Černá labuť

Černou labuť jsem si chtěla opravdu vychutnat. Film jsem si zařadila do kategorie holčičích a tak jsem zdvořile odmítla nabídku mé drahé polovičky a trpělivě vyčkala až se vrátí K. ze studií a vyrazily jsme společně hned první volný večer.   Přes kontroverzní recenze – zejména té ne příliš pozitivní od mé oblíbenkyně A.P. – jsem z filmu měla pocit pozitivní (byť lehce depresivní).

Natálie Portmanová (dnes už se ví, že za roli dostala Oskara), byla opravdu vynikající. Baletní prostředí má ráda snad skoro každá dívka či slečna, Vincent Cassel trochu zestárl, ale pořád je fešák, Mila Kunis byla opravdu nepříjemným objektem žárlivosti, Winonu Ryder v postavě odcházející primabaleríny jsem ale vůbec neidentifikovala, napověděly až závěrečné titulky.

Dobře využité schizofrenní efekty naprosto stíraly hranici mezi reálnem a halucinacemi, pravdou a iluzí… Zdařilá sonda do psychiky ambiciózní, precizní, ale citově zoufalé dívky, která touží po hlavní roli v Labutím jezeře, ale splnění přání jí vlastně zničí. Tolik touží prožít smyslnost a živočišnost černé labutě a být dokonalá, nedokáže se ale nijak uvolnit, je příliš sešněrovaná a její neschopnost podat se skutečné vášni v ní probudí psychickou rozpolcenost.  

Maminka hlavní postavy (Barbara Hershey) byla dokonalou osamělou maminkou, která si na své dceři léčí nesplněná přání. Růžovost v oblečení, designu pokojíku a životního stylu, neschopnost pozřít k snídani víc než červený jogurt a potěšení z dortu na oslavu okamžitě smazané představou, že ho nemůže jíst, zvracení na toaletě, to všechno je celý život baleríny a psychická zátěž z hlavní role vlastně její už tak slabou rovnováhu definitivně rozhodí.

Po návratu z kina jsem ještě dlouho šmátrala po zádech jestli mi také neraší černá pírka .-) . Ráno jsem si úspěšně zatrhla záděrku na prostředníku jen o něco kratší než N.P. ve filmu… Brr…

Reklamy