Kodaň Michaela Frayna

Michaela Frayna, britského dramatika, jsem znala jako autora hry Bez roucha, píšu o ní zde. Zvědavá na Fraynovu vážnou polohu a nalákána podtituly typu: vrchol dramatiky konce 20. století, vypravila jsem se na představení jeho dramatu Kodaň, které v obnovené premiéře uvádí od podzimu 2009 Divadlo v Celetné.

Protože fyzika nikdy nepatřila k mým oblíbeným předmětům a vlastně jsme vzhledem k humanitnímu zaměření ke kvantové mechanice v rámci základního vzdělání nikdy nedospěla, zajímalo mě, jak lze setkání dvou nositelů Nobelovy ceny za fyziku v okupované Kodani roku 1941 zpracovat přes jejich objevy do dramatického díla. Po velmi dobrých zkušenostech s „dramatizací“ teorie relativity, jsem se tedy těšila na trochu toho poučení o  kvantové mechanice, štěpení a  o principu neurčitosti. Před začátkem představení jsem sice měla trochu pochybnosti, jestli je vůbec v silách prostého jedince pobrat pojmy jako difuzní výpočet nebo maticová rovnice, o kterých byla v rámci pití čaje před představením řeč, ale šla jsem do toho s nadšením.

Hra je koncipována do tří dějství. První se odehrává v reálném čase kodaňské setkání Dána Nielse Bohra (Miloš Kopečný) a Němce Wernera Heisenberga (Marek Němec). Bohr, starší z nich, se zabývá štěpením atomu a Heisenberg, jeho bývalý asistent a přítel, přijíždí z Německa, aby zjistil, jestli na štěpení atomu pracují Američané. Oba vědci představují dva protipóly. Každý z nich přísluší ke zcela opačným stranám: okupant x okupovaný, poloviční Žid x Árijec, jejich vědecký zájem je však společný. Je Heisenbergova verze, že chce vývoji atomové bomby zabránit, protože nechce zmařit životy svých spoluobčanů věrohodná? 

Druhé dějství zasvětí diváka do několika základních faktů ze života a práce obou vědců a třetí rozkrývá lidské podněty chování postav. Zlidšťující úlohu má v celé hře Bohrova manželka Markéta (Marta Vančurová), která základní konflikt odlehčuje úhlem pohledu vědou nezatíženého jedince. Závěr hry přesto vyznívá rozporuplně. Jak je na tom vlastně Bohr, který na vývoji atomové bomby spolupracoval s Američany ? Jak utrpěl jeho morální profil? Možná jen zdánlivě víc než ten Heisenbergův, který  nestihl vývoj bomby dokončit včas a tím nepoužít a zachovat si ho zdánlivě čistší? A přitom šlo jen o ten difuzní výpočet… Použil pouhý odhad Heisenberg záměrně?

Hra je velmi náročná na text a pozornost, v přetopeném sále plném nesoustředěných studentů, utlačována na svém místě dvoumetrovým mládencem, jsem se i já přistihla, že tíhnu k dřímotě. Temná, poněkud statická režie Jakuba Špalka soustředění nijak neusnadňovala, herci náročný part zvládli dobře, ale u obtížného textu někdy soustředění převažovalo nad hereckým prožitkem. Z toho hlediska působilo nejautentičtěji  druhé dějství, které díky vzpomínkám na minulost působilo jaksi uvolněněji. Velké téma hry o motivech jednání lidských bytostí hře v roce 1998 vysloužilo London Theatre Award. Dnes, kdy je hrozba jaderného konfliktu opět na pořadu, si lze těžko představit aktuálnější problém. Tím víc mě mrzí, že jsem  hře nedokázala „propadnout“ tak, jak by si asi zasloužila.

Nedokážu se zbavit dojmu, že představení se někde zadrhlo, že mohlo působit kompaktněji a přes závažnost sdělovaného méně tíživě. Použiji-li však slova autora hry uvedená na přebalu programu, který tvrdí, že „Jednou z forem neurčitosti zmíněné ve hře je neurčitost lidské paměti, nebo jinak, neurčitelnost historických záznamů,“ třeba to bylo všechno jinak …..