Přírodní koupaliště

Vedra vládnou Čechám a mohou směle soupeřit s těmi, kterým čelí obyvatelé  jižních krajů. 40 stupňů ve stínu je určitě i na takový Katar nebo Ašchabad slušné teplíčko, jen si nedokážu představit, jak se v tomhle vedru dá přežít normální pracovní den a k tomu třeba přímo na slunci. Vlastně mě těší přebývat v úřadě s klimatizací, domácí prostředí a zejména to u plotny, tuhle pohodu zdaleka neskýtá.

Víkend se dá ovšem prožít úplně jinank. Ten uplynulý jsem plnými doušky užívala lesního chladu a přírodních koupališť. Podobná koupadla začínají být vzácná, s narůstajícím množstvím akvaparků zvolna mizí z centra pozornosti, pár jich ale k navštívení stále zbývá. Touhu zachytit je, ve mně probudil tenhle článek. Nemám sice tolik nafoceno, přesto ta dvě, která zapózovala, mě nadchla. A nepatří mezi ta slavná, jako je koupaliště v Divoké Šárce a nebo ve Mšeně, které je přesně podle střihu Rozmarného léta.

Tohle je v Kamenici na Lipou. Pravda, voda byla trochu zarostlá, ale atmosféra zmizelých časů tu byla víc než patrná. Bloky jsou možná ještě z první republiky, stavba u koupaliště ale prozrazuje léta 60. a výtvarný prvek z barevných skel spolu s jediným návštěvníkem jen podtrhuje smutek nad něčím, co je nenávratně pryč.

V Jindřichově Hradci u Vajgaru už bylo vyloženě „narváno“. Přesto klid a pocit, že mám i tady svou „kachnu ve vaně“ a ne jednu a můžu s nimi plavat přes celý rybník s výhledem na staré město, je hodně povznášející. Z našeho břehu jsme mohli sledovat dění na moderním koupališti s bazénem na opačném břehu a opravdu jsem jim ten tobogán nezáviděla. Voda je tam sice průhledná, ale je opravdu čistší než ta s rybama?

Pro dokreslení atmosféry jeden venkovský rybníček, možná požární nádrž. Přesto ta zcela rovná zelená plocha vlasenického koupaliště určeného nejspíš pouze vodnímu ptactvu, probouzí touhu jít si na ten zelený parket zatančit. Třeba mě to udrží.

Reklamy

Od Pleskota do Galerie Závodný

Návštěvu Mikulova jsme zařadili na sobotu. Úporná horka dlouhé pochody nečinila nikterak příjemnými, takže zvítězila doprava vozmo a když už jsme v tom voze seděli, vzali jsme to s malou zajížďkou do vinařství Sonberk u obce Popice, přímo za mikulovským kopcem. Jednoduchá a působivá dřevěná stavba Josefa Pleskota zasazená do viničního svahu, interiér vyzdobený obrazy Petra Kvíčaly a místní víno čekalo v esteticko-chuťové harmonii nejen na nás, ale i na řadu dalších návštěvníků, kteří čekali až se v 10 hodin brány tohoto moderního vinařství otevřou. Obavu mám jen z toho, zda zakoupené úlovky přežijí cestu domů v tropických vedrech. Tramínové želé jsem totiž dovezla ve stavu zcela tekutém.

Mikulov je malebné městečko, které patří k těm, ze kterých naštěstí nezmizel život a v jehož ulicích proudí místní občané pomícháni s národem turistickým a kde historické stavby stylově doplňuje moderní architektura. Zářným příkladem je soukromá Galerie Závodný, kterou na sklonku minulého roku otevřela rodina téhož jména a tu stihla představit několik výrazných představitelů českého moderního umění. Stavba  architekta Štěpána Děngeho získala Grand Prix 2012, interiér podle návrhu Jitky Vrbkové (recepčního pult galerie a barový pult kavárny), která je podepsaná i pod webovými stránkami galerie, stavbu stylově doplňují, potěší fakt, že i realizace probíhala za spolupráce s místními firmami. Stavba na první pohled upoutá zejména jednotným obkladem fasády, který plynule pokračuje na střechu, takže klasické prvky jako svody a okapy jsou ukryty kdesi pod slupkou z leštěného vápence.   

Majitelka galerie neskrývá radost z příchozích zvědavců a obklopena drobotinou nás předává do rukou své maminky, která naší malé, zcela náhodně vytvořené skupince, učiní krátký výklad nejen o stavbě a jejím vzniku, ale provede nás i právě probíhající výstavou Huga Demartiniho. Pro galerii byl určitě potěšující zájem vdovy po nedávno zesnulém umělci, která projevila přání vystavit práce z jeho pozůstalosti právě na tomto místě a nutno podotknout, že galerie je pro jeho objekty jako stvořená. Zapřádám s ní hovor a dozvídám se podrobnosti o vápenci z ostrova Brač, ale zejména o programových záměrech, sleduji procházející návštěvníky, (na schodech se míjím s Jiřím Davidem), prohlížím si jednotlivé Demartiniho konstrukce a plastiky a mám radost z tak pěkného díla i nadšení majitelů. Moc bych jim přála, aby byl jejich projekt úspěšný.  

Minulé výstavy tvorby např. Milana Dobeše, Eduarda Ovčáčka, Miloše Urbáska nebo Dalibora Chatrného a Radoslava Kratiny naznačují zaměření na umělce, kterých si považuji a nejinak je tomu s náměty budoucími.

Lednicko-valtické putování aneb mezi Moravou a Rakouskem

Hraniční zámeček za 11 let, kdy jsme tam byli naposled, nezestárl ani se nijak zásadně neproměnil, ostatně skvostný výhled na rybník, u kterého se cachtají housata divoká a volavky hledají svůj příděl žabiček (tedy předpokládám, že se živí žábami podobně jako čápi) ani zestárnout nemůže. V podvečer tu byla k vidění například srna s mládětem vyskočivší z rákosí zprava, aby zapózovala a zmizela v rákosí vlevo, s přibývajícím soumrakem jsme svědky přeletu sovy nad vodami. Kdyby to někdo namaloval nebo vyfotil, řeknu kýč, ale na živé oko je to podívaná k nezaplacení.

Jedinou vadu, kterou jsem v místním biotopu zaznamenala, byl úbytek klidu. Za těch pár let nabyl cyklistický sport neuvěřitelných rozměrů a zatímco jsme tenkrát při vyjížďce potkali jen pár cyklistických pocestných, tentokrát se stezkami valily proudy profesionálně vyzbrojených „kolařů“, kteří té krásné krajině trochu na pohodě ubíraly. Jejich styl jízdy se naprosto neslučoval s mým neb pro mě je to otázka kochání se krajinou, které na kole uvidím víc, zatímco většina těch, které jsme potkávali, vypadala jako polykači kilometrů, kteří mají zastávky u místních atrakcí typu zámek – občerstvovadlo něco jako zářezy na pažbě, napumpují pár „zlaťáků“ do místní ekonomiky a jedou dál.

Na turistických stezkách se musím neustále vyhýbat cyklistům, což není úplně podle mé chuti, kdybych šla po silnici, potkám aut nejspíš mnohem méně. Trošku mě překvapila dáma v letech, jejíž manžel též v letech, spadl z kola a když jsme mu přispěchali na pomoc, nechala se choť slyšet, že s tou cestou už měli dávno něco udělat, když je tu takový provoz. Ano, nejlépe všechny cesty Lednicko-valtického areálu vyasfaltovat, označkovat a chodce vypudit někam jinam … Neboť  kdo tu nemá kolo, jako by nebyl.

K příjemným zážitkům regionu se počítají i ty gastronomické. Přestože byl hotelový restaurant olepený nálepkami Gurmán Association, jejich význam jsem plně nepochopila, protože šopský salát byl dosti zvadlý a omáčka na kupovaných tortellini řídká a nevýrazná. Bodovat mohlo jedině klasicistní prostředí a zdvořilý personál. To návštěva Park restaurantu v Břeclavi se zapíše do chuťových pohárků písmem mnohem výraznějším. Zvenčí celkem nelákavá šedá fasáda se zamřížovanými okny, uvnitř něco mezi industriálem a modernou, ceny ovšem víc než mírné a chuť a prezentace jídel naprosto nečekaná. Nejenže mají na lístku ovocný Staropramen, po kterém jsme v místních hostincích marně prahla a nahrazovala jej všude dostupnou kofolou, disponují i rychlou a nevtíravou obsluhou, stylovým nádobím a caprese, losos s glazovanou karotkou stejně jako vepřové nudličky, od kterých jsem chtěla svůj protějšek po řadě negativních zkušeností zrazovat, byly chuťově výrazné a nevtíravé zároveň. Horké maliny na vanilkové zmrzlině už jen podepsaly celý kulinářský koncert.

František Kyncl – GAMPA

Nově otevřená pardubická galerie GAMPA zahájila svůj program výstavou svého rodáka Františka Kyncla. Počiny jsou to hned dva v jednom. Východočeskou galerii na zámku v Pardubicích a v Domě U Jonáše tamtéž doplňuje od letošního jara galerie otevřená v bývalé sýpce na Příhrádku. Věřím, že přispěje ke obrodě místního vždy kulturně zaměřeného života, o který jsem dostala po obědě v pardubické „Huse“ trochu strach. Rozhovor, který vedli u vedlejšího stolu 2 dobře vyhlížející mladí muži byl veden tak vulgárně, že jsem si nebyla jistá neocitla-li jsem se spíš v žumpě.

Zdařilá historická rekonstrukce přízemních prostor láká návštěvníky zejména svěží „dramaturgií“. U vstupu si nelze nevšimnout vtipně polstrovaných laviček, příjemně překvapí, ba zarazí neobvykle levné vstupné (kam se dnes dostanete za 20,- Kč?) za které dostanete výměnou žeton, který lze na konci výstavy proměnit v kávu z automatu.

V rozlehlém klenutém prostoru nainstaloval kurátor výstavy Pavel Šmíd prostorové objekty Františka Kyncla z cyklu Monostruktury, které dosud na českém území k vidění nebyly. Po krátkém váhání z čeho autor své struktury tvořil se ukazuje, že z bambusových tyček pospojovaných epoxidovým lepidlem, jsou lakované a první zmýlená může vyvolat pocit, že se jedná o kovové prvky.

František Kyncl (*1934 Pradubice – +2011 Düsseldorf) patří ke generaci umělců, kteří  v 60. letech emigrovali do zahraničí.  V Düsseldorfu studoval na Akademii umění, vypracoval se na uznávaného a všestranného umělce, který byl významným představitelem takzvaného düsseldorfského okruhu. Po změně poměrů se pravidelně vracel do Čech a i v místním výtvarném světe uspěl. Není se co divit. Od prvního seznámení se s konstruktivismem počátkem 60. let začal i on prosazovat ve svých objektech technickou dokonalost snoubící se s krásou hmoty a plně odhalující konstrukci zdůrazněnou diagonálními průměty.

Rozsáhlá výstava jeho prací se konala v roce 1992 v düsseldorfském muzeu, posléze ji v redukovanější formě převzal brněnský Dům umění pod taktovkou Jiřího Valocha, další výstava se konala v Pardubicích v roce1993 a 2007, velká expozice se představila před několika lety v Mostě.

„Monostruktury jsou základním stavebním prvkem mých plastik. Začnu v ateliéru, otevřeným oknem mohu pokračovat zahradou, přes plot po rýnských loukách a lužních lesích, skrze Belgii a Francii až třeba na břeh Atlantiku a dál přes něj nekonečně nekonečným prostorem. Nebo naopak přes ulici, podél kolejí napříč Düsseldorfem, do Bavor a pak do Čech, do rodných Pardubic.“ FK

Prachovské skály

Na výlet se nám podařilo vyrazit kupodivu přesně podle plánu. Domov jsme opustili ve standardní hodinu, totiž před polednem, kdy většina výletníků pořádá kdesi cestou oběd. Ale lepší pozdě nežli vůbec, takže vzhůru do skal prachovských.

Z obavy před parkujícím davem jsme jako vstupní místo zvolili obec Horní Lochkov, kousek od hotelu Pod Šikmou věží. Ale zbytečně jsme situaci přecenili, první letošní slunečný a teplý víkend před prvním jarním dnem ještě turistický byznys nenastartoval, takže lidí po prachovkách chodilo poskrovnu a všechny občerstvovací stanice byly spolehlivě zavřené.

Procházka to byla náramná, voňavý les mezi pískovcovými skalami, zurčící potůček místy pokrytý ledovým příkrovem, modré nebe nad hlavou a nerušené trasy …. co víc si přát. Okruh je to vlastně nevelký a podařilo se nám prokřižovat stezky spíše vedlejší neb ty hlavní jsme považovali za notoricky známé. Přes Ervínův hrad k Pelíškovi, kolem „Hobitína“ k památečnímu hradu Pařez, kde jsme před dávnými lety nocovali, odsud trocha bloudění, pak zpět a vzhůru k zavřené turistické chatě. Kilometrů to bylo asi jen 12, ale po zimě zlenivělé končetiny už dál pěšmo nechtěly.

Také žaludek se hlásil o svá práva a tak jsme v pozdním odpoledni zavítali do Jičína na trochu té zasloužené krmě. Ještěže jsme se rozhodli podstoupit menší procházku pěší zónou, abychom řádně ohledali terén, protože díky tomu jsme narazili na nově a opravdu nádherně zrekonstruovaný Grand hotel Praha v Husově ulici, hned vedle Masarykova divadla.

V turistickém odění jsme si  v citlivě obnoveném secesním interiéru připadali poněkud nepatřičně. Přestože v podobném prostředí by se měli vyskytovat pánové v cylindrech usrkávající svůj aperitiv a dámy se slunečníkem ozobávající svou porci Sacherova dortu,  nikdo nás před vstupem nezastavil a byli jsme vpuštěni i v poněkud zablácených botkách a uprášených kalhotách. Kultivované prostředí, v ovzduší žádné stopy po přepáleném tuku a hustém cigaretovém dýmu, interiér vyzdobený fotografiemi z dob minulých i novodobými obrazy (v kavárenské části visí jeden s portrétem Franze Kafky). Prostředí rozdělené do několika gastronomických zón, takže lze posedět v pivnici, kavárně, vinárně a samozřejmě restauraci.

Právě do té míří naše znavené kroky. Pečlivě dekorované prostředí s židlemi čalouněnými žinylkou, stoly prostřenými damaškovými ubrusy v několika vrstvách a barvách, na oknech záclony jako od babičky a závěsy jako na zámku. K tomu si můžeme počíst v tisku z přelomu devatenáctého a dvacátého století (v ilustrovaném týdeníku mě zaujal obrázek z lekce plavání na sucho, které se hodně podobalo józe bez tíže). Ale prohlížení bylo za den dosti, šlo o to naplnit si žaludky lahodnou krmí. Ceny byly, pravda, poněkud „pražské“, ale kulinární zážitek za to stál. Telecí líčka na bramborovém pyré s burgundskou omáčkou, vepřová panenka nadívaná švestkami i panenka na zelených fazolkách s houbičkami …. to vše vynikající chuti. A k tomu musím ještě přičíst svíčkovou s karlovarským knedlíkem, kterou jsme jako odpustek ještě dovezli domů. Všechna čtyři jídla bez chybičky a k tomu příjemná obsluha.

Jurkovičova vila v Brně

Z návštěvy na Kraví hoře míříme do čtvrti Žabovřesky, kde máme zamluvenou prohlídku Jurkovičovy vily. Tentokrát trochu kompromisně (ne všichni musí lidovou tvořivost a její inspirace), ale já byla hodně motivovaná a pro tentokrát jsem zvítězila.

Podobně jako Trmalova vila v pražských Strašnicích i tenhle dům vznikl v roce 1906 v polích, kde nebylo široko daleko nic, tím spíš do terénu zapadla stavba inspirovaná lidovými stavbami. Vila se dostala do majetku města v roce 2006 za cenu cca 20 000 000,- Kč, rekonstrukce vyšla na nějakých 30 000 000,- a se zařízením vstupních prostor se cena vyšplhala  řádově na 50 000 000,- Kč (doufám, že jsem informace průvodkyně příliš nezkreslila). Díky, Norské fondy! Jejich zásluhou totiž mohla záchrana památky proběhnout. Dům byl po celou dobu své historie v soukromých rukách (sám Jurkovič dům užíval téměř 16 let), ale poslední majitelé asi neměli sílu a hlavně finance na udržování domu, který se mezitím stal památkou.

Až na pár výjimek byl dům zrestaurován k původnímu vzhledu. Na fasádě do ulice Jana Nečase nebyla obnovena mozaika zhotovená kdysi podle návrhu Adolfa Kašpara s pohádkovým výjevem Bača a drak, místo ní oslovili restaurátoři Josefa Bolfa, aby vytvořil své pojetí stejného příběhu. V denním světle je mozaika (na mě působí spíš jako vitráž) tak temná, že lze rozlišit pouze černé a červené šmouhy a představit si nějaké konkrétní figury je prakticky nemožné. Co je tu opravdu ztvárněno bylo vidět až na výstavním panelu uvnitř budovy, stejná pohádka je „ilustrována“ v Bolfových barvách černé a růžové. Za tmy je prý výjev podsvícen a teprve tehdy je vlastně pořádně vidět. Za slunečního říjnového odpoledne je tedy třeba užít si jiné prvky, které jsou zcela zřetelné. Třeba kamennou podezdívku, modré a červené dřevěné prvky v zahradě a na fasádě …

Vnitřní uspořádání plně respektuje původní stavbu, zařízeny jsou pouze dvě místnosti. Vstupní hala s alkovnou a schodištěm a jakási „vzorkovna“, kterou Jurkovič používal jako výstavní pavilon své nábytkové tvorby kam zval své zákazníky. Vstupní hala koncipovaná přes dvě podlaží uchovává zajímavé detaily, například původní lustr, který byl nalezen na půdě a uveden do provozu. Jurkovič prý byl v tehdejší „pustině“ energeticky zcela nezávislý a světlo mohlo fungovat na plyn i elektřinu, dům byl vybaven vlastním generátorem. Zajímavým technickým detailem je třeba i řetěz na otevírání vysoko umístěného okna.

V hale si můžeme vyzkoušet i repliky původního nábytku – modřín mořený na modro (masivní židle bez čalounění kupodivu nijak pohodlné), původní bledě modrá výmalba haly obnovena nebyla stejně jako zmizela nástěnná malba Jarních prací od Jožy Úprky, náhled na niž se opět nabízí na výstavním panelu v horním patře.

Další místnosti v přízemí sloužily netypicky jako soukromé pokoje – kuchyň, ložnice dětí (architekt měl tři syny a jeho vnučky prý dosud žijí na Slovensku) a rodičů. Tady už ovšem končí „zámecká“ prohlídka a začíná výstava o Jurkovičových realizacích. V horních patrech pak v původně hostinských pokojích a pracovně architekta pokračuje výstavy, tentokrát fotografie, které srovnávají stav v roce 1096, který si Jurkovič velmi pečlivě zdokumentoval, a stav dnešní (k vidění záběry z rekonstrukce).

Pěkně obnovený dům, zajímavá ukázka životního stylu počátku minulého století. Podle původních plánů vznikla i zahrada a plot s dekorativní vstupní bránou. Zmínit musím i pěknou grafiku propagačních letáčků, barevné obrázky se přímo nabízejí jako vzory pro křížkovou výšivku :-).

Chateau Kotěra v Ratboři

Bauerovou vilou nedělní výlet nekončí. Ochotná paní Marková z Nadace českého kubismu doporučuje další klenot architektury v blízkém okolí. Vilu nebo spíš zámeček bratří Ervína a Otty Mandelíků v Ratboři nedaleko Kolína. Tentokrát jde o projekt Jana Kotěry, mimochodem profesora Josefa Gočára, realizovaný v letech 1910 – 1913. Rodině Mandelíků z Ratboře patřil místní cukrovar, cihelna, vlastnili řadu polností, v Kolíně participovali na výrobě elektřiny a nepochybně i na řadě dalších aktivit.

Vilu si bratři nechali vybudovat jako takový rodinný „dvojdomek“. Společná byla vstupní hala, každé ze dvou osově souměrných křídel obývala jedna rodina. Možná byl celý projekt zadaný Kotěrovi na základě spolupráce na sousedním „starém zámku“.  Tento barokní zámeček na sousední parcele byl původním sídlem rodiny Mandelíků. Otec Bernard jej zakoupil od rodiny Thurn-Taxisů v roce 1890. Rozrůstající se podnikatelské rodině budova asi přestala záhy vyhovovat, takže přistoupili k její rekonstrukci. Jako architekta přestavby si zvolili Jana Kotěru. Mimo dostavby a obnovy asi tehdy  mezi stavebníkem a architektem vzniklo pouto, které vyvrcholilo novou stavbou. Nový zámek je vybudovaný v novo klasicistním duchu s řadou moderních dobových prvků, autorem sochařské výzdoby – génia hmoty a ducha po bocích centrální kopule, je Jan Štursa. Plno hezkých zákoutí nabízí i park, ve kterém na původní skleník navazuje i moderní dostavba hotelu. Altánek byl záhadně přidružen k vedlejší parcele starého zámku. Pokoje jsou vybavené stylovým nábytkem byť samozřejmě ne tím původním, dodělané jsou v nich nové koupelny v novodobém designu.

Bratři Mandelíkovi dům obývali až do začátku . světové války. Následně opustili republiku, dům zabrali nacisté, pak se vrátili a opět odešli, protože dům zabrali komunisté. Ve vile byla zřízena škola a naštěstí nedošlo k žádným zásadním zásahům do konstrukce. Když potomci rodiny vilu počátkem devadesátých let zrestituovali, hledali dlouho kupce, ale nakonec ho našli. V něm i investora, který nechal dům citlivě opravit a zřídil v něm hotel Chateau Kotěra. Navíc nechal na původní terase vybudovat kruhovou stavbu restaurace, která celek nijak neruší.

Při příchodu se poněkud ostýcháme požádat o prohlídku. Slečna recepční se však ničemu nediví, kupodivu nás nevykáže ven, ale osobně se nás ujímá, aby nám ukázala hlavní prostory domu. Procházíme koridory, haly, terasu, nahlédneme i do pokojů, následně nás směruje do restaurace. Zatímco pocestní, kteří tu nebydlí a neobčerstvují se platí vstupné, pocestní, kteří zanechají nějaký ten peníz v restaurantu, případně tu bydlí, mají prohlídku zdarma. My jsme rádi popili Vineu, která se už hned tak někde neservíruje, okusili zákusek a nadmíru spokojeni přemýšlíme, kdy bychom tu mohli výhledově  i něco pojíst. Podle testovacího dezertařit tu budou určitě výborně.