Dealer´s Choice

Jak jsem už jsem zmínila, zadařilo se v dubnu získat dvakrát  po sobě přístup do mého oblíbeného Dejvického divadla. Nevím, jestli uvedení hry Dealer´s Choice (tj. kdo rozdává, rozhodne) souvisí s nárůstem oblíbenosti pokeru nebo jestli hra jeho oblíbenost ještě více podnítila, každopádně mírné zaškolení do pravidel hry před představením nezaškodí. Já jsem to samozřejmě nestihla, naštěstí program s podobnými diváky počítá a poskytuje celkem podrobného průvodce hráčskými termíny, do kterých jsem se ovšem zasvětila až při četbě programu po návratu z divadla.

Nevadí, protože i bez znalosti herních pravidel lze mít z komedie  Patricka Marbera nefalšovaný zážitek zprostředkovaný sondou do života pokeru propadlých hráčů. Divadelní hru pro 6 mužských postav, které pracují v jedné restauraci, režíroval Jiří Pokorný a zvláštní ocenění mu náleží především za to, že na představení je režijní vedení výrazně patrné, herci hrají týmově, žádná z postav se nesnaží vyčnívat na úkor jiných a všichni respektují, že představení je dílem společným. Hra je prostě dokonale kompaktní. 

„Káry máry“ (jak při hře často opakuje Mugsy Václava Neužila, za kterého letos získal cenu Thálie), představení začíná a na jeviště přichází Hynek Čermák jako kuchař Sweeney. Jeho etuda krájení zeleniny je naprosto neodolatelná a vzbuzuje jen tichou hrůzu při představě, že podobně pracuje kuchař v restaurantu, kam docházím na oběd. Téhle partě složené z kuchaře, dvou číšníků (zmiňovaný Václav Neužil a Martin Myšička s image, která připomíná výtvarníka Františka Skálu nebo rocken´rollového fanouška) šéfuje jistý Stephen, jinak majitel restaurace (klasicky výborný a  lidsky uvažující David Novotný), který má starosti se svým synem Carlem (oblíbený Jaroslav Plesl jakožto nezdárný synek a nenapravitelný floutek). K základní sestavě se připojuje záhadný host Ash (další z dokonalých  kreací Ivana Trojana). Profesionální hráč, kterému Carl nedokáže splatit dluh a tak mu nabídne obchod.

Hra možná neřeší žádné zásadní téma, je to sonda do životů osamělých mužů, jejichž jednotvárný život prosvěcuje nedělní hra pokeru. Na tenhle okamžik se všichni těší, vzájemně si půjčují peníze a zároveň si je dluží, jakýsi nadhled si udržuje majitel restaurace se svou oblíbenou hláškou : „Nehraj s kartama, hraj s tím druhým“, což je asi zvlášť v pokeru rada přímo zásadní. Hraje se o peníze, o sny a naděje i o radost z vítězství, ale i o zapomnění nenaplněných očekávání. Hraje se ale zejména úžasná komedie k potěše diváků.

Reklamy

Černá díra všude kolem nás

Díky jedné náhodné cestě Dejvicemi sobotním ránem se poštěstilo, že jsme získali vstupenky hned na dvě představení místního divadla.  Na Černou díru se mi v den D vůbec nechtělo, ale podle pravidla, že čím méně se někam těším, tím lepší zážitek se poštěstí, to byl nakonec senzační večer (a to se nerozepisuji o zastavení policistou, který se zachoval naprosto nepředvídatelně, a místo odečtu bodů nebo pokuty se spokojil s pouhým napomenutím!)

Moje zoufalá hlava si ne a ne vzpomenout o čem tahle hra je, protože podle fotografií jsem byla přesvědčená, že už jsem ji viděla, ale poznámka nikde žádná, a tak jsem sama sebe přesvědčila, že to byla asi nějaká ukázka v TV. Ale je to hlavně o tom, že si jednou něco nenapíšu a už v tom lítám. Takže vizuální vzhled někde v mozkových závitech uplěl, ale obsah, příběh, děj …. zcela vyšuměly.

Záhy jsem pochopila proč. Nejde totiž o příběh, zapamatovat si lez tudíž jen jednotlivé improvizace a kreace. Jedná se spíš o sled opakujících se a gradujících situací, trochu á la můj oblíbený film Na Hromnice o den více, rozuzlení je ale zcela odlišné. Nedojde tady k žádné pozitivní změně charakteru, jako když se z Billa Murraye stane úžasný muž, který si zaslouží krásnou Andie MacDowell. Naopak, vše ústí v totální chaos a zoufalství z nemožnosti uniknout každodenním stereotypům.

Byť je v programu uveden jako autor Doyle Doubt, jeho osobu by zvídavý zájemce těžko dohledal. Nejedná se totiž o žádného konkrétního dramatika, ale tým osob, konkrétně celý herecký tým spolu s režisérem, kterým není nikdo jiný než Jiří Havelka, známý svými zcela neotřelými a mystifikátorskými kousky.  Dramaturg a režisér zadají téma a improvizuje se …

Kulisu těmhle hrátkám tvoří benzínová pumpa amerického západu.  Barmance Peggy v podání Kláry Melíškové (původní obsazení se Simonou Babčákovou) začíná obyčejný den. Uklidí rozbitý šálek a přichází první host. Vypadá jako obchodní cestující (Pavel Šimčík), ale je jím doopravdy? Objednává kávičky, po ohlédnutí do lokálu upřesní, že dvě, s mlékem (jsou totiž za stejnou cenu jako bez mléka), Paul Wesly (Václav Neužil) nakupuje za 30 dolarů benzín a jeho přítelkyně Brenda (Jana Holcová místo Marthy Issové) spěchá na WC, Ivan Trojan (ve skvělé formě) připravuje prostor pro svého svěřence v podání Jaroslava Plesla, který na toaletě tajně šňupe svou nezbytnou dávku „životabudiče“. A nesmím zapomenout na postavu policisty v podání Davida Novotného, který miluje barmanku Peggy.

Tohle jsou hlavní postavy a základní schéma, herci jednotlivé situace rozehrávají do krajnosti. Téma se rozvíjí, obohacuje, upravuje, nabaluje,  proměňuje, aby za přispění Petra Kouteckého, který si v poklidu čepuje svou dávku pohonných hmot se zapálenou cigaretou v ústech …, vyvrcholilo. Jednoduché situace poskytují hercům zcela nepředvídatelný prostor k tomu, aby v onom černém divadelním časoprostoru rozehrály bouři nejrůznějších komických situací, které se vrší jedna přes druhou, aby vyvrcholily poznáním, že přes absolutní kolaps vlastně vše neúprosně a stereotypně pokračuje dál.

Spolu s příjemným pocitem z představení se ve mně jako v divákovi, probouzí lehká závist. Radost z  hraní totiž z herců přímo tryská a já k nim chci k patřit.

Krásný a ještě lepší nový rok 2012

Nastal čas novoročenek.  V některých zemích se nijak nepřohřešíte, když novoročenka zastihne svého adresáta do konce ledna nového roku, u nás se vžil zvyk, že by měla být doručena do konce roku starého, nejspíš aby mohlo přání fungovat opravdu od 1. ledna.

V českých zemích přišel s touhle novinkou hrabě Karel Chotek v roce 1827. Množství příbuzných, přátel a známých patrně dosahovalo takového počtu, že se s tehdejšími dopravními možnostmi postupně stávalo nemožným všechny objet a popřát jim osobně, zrodil se tak nápad s písemnou „omluvenkou“. Místo osobního potřesení pravicí začal pan hrabě rozesílat kartičky s obrázkem. Na přelomu 19. a 20. století údajně obrázek doplnil Viktor Stretti textem Pour feliciter, za který se doplnil nový letopočet. Přestože se v našich zemích vžila zkratka PF …, právě Francouzi její význam kupodivu neznají. V jejich domovině její použití není vůbec běžné, přestože zkratka pochází z jejich jazyka.

V anglosaských zemích přišel s první novoročenkou a vánočním přáním současně vynálezce Sir Henry Cole, který svým nápadem vyřešil přání k oběma po sobě následujícím svátkům, možná ho potěšil i ekonomický efekt platby jednoho poštovného. Takhle vypadala první britská novoročenka výtvarně zpracovaná dvorním malířem Johnem Callottem Horslem v roce 1843. Možná trošku zarazí, že na ní dává mladá žena napít ze sklenice víno malému dítěti, ale zdá se, že tak velel místní zvyk.

V 70. a 80. letech jsem si oblíbila novoročenky které prodávali v Albatrosu a vyrobil je Unicef s cílem přispět z jejich prodeje na charitu. Výtvarně se tehdy naprosto odlišovaly od běžné produkce. Shodou okolností byla autorkou té první unicefské novoročenky z roku 1949 československá sedmiletá holčička Jitka Samková .  Obrázek dětí tančících kolem májky namalovala v hodině kreslení na kus skla, protože papíru byl nedostatek, a chtěla jím poděkovat nové organizaci Unicef za léky a mléko pro děti z její vesnice zničené válkou.  Její učitelka obrázek poslala do kanceláře Unicefu v Praze, odtud putoval do Vídně a do centrály v New Yorku, kde inspiroval tehdejší pracovníky k vytvoření projektu novoročních přáni.

I když dnes pozvolna rozesílání pohlednic upadá a nahrazují jej stále víc novoročenky elektronické, tu papírovou budu vždycky vnímat jako známku bližšího vztahu. I tak, přestože elektronicky, bych chtěla popřát pravidelným i nepravidelným čtenářům a návštěvníkům blogu, aby byl jejich nový rok 2012 alespoň o kousíček hezčí než ten předchozí nebo alespoň stejně tak pěkný, jako ten minulý.

Wanted Welzl

Vzhledem k nestandardnímu pracovnímu týdnu píšu o divadelním představení Wanted Welzl v Dejvickém divadle až nyní. Doufám, že dojem příliš nevyprchal. Tentokrát jsem měla vstupenky dobře měsíc dopředu, takže se stalo, co se v takových případech většinou stává, totiž jeden se zájemců najednou nemohl. S lístkem navíc do „Dejvic“ ale nikdy není problém, takže jsem šla já, Ma a Mar. Mar už na nás čekala ve vestibulu s programem, což bylo milé, takže jsme se rovnou vsunuly do uzounké řady a těšily na představení.

Šla jsem tradičně nepřipravena, protože jsem se nechtěla nechat ovlivňovat žádnými recenzemi, nepřečetla jsem si tentokrát ani popisek na stránkách divadla, takže jsem mohla tak maximálně předpokládat, že ve hře půjde o světoběžníka Eskymo Welzla. Netušila jsem ani, že jde o další projekt Jiřího Havelky.

Hra je ve skutečnosti příběhem sestaveným z různých vyprávění uvedeného cestovatele a představení začíná titulky promítanými na plátno na jevišti. V setmělém sále je živý hudebník, jak tomu bývalo v biografu za časů němého filmu, nehraje ovšem na klavír, ale na steel guitar a není jím nikdo jiní než autor hudby k představení, David Babka. Úvodní dojmy jsou tedy spíš filmové.

Jednotlivé divadelní obrazy jsou výtvarně  vymezované různě velikým, přesto přesně ohraničeným rámečkem a jak plynou jeden po druhém, jak jsou nasvícené a jak jsou aktéři na scéně rozestavění, pocit, že sedím ve starém kině se proměňuje v jistotu, že si prohlížím komiks. Právě tenhle dojem ještě zdůrazňují i jednoduché dialogy,  které se v dalších scénách i několikrát opakují. Vše plyne pomalu  (etuda několika minutového zkoušení praskajícího ledu, lov ryby), konci stejně nikdo neuteče. I smrt si dává načas, čehož důkazem je šerifův pomocník Charlie, jehož tělo prokláté oštěpem se vzpírá přírodním zákonům.

Příběh z Aljašky z dob zlatokopecké horečky řeší soužití bělochů a Eskymáků. Představitelé bílé civilizace v čele s Albeem zpochybňují svým vpádem základní hodnoty dosavadního eskymáckého života, jejich svět převracejí na ruby, prodávají jim kořalku, kterou nesnášejí a vybíjejí se mezi sebou navzájem. Albeeho pronásleduje Bradley, mstitel Eskymáků, ochránce starých pořádků a zdálky vše pozoruje místní šerif. V tomhle prostředí se pohybuje Jan Welzl, vynálezce, který se stal náčelníkem Eskymáků. V jejich osudech si zahraje svou roli i místní prodejná krasavice Jane. Po prvních sedmi mordech přestávám mrtvé  počítat, snažím se vnímat onu tragikomickou rovinu příběhu, počet přibývajících mrtvých mě ochromuje natolik, že už jen čekám, co s tím provede místní šerif, ale je to jako v politice. Vyčkává. Zatykač za všechno zlo je nakonec vydán na Welzla… nejde ale o lidský život nýbrž o peníze …. 

„Neříkej nikdy nikdy,“  praví Jane,  „Smrt neexistuje,“ jsou přesvědčeni Eskymáci a protože „Je ještě teplá,“ každá z mrtvol, kterou šerif s jeho pomocníkem najdou, nemůže být viník daleko, leč nikdy ho nedopadnou… „Je to pravda Charlie?“ Tolik několik často opakovaných replik z dialogů, z nichž nakonec vyplývá, že vpád  civilizace do panenské divočiny může dopadnout opravdu jen špatně. Nevím, jestli se představení z divokého Západu zařadí mezi klíčové projekty Dejvického divadla, přesto je v něm spousta nápadů a za podívanou určitě stojí. Ostatně jako cokoliv v divadle v Zelené ulici.

Teremin

se řadí k těm rozhodně povedeným činohrám. Je to dílem autora i režiséra Petra Zelenky, dílem herců a stylem práce Dejvického divadla obecně.

Rozhodnutí vydat se do Dejvic padlo v pozdních odpoledních hodinách před samotným představením. Přestože po telefonu paní pokladní ujišťovala, ať to zkusíme, když jsme do divadla po půl sedmé dorazili, sdělila nám, že čekat nemá smysl a poslala nás rovnou domů. Asi bychom šli, kdyby nás promrzlost oudů nedonutila zastavit se v sousední divadelní kavárně na sklenku něčeho teplého. Když jsme kavárnu ve čtvrt na osm opouštěli, nedalo mi nezastavit se ještě jednou u pokladny a s dávno zapomenutým tréninkem z front na banány si počkat, jestli si opravdu všichni vyzvedli zamluvené vstupenky nebo doufat, že třeba někdo bude prodávat …

A protože jak známo trpělivost růže přináší, za 3 minuty půl osmé se nás paní pokladní zželelo a prodala nám jakési zapomenuté přístavky. Poté, co jsme byli nuceni zvednout celou řadu, abychom se dostali na její konec a přeskákat několik sedadel, jsme konečně usedli a hned začalo opravdové divadlo. Ta atmosféra, kdy se začne hrát, je naprosto nesdělitelná. Je to ten okamžik, kdy většinou vycítím, jestli to bude stát za to nebo ne. Hned úvodní scéna s odklízením ochranných potahů, kdy pod jedním se místo židlí objeví Ivan Trojan jako Teremin a David Novotný jako jeho manažer Goldberg, začne překvapením. Stejně se pokračuje v dalších scénách.

Hra je o ruském vynálezci Tereminovi, který v rámci svých výzkumů vynalezl první bezkontaktní hudební nástroj thereminovox, který funguje na principu magnetického vlnění. Později tento vynález rozpracoval Robert Moog a následně z něj vyvinul syntezátor, bez kterého si lze těžko představit hudební produkce let šedesátých a pozdějších.

Příběh, který hra zpracovává, je zasazený do Ameriky, kam Teremin v roce 1927 přijíždí na krátkou prezentaci nástroje, ale nakonec – i podle pokynů ruské rozvědky – zůstává až do roku 1938. Následuje období úžasného úspěchu, prvního elektrického koncertu na světě organizovaném na baseballovém hřišti, ale také dramatického pádu společnosti na výrobu nástroje, kterou Teremin a spol. založil a který nastal po krachu na burze v roce 1929. Teremin je vynalézáním posedlý, takže na principu vln učiní i další objevy – detektor lži, výškoměr …. Zároveň pracuje pro Rusy jako špion, takže se činí i na poli politickém. Rozčarování nastává v okamžiku, kdy se dozví, že jeho otec, kvůli kterému tohle všechno podstupuje, je už dva roky po smrti. Pozoruhodné je i konečné rozkrytí charakteru fenomenálního vědec.

Dramaticky zpracovat lidský osud je obtížné, ale Petr Zelenka dokázal napsat hru, která je obsahově zajímavá a dramaticky poutavá. První, poměrně dlouhá, polovina hry rozehrává jednotlivé linie, rozvíjí napětí a ve druhé polovině je uzavírá. S výjimkou několika scén, které popisují technické stránky vynálezu a elektromagnetických vln, hra nejen neztrácí napětí, ale přináší i scény, kdy se nelze neusmívat. Herci se podřizují režii, nesnaží se vynikat jeden na úkor druhého a výsledkem je představení, o kterém stojí zato přemýšlet.