezbedných dětí. Snaží se jim vysvětlit, že bez řádného studia skončí jako dělníci, nádeníci, že z nich nic nebude a zkouší je příležitostně ze školních vědomostí. Ty se ovšem omezují jen na rutinně nastudovaný životopis místního vládce Albína Rappelschlundema. Jak se to tedy má s tou tajemnou zemí, kde se příběh odehrává a kdo je ta kněžna, kterou diktátor zbavil moci? Žije nebo je mrtvá? Kde se skrývá?

Jan Antonín Pitínský je pro mě osobnost, která  poskytuje záruku, že právě jeho režijní vedení dokáže posílit základní atributy  a zdůraznit prvky, pro Fukse typické, totiž vystupňovat tajemno a napětí. V jeho režijním vedení však právě tyhle atributy trochu postrádám. Vidíme usouženou NM, která rozmlouvá s matkami nezbedných chlapců, dohaduje se s policisty, vlastními dětmi, … Opakují se stejné nebo podobné situace, které v literárním schématu tak dobře fungují ke stupňování dramatičnosti,  v divadelní adaptaci ale tahle „fuksovina“ nějak uniká. Hlavní postava má zvláštní slovník (kriminál je například krimi a nikdo netuší jak se to má s Máry Capri), její svěřenci zpravidla špatně končí, ale vlastně nejsem nijak zvědavá kým vlastně NM. Obavy a nejistotu tak probouzí například nácvik sborové píseň Dies Irae, modlitba za zemřelého, o němž zatím nic bližšího nevíme, zjevně totalitní prostředí, kterté svazuje životy obyvatel města, všichni jsou tak nějak zbídačelí, odevzdaní a zároveň poslušní. Expresivitu podtrhuje hudební podkres, často na můj vkus příliš intenzivní, v široké škále výběru od Händela po disko (hudba Richard Dvořák), někdy jakoby šel proti tomu, co se děje na jevišti.

Prakticky neměnná scéna ze zeleného mramoru ve mně probouzí spíš vzpomínku na Mies van der Roheho pavilon v Barceloně než dojem z chudého příbytku, kostýmy jsou civilní, jen na opasku připevněné myší ocásky divákovi připomínají, že s kým má tu čest.

Myši se přes stále intenzivnější používání Marocanu, přípravku na hubení krys, stále množí, stejně jako dav, který slouží totalitní vládě, ale který se i dokáže vzepnout k protestu, v prostředí, kde chybí radost, zbývají jen obavy a odevzdanost. Bílý prášek tolik podobný cukru, po kterém všichni touží, ale nemusí být jen sladký. V den D se na scéně nečekaně objevuje další chlapec, o jehož výchovu se má NM postarat a najednou se začnou dít věci … jak to vlastně všechno bylo ? Zjištění je tu, nic už ale nevyřeší, … A tak pán skutečně umírá, když je dům hotov.

NM s koláčky

Terminus z cyklu Kašpar Noir

Barbora Lukešová

Barbora Lukešová

Vždycky mě potěší, když se setkám s něčím překvapivým, něčím, co mě přesvědčí, že ještě existují výjimky, že se na pražské divadelní scéně dají najít představení, která stojí za vidění, která překvapí, obohatí a emocionálně osvěží. Nevzpomínám si už, kdy mě dokázal divadelní kus opravdu dojmout. Rozehrát city tak, že jsem měla slzy na krajíčku a přistihla se jak zápolím, abych je udržela na místě, aby si toho okolo sedící nevšimli. Možná měli stejný problémem jako já a prostě se podali příběhu.

Přitom měla tahle divadelní hra premiéru v Divadle v Celetné už 3. října 2013. Mám tedy víc jak dvouleté zpoždění. Neznala jsem ani jejího autora, irského dramatika a scénáristu Marka O´Row. Překvapil mě obsah, zaujala forma. Tři monodramata vyprávěná současným jazykem, možná plným vulgarismů, ale naprosto funkčních, neexhibujících. Práce překladatelky Ester Žantovské musela být nelehká, ale ona si poradila ohromně. Vždyť co může být těžší, než překládat hru verších.

Každá postava žije svým vlastním životem a textem. Na zcela minimalistické černé scéně bez dekorací je dominantní jen točna, kterou herci občas využijí, jinak se ale každý z nich plně soustředí na svůj text, svou roli. Teprve postupně se začínám orientovat. Zpočátku zvědavě naslouchám. Úplně nechápu, jak spolu jednotlivé monology souvisí. Zdánlivě izolované příběhy, tragické a zároveň vtipně tlumočené … Jsem rozpačitá, bude to recitační večer? Vydržím ty 2 hodiny bez přestávky? Každý ze tří herců, kteří se v průběhu večera na scéně střídá postupně odříkává svůj vlastní text, vlastní pohled. Ale jejich příběhy se  začínají prolínat, odhalovat tragickou samotu a prázdnotu, smutek a touhu, zoufalství i očekávání. Touží po lásce, sounáležitosti, naplnění, nacházejí jen zmar. Svými vlastními rozhodnutími určily chod svých životů a je na nich, jak mu dokáží čelit, jestli jej dokáží změnit, napravit nebo úplně prohrát.

V textu i hereckém projevu gradující příběh dá divákovi zapomenout na venkovní svět. Vynikající Barbara Lukešová, Ladislav Hampl i Alena Doláková v režii Marka Němce. Tragický text vyprávěný s komickým nadhledem. „Kurva drát,“ (slovy básníka) … na to se musíte podívat.

Velvet Havel

_KIV8321Začátek školního roku se v našich krajích překrývá se začátkem divadelní sezóny a já měla to štěstí, že jsem ji oslavila návštěvou představení Velvet Havel v Divadle Na zábradlí. „Adaptaci“ o životě a díle ikonického dramatika a politika zároveň sestavil Miloš Orson Štědroň a v režii Jana Friče ji Na zábradlí uvedl soubor, který na místních prknech působí již druhou sezónu.

S jistou nedůvěrou jsem pročítala pozitivní recenze na premiérová představení z letošního května a současně se připravovala na jakousi parodizující férii koncipovanou bez přestávky jen proto, aby diváci nemohli odejít. Očekávání se nenaplnila. Příběh, který začíná monodramatickým projevem Havlova strýce Miloše, ve kterém je zdůrazněno jakési rodové „zatížení“ ráčkováním, kupodivu nepůsobí trapně. Strýc by o synovci rád natočil film (protože „In Kino Veritas“) a při svém záhrobním setkání si vzájemně svěřují své pohnutky a osudy. Strýc ve výborné herecké kreaci Petra Jeništy zná jakožto zkušený producent potřeby diváka a chce točit filmy s příběhem. Je mu jasné, že náhradník za Oldřicha Nového se nenajde, přesto do toho jde s vírou, že pokud to bude o „ženských“, musí být film úspěšný.

Jenže Václav (přes nápadně vyzývavý účes v nepodbízivém pojetí postavy Miloslavem Königem) je v podstatě plachý a skromný hoch a člověk, aby z něj tyhle informace páčil. Má své ideály i obavy o osud lidstva a zároveň své touhy a díky jakési neznámé citové frustraci také neukojený hlad po lásce a pravdě. Dokonce tak intenzivní, že se se všemi láskami pravdivě vyznává své ženě, která disponuje neuvěřitelným nadhledem. Přesto má divák příležitost poznat Havlův životní osud formou, která je možná zjednodušená, rozhodně však vtipná, zábavná a kultivovaná, nedělá z Havla žádnou modlu, přitom však její význam nikterak nedehonestuje, divákovi nabízí jen profil normálního člověka.

V příběhu vystupuje první Havlova žena Olga (zdařilé obsazení postavy Marií Spurnou, která se jí i fyzicky podobá) a za všechny milenky postava múzy v podání Anežky Kubátové. Role pro ni v textu hry nenabízí prostor pro víc než vyjádření touhy být s milovaným Václavem, překonat ale Olžin realisticko-cynický přístup ke světu prostě nedokáže a snaha vypovědět o těchto láskách něco víc by ani do textu nezapadalo. Trochu neujasněná je role „Univerzála“ v podání Natálie Drabiščákové. Nejde ani tak o princip postavy, protože s ohledem na provozní podmínky divadla samozřejmě nelze obsazovat všechny druhořadé role. Převlek za „strom“ snad lze vnímat jako symbol jediného stromu v lese, tedy člověka v a z davu, jako anonymního a konkrétního zároveň, Drabiščáková však působila, že se v něm necítí dobře. Tvář herečky, která jediná vyhlíží z okrouhlého otvoru pod seříznutou korunou stromu, musí všechno odehrát v omezujícím kostýmu, její repliky tak občas působí nepřesvědčivě. Někdy komicky, jindy spíš zoufale. Ocenění si zaslouží její snaha po interpretaci barokní árie při milostném vyznání Olze, které není ovšem ničím víc než komickým výstupem.

Kabaretní pojetí souvisí i se schopností souboru zvládnout hudební a pěvecká čísla. Výkony jsou kolísavé, hudební předěly fungují zejména jako akcelerátor dějové linky a postupně vedou diváka k vrcholu, kterým je závěrečný obraz s Billem Clintonem, jehož číslo na saxofon uzavírá stručný výpis osudů básníkova života do počátků jeho prezidentování.

Překvapivě příjemné, nepřekombinované a nevyumělkované představení prožité s velikánem naší historie bez příkras. Režii slouží ke cti, že historické postavy imituje mírou, takže nepůsobí nijak nevkusně, např. jen lehký náznak Havlova zadrhávání řeči. Celé představení ke shlédnutí zde.

 

 

Leni v Praze

 

l1_13Minulé úterý hostovalo v Národním divadle v Praze Slovenské národní divadlo, pro mě vždy symbol profesionální práce a přístupu. SND přijelo do Prahy s představením, které uvádí v tzv. Modrém salónu, což je jeho komorní scéna, kde uvádí různé experimentální „kousky“. Představení, které Slováci do Prahy přivezli, je z projektu Tvoríme. Ten se zaměřuje na současné hry psané zpravidla na míru konkrétním hercům.  Patří sem i představení o Leni Riefenstahlové.

Divadlo Kolowrat, ve kterém se hrálo, bylo mým soukromým objevem (přes svou náklonost k divadelním prknům všeho druhu jsem právě tato dosud nespatřila) a tak jsem vlastně dostala darem hned dva zážitky najednou. Po schodech Kolowratského paláce (zdatně promořeného pachy z místního restaurantu) jsem vystoupala přímo na půdu, kde se vedlejší scéna ND nachází. Komorní sál dokonale simuloval iluzi televizního studia, ve kterém se hra Leni autorů Valerie Schulczové a Romana Olekšáka odehrává.

Když v roce 1974 napsala Riefenstahlová knihu o africkém kmeni Nuba, přijala pozvání do televizní noční show slavného amerického moderátora Johnyho Carsona. To inspirovalo autory hry k sepsání příběhu o „fiktívnom stretnutiu dvoch skutečných ľudí“. Jak se dalo očekávat, její po letech první vystoupení na veřejnosti se od otázek souvisejících s knihou často dostávalo k dotazům na její kontroverzní minulost. Prostřednictvím tohoto základního schématu se musel divák dobrovolně i nedobrovolně zamyslet nad charakterem tvůrčí osobnosti, která když dostala možnost tvořit, odmítla vidět, komu vlastně slouží. Účelová spolupráce s nacisty, která se Riefenstahlové nabídla, byla v jejích očích jen využitím nabídky, mít volné ruce pro svou práci. Její krátkodobě neomezené možnosti však po válce vyústily v nemožnost jakékoliv práce.

Představení, které by mohlo jednoduše kopírovat natáčení, bylo koncipované na několika zásadních zvratech, které pozitivně gradovaly napětí hry a oživovaly celkem předpokládatelné schéma příběhu. Ten zásadní přišel v okamžiku, kdy do vysílání náhle vstoupila paní Berta, evidentní pamětnice a vrstevnice Leni.  Tady se konflikt vyhrocuje a dochází k zásadní profilaci charakterů postav. A soudit, to je věru nesnadné.

Po čase divadlo, které provokuje k zamyšlení. Zdena Studénková a Mária Královičová hrály skvěle (paní Zdeny mi bylo trochu líto, když všechny pugéty směřovaly do náruče paní Královičové, sama by si nějaký také zasloužila), totéž už se nedá úplně říct o Ľubomíru Paulovičovi, který občas znejistěl, a chyběla mu suverenita moderátorů skutečných pořadů podobného typu. Rozhodně však příběh, který je dobré vidět.

Americká Rusalka

Odchod na představení Rusalky byl velmi dramatický, protože se má druhá polovička ani po čtrnácti dnech nedala ze svého marodění do kupy a naopak se jí přidala pánská smrtelná nemoc na sedm, pekelné kýchání v podobě tak 8 kýchů v řadě za sebou a dávivý kašel k tomu. Ohleduplnost k ostatním divákům proto rozhodla, že budu muset jít sama.

Přímý přenos slavné Dvořákovy opery z Metropolitní opery v NY se stal v Čechách opravdovou událostí. Vyprodáno bylo nejen v Pardubicích a jiných městech, Praha přidala další sály v Cinestaru a na nám. Republiky tamtéž se dokonce promítalo na  velké plátno jako když se hraje finálový hokejový zápas. Marodovu vstupenku jsem obratem udala zpět v pokladně kina.

Představení tentokrát moderovala Susan Graham a její roztomilá výslovnost postav jako Jééžibáábáá mě naladila očekáváním, jak si s  češtinou poradí mezinárodní ansámbl. V obsazení figurovaly hned dvě pěvkyně s českými kořeny – v postavě Rusalky Renée Fleming, která se již řadu let chystá zapátrat po svých českých předcích, ale diář plný na několik let dopředu jí logicky nedovoluje ponořit se do českých archivů.  Obdivovatelka Gabriely Beňačkové, která si Rusalku na prknech Metropolitní také vyzkoušela, byla Rusalkou půvabnou a tvrdohlavou. Velmi věrohodně se role Ježibaby ujala nositelka téměř českého příjmení Dolora Zajick. Její zjev a zpěv společně vytvořily postavu čarodejnice přímo čítankové. Výslovnost pěvecky dokonalého Prince Piotra Beczaly nebyla přes jeho tvrzení o téměř nulovém rozdílu mezi polštinou a češtinou úplně dokonalá, jeho akcent byl kupodivu dost výrazný. Zato jazykově, pěvecky i herecky působily velmi přirozeně lesní žínky (Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahynani), kuchtík Julie Boulianneové a jak jinak – hajný Vladimíra Chmely ;-). Zjevem a zpěvem ovšem naprosto vyčníval Vodník Johna Relyea, basista podmanivého hlasu, podbarveného ještě kašírovaným „pekáčem buchet“ zelenavé barvy, kterým ho obdařil výtvarník kostýmu.

Opera se odehrávala na romanticko-realistické scéně,  první a třetí dějství u lesní tůňky téměř kopírovalo obrazy Josefa Navrátila. Rusalce se sice při měsíčkové árii zaplétaly vlasy do vrby a zpívání na stromě v poněkud krkolomé pozici muselo být pro zpěvačku minimálně nepohodlné, ale vodní hladina byla nádherně simulovaná pásy síťoviny pošité korálky, které odrážely měsíční svit na hladině a vodník se dovedně proplétal mezi sítěmi až vypadal jako když plave. Scénu s Ježibabou pak výtvarník obohatil o dětský komparz převlečený za zvířátka, která musela nadchnout nejen děti.

Druhé dějství se odehrávalo v kulisách loveckého zámečku a hojností vegetace si nezadalo s představením v zahradě litomyšlského zámku. Trošku mě rušilo zdůrazňované a vyrážené „kch“ jinak pěvecky výborné a herecky náležitě živočišné Emily Magee v roli cizí kněžny, vadila mně však ruská čelenka jejího kostýmu.  Ruský prvek následně vynikl v plném rozsahu během polonézy, při které dvořané muži tančili v kostýmu ruských bojarů a ženy s šátečky v ruském ženském kroji dobře známého z ilustrací Krásy nesmírné. Rozdíl mezi českým a ruským prostředím je pro americkou produkci asi pod rozlišovací schopnost, na druhou stranu neočekávám, že by to mohlo někomu mimo Čechů vadit. Třetí dějství zahájené „vychloubačnými“ zpěvy lesních žínek (mám, zlaté vlásky mám …) zdůrazňuje kontrast zatracení Rusalky. Ani její milující otec její osud nedokáže změnit. Bažinami se vznášející Rusalka proměněná v bludičku nemá jinou možnost než prince, který se zmítal mezi spalující vášní k cizí kněžně a něžným, leč poněkud chladným citem k Rusalce, stáhnout do bažin.

Americká Rusalka je podmanivá, zpěváci se představení podávají s evidentním nadšením, pěvecky se mu nedá nic vytknout. Kromě Čechů se nad výslovností zpěváků nejspíš nikdo nepozastaví, stejně jako se já nepozastavuji nad operními kusy zpívanými v originále nerodilými mluvčími. Sympatický kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin odmítl konvence (podobně jak to činí diváci v Met obecně) a celý kus oddirigoval bez motýlka a fraku, jeho hudební nastudování podtrhlo romantické momenty a výsledkem byl úžasný zážitek, který stojí za další shlédnutí při některé z repríz, které se Rusalkolační diváci dočkají.