Chanel N° 5 – příběh vůně

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Má záliba v četbě příběhů o skutečných osobnostech je nejspíš laskavému čtenáři těchto stránek známa. Tentokrát mě pestrostí životních osudů zaujala Gabrielle Chanel (v literárním zpracování Lisy Chaneyové), složitá a přitažlivá osobnost, které náleží řada prvenství v oblasti ženského odívání, a která se stala propagátorkou nového životního stylu ženy 20. století.

K ikonickým vynálezům této novátorky patří nejen malé černé šaty, dlouhé perlové náhrdelníky z bižuterie, střevíce s páskem vzadu a špičkami v odlišné barvě, kostýmy z buklé a prošívané kabelky s pozlaceným řetízkem, je to také slavný parfém N° 5.

O jeho vzniku traduje nejedna historka, faktem ale je, že podnětem k jeho vytvoření bylo seznámení Gabrielle s potomkem francouzských alchymistů, kteří působili na carském dvoře a po ruské revoluci se vrátili do vlasti, Ernstem Beaux. Seznámení inicioval její tehdejší milenec, velkokníže Dmitrij Pavlovič.

Beauxův otec, byl jedním z ředitelů voňavkářské firmy Alphonse Rallet & Company, která dodávala na carský dvůr. Pod otcovým vedením pracoval mladý Beaux na výzkumu nových ingrediencí a experimentoval se syntetickými aldehydy. Když jej revoluce přiměla opustit Rusko, dorazil na konci roku 1919 do Grass a tady poznal Chanelovou.

Coco měla velmi citlivý nos a nemytou smetánku, která k zakrytí nedostatečné hygieny používala jednoduché květinové vůně, odsuzovala. Rozhodla se proto obohatit portfolio svého salonu o nový výrobek – vlastní vůni. Pustila se do něčeho, čemu se do té doby věnovaly pouze parfuméři. V protikladu k jednoduchým střihům svých šatů však chtěla vůni kompozičně složitou. Tvrdila, že její šaty jsou umělé, ušité, proto i její vůně musí být umělá, složená z mnoha prvků, rafinovaná, ukrytá v elegantně jednoduché lahvičce.

Experimentovala tehdy s recepturou získanou z archivu císařovny Evženie, manželky Napoleona III, která se jmenovala Tajemství Medicejských. To měla být spíš jakási tresť, která  zázračně odstraňovala příznaky stárnutí. A ve stejné době Beaux pracoval na Bouquet de Catherin, parfému, který měl připomínat Kateřinu Velikou. Nazval jej Rallet n° 1 a představil jej Coco v několika řadách vzorků od 1 do 5 a od 20 do 40. Několik jich vybrala, mezi nimi i číslo 5. A protože připravovala novou kolekci, která měla být předvedena 5. 5. 1921, protože byla pověrčivá a narodila se v 5. měsíci zvěrokruhu (Lev), a možná i proto, že pro staré alchymisty to bylo číslo symbolizující kosmos, rozhodla, že jej jednoduše pojmenuje N° 5.

Díky svému složení (jasmín, ylang ylang, růže, …) byl parfém hodně drahý, což Coco obratně změnila v marketingovou výhodu. Chtěla drahých složek co nejvíc, chtěla nejdražší parfém na světě. Ve svém katalogu pak zdůrazňovala, že jde o nabídku, kterou mohou ocenit jen zasvěcené ženy, čímž probudila ve svých zákaznicích touhu mezi tyto zasvěcené náležet. Zrodil se exkluzivní parfém pro exkluzivní klientelu.

Autor jednoduchých lahviček a krabiček znám není. Jedni uvádějí, že ji vymyslela sama CC, protože se kulaté tenkostěnné flakóny při distribuci často rozbíjely. Nechala se tedy inspirovat silnostěnnými toaletními nádobkami svého milence a podporovatele Arthura Capela, podle kterých lahvičku vyrobila firma Brosse. Nejvíce se však skutečnosti blíží verze, že lahvičku navrhl Jean Helleu, syn módního návrháře.  Pozoruhodné je, že se lahvička nikdy nijak zásadně nezměnila, přestože zhruba každých 20 let projde nepatrnou úpravou, která má odpovídat současnosti.

Parfém Chanelová poprvé použila na jedné večeři v restauraci v Cannes. Rozprašovačem ukrytým v kabelce tajně navoněla každého, kdo prošel kolem. Ženy se zastavovaly a čichaly do vzduchu. Pak Beaux připravil vzorky cca 100 lahviček. Coco nechala vůni rozstřikovat ve zkušebně a významné zákaznice vzorek dostaly darem. Následně začala parfém prodávat ve svých buticích v Deauville, Biarritzu a Paříži. Tak se počátkem dvacátých let dostal parfém na svět. Typické logo s černým C v černém kroužku tvořící pečeť na hrdle, na zátce další C propletená zády k sobě, nesou lahvičky od roku 1924.

Chanel N° 5 milovala Marilyn Monroe, která se s oblibou oblékala jen do jeho několika kapek, propagovala jej Catherine Denevue, Carol Bouquet a Nikol Kidman. Koncem devadesátých let natočil Luc Besson reklamní spot Červená karkulka, který parfému nastartoval pro 21. století.

Yves Saint Laurent 1971

Těžko dnes zjišťovat, kde se vlastně YSL nechal inspirovat k vytvoření kolekce nazvané příznačně Libération, tedy Osvobození a nebo také Quarante. Jednou z inspirátorek mohla být možná Paloma Picasso, která se prý ráda probírala oděvy na bleších trzích, aby pak nosila válečné modely veřejně. Vintage téma v Paříži 70. let nebylo zdaleka tak oblíbené a už vůbec ne, pokud se sáhlo do téměř tabuizované doby, totiž období, kdy Francii okupovali nacisté.

Plakát k výstavě YSL

Když YSL představil 29. ledna 1971 v rue Spontini kolekci inspirovanou obdobím okupace, se sukněmi ke kolenům, širokými rameny, zvýrazněným pasem, turbany a specifickým líčením, opanovala sice velmi rychle ulici, ale zároveň vyvolala vlnu kritiky. Část veřejnosti nijak neskrývala svou averzi vyvolanou vzpomínkami na dobu, kterou její autor pamatoval z chlapeckých let. Kolekci považovala za příšernou, ošklivou, válečná léta a okupace pro ni byla obdobím bez elegance. YSL se prý zpronevěřil tradici haute couture. A vzpomínat na dobu restrikcí je neomluvitelné. Spíš než vizuálně však byli lidé šokováni morálně.

S Palomou Picasso 1971

S Palomou Picasso 1971

Yves Saint Laurentovi se podařilo přimět mladé lidi přemýšlet o něčem, co neprožili. Právě tahle kolekce prolomila pomyslnou stěnu mezi haute couture a prêt-à-porter. Důležité bylo, že módu z doby, kterou nepoznali, mají chuť nosit.

Collection YSL

Právě tuhle skandální kolekci přibližuje výstava, která je k vidění v Nadaci Pierre Bergé v Paříži. Za relativně přátelské vstupné 7 € se může návštěvník vrátit do doby, kdy jsem toužila po kalhotovém kostýmu ve stylu Marlene Ditrichové, nosila blejzry s našívanými kapsami podle střihů vykopírovaných ze střihových příloh časopisu Dievča a řešila komplex, že v botách na platformě převyšuji všechny své spolužáky.

Collection 1971_zdroj Le Monde

Komu se nepoštěstí prohlédnout si výstavu, která je otevřena do 19. 7. 2015, osobně, může se potěšit alespoň katalogem za 30 €. K doplnění informací o životě návrháře stojí za shlédnutí i film Yves Saint Laurent s půvabně křehkým Pierrem Nineyem v hlavní roli.

 

Vně a uvnitř – materiály pod mikroskopem

20150109_133828Že má materiál výrazný vliv na lidský pokrok je patrné ve všech oborech lidské činnosti. Odívání nemůže být žádnou výjimkou. Jeho specifika kladou důraz na kreativitu zpracování, materiál ale také musí dokázat žít s lidským tělem. Jedna věc je jeho povrchový efekt, druhá jeho vnitřní struktura. A právě na tato specifika se zaměřila výstava Vně a uvnitř kurátorky Konstantiny Hlaváčkové v UPM. V hodině dvanácté jsem tak ještě měla příležitost ocenit nejen invenci kurátorky, ale také autora výtvarného řešení výstavy Pavla Mrkuse, který promítáním detailních struktur tkanin přes vystavené modely změnil klasické pojetí vystavování oděvů. Pravidelný rastr, který tak přijímají i tkaniny vystavených šatů možná trochu vnímání materiálů mátl, na druhou stranu odnímal těm, které se dnes v původní podobě přežily, jejich syntetický povrch. Výstava se profiluje jako průřez obdobím od padesátých let do současnosti, tj. dobou kdy do odívání syntetické materiály, vlákna a kovy začaly masivně vstupovat.

Na výstavu jsem se vypravila se svou generační vrstevnicí, protože jedině s ní jsem si mohla náležitě vychutnat vše vystavené.  Už před vchodem do výstavního sálu nás oslovily oděvy umístěné na štendru  roztříděné podle materiálů. Nevím, jestli to bylo dovolené či ne, ale nedokázaly jsme se ovládnout, abychom se nepotěšily jedním každým kusem, nesundávaly ramínka a nedotýkaly se šatů, které byly tak intenzivně spojené s nejlepšími roky našeho života. Má o 10 let starší přítelkyně jásala nad šusťákem a hned vyprávěla o tom svém, oranžovém,  já zase neodolala šatům z krimplenu, které mi připomněly dobu, kdy jsem ve svých bleděmodrých krimplenkách „účinkovala“ jako družička na svatbě. A co teprve všechny ty svetříky z trevíry, trička z banlonu, dederoné košile, letní šaty ze slotery nebo zadary, zaručeně nemačkavé tesilové kostýmy, silonové společenské šaty, variace z akrylu, plyše a koženky, oděvy syntetické a neprodyšné, ale ve své době tolik trendy… Osobně jsem si k nim začala korigovat vztah až když se ukázalo, že některé látky způsobují alergickou reakci. Sem se datuje můj pokorný návrat k materiálům přírodním.

Některé vystavené modely vracejí vzpomínky na 70. léta tak intenzivně, až je mi úzko. Šusťáková bunda, například, úpletová trička hladce obrace… Přitom většina těchto materiálů zásadně nesplývala, šaty byly často toporné a sukně trčely, lepily se na punčocháče a lezly nahoru, zato byly odolné, nemačkavé, snadno se praly a … zatěžovaly životní prostředí, což se tehdy až tak neřešilo.

Ve zvýšeném mezipatře výstavy zaujaly nadčasové modely Moniky Drápalové, které spojují syntetické vlákno s nadčasovým střihem. Jsem ráda za ten průnik do dětství a mládí, i když 70. letům nikdy neodpustím, že zrovna tehdy byly v módě ty hrozné pytlovité šaty, pod které se nosil nesehnatelný nylonový rolák. Vítám tedy, že si syntetika našla cestu z povrchu těla lidského do jeho nitra, kdy jeho mnohem účinnější využití oceňuje současná medicína. Nostalgické vzpomínky na mé nejlepší roky spojené s holčičím paráděním, už mi ale nikdo nevezme.

Výstava navíc byla poslední příležitostí navštívit budovu muzea před rekonstrukcí, která potrvá nejméně do roku 2017. Obnovené Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze by však mělo nabídnout výrazně větší prostor pro stálou expozici i výstavy, protože depozitáře by se měly přestěhovat do centrálního archivu, navíc by měla být zpřístupněna i zahrada objektu, takže už dnes se na znovuotevření těším.

This slideshow requires JavaScript.

Tamara de Lempicka

Autoportrét v zeleném bugatti

Autoportrét v zeleném bugatti

Ke stylu art deco mě nepřímo přivedl Hercule Poirot. Nebo vlastně spíš britský seriál stejného jména, který se odehrává v době, kdy vrcholil. Jeho propracovaná prostředí neopomenou žádný dobový detail. Nevím jestli některý z interiérů seriálu zdobil i portrét od této malířky polského původu, určitě by jej však nepokazil.

Tamara de Lempicka se narodila smíšenému rusko-polskému páru jako Maria Górska v roce 1898. Prameny se nemohou shodnout, zda v Moskvě nebo ve Varšavě. Dětství prožívala v kultivovaném prostředí mezi Petrohradem, Varšavou a Lausanne a už v roce 1916, tedy za studií na petrohradské výtvarné akademii, se provdala za hraběte Tadeusze de Lempicki. Po bolševické revoluci museli manželé Rusko opustit, a tak pokračovala ve studiu v Paříži.

Dvě přítelkyně, 1928

Dvě přítelkyně, 1928

Její neokubistický, lehce futuristický styl a klientela, na kterou se zaměřila, dnes poskytují nejen představu o jejím díle, ale i obrázek životního stylu a odívání portrétovaných osobností. Pro její portréty je typická výrazná tvář s dominantníma očima podtrženýma šedavými odstíny a výrazné smyslné rty. Oči portrétovaných jsou upřené mimo diváka, nechtějí prozradit nic ze svého nitra. Možná jsou soustředěné na své sny, možná žádné nemají. Často živější až výraznější barvy oděvu modelu vystupují z temnějšího geometricky načrtnutého pozadí. Některé portréty mohou snad působit poněkud vyumělkovaně, přesto přitahují pozornost a nutí zahloubat se do jednotlivých detailů.

Portrét paní Bushové, 1929

Portrét paní Bushové, 1929

Na aristokratickou klientelu ji nasměroval Gabriele D´Anunzio, kterého poznala během své první výstavy v Miláně roku 1925. Právě díky jeho kontaktům pronikla do aristokratických kruhů, pro které bylo nejspíš příjemné nechat se portrétovat ženou z vlastních vrstev. Po návratu do Paříže se stala pevnou součástí místního mondénního a uměleckého života. Malovala portréty osobností své doby (André Gide), bohatých průmyslníků a jejich manželek.

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Do USA se po prvé podívala koncem dvacátých let, aby tu portrétovala snoubenku Rufuse Bushe, natrvalo sem emigrovala na sklonku třicátých let, tentokrát s druhým manželem, baronem Kuffnerem.

Po válce, snad i v důsledku toho, jak se vyvíjel její malířský styl a módní směřování doby, postupně upadala v zapomnění, teprve nově se probouzející zájem o art deco v 70. letech způsobil její znovuobjevení. Zemřela roku 1980 v Cuernavace v Mexiku. Ve svém klipu, který natočila pro Vogue, připomněla její styl například Madonna.

Dodnes patří k nejslavnějším polským malířkám. Její styl, typický pro dvacátá léta, dnes poskytuje nejen představu o jejím díle, ale také životním stylu a odívání osobností, které portrétovala. Její zatím poslední velká výstava proběhla v roce 2013 v Paříži.

Módně à la Frampton

Realistická malba se mi v poslední době líbí stále víc (některá :-)). Realismus britského portrétisty Mereditha Framptona (1894 – 1984) z 20. let a 30. let minulého století má atmosféru gotických obrazů, dobové téma a působí naprosto nadčasově. Nostalgicky připomíná dobu mezi válkami a zároveň je důkazem, že jednoduchost jako módní trend přetrvá věky.  

V  Tate Modern visí olej na plátně, který Frampton namaloval v roce 1928 a zobrazuje Marguerite Kelsey, profesionální modelku ceněnou ve 20. a 30. letech 20. století pro svůj půvab a schopnost dlouhého pózování. Šaty i boty pro tento portrét Frampton osobně vybral a zakoupil. Moderní jednoduchý střih šatů s lodičkovým výstřihem bez korzetu působí natolik nadčasově, že by se mohl nosit i dnes. Světlé šaty s krátkým rukávem, bez jakýchkoliv ozdob, jednoduché červené střevíce a krátký účes. Přesně v chlapeckém stylu prosazovaném Coco Chanel.

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928)

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928), Tate Modern

 

Ve stejné místnosti visí ještě jeden Framptonův obraz, tentokrát z roku 1935. Portrétovanou ženou je tentokrát třiadvacetiletá Margaret Austin-Jones. Šaty v pastelové růžové a tělové barvě odpovídají módním trendům společenských šatů třicátých let. Splývavou siluetu šatů zdobí jen jednoduchá krátká pláštěnka. Účes už není tak přísně chlapecký, naaranžované vlny i pohled modelky jsou ženštější. Šaty pro tento obraz tentokrát ušila umělcova matka podle střihu z časopisu Vogue. Rozmístění dekorací, kterými je oproti předchozímu obrazu tento téměř přeplněn, působí až surrealisticky.

Portrét mladé ženy

Portrét mladé ženy (Meredith Frampton 1935), Tate Modern

 

 

 

Rukavice jako znamení doby

Francouzské rokokové rukavice ze sbírek Trianonu

Francouzské rokokové rukavice ze sbírek Trianonu

Jako kdybych v poslední době prodělávala jakýsi přerod. Najednou bych chtěla začít s nějakou rukodělnou činností. Jenže když se vrátím z kanceláře, nedostává se mi najednou vůbec elánu něco začít, natož pak dokončit. Nakonec se ukazuje, a ne že bych za to na sebe byla pyšná, že je pro mě jednodušší si o věcech něco přečíst, prohlédnout si obrázky a na reálné kousky se zajít podívat do muzea.

Tak se stalo, že jsem se ocitla v Muzeu hlavního města Prahy, které poněkud zavádějícím způsobem informuje o výstavě rukavic. Nejde totiž tak docela o výstavu. Na schodišťové podestě před Langweilovým modelem se v prosklené vitríně skví cca tucet vzorů rukavic z dílen pražského rukavičkářského cechu. Práce pěkná, dámy před sto lety musely mít ručku přímo dětskou, přesto se cítím malinko ošizená. Začínám tedy pátrat po historii rukavic jinak.

Proč vlastně rukavice? Když poprvé pravěký lovec navlékl v době ledové kožešinové palčáky, těžko se dalo předvídat, že tento čistě funkční doplněk získá postupem času velmi proměnlivé uplatnění. K čistě užitným funkcím se pozvolna přidalo jejich nošení jako symbolu společenského postavení a samozřejmě jako módního doplňku. Již staří Římané …. (a před nimi Egypťané J) nosili rukavice. Jak také jinak.

Ženy však, zdá se, začaly nosit rukavice jako módní doplněk až ve 13. století – byly tehdy plátěné a zakrývaly celé předloktí. Opravdový rozmach zaznamenaly za vlády Alžběty anglické, tehdy se začaly bohatě zdobit drahými kameny a výšivkou. Teprve po druhé světové válce začaly svou výrazně dekorativní funkci postupně ztrácet a začaly opět sloužit zejména jako funkční a hezký, nikoliv však přezdobený doplněk.

20.stoleti

Rukavice z počátku 20. století

Rukavic existují spousty druhů a šijí a zpracovávají se z nejrůznějších materiálů. Když odmyslím od pracovních rukavic, které se s ohledem na svou funkci mohou vyrábět i z azbestu a gumy, vybaví se mi bílé bavlněné rukavičky, které byly povinnou výbavou tanečních hodin ještě v 70. letech minulého století. Měly výhody hned dvě. Jednak se dívky nemusely dotýkat dlaní úpěnlivě se potících jinochů, jednak chránily slavnostní oblečení v místě dotyku před agresivním potem. I v letní tramvaji občas natrefím na úzkostlivého cestujícího v rukavičkách, který se nechce dotýkat holou dlaní ulepených madel. Rukavičkářský boom už nezažívá jemná práce luxusních výrobků z drahých materiálů, ale třeba rukavice pro nejrůznější sportovní odvětví. A tak máme lichou rukavici golfovou, bezprsté rukavice cyklistické, masivní rukavice boxerské, rukavice lyžařské, pro fitness sporty, pro brankáře, … zkrátka rukavice se šijí a šít budou, i když jejich funkce a tvar se mění.

Rukavicemi 21. století se nejspíš stanou rukavice dotykové. Zatímco letošní vánoce jsem uvítala pletené rukavice bez prstů, abych je při ovládání displeje telefonu nemusela věčně svlékat a navlékat, nezastavitelný pokrok už chrlí rukavice dotykové se zabudovanými stříbrnými vlákny a antiskluzovým povrchem.

V Čechách se udržovala rukavičkářská tradice ještě celé minulé století. Velký rozkvět a slávu si zasloužily západočeské Abertamy, ve středních Čechách měla výroba rukavic velkou tradici na Dobříši. Rukavičkářství určitě nevyhyne, ale krásných dekorativních rukaviček z jemné kůže a hedvábí, dokonale ručně zpracovaných, vyšívaných a štepovaných se bude nejspíš vyrábět stále méně. Strojová výroba a levné výrobky z Asie možná přispějí k zániku počestného řemesla rukavičkářského, takže ručně vyrobené kousky se stanou nikoliv dokonalým řemeslným výrobkem, ale opravdovým uměleckým dílem.

 

Replika barokních rukavic ze sbírek Muzea hl. m. Prahy

Replika barokních rukavic ze sbírek Muzea hl. m. Prahy

Účesy 60. let – drdol

Studio_Vintage

Při pátrání po původu vzniku českého slova drdol jsem bohužel neobjevila žádnou souvislost s francouzským výrazem „chignon“ (který ostatně převzala i angličtina). Indicie naopak směřují k německému výrazu „gügerël“, kterým se ve středověku označovaly vysoké dámské klobouky. V českém prostředí se výraz překládal jako drdol (též kokrhel) a význam evidentně přesmýkl od klobouku k účesu.

Ať je to jak je to, drdol jednoduše znamená vyčesaný účes, který odhaluje šíji, což působí nesmírně elegantně a sexy. Od antiky prošel vývojem, který nejspíš vrcholil v období rokoka, kdy drdoly několikrát převyšovaly výšku hlavy. V 60. letech minulého století vstoupil do dámské módy spolu se specifickou úpravou, totiž tupírováním (crêpage), které dokázalo vytvořit nebývalý objem účesu.

A právě tomuto specifickému období se věnoval první workshop, který uspořádal nově otevřený vintage obchůdek Studio Vintage. Jeho majitelka svým zákaznicím nabízí nejen zajímavé oděvy a doplňky, chtěla by jim poskytovat také praktické rady, jak si poradit s dotvořením dokonalého stylu. „Workshopy“ by tak měly pomáhat doplnit vintážního oděv odpovídajícím účesem a líčením.

První „dílnu“ vedla Františka Skoumalová, přední česká stylistka a vizážistka s bohatými zkušenostmi, které sbírala nejen v každodenní práci pro různé televizní kanály, ale také pro světové ikony módního businessu – Blanku Matragi a Osmany Laffitu. A jestli se vám líbí, jak jsou upravené moderátorky zpráv na ČT1 nebo hvězdy tanečního pořadu StarDance, pak i za tím stojí paní Františka.

Cílem worshopu bylo naučit frekventantky učesat tupírovaný drdol, který naše maminky zvládaly běžně před odchodem do zaměstnání. Jeho objem se budoval nejen zmiňovaným tupírováním, ale vypomáhalo se různými vložkami, ať už to byly specifické vlásenkářské výrobky, svinuté ponožky nebo třeba tvrdá houska.

V průběhu podvečera předvedla paní Františka 3 základní typy účesu. Drdol z dlouhých vlasů, drdol s příčeskem na krátkém účesu a drdol na temeni hlavy se splývajícími prameny. Při práci se vzpomínalo na 60. léta, maminky a babičky a s politováním se konstatovalo, že dnešní kadeřnice si už s podobným výtvorem neporadí. Pamatujete, jak to slušelo Věře Čáslavské na kladině právě s drdolem?  

Kdo si chce tenhle účes vyzkoušet doma, nesmí postrádat základní pomůcky: tupírovací hřeben, hojnost vlásenek, lak na vlasy a šikovné ruce. A že vám tupírování vlasy zničí? Budete-li postupovat od kořene vlasů vzhůru a rozčesávat naopak od konečků, nemusíte mít o vlasy obavy. Pokud se vám tyhle účesy líbí a netroufáte si, můžete se příští úterý přihlásit na druhý workshop se stejnou tématikou.

Co tomu říkáte?