Yves Saint Laurent 1971

Těžko dnes zjišťovat, kde se vlastně YSL nechal inspirovat k vytvoření kolekce nazvané příznačně Libération, tedy Osvobození a nebo také Quarante. Jednou z inspirátorek mohla být možná Paloma Picasso, která se prý ráda probírala oděvy na bleších trzích, aby pak nosila válečné modely veřejně. Vintage téma v Paříži 70. let nebylo zdaleka tak oblíbené a už vůbec ne, pokud se sáhlo do téměř tabuizované doby, totiž období, kdy Francii okupovali nacisté.

Plakát k výstavě YSL

Když YSL představil 29. ledna 1971 v rue Spontini kolekci inspirovanou obdobím okupace, se sukněmi ke kolenům, širokými rameny, zvýrazněným pasem, turbany a specifickým líčením, opanovala sice velmi rychle ulici, ale zároveň vyvolala vlnu kritiky. Část veřejnosti nijak neskrývala svou averzi vyvolanou vzpomínkami na dobu, kterou její autor pamatoval z chlapeckých let. Kolekci považovala za příšernou, ošklivou, válečná léta a okupace pro ni byla obdobím bez elegance. YSL se prý zpronevěřil tradici haute couture. A vzpomínat na dobu restrikcí je neomluvitelné. Spíš než vizuálně však byli lidé šokováni morálně.

S Palomou Picasso 1971

S Palomou Picasso 1971

Yves Saint Laurentovi se podařilo přimět mladé lidi přemýšlet o něčem, co neprožili. Právě tahle kolekce prolomila pomyslnou stěnu mezi haute couture a prêt-à-porter. Důležité bylo, že módu z doby, kterou nepoznali, mají chuť nosit.

Collection YSL

Právě tuhle skandální kolekci přibližuje výstava, která je k vidění v Nadaci Pierre Bergé v Paříži. Za relativně přátelské vstupné 7 € se může návštěvník vrátit do doby, kdy jsem toužila po kalhotovém kostýmu ve stylu Marlene Ditrichové, nosila blejzry s našívanými kapsami podle střihů vykopírovaných ze střihových příloh časopisu Dievča a řešila komplex, že v botách na platformě převyšuji všechny své spolužáky.

Collection 1971_zdroj Le Monde

Komu se nepoštěstí prohlédnout si výstavu, která je otevřena do 19. 7. 2015, osobně, může se potěšit alespoň katalogem za 30 €. K doplnění informací o životě návrháře stojí za shlédnutí i film Yves Saint Laurent s půvabně křehkým Pierrem Nineyem v hlavní roli.

 

Reklamy

Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně „polidštit“ . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Ptačí ráj to napohled

z webu www.fotolovuzdra.czKdyž jsme se před sedmi lety přestěhovali z dolní části jedné nejmenované pražské ulice proslulé rušným provozem a extrémně špatným ovzduším, jen o kousek dál a přesto do zázračné čtvrti oplývající zelení, stromovím a zpěvným ptactvem, netušila jsem, jak překvapivý může kontakt s přírodou být.

Nadšená skutečností, že po místních trávnících se hrdě promenují straky, na okolních stromech hlídkují sojky,  za mým oknem vysedávají sýkorky a jednoho dne se dokonce  na  zábradlí posadil raroh, usoudila jsem, že není zdravějšího prostředí nad naši čtvrť, která se hemží zvířenou, za kterou by se nemusel stydět nejeden háj za městem. Byla jsem na ten soukromý ráj pyšná a neskromně jsem se jím dokonce chlubila.

Drobné pochybnosti se dostavily záhy po přestěhování. Pravda, podivné kvákání, které jak jsem záhy zjistila, vydávaly právě ony obdivované straky, byly s lomozem vyprazdňovaných popelnic ve 4 hodiny ráno 3x týdně jen slabým odvárkem, uvědomila jsem si ale, že radost z přírody může mít i své stinné stránky. A bylo mi celkem jedno, že ze strak mají vítr i všudypřítomní holubi. Z jejich náletů na krmítko se slunečnicovými semínky, která jsem poctivě sypala v mrazivém počasí drobnému ptactvu, jsem byla poněkud rozladěná. Za jejich definitivní zmizení však nemohly straky, ale sousedovic kocour, který k nám po římse občas zavítal na návštěvu.  S holuby ovšem přestaly krmítko navštěvovat i sýkorky. Proč se ukázalo záhy. Na zemi jsem našla pozůstatky rozcupovných peříček. Kocour se u nás jako na návštěvě rozhodně nechoval.

Přesto dodnes pravidelně otírám zábradlí, které v letní sezóně znečišťuje „náš“ kos. S příchodem jarních měsíců vyzpěvuje do kraje a vábí nějakou ptačí krasavici, se kterou by mohl zplodit novou generaci kosího bratstva. Letos v zimě, jsem přispěchala s objevem, že ve čtvrti se vyskytuje výr! Sedí na bidýlku namontovaném na fasádě sousedního domu. Po použití brýlí se bohužel ukázalo, že tento nehybný tvor je plastový. Prý dokonalý odpuzovač datlů.

Nevím. Po letošní mírné zimě se totiž mnohem dřív začal ozývat drnčivý zvuk, typický pro hledače červíků. Náš datel začal pracovat už v půli března. Má krásnou červenou čepičku a přestože pod římsou, pod kterou v zateplené fasádě připravuje hnízdo pro svou paní, vidět není, slyšet je  dokonale po celém okolí. Když zatleskám, abych ho vyplašila, ukáže se v celé své kráse. Černý kabátek, červená čepička a masivní zoban. Umělohmotný dravec tedy asi nebude tak docela funkční.

Zato je stoprocentně jisté, že budík letošní jaro rozhodně nebude patřit k povinné výbavě běžné domácnosti naší čtvrti. Včera časně ráno sice sídlištěm zarezonoval výstřel ze vzduchovky, po kterém se rozhostilo hrozivé ticho, což mě rozčílilo. Doufám, že dotyčný si plně uvědomuje, že spáchal trestný čin.  Když jsem se ale vracela z práce, vítalo mě nové drnčení. Ulevilo se mi. Krvelačný soused netrefil. A nebo teritorium zabral jiný týpek? Viděla jsem v okolí i žlunu i strakapouda.  Přes všechna drobná příkoří, dávám rozhodně přednost jejich přítomnosti.

Vzpomínka na 21. srpen 68

Je tma. Ráno nebo noc? Na chodbě je hluk. Není to ale lomoz typický pro karetní hráče a notorické flamendry, kteří se ovíněni konečně odebírají na lůžka. Baterka míří na hodinky, ještě není ráno. Jsem sama. „…střílí…“, slyším něčí slova. „Asi v lomu“, pomyslím si a upadám opět do spánku.

Probouzím se. Ránem znějí zprávy z rozhlasu. Maminka sedí u stolu, pije „turka“ a kouří BT. „Napadli nás Rusáci,“ oznamuje. „Je válka?“, ptám se. Bojím se.  „Ještě se neví. Když vyhlásí Svoboda neutralitu, musejí odejít.“ S uchem u rádia, napjatě posloucháme, jak se situace vyvíjí. Bude válka nebo ne? Dostaneme se domů?

Prázdniny ve Vráži skončily. Nejen ony. Úhořům v řece je to fuk. V pramici uprostřed zlatonosné Otavy si povídáme co dál. Emigrace nebo návrat? Nemůžeme tu nechat babičku s bratrem. Trabant nás odváží z Jižních Čech do Prahy. Cesta trasou s přepsanými směrovkami trvá jednou tak dlouho. Napětí stoupá úměrně s blížícím se domovem. Je to tu jako dřív a trochu ne, bratr zmizel někde ve městě…. Bojím se. V samoobsluze prázdné regály. Hltáme zprávy z provizorních novin. Jak je možné, že někomu tu nevadí?

Svobodu jsme si jen mysleli. Někdo si pořád myslí, že může být.  Řadě lidí je to jedno.