Víkend v Berlíně

Berlíně mě velmi mile překvapil. Naposledy jsem ho navštívila někdy začátkem 80. let a to působil dost depresivně. „Pozitivní“ byly pouze ceny alkoholických nápojů v Paláci republiky ve východoněmeckých markách, ale tenhle někdejší stánek kultury už  tu nestojí. Zbyl po něm jen ohromný prázdný pozemek. Z Alexander Platz sice pořád trochu dýchají staré časy, ale v místech, kde stála Berlínská zeď developeři nezaháleli a nejen tam.

Vyrostlo tu úžasné moderní město s ohromujícími novostavbami a širokými bulváry. Nové centrum se zformovalo kolem Potsdamer Platz, které představuje úplně jiný lidský, vlastně vzhledem k objemům až trochu „nelidský“, rozměr. Svůj „zářez na pažbě“ si tu udělal nejeden světoznámý architekt a lze tu zakoupit i průvodce právě po oněch novostavbách.

Po zběžném ohledání stanovíme jednotlivé cíle, které nesmíme minout. První na řadě je Neue National Galerie, kterou vybudovali tehdy v západním Německu podle projektu Miese van der Roheho. Pozoruhodná stavba skrývá své galerijní poklady v podzemí, které je rozdělené na německou a světovou avantgardu. Bohužel nás v 18h vykáží pryč, takže jsme nestačili všechny poklady spatřit. Náš poněkud zastaralý průvodce totiž  uvádí otevírací dobu do 20h, což  dávno neplatí. První patro je zasvěceno krátkodobým výstavám, ale galerií jsou vlastně i prostory kolem budovy, na kterých jsou rozeseta díla světově proslulých sochařů.

Setmělým městem se vracíme přes budovu Berlínské filharmonie k centru, kde už se chystají vánoční trhy. Jejich největší atrakcí je na Potsdamer nepochybně umělý svah se sněhem, kde se můžete svést na pronajatých nafukovacích pneumatikách.  Němci si to užívají, ochutnávají, popíjejí a radují se z pátečního večera. Postupně přicházíme k Reichstagu. Mile nás překvapí fakt, že je tu otevřeno do 22 hodin a statečně se stavíme do fronty. Po cca 50 minutách čekání si můžeme osobně prohlédnout ohromující skleněnou kopuli Normana Fostera a proběhnout její lávky až na úplný vrchol odkud se nabízí jedinečný pohled na noční osvětlený Berlín. Historie trochu studí stejně jako večerní listopadový vzduch.

První den končí procházkou po Unter den Linden a po drobné zastávce v pivnici Löwenbräu. Je sice mnichovského původu, ale pivo lahodí vyprahlým hrdlům bez ohledu na jeho původ.   

***

Sobotní ráno zahajujeme výstavou Color Fields v Deutsche + Guggenheim na Unten der Linden. Kurátor výstavy Richard Armstrong, ředitel Solomon R. Gugenheim Foundation and Museum, tu konfrontuje diváky s autory, kteří pracují s velkými barevnými plochami, ornamentem, plochou a jejichž obrazy byly pořízeny do sbírek nadace. K vidění tu je Mark Rothko, Frank Stella, Larry Poons, Helena Frankenthaler, Morrice Louis, Gene Davise a další. Instalace působí úžasně harmonicky a výstava příjemně naladí do náročného dne.

Kolem Státní opery a zámku pokračujeme k muzejní čtvrti, kde nacházíme úžasné knihkupectví, které nabízí publikace z nejrůznějších uměleckých oborů. Metrem se přesouváme k Deutsche Oper na Bismarck Str., kde máme v úmyslu zakoupit vstupenky na dnešní večer. Hrají Lazebníka sevillského. Jenže když na obrazovce shlédneme ukázky, výtvarné zpracování nás od úmyslu strávit tu večer odradí natolik, že to raději vzdáváme. Každopádně třeba podotknout, že se jedná o novostavbu v západní části Berlína, která není nijak uchvacující. Snad příště.

Pěšky pokračujeme ke Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirchen. Na paměť válečného bombardování zůstala poškozená věž a kolem vyrostl nový chrám. Ta novostavba mě nijak neuchvátila, ale při pohledu na věž mrazí ještě dnes, když si představím, co se na tomhle náměstí i jinde ve městě muselo dít před 65 lety.

V nohách už máme docela dost, tak si jdeme odpočinout do hotelu, ale abychom sobotní večer úplně nepromarnili, čeká nás ještě jedna večerní akce. Několik desítek metrů od Check point Charlie se projde prolukou, která zůstala po sídle gestapa a kde lze mimo zbytků berlínské zdi navštívit i Terror Foundation. Nevím, jak tenhle prostor působí na ostatní, ale minulost tu zalézá pod nehty.

My ale v ulici Niederkichner strasse míříme do Martin-Gropius-Bau (momentálně v lešení), které pořádá mimo jiné výstavu László Moholy-Nagy : Umění a světlo. Zajímavý pohled do světa vidění jedné z osobností Bauhausu, jehož životním krédem bylo permanentní hledání rovnováhy mezi světlem a stínem. Mimo klasických fotografií jsou k vidění i jeho filmy a také fotogramy, objekty, které vznikaly jako experiment s fotografickými procesy na citlivém papíře, na který kladl nejrůznější předměty. Na všech jeho pracích je vždy patrný kontrast mezi světlem a stínem, světlými a temnými zónami.

S přesycenou duší, ale prázdným žaludkem končíme den v australském restaurantu Corroboree, kde uspokojujeme své primární potřeby makadamovou rýží a klokaními steaky.

 ***

Víkend zakončujeme návštěvou Bauhaus Archivu, který je zároveň muzeem i archivem. Vznikl jako pozdní práce zakladatele Bauhausu Waltra Gropia. Stavba, původně plánovaná pro Darmstad nakonec v upravené podobě spatřila  světlo světa v Berlíně v letech 1976 -79. Dnes představuje jedno z poutavých zastavení při hledání kořenů moderní architektury a designu.

Za přívětivé vstupné lze projít historií vývoje téhle školy, poznat její jednotlivé pedagogy (Josef Albers, Johannes Itten, Paul Klee, Wassily Kandinsky, Oskar Schlemmer, …) i studenty a hlavně vidět na vlastní oči prototypy jejich prací. V místním „šopu“ pak lze zakoupit řadu výrobků z jejich dílen a v  kavárně popít šálek kávy ve slavných židlích Martina Breuera.

Podle Sprévy se vracíme do centra. Za denního světla si znovu prohlížíme sochy u Nové národní galerie, ale vypouštíme původně plánovanou návštěvu Muzea filmu a raději si jdeme ještě jednou projít trasu k Reichstagu, abychom si mohli město prohlédnout o polednách.

Znaveni po nachozených kilometrech Berlín opouštíme a už plánujeme, kam se podíváme příště. Jeden víkend totiž na Berlín rozhodně nestačí.

Reklamy