Anna Netrebko s Jolantou v Praze

Anna Netrebko v Praze

Minulý pátek nastal dlouho očekávaný okamžik, kdy konečně došel naplnění můj dárek k narozeninám. Do Prahy přijela – oficiálně poprvé, neoficiálně po druhé – Anna Netrebko a  obava, že ta úžasná vstupenka propadne, protože na ni zapomenu nebo ji nenajdu, se nesplnila.

Vystoupení talentované  temperamentní, prostě úchvatné sopranistky obdařené navíc hereckým talentem, který by jí mohl závidět leckterý činoherec, mě nemohlo než naplnit nadšením. Své umění měla předvést nikoliv v rámci sólového pěveckého recitálu, ale jako jedna z protagonistek koncertního provedení Čajkovského opery Jolanta. Agentura Nachtigall Artists prodávala vstupenky logicky na Netrebko, v programu však účinkovala řada dalších skvělých zpěváků, osobně se přimlouvám třeba za basistu Vitalije Kowaljowa jako krále Reného, Jolantina otce.

Na koncert jsem se vypravila sama, z čehož jsem vždycky trochu nervózní, ale zvládla jsem to. Když jsem přicházela k Obecnímu domu, počet zde parkujících černých limuzín mě měl upozornit, že nepůjde o událost úplně běžnou. V sále se předpoklad potvrdil. Spatřit tu bylo možné nejen představitele „strany“ a vlády, primátora a jeho suitu, ale nepochybně i zástupce ruské „smetánky“. Tím méně jsem chápala, jak v téhle společnosti mohu dostat solidní ránu do zátylku kabelkou dámy, která se tlačí do řady za mnou a jak mně mohou návštěvníci koncertu ostentativně nastavovat záda, když se derou na místo. Slůvka  jako:  „s dovolením“ nebo třeba „díky“ zůstala zapomenuta. Ale možná právě proto.

Mám strategickou pozici, jejíž význam spočívá nejen v nejlepším zvuku v sále, ale má i svá jiná pozitiva, která se projeví později. Začíná se s malým zpožděním, hraje se bez přestávky, o to mocnější je zážitek. Na scénu nastupuje Slovinská filharmonie s francouzským dirigentem Emmanuelem Villaumem, přichází Slovinský komorní sbor sbormistryně Martiny Batič.

Krátká předehra a už se  na scéně zjevuje Anna Netrebko jako princezna Jolanta spolu s chůvami jimž vévodí Marta v podání poněkud „hranaté“, ale pěvecky obdařené Moniky Bohinec, kterou doprovázejí další dvě zpěvačky –  Theresa Plut a Nuška Rojko. Posledně uvedená se mi hodně líbila vřelou barvou hlasu. Jolanta je slepá princezna, před kterou otec tají, že je slepá a považuje tudíž svůj stav za normální. Nastal ovšem čas, kdy si pro ni přijíždí burgundský král Robert. O sňatek dvakrát nestojí, je zadán jinde, zato jeho přítel Vaudémont (znělý tenor Sergey Skorokhodov vzhledem bohužel příliš připomínal Viktora Koženého, což narušilo mé sympatie vůči němu) o ni stojí hodně. Když pochopí, že je slepá, přesvědčí ji i jejího otce, aby jí  lékař Ibn-Hakia operoval, operace se zdaří, šťastný pár se zasnoubí a dokud nezemřel, žije spolu dodnes… Tolik velmi zjednodušeně k ději.

Osobně nemám s koncertním provedením oper zkušenost vůbec žádnou. Při recitálech ovšem  umělec zpravidla stojí na místě a pěje. Netoliko při tomto koncertním nastudování, kdy umělci sice zpívali v koncertních, tedy civilních šatech, nicméně přeci jen jim to nedalo, aby se herecky neprojevovali, což bylo velmi příjemným oživením. Okamžik „O“ večera ovšem nastal, když v jedné ze scén nastoupila Anna Netrebko na scénu od hlavního vstupu do Smetanovy síně, takže ve svých střídmých bílých šatech zdobených jen stříbřitými nášivkami, podobna sněhové vločce, proplula krokem lehkým jako dech celou centrální chodbičkou mezi sedadly, čímž způsobila lehkou zástavu dechu nejednoho diváka. Dotknout se božské Anny! To bylo přání nejednoho z nich (včetně mého), přesto jsem se ovládla (místo u kraje) a plna pochopení sledovala ředitele české televize, jak je patrně zmítán stejnou touhou.

Koncert to byl vynikající, pro mě určitě z kategorie nezapomenutelných. Poprvé jsem chtěla tleskat během prvního dějství po ukolébavce zpívané trojhlasně chůvami, nikdo se ale k potlesku neměl, tak jsem se neodvážila, podobně chladné publikum zůstalo i po sólu Anny Netrebko. Teprve při árii krále Reného se to už nedalo vydržet a od této chvíle odměňovali diváci jednotlivé protagonisty neutuchajícím potleskem míseným s výkřiky „Bravo!“ téměř neustále. Zvuk orchestru,  i sbory (pro ty mám vyloženě slabost) se skvěle doplňovaly, po závěrečné scéně se mi vůbec nechtělo odejít. Tleskalo se dlouho a marně, přídavek nebyl, zato stohy kytic a gratulantů, děkovaček nepočítaně a pak už jen nostalgie, že je po všem.

Zadním schodištěm jsem se prosmýkla do šatny mimo proudící dav, totéž ven už se nezdařilo. Podpatky zapichující se mezi kostky pražské dlažby  spolu s bezdomovci potloukajícími se v okolí stanice tramvaje mě velmi rychle vrátili do reality. Ale vzpomínka zůstane.

Reklamy