Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ještě jsem si pořád nic nenapsala o Smočkově Podivném odpoledni dr.  Zvonka Burkeho. Když uplyne déle jak týden, už o zážitcích nedokážu tak autenticky uvažovat. A tentokrát ty dojmy vyšuměly o to rychleji, že je tak trochu přebila Valkýra z Met (opět nádherné představení). Přitom je to kousek přímo kultovní. Celou dobu jsme se dohadovali, jestli jsme ho viděli nebo ne, až pak nám došlo, že jsme viděli Poslední leč, kde exceloval Polívka – Pecha a kam si vlastně Polívka postavu doktora Burkeho vypůjčil.

První půli představení v Činoherním klubu jsem prožívala trochu rozpačitě. Zatímco divadlo řičelo smíchy, já si připadala nepatřičně. Co je směšného na evidentně „postižené“ osobě Svatavy (Ivana Chýlková), co je komického na Burkově obdivovateli Tichém (Ondřej Vetchý)? „Pitvořivé“ herectví se mi protivilo vždycky, i když v poslední době přičítám svou netoleranci vůči podobným projevům i svému věku.

Pak jsem si uvědomila, že tenhle jednoduchý příběh o rádoby velkodušném doktorovi, který se v případě osobního ohrožení mění ve standardního sobce a neštítí se ukrývat „mrtvoly“ do skříně, nelze brát jako drama a začala jsem se radovat z herecké bezprostřednosti, nasazení a komičnosti, které představení vévodily.  V režii autora Ladislava Smočka neztratil Bolek Polívka jako doktor Burke zhola nic na svém klaunství a mladistvém elánu. Jeho herectví, které jsem naživo neměla možnost spatřit dlouhá léta, bylo nabité energií jako před lety. Dulavova bytná Outěchová, která v rámci očisty svého svědomí zahrnuje  svého nájemníka svědomitě stále většími pekáči buchet, byla jedinečnou „sukýnkovou“ rolí pro salonní Dulavovo herectví  a Michal Pavlata jako Václav  svým dojemně buranským sebevědomím předvedl prototyp reálného bodrého chasníka. Jeho věta „Nevadí vám, že používám humor?“ se stala hláškou nejen tohoto večera.  

Když pak vezmu, co se koncem 60. let v Činoherním klubu hrálo, že dominantou byly právě komické kusy typu Penzionu pro svobodné pány, nejde tu o nic jiného, než o pokračování   původní dramaturgie. V těch dávných časech to bylo divadlo mladé, pro mladé a humor byl vždy alfou omegou repertoáru. A to platilo i pro klasiku. Vždyť Gogolova Ženitba nebo Revizor nebo Machiavelliho Mandragora u mě v mých -nácti vzbuzovala právě v tomhle divadle nekontrolovatelné výbuchy smíchu.

Hrdina zapadákova

Původní nadšení napsat něco na téma Hrdina Západu ochablo, ale dokud něco utkvělo …

 John Millington Synge, autor hry, byl pro mě literárním objevem. Ano, o tomhle irském autorovi jsem opravdu slyšela poprvé. (Stydím se).

Během představení se mi vybavily hry, které jsem v Činoherním klubu měla možnost shlédnout v šerém dávnověku. Musela jsem myslet na všechny ty blázniviny, kterých jsem byla svědkem na představeních, ve kterých hrál Landovský, Abrhám, Hrzán, Husák a další tehdejší hvězdy. Tenkrát to pro mě představovalo nefalšované opravdové divadlo, představení, která si užívala hlediště i jeviště. Podobně tomu bylo i včera. Všechno drželo hezky pohromadě. Takový pěkně sehraný symfoňáček … Žádné hraní na vlastní triko.

Když jsem vstoupila do sálu a usadila se, cítila jsem opravdu seno, takovou tu vůni dřevníku a seníku zároveň. Měla jsem naprosto věrohodný vjem, že jsem se ocitla přímo v nálevně irského výčepu kdesi v zapadákově uprostřed ničeho. A do tohoto rámce poněkud svérázný příběh mládence, který se stává celebritou díky své historce o tom, jak zabil svého otce úderem rýče do hlavy. Pozoruhodné, jak se hoch stane atraktivním pro všechny vdavek chtivé dívky (psycholog na to myslím má nějaký speciální termín). Ostatně se tím potvrzuje teorie jednoho mého kolegy, že slušný chlapec v tomhle světě nemá šanci sehnat pořádnou holku. Nějak jsem se tím tématem těžce srovnávala, ale on z toho autor nakonec vybruslil. Mé sousedky v řadě asi byly jiného názoru, protože po pauze jsem získala trochu víc prostoru na nohy. Také odcházívám. Důvody nekritizuji.

Jaroslav Plesl hrál hrdinu zapadákova báječně. Takový útlý chlapec, kterému tu historku snad ani nikdo nemohl uvěřit, ale ve skutečnosti si moc dobře uvědomuje, jak si na ní může vybudovat kariéru obdivovaného žádoucího muže. Opilecké scény nemusím v žádné podobě, ale partička „plaček“ v podání Kratina (tatík Pegeen), Brancuzský, Taclík je prostě k popukání a „holčičí“ tým s Kateřinou Lojdovou (Pegeen z nálevny), mazanou vdovičkou Ivany Wojtylové a trojkou neprovdalek (Stehlíková, Babčáková, Sovová) také nemá chybu. K tomu žádná reprodukovaná hudba, ale nefalšovaný irský „big band“ přímo nad scénou … Na tváři prostě zbyl úsměv.

Jenom taková Ptákovina

Ve tři čtvrtě na sedm, když M. stále nevolá, kde se sejdeme, nevydržím a volám, čímž ho vysvobozuji ze „spárů“ dvojčat a dostávám pokyn k přesunu do Činoherního klubu. Moc jsem tomu nevěřila, protože jsem pochybovala, že seženeme vstupenky, ale štěstí nám přálo a když jsem ve čtvrt vystupovala z tramvaje na Václaváku, vítal mě s tím, že vstupenky má!

Po drobném intermezzu s hledáním bankomatu (bylo totiž nezbytně nutné vybrat hotovost právě teď) jsme se do divadla přihnali na poslední chvíli a usadili se do našich „luxusních křesel“ v páté řadě. Činoherní klub pro mě dosud neztratil kouzlo prostředí, které je tak trochu mimo zákon, s vynikajícím uměleckým týmem, za který mluví jedinečná kolektivní práce. Nicméně představení, která jsem měla možnost v poslední době spatřit, spíš dokazovala, že to už tak docela neplatí. Onen duch jedinečnosti, který například vyzařuje z Dejvického divadla, prostě Činoherní klub nějak ztrácí. I když svou největší slávu prožívalo divadlo právě v letech šedesátých, i když hru režíroval Ladislav Smoček, i když na prkna ČK vlastně patří, působila na mě hlavně její první polovina po 40 letech od svého vzniku nějak nepatřičně.

Ptákovinu Kundera napsal v roce 1966 během jednoho týdne v jakémsi hotelu. Všechno začíná jako taková hříčka a tak o hře uvažoval i autor. Tématem je moc, náhodný čin, který rozjede mašinérii vyšetřování a obvinění, národ vychovávaný k nošení „dvojích“ tváří. Kategorie, které jsou z Kunderovy tvorby známé. Přesto jsem první polovinu hry vnímala spíš jako proklamování hesel a replik. Mého souseda po pravici i velkou část publika dováděly k salvám smíchu, já jsem cítila trochu rozpaky. Ale možná je to opravdu věkem. Prostě se některým hláškám a projevům nějak nedokážu smát. Přemýšlela jsem spíš, že období místních hereckých osobností je pryč, že jich tu zbylo opravdu jen několik (Ondřej Vetchý, možná Jaromír Dulava, který ovšem rád sklouzne do některých svých salónních šarží). Ostatní nijak nevyčnívají, nijak neurážejí, ale charisma a jedinečnost hereckého projevu nějak nevidím …

O přestávce jsme si sdělovali vzájemné rozčarování a nevím, co si třeba myslel Ivan Kraus, který se ve foyer rovněž procházel. My jsme byli zklamaní. V druhé půli jsme jen čekali, co překvapivého může ještě nastat, ale kupodivu druhá půle byla lepší. Bylo tam víc o vztazích, víc osobního a také přišla pointa. Pokud si někdo zahrává se zlem, může se bohužel ušpinit a může se i stát, že pak musí „tančit“ jak ono zlo píská. Zkrátka teprve po pauze přišel osobnější příběh a postavy se začaly vyvíjet. Vyústění osudu hlavního hrdiny – nehrdiny je nakonec velmi dramatické. Donucen dohrát hru, kterou on sám spustil všechny události a která započala obrázkem nakresleným na tabuli, se náhle ocitá polapený do své vlastní pasti.

Růžena, žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti, která přispěje ke konečnému zauzlení osudů, jen dodává: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“ Příjemným překvapením bylo i to, že program obsahuje celý text hry Ptákovina.

Je tak snadné se namočit, byť se člověk domnívá, že je nad věcí. Jaké trauma pak musí nést celý život, jakým způsobem se lze s tím pochybením vyrovnat, to jsou témata i dalších Kunderových děl. Témata, která provázejí jeho tvorbu i celý život, témata, která ho zajímají, která řeší. A dílo většinou bývá alespoň trochu odrazem životní zkušenosti. Všechno začíná tak nevinně, ale ze všeho se může vyvinout tragédie. Vyřeší Milan Kundera své osobní téma?