Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová

Jediné, čím dokážu zahnat chmurné myšlenky, je čtení. Teď zrovna „slídím“ v životě Heleny Šmahelové (viz Žena roku 1900) a tak vykupuji antikvariáty a hltám její životopisné spisy. Vzpomínky na Jaromíra Johna, jsem objevila v antikvariátu poděbradském a hned po nich Útěk postřeleného zajíce, pro který jsem jela do antikvariátu v Nuslích.

Teprve v „Zajíci“ vysvětluje, že nebyla Johnovou blízkou přítelkyní, jak jsem se celou dobu domnívala. (A nebo byla, když jí Johnův syn Evžen tak neměl rád?) Každopádně Johna představuje jako svého strýce. Takže o 28 let staršímu Bohumilu Markalousovi vedla řekněme domácnost.

Vzpomínky na strýce jsou zajímavé. Odhalují povahové vlastnosti muže tak trochu dvou tváří. Jako uměnovědec a estetik žil pod svým původním jménem, jako spisovatel si zvolil pseudonym Jaromír John. Líčí společné pobyty ve Slatiňanech, Novém Městě nad Metují a Olomouci. Díky němu měla možnost seznámit se s řadou osobností meziválečné umělecké scény. Johna často  navštěvoval František Halas, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a řada dalších osobností. Zajímavé je, že ke Karlu Čapkovi měl vztah poněkud odtažitý. Každopádně to byl velký bonviván, společenský člověk plný energie a také náležitě sebevědomý. Šmahelové prvotinu Pelantovi odsoudil s osvědčenou hláškou: Nechat rok uležet a pak se k tomu vrátit. Vančura naproti tomu zajistil, že knihu okamžitě vydali v Družstevní práci. I tenhle román jsem si pod přepracovaným názvem Dědictví otců koupila. Vzhledem k tomu, že Šmahelová většinou vychází při psaní z osobní zkušenosti, dá se předpokládat, že bude i zde.

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Pokračovala jsem četbou „Zajíce“, příběhem, který na soužití s  Johnem navazuje, jeho styl je ale odlišný,  jména hlavních postav nejsou přiznaná. John si přál, aby se v případě jeho úmrtí s Helenou oženil jeho kolega z olomoucké univerzity a nepřišla tak o univerzitní byt. Ještě před Johnovým pohřbem se tedy v roce 1952 provdala za dosavadního „podnájemníka“, jazykovědce a filologa Pavla Trosta,  kterého v novele nazývá Robertem. Vedle tohoto svérázného vědce následně prožila celý život a přestože byl mužem velmi osobitého charakteru, nikdy ho nepřestala oddaně milovat. Jeho přání svatby bez prstýnků, téměř nechtěná svatební cesta do Bratislavy, ke které ho přesvědčil jen příslib, že smí navštívit místní antikvariát…

Uznávaný vědec byl člověk pro praktický život naprosto ztracený. Snad žádná žena by soužití s ním nemohla zvládnout. Ne tolik autorka. Veškerou péči a starosti o běžný provoz domácnosti ležel plnou vahou na ní, on sám věčně ponořený do svého zkoumání. Nikdy jí neoslovil vlastním jménem. Na dovolené na lodi, kde Šmahelová trpěla mořskou nemocí a nebyla schopna zabalit zavazadla, aby mohli vystoupit, nakonec praktickou práci zařídila posádka. V Benátkách, kde vystoupili, odmítl nosit příruční tašku a trval na návštěvách galerií a muzeí. V Holandsku, kam jeli vozem, odmítl zeptat se na cestu, i když se dokázal snadno domluvit …. atd. atd. Takové manželce snad náleží svatozář.

Pavel Trost

Pavel Trost

Přesto si autorka slůvkem nepostěžuje, svého muže bezmezně obdivuje, přestože všechny jeho nedostatky vidí. Ano, byl nepochybně velký učenec, ale měl také velké štěstí, že byla jeho ženou osobnost, která dokázala snášet jeho povahu s radostí, že jí Bůh tohoto zázračného člověka přivedl do cesty. Jak byl život Šmahelové v první polovině jejího života rušný a plný návštěv, život s vědcem byl poměrně uzavřený. Její manžel se odmítal stýkat se s přáteli z mládí, nezajímal se o jejich život, všechny společenské události mu přišly zbytečné. Čím větší byla jeho zvláštní emocionální strohost, tím snáz se koncentroval na vědeckou práci. Nakonec si autorka sama udělala řidičák, koupila vůz, který sama řídila, postavila dům, dokázala napsat spoustu pěkných románů … a stále ho neochvějně milovala. Neuvěřitelné. Zatímco John diktoval: užít si života, Trost považoval všechny radosti života za zbytečné a jediný smysl bytí spatřoval v knihách a své práci. Jak různí mohou muži být a přesto se jim ženy z lásky přizpůsobí.

Reklamy

Žena roku 1900

Polokonfekční oděv ženy 1906Opravdu jsem si v knihovně půjčila knihu Heleny Šmahelové Žena roku 1900. Jméno autorky ve mně vzbuzuje adolescentní nostalgii po jejích dívčích románech. Příběh spisovatelčiny matky je však víc než čtení pro dospělé „holky“. Román z doby před sto lety, je dokladem o morálce a předsudcích, jakým se ženy musely valnou většinou podřizovat. Těžko si představit jaký cejch znamenalo býti zrozena z lože nemanželského, když dnes rodné listy tuto „rubriku“ ani neuvádějí. Jaké to je vyrůstat v rodině, o které se domnívám, že si mě vzala za vlastní a přitom vlastní být. Těžko chápat, že jediným smyslem existence ženy bylo najít vhodného manžela a plodit potomstvo, což na druhé straně zas až tak nepřirozená činnost není. A pokud nemám štěstí, a rodina mě nemůže zajistit věnem, pak si mohu dovolit prožít samostatný život „staré“ panny. Přestože příběh potvrzuje, že ani manžel nemusí znamenat jistotu a bezpečí do konce života, má žena povinnost se mu podřizovat a dbát na mínění okolí.

Je dnešní doba opravdu tak odlišná? Jsou opravdu všechny stereotypy předválečného Rakouska – Uherska přežité? Přestože se obě světové války výraznou měrou podepsaly na ženské emancipaci, emancipační proud jakoby ženské představy zanesl jinam, než možná chtěly. Hltám stránky příběhu, který hrdinku unášel tam, kam zavelel manžel, ale vždyť život vedle alkoholika není snadný ani pro dnešní ženu.

Jak ubývají stránky, uvědomuji si, kolik životních okamžiků ze života hrdinky dodnes platí. Mladý člověk pohrdající starými lidmi pro ně teprve s přibývajícími roky nachází pochopení. Talentovaná dívka se „špatným“ rodokmenem nedokáže prosadit svoje tvůrčí záměry, ale i dnes je těžké se prosadit. Ona svůj nesporný talent a obchodního ducha neprosadila i kvůli své nemoci. Někomu osud možná přihraje do cesty šťastnou náhodu, ale i k té je potřeba další souhra okolností, charakterových vlastností a hlavně vlastní úpěnlivá touha a píle, bez nichž se prostě záměr nezdaří.

Manžel hlavní hrdinky s manickou a depresivní pravidelností překypuje nápady a propadá beznaději. Když projekty krachují, utápí se v alkoholu. I jeho žena si přiznává svůj díl zavinění. Nikdy nebyla tou správnou hospodyní. Její život, to byla jehla a nit a sen o vlastním konfekčním závodě. Nedokázala se přizpůsobit životu odpovědné hospodyně. Nedokázala svého muže kontrolovat, zastrašovat ho a „odkloňovat“ vydělané peníze. Život není tak dlouhý, člověk by se neměl neustále podřizovat. Ať před sto lety nebo dnes, řada žen se stále ke scénáři podřízené manželky utíká a řada mužů ho od svých partnerek dokonce vyžaduje.

Dočetla jsem pozdě večer a bylo mi líto toho krátkého života. Musela jsem vzpomenout na vlastní maminku, která mi vždycky vštěpovala, že se vždycky musím spoléhat jen na sebe. Dosáhnout vzdělání a získat zaměstnání, které uživí mě a mé případné děti, učiní mě nezávislou a schopnou postarat se vždycky sama o sebe.

 

Co na sebe ví

MU_bigprozrazuje Milan Uhde ve svých vzpomínkách Rozpomínky. Co na sebe vím. Našla jsem pod stromečkem jako dárek od tchyně, což mě překvapilo, ale vybral ji samozřejmě někdo jiný. Toť vedlejší. Přestože osobnost autora mě více méně míjela a jeho divadelní hry jsem příliš neznala, jeho rozpomínání je neuvěřitelně upřímnou výpovědí, která zachycuje svět kultury v nelehkých 50. a následujících letech. Je to i výpověď o lidské povaze, charakteru a formování osobnosti v kontextu s dobou. Co mě na té zpovědi fascinuje, je řada jeho malých lidských selhání, ke kterým se otevřeně přiznává (vztah k zakázanému umělci, chladný kalkul jeho prvotních her, touha po uznání a nakonec i upřímné vyznání učiněné někdy kolem jeho třicetin, že sice dosáhl jisté stylistické zručnosti, ale vlastně nemá co říci).

Třeba jeho přátelství s Janem Zábranou, když přiznává, jak k němu byl Zábrana ve vztazích opatrný, protože si nikdy nebyl jistý jeho pro nebo proti režimností. Nebo postřeh o ministru kultury Brůžkovi, jehož přednášky o předválečné avantgardě jsem později poslouchala  na FFUK.  Vzpomíná na Evžena Sokolovského, režiséra, který ve Večerním Brně uvedl jeho první hru Král Vávra a pro kterého byl oproti Uhdemu rok 68, kdy se etabloval v Divadle E. F. Buriana a začal hodně pracovat pro televizi, skutečným rozjezdem kariéry.

Objevuje se tam řada jmen, která si teď mnohem lépe řadím do souvislostí (Jaroslav Šabata), řada básníků, o kterých se za mých studiích mlčelo (Oldřich Mikulášek). A kdo v sedmdesátých letech tušil kdo byl skutečným autorem Balady pro banditu? Sekvence z období normalizace podrobně popisuje, jak ho mezi disidenty přivedl Pavel Kohout, jak vlastně díky jeho podnětům začal publikovat v zahraničí a pracovat v samizdatu, jak se seznámil s Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, Jiřím Grušou a dalšími. Sympatický je hold manželce Jitce, která vlastně v 70. letech vzala na svá bedra chod domácnosti, když se Uhde věnoval péči o děti a která svým přístupem často dokázala jednotlivé situace často vyhodnotit lépe než on.

Závěr vzpomínek patří nejnovější historii, když líčí svůj bezprostřední kontakt s politickými událostmi roku 89 a svou následnou politickou kariéru. Teprve díky jeho líčení jsem objevovala, v čem byl problém Petra Pitharta a proč uspěl Václav Klaus. Představuji si ten kontrast mezi neschopností řídit konstruktivně jednání oproti strukturovanému přístupu, který si položí témata a chce je řešit. To, že se ODS stala stranou jednoho muže nejspíš pramení i z neschopnosti ostatních čelit určitě Klausově rétorice a najít mezi sebou osobu, ktrá by fungovala jako protiváha jeho argumentům. Zase se jednou projevilo, že je vlastně jednodušší podvolit se autoritě. Vlastnost, kterou asi lidstvo obecně přijímá s úlevou. Ta zoufalá nezkušenost celé „reprezentace“ po vstupu do politiky logicky plodila ony chyby, které se jako červená nit táhnou do dnešních časů

Připomnělo mi to mé porevoluční zkušenosti z jedné zahraniční firmy. Věcnost, žádné plýtvání časem, koncentrovat  se při jednání na podstatné. Vyčerpat vymezený čas a neprotahovat ho zbytečnými řečmi. Těch českých manažerů, kteří tomu čelili, mi bylo upřímně líto.  Nechápala jsem jejich  neschopnost o problémech diskutovat, devótnost, s jakou se nechávali zatlačit do kouta, strach z autority nebo přílišný respekt k ní ….

Milana U. Rozpomínky jsou zajímavou sondou do nedávné minulosti. Osobní zkušenost a kontext  zblízka. Časy, kdy na všechno byl dvojí metr, časy, které jsem prožívala jako dítě a které nepřipouštěly jinou verzi žití než tu proklamovanou jednou stranou.  Zajímavé čtení pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o minulosti zase jinak.

Prague Winter aneb Pražská zima

Pražská zimaNe, nechci rozebírat letošní podivné počasí, spíš naši ne zas tak dávnou historii. K Pražské zimě Madeleine Albrightové jsem se vrátila téměř po roce. Odešla mi čtečka, pak tu byly jiné tituly, ale nakonec  jsem se vrátila. Možná mě k rychlejšímu navázání na četbu odradil úvod knihy, který se na můj vkus zaobíral příliš podrobně něčím, co jsem se domnívala, že mám zažité. Teprve když jsem na čtení navázala, uvědomila jsem si, že tohle líčení historie se pořádně liší od toho, co do mně v sedmdesátých letech cpali na střední škole a jak je to zajímavé.

Když jsem se při četbě dostala do bezprostředně poválečné historie, dokonce jsem několikrát přejela stanici, kde normálně vystupuji. Upoutalo mě, jak autorka líčí kontext některých zlomových situací, židovskou problematiku i národní charakter, chování ruských osvoboditelů ….  Stalinovo manipulárství a paranoiu a Benešovu důvěřivost a diplomatický postoj, který v některém kontextu prostě nemohl fungovat.  Kniha nabízí jiný úhel pohledu na tehdejší politickou reprezentaci i lepší pochopení některých jejích představitelů. Samozřejmě, místy je to líčení  subjektivní, je to ale pohled osobnosti, které se všechny události bezprostředně dotýkaly a i když byla v té době dítětem, postupně si ten obraz nejen své rodiny dotvořila. Její kniha postihuje všechny zásadní události od konce třicátých do konce čtyřicátých let a je psaná velmi poutavým jazykem.

I to, že se stejným zájmem knihu přečetla naše maturantka, u které bych očekávala, že ve škole dostala výklad odpovídající době, ve které žijeme, mě překvapilo.  Prý ke 2. světové válce ani nedošli …. Naopak mě zarmoutilo, že mocenské zápasy a zájmy dnešní doby jsou sice možná jiné, ale etika  politických vztahů se od minulosti neodlišuje. Pokud kdy vůbec vládla v politice nějaká morálka, její pozůstatky byly pečlivě zapomenuty a současná politická garnitura ani vlastně nemá na co navazovat, takže čemu se divit.

Přestož úmysl vzpomínky sepsat byl motivován snahou usnadnit pochopení naší minulosti v cizině, sepsání tohoto historického vhledu považuji za užitečné k zastavení se nad nejednoduchou historií i pro našince. V kontextu s beletrií, která se v posledních letech k téhle době vrací románovým pohledem (za všechny třeba Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo Katalpy Němci), si lze v historické mozaice doplnit nejeden chybějící kamínek.

Život po životě Michala V.

vW_bigJak se ze mně stal díky čtečce ten knižní konzument, polykám jednu knihu za druhou a přestávám být schopna si to, co přečtu, ještě nějak vnitřně zpracovat. Za normálních okolností bych to považovala za další přirozený krok, který  po dočtení knihy následuje. Proč vlastně knihu čtu,  snaha dopracovat se k jakési vnitřní očistě, katarzi, poučení … nazývat se to dá ledasjak. Teď se to má tak, že sotva dočtu jeden příběh, vrhám se bezhlavě do dalšího, snad abych přehlušila jakousi prázdnotu, která ve mně v poslední době klíčí.

Určitou brzdou před další „konzumací“ se mi zcela překvapivě stala kniha Michala Viewegha Můj život po životě. Ten vlastně neveselý příběh o návratu do života po závažném onemocnění, které má šanci přežít opravdu jen někdo, jakoby Viewegha  vrátil zpátky na začátek, při četbě nelze vzpomenout na Báječná léta pod psa. Je to vlastně jen jakási výpověď, deník člověka, který se musí znovu „narodit“, žádný vyfabulovaný příběh. Spíš výkřik, neklid, obava, že nic už nebude jako dřív. Ne, nenechala jsem se odradit negativními hláškami z mého okolí a příběh poctivě dočetla. Nejedná se o žádný román v klasickém stylu, ale záznamy pocitů člověka, který se najednou na svou minulost dívá jako na cizí život.

Může se to stát komukoliv z nás. Každého z nás se může postihnout nečekané onemocnění, situace, kdy musí opravdu bojovat sám se sebou a smířit se se skutečností, která je zásadně odlišná od jeho představ. Může si připadat osamělý, zoufalý, nepatřičný, zbytečný, nešťastný …

Právě kvůli každodennímu překonávání  překážek, pro někoho možná banálních, kvůli autentickému líčení, není čas, nad touhle knihou strávený, zbytečný.

Zázemí je fikce.

BabičkaTo jsou téměř poslední slova z novely Jany Šrámkové Zázemí. Přemýšlím, kolik je na tom pravdy. Její příběh věnovaný vlastní babičce je formou novátorský. Žádné běžné vyprávění o jejích osudech, žádný klasický vhled do života postavený na příběhu s jasným začátkem a koncem. Každodennost autorčina života  prolíná vzpomínkami na babičku, na dětství ve Vysokém Mýtě, na vyprávění o spojeneckém náletu Prahy, na proutěný kočárek, …. Drsné procitnutí při uvědomění si vlastní odpovědnosti, pomíjivosti jednotlivých životních období i předurčenosti při střídání životních rolí.

Vlastně čtení, které mě dost rozhodilo. Záměr autorky to určitě nebyl, ale její osobní bilancování ve mně probudilo vzpomínky na věci, se kterými nejsem doposud srovnaná. Likvidace bytu po mamince a pak znovu po tátovi. Myšlenky na vlastní babičku, se kterou jsem trávila dětství v podzámčí hradu Houska,  na dědečka, který zemřel záhy a přesto se mi vybavuje, jak jsme se dívali z okna nuselského bytu na ulici a pak šli pro zmrzlinu do cukrárny naproti. Jak nám paní za pultem dala do půllitru od piva několik kopečků a doma je babička rozdělila do misek a já dostala protekčně tu na nožičce a dál toužila po zmrzlině do oplatky …

Není to opravdu mnoho, ale dodnes vidím  ten byt, jedinou místnost ve starém činžáku, kde levé křídlo obývala rodina bývalého majitele a má sestřenice a pravé s bytem o jediné místnosti a záchodem na chodbě mí prarodiče. Nevím jak prožila babička s dědou válku, její vzpomínky zmizely beze stop stejně jako ty mojí maminky. Zato vím, jak prožil ten pověstný 14. únor 1945 při náletu můj tatínek, který cestou do Vršovic sledoval tu spoušť po náletu a u vinohradské vodárny viděl, jak kluci koupou do nevybuchlých bomb.

Ta knížka ve mně probudila touhu popasovat se s vlastními vzpomínkami. Určitě je nedokážu vylíčit tak poutavě, ale pro vlastní očistu chci ty zapomenuté chvíle oprášit. Banální zážitky a přitom pro každého tak důležité. Zázemí nejspíš je fikce. Je to přesto něco, na čem lpíme. Chci si tu fikci podržet, vrátit jí alespoň v myšlenkách a autorce posílám dík, protože bez ní by mě vůbec nenapadlo o tom přemýšlet.

Druhé město Michala Ajvaze

Končím s alkoholem. Mojí jedinou opravdovou drogou posledních týdnů se stala čtečka Kindle, kterou jsem dostala k narozeninám. Nahradila starý Pocekt Book, kterému začal trochu blednout displej. Možnost nechat si posílat z Kosmasu knihy přímo do čtečky mě nadchla, žádné stahování, žádné dráty. Trošku ještě řeším, proč je obchod Amazon ve čtečce  nastavený na britskou verzi. Francouzské knížky  musím nakupovat z počítače, ale třeba časem tohle tajemství rozklíčuju.

Stalo se, jsem knižním  konzumentem,  jsem závislá na pravidelné dávce písmen na svítícím displeji. Knižní potravu hltám rychleji, než si o ní stačím napsat pár řádků, přecházím z příběhu do příběhu a všechno si  nosím  sebou. Dostávám se k autorům, na které bych si v papírové verzi dělala dlouho čas. Mým posledním objevem se stal Michal Ajvaz, o jehož jedinečnosti léta čtu v recenzích, nikdy jsem se ale nerozhoupala, abych se přesvědčila na vlastní oči, v čem jeho jedinečnost spočívá.

Teď si v kabelce  nosím Druhé město a nechápu, jak jsem bez něj mohla existovat. Úvodní stránky jsem pročítala s nedůvěrou a první autorův výron fantazie mě zarazil do té míry, že jsem zaváhala, jestli mám pokračovat, ale nedalo mi  a najednou jsem se ponořila do četby a přestala vnímat skutečnost.

Jestli Zafón zpopularizoval Barcelonu a Brown Paříž nebo Řím, pak Ajvaz představuje Prahu, jako město Escherových labyrintů i Alenky za zrcadlem v jednom. Jako by psal pod vlivem halucinogenů  a stejný účinek má jeho psaní na čtenáře. Nechci se probrat do obyčejného světa, chci se propadat do bezedných imaginací, chci se nechat prorůstat podivným písmeny, jazykovými hříčkami, nespojitelnými souvislostmi….

„Do druhého města může vstoupit jen ten, kdo odchází s vědomím, že cesta, na kterou se vydává nemá žádný smysl, protože smysl znamená místo ve tkáni vztahů vytvářejících domov, že dokonce není ani nesmyslná, protože nesmyslnost je jen doplňkem smyslu a patří do jeho světa.“

Obálka s ilustrací Pavla Čecha