Flash nebo Flesh? To je Flaesh v Rudolfinu

Kiki Smith - Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Kiki Smith – Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Nestydím se za to, že mám ráda vše hezké a příjemné, zábavné a kreativní, zkrátka pozitivní. Každodennost nabízí spoustu nepěkného a i když může ošklivost krátkodobě zaujmout, nepovažuji za nutné, vytvořit z ní princip. Ošklivost může umělce přitahovat stejně jako laika. Umělec dokáže jejím prostřednictvím podtrhnout význam, zdůraznit vyznění, upozornit na závažné téma. Může si z ní vytvořit i umělecký program. Stačí příběh, důvod, smysl, krédo …. Za její nástroj si může zvolit například lidské tělo. Zbavit jej všeho duchovního a soustředit se na jeho živočišnost, pudovost, na onu fyzickou schránku odsouzenou ke zmaru. Zbavit jej soukromí a intimity, odhalit v nahotě a syrovosti. Zastřít erotičnost, zaměřit se na biologickou animálnost.

Současná výstava pěti renomovaných světových umělkyň v Rudolfinu Praze ukazuje, že krása je pomíjivá a rozklad trvalý, krásno je subjektivní pojem a návštěva galerie nemusí nutně přinášet libé pocity. Umění už nemusí znamenat krásu ve staromilském pojetí, intuitivně zdůrazňuje osobní zkušenost přetavenou do syrové zkratky.

Každé z umělkyň je věnován jeden sál a v každém sále běží krátký film, kterým každá z nich přibližuje svou tvorbu.

Holanďanka s jihoafrickými kořeny Marlene Dumas představuje akvarely ženských aktů, které přitahují expresivitou nahoty. Pro Britku turecko-kyperského původu Tracey Emin neexistují tabu, své „zaneprázdněné“ ženy vyšívá na plátno a tká do barevně jemných tónů tapiserií, v její tvorbě překvapivě málo syrové. Provokativní tón předchozích sálů však tvrdě přebíjí belgická sochařka Berlinde De Bruyckere. Její lidská těla z vosku barevně evokují rozklad natolik zdařile, že je těžké v tomto sále pobýt déle. Tvorba Kiki Smith rázem působí jako balzám na duši. Kontrast jejích obrazů na nepálském papíře s předchozími sály je výrazný. Skrývá jemná technika stejně drsnou pravdu? Sál Louise Bourgeoise vrací návštěvníka galerie zpátky na zem. Dokument, ve kterém Louise vypráví o své tvorbě, přibližuje její vnímání světa i sebe. Kdo  hledá díla podobající se jejím Rukám, nenajde. Vystavené akvarely jsou drsně animální a vystavené objekty se ocitají v pozadí.

V galerijním shopu je připravena k nahlédnutí řada publikací o všech prezentovaných autorkách. Je to dobře, vystavené objekty by mohly být zavádějící, protože představují jen jedno spektrum jejich práce. Výstava je pohledem na významné mezinárodně uznávané umělkyně, 20. a 21. století. Jejich místní současnice se s nimi mohou směle měřit, jen toho marketingu se jim nedostává.

MARLENE DUMAS Námořníkův sen, kvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Marlene Dumas, Námořníkův sen, akvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Trudný život diskofila

une-heure-de-tranquilliteDomnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.

Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.

Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.

Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.

Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom,  s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …

Vendula Chalánková vystavuje v Praze

Uprostřed chodbičky hypermoderních a sterilních open space kanceláří leží na boku rozvalený velký pes. Vypadá jako mrtvý, ale očima pečlivě sleduje pohyby procházejících úředníků …  jestlipak by tohle zvíře v přecivilizovaném prostoru zaujalo výtvarnici Vendulu Chalánkovou?

20150414_184341

Vendula Chalánková je osobnost, které není cizí žádný obor lidské tvořivosti. Ať maluje, vyšívá, šije, vytváří sofa z vietnamských tašek vycpaných senem, vyrábí šperky a hračky pod značkou Zvrhlý vkus (k mání na fler.cz) nebo kreslí komiksy či vytváří dětské knížky, zásadně pracuje s nadsázkou, ironií, černým humorem …. a vyšším významem. Její odpovědí na filozofickou otázku Ericha Fromma „Mít nebo být?“ je totiž jednoznačně: „Být!“ Existence naplněná radostí a tvořivostí je pro ní základní prioritou.

Průřez většinou výše uvedených aktivit zachycuje její první souborná pražská výstava, kterou pro Galerii Dvorak Sec Contemporary připravil Radek Wohlmuth, a která potrvá do 12. 5. 2015 (jak pěkně se v tom datu střídají jedničky, dvojky a pětky :-)).

20150414_183755

Na úvodní fotoseriál ze zabijačky z autorčina dětství navazuje série pláten zpodobňujících klasické artefakty českého jídelníčku, jako například špekáček s hořčicí. Téma jídla se objevuje v řadě jejích komiksových stripů, nechybí ani na vyšívaných esemeskách. V zadním prostoru galerie je vystaveno „zařízení“ do bytu. Mimo sedací soupravy z tašek, si tu lze prohlédnout v reálném měřítku na plátně pečlivě překreslené spotřebiče, které na stěně věrně simulují  iluzi skutečného zařízení. Stručné, ale dokonale vypointované cynické komiksové příběhy nejspíš mapují i vlastní prožitky. Přenesením na papír však získávají rozměr zcela opačný a přinášejí uvolnění.

20150414_182326

Za posledních 10 korun jsme koupili toastový chleba … Cestou domů se nám vysypal na zem. Posbírala jsem ho. DOMA Máme road toasty.

Nesmělý, jakoby zakřiknutý projev autorky na vernisáži podkreslený hrou na akordeon, její krátký úvod o významu Adély Banášové pro její mediální start a recitace básně Leden, působí pro nezasvěcené jako zjevení. Když si ale po výstavě pouštím na youtube její prezentaci z TEDxPrague, dochází mi, že je to zjevení naprosto výjimečného komického talentu, který z výtvarného prostoru přesahuje dál do mluveného výrazu. Vendulko, držím Vám palce!

Yves Saint Laurent 1971

Těžko dnes zjišťovat, kde se vlastně YSL nechal inspirovat k vytvoření kolekce nazvané příznačně Libération, tedy Osvobození a nebo také Quarante. Jednou z inspirátorek mohla být možná Paloma Picasso, která se prý ráda probírala oděvy na bleších trzích, aby pak nosila válečné modely veřejně. Vintage téma v Paříži 70. let nebylo zdaleka tak oblíbené a už vůbec ne, pokud se sáhlo do téměř tabuizované doby, totiž období, kdy Francii okupovali nacisté.

Plakát k výstavě YSL

Když YSL představil 29. ledna 1971 v rue Spontini kolekci inspirovanou obdobím okupace, se sukněmi ke kolenům, širokými rameny, zvýrazněným pasem, turbany a specifickým líčením, opanovala sice velmi rychle ulici, ale zároveň vyvolala vlnu kritiky. Část veřejnosti nijak neskrývala svou averzi vyvolanou vzpomínkami na dobu, kterou její autor pamatoval z chlapeckých let. Kolekci považovala za příšernou, ošklivou, válečná léta a okupace pro ni byla obdobím bez elegance. YSL se prý zpronevěřil tradici haute couture. A vzpomínat na dobu restrikcí je neomluvitelné. Spíš než vizuálně však byli lidé šokováni morálně.

S Palomou Picasso 1971

S Palomou Picasso 1971

Yves Saint Laurentovi se podařilo přimět mladé lidi přemýšlet o něčem, co neprožili. Právě tahle kolekce prolomila pomyslnou stěnu mezi haute couture a prêt-à-porter. Důležité bylo, že módu z doby, kterou nepoznali, mají chuť nosit.

Collection YSL

Právě tuhle skandální kolekci přibližuje výstava, která je k vidění v Nadaci Pierre Bergé v Paříži. Za relativně přátelské vstupné 7 € se může návštěvník vrátit do doby, kdy jsem toužila po kalhotovém kostýmu ve stylu Marlene Ditrichové, nosila blejzry s našívanými kapsami podle střihů vykopírovaných ze střihových příloh časopisu Dievča a řešila komplex, že v botách na platformě převyšuji všechny své spolužáky.

Collection 1971_zdroj Le Monde

Komu se nepoštěstí prohlédnout si výstavu, která je otevřena do 19. 7. 2015, osobně, může se potěšit alespoň katalogem za 30 €. K doplnění informací o životě návrháře stojí za shlédnutí i film Yves Saint Laurent s půvabně křehkým Pierrem Nineyem v hlavní roli.

 

Momentky z Malagy – Muzeum Carmen Thyssen

Někde na půl cesty mezi náměstím Plaza Constitución a arabskými lázněmi Hammam v Malaze se nachází Museum Carmen Thyssen-Bornemisza. Jakási pobočka slavné madridské sbírky této rodiny zaměřená ovšem výhradně na španělské mistry. Muzeum sídlí v paláci Villalón z 16. století a jeho rekonstrukce společně s dostavbou zpřístupnila veřejnosti nádhernou budovu, ve které jsou umístěny osobní sbírky paní Carmen soustředěné na andaluskou malbu zejména XIX. století. Žánrové obrázky ze života obyvatel Andalusie jsou zároveň svědectvím vývoje španělského malířství. Příjemná osoba v pokladně vás nejprve podrobí podrobnému výslechu, zda jste nezaměstnaní, studující, důchodci, handicapovaní … a když vám ten výslech, na který odpovídáte, že nic z toho se vás netýká, začne být nepříjemný, vysvětlí vám, že kdybyste spadali do některé z těchto kategorií, zasloužili byste si vstup zdarma. Pak litujete, že jste se do některé z kategorií nezařadili, na druhou stranu, ve jménu podpory umění by vám stud nedovolil na bohulibé aktivity nepřiplatit, zejména pokud se jedná o částku, kterou bez mrknutí oka dáte za oběd v restauraci.

Dehodencq Alfred - Cikánský tanec, 1851

Dehodencq Alfred – Cikánský tanec, 1851

Jednotlivým sběratelským okruhům je vždy věnováno celé podlaží, takže v přízemí potěší oko diváka romantické krajinky a lidové zvyky, o patro výš plátna starých mistrů, třetí patro skrývá obrazy umělců z přelomu 19. století. Poslední podlaží nabízí návštěvníkům dočasné výstavy. Měla jsem štěstí, právě končila přehlídka dvou španělských umělců katalánské moderny: Santiaga Rusiñola (1861-1931) a Ramóna Casase (1866-1932) – Burgueses y bohemios – snad volně přeložitelné jako Měšťané a bohémové. Tito dva barcelonští přátelé postimpresionistické malby, vystavovali společně již během svého života, nebylo tudíž důvodu se od tohoto zvyku odchylovat.

Ramon Casas - Julia, kolem roku 1915

Ramon Casas – Julia, kolem roku 1915 (umělcova budoucí manželka v šatech inspirovaných koridou)

Casas, nadšený příznivec cyklistiky a automobilismu, se profiloval zejména jako karikaturista a malíř společenské, intelektuální, ekonomické a politické smetánky, jeho plakáty předznamenávají nadcházející období modernismu. Rusiñol se mimo malby věnoval také psaní v katalánštině. Miloval malbu v plenéru. Postupně opouští impresionistické vlivy, aby je nahradil symbolistními prvky. Nad portrétní malbou, se kterou začínal, postupně převažují obrazy krajiny a zahrad.

Santiago Rusiñol - Casas velocipedista, 1889

Santiago Rusiñol – Casas velocipedista, 1889 (Casas byl jedním z prvních cyklistů v Barceloně)

 

Oskar Kokoschka, vzpomínky na Prahu

20150219_193039

Expresionistické obrazy Oskara Kokoschky pro mě byly vždycky tak trochu oříškem. Nějak jsem je nedokázala pozitivně vnímat. Expresionistická naléhavost barev na mě byla příliš agresivní, drsná a syrová, pohled na ně mě dráždil. Možná to byl přesně efekt, který chtěl Kokoschka vyvolat.

Když jsem se před časem setkala s jeho osobností v pamětech Almy Mahlerové, začal mě zajímat víc. Ne jako malíř, ale jako angažovaný člověk s názorem, za kterým si stojí.

Prvním krokem k tomuto poznání se mi stala kniha jeho osobních vzpomínek nazvaná Můj život. Přestože vyprávění zachovává určitou chronologii, nejde o jednoduchý popis sledu životních událostí. Ve svých vzpomínkách se zabývá především vývojem své tvorby a svých přístupů k ní, vnímáním práce svých uměleckých současníků. Zejména tu však prezentuje svůj světonázor, pohled na současný svět a politiku, sociologické fenomény i své pedagogické představy.

Expresionismus jako umělecký směr vnímá jako možnost ztvárnit zážitek, který chce prostřednictvím obrazu sdělit. Barva má obrazové ploše nabídnout hloubku a dynamický obsah. Odtud se odvíjí skutečnost, že některé obrazy měl načrtnuté za pár minut, nad jinými trávil týdny. Potřeboval zahlédnout ten správný výraz, správný okamžik, ve kterém se zrcadlí vnitřní svět jeho modelu.

Už jako student Uměleckoprůmyslové školy si vynutil vlastní ateliér, ve kterém pracoval podle svých představ. Odmítl totiž ze svého vzdáleného místa ve školním ateliéru malovat model ve skutečné velikosti, když jeho úhel pohledu byl zkreslený. Tehdy mu jeho profesor nabídl vlastní ateliér, ve kterém mu pózovaly děti. Protože však děti nevydržely sedět v klidu, začal Kokoschka malovat pohyb a stal se patrně prvním, kdo začal podobnou výuku prosazovat.

Svůj umělecký názor prezentoval mnohem později ve své škole vidění, kterou v roce 1953 otevřel v Salzburgu. Zde chtěl své žáky vychovávat v umění vidění. V programu studentům nesliboval, že je naučí kreslit či malovat, ale že je naučí otevřít oči a dokázat vnímat svět kolem sebe. Z českých umělců ji navštěvoval třeba Adolf Born, Cyril Bouda a nedávno zesnulý teoretik František Dvořák. Jeho všestrannost se projevila i v literárních sklonech – divadelní hra Vrazi, naděje žen mohla být dobrým předobrazem moderního divadla 60. a 70. let 20. století. Vídeňskému publiku způsobila při svém prvním uvedení nemalý šok.

Oskar Kokoschka by svou nepřizpůsobivou povahou musel narážet i v dnešních časech, bez podobných charakterů by ale nejspíš nebylo skutečného umění. Nikdy nechtěl být prefabrikovaným tvorem, podílet se na módních trendech. V počátcích své kariéry prožíval krušné chvíle i bídu. Zažil velké emoce ve vztahu s Almou Mahlerovou, který jej hluboce ovlivnil, prošel velkým zklamáním, když Alma bez jeho vědomí podstoupila potrat jeho dítěte a následně ho během první světové války donutila, aby se přihlásil do armády, kde prodělal těžké zranění.

Celoživotní ctitel díla Jana Amose Komenského, jehož Orbis Pictus jej od dětství provázel, prvním povoláním vlastně  učitel kreslení, přítel Adolfa Loose a Karla Krause, kteří měli výrazný podíl na jeho uměleckém růstu. Otec původem z Čech, kde jeho rodina patřila k významným pasířům, manželka Olda Palkovská z pražské právnické rodiny, která mu mimochodem pomohla k českému pasu, se kterým mohl před druhou válkou odejít do Londýna … Praha jako zdroj inspirace, přátelství s Masarykem, kterého portrétoval a se kterým se shodoval v názorech na pedagogiku, to jsou všechno významné stopy, které tohoto umělce vracejí na české území. Snad právě těmto faktům vděčíme za výstavu, která v současné době probíhá ve Veletržním paláci v Praze.

Velkoryse pojatá prezentace děl Oskara Kokoschky vytvořených v době jeho pražského pobytu ve druhé polovině 30. let v Praze je konfrontována s ukázkami tvorby jeho současníků ze stejné doby, to vše v moderním architektonickém pojetí, které vzniklo ve spolupráci Národní Galerie a Kunsthalle v Regensburgu, kde výstava probíhala na podzim minulého roku. Pražské publikum mohlo vidět její premiéru během Grand Openingu Národní galerie 19. února 2015. Řada fotografií, dokumentární filmy i ukázky dobového tisku napomáhají snazšímu uchopení umělcovy tvorby i jeho osobnosti. Doplňující informace jsou k nalezení v katalogu, který sice neobsahuje všechny obrazy výstavy, ale k podrobnějšímu prostudování nabízí většinu.

Těžko uvěřit, že za své umělecké ikony považoval belgického sochaře Georga Minneho, Durerovu Melancholii, Michelangelův Den, obrazy Rembranta a Tizianovu Pietu. Díky poznání osobnosti Oskara Kokoschky prostřednictvím jeho vzpomínek, se mi otevřela cesta k lepšímu přijetí jeho obrazů. Tak se stalo, že jsem se na pražskou výstavu mohla podívat novýma očima.

Portrét TGM

Portrét TGM

 

Archa Barista café concept store

1Záhy po vytvoření samostatného Československého státu byla v ulici Na Poříčí v Praze vybudována v letech 1921 – 1923 Legiobanka podle architektonického návrhu Josefa Gočára. Po zániku Legiobanky se budova činila ve službách jiné obdobné instituce, totiž Československé obchodní banky, ale ty doby jsou pryč. ČSOB se přestěhovala do prestižního projektu jiného Josefa (Pleskota) v Praze Radlicích a zanechala v centru města budovu, ve které zůstala pro bankovní služby zachována dvorana a podzemí. Většina prostor však hledá nové využití.

Čestné místo s fasádou do ulice vpravo od hlavního vchodu, dostalo novou náplň a původní recepce banky se proměnila ve stylovou kavárnu. Podle vzoru KubistaFuturista jí její majitel nemohl nazvat jinak, než Barista a z respektu k místu Archa Barista. Samotný podnik se charakterizuje jako café, gallery a concept store. Nabízí nejen spočinutí u šálku kávy nebo čaje, návštěvník má možnost pokochat se v původním, jen částečně upraveném interiéru, pravidelně obměňovaným vystaveným obrazem a v uzamčených vitrínách rozmístěných po obvodu prostoru, designovými výrobky českých autorů, které si lze i zakoupit.

Stylové pohovky doplňují černé mramorové stolky a až na pár výjimek většinou černé koženkové židle. Podává se tu indická káva, která se vyznačuje poněkud odlišnou chutí, než na kterou je zvyklý vyznavač  té latinsko-americké nebo africké a čaj  luxusní americké značky Tea Forté, která poskytuje mimořádný chuťový i estetický zážitek. Krabička ve tvaru jehlanu, která se tu servíruje, skrývá hedvábný sáček s čajem téhož tvaru, jehož zakončení s jakousi stopkou a lístečkem dovoluje v originálním čajovém setu právě tenhle detail dostatečně zviditelnit.

Mimo teplých a studených alko i nealko nápojů lze ochutnat i jednoduché denní menu v podobě polévky a salátu, vitrína u baru láká k výběru sladkých i slaných pokroutek. Dorty jsou pohledné, chuťově by však ještě stály za doladění. Ochutnaný miniaturní věneček byl bohužel suchý, hustému krému se nepodařilo propojit se s těstem a cukrová poleva na něm držela jen do prvního kousnutí. Ani očím lahodící cheescake nesplnil očekávání, jeho hlavní ingredienci jakoby autor zapomněl dochutit.

Originálnímu nekuřáckému prostředí lze vytknout jen jediné. V mrazivém lednovém nedělním odpoledni mu chybělo jen trochu vřelejší atmosféry. Jinak příjemná obsluha, možnost počíst si v denním tisku a výjimečný prostor pro snění.

barista