Sochy v zahradě

Botanická zahrada v Troji pro mě dlouho zůstávala opředena tajemstvím. Znáte to, není čas. A pak si ho prostě uděláte. Zjistíte, že nemusíte cestovat přes Holešovice a přeplněným autobusem 102 s rodinkami, které míří do ZOO.  Když nejedete vozem, můžete se zelené oázy dobrat třeba od obchodního centra Krakov.  Nedaleko od něj je horní vstup do zahrady. Když už jsme tu, volíme vstupenku s Fatou Morgánou.

Možná je to i pepř ...

Možná je to i pepř …

Obavy z létajících a útočících motýlů třepetajících se prostorem a vplétajících se do vlasů jsou liché. Návštěvník se sice ocitne v tropech, zpěv ptactva ale vydávají reproduktory umístěné pod střechou skleníku, závany větru obstarávají ventilátory a třepetajících se motýlů není třeba se obávat. Vyskytují se většinou vysoko ve větvích a zaznamenáváme všeho všudy 4 jedince jediného druhu.

Šiška špěnělské čarovné jedle

Šiška španělské čarovné jedle

Zahradními pěšinkami se v letním dusném počasí procházejí většinou turisté, místní jsou nejspíš u vody. Zahrada je velkoryse založená v nádherném terénu a mimo seznámení se s nejrůznější flórou nabízí i velkolepé výhledy na město v údolí Vltavy. Letošní léto zdobí trávníky objekty Čestmíra Sušky a Lukáše Raise , které prostor velkoryse doplňují. Díky plánku sebraného ve skleníku může „bojovka“ začít.

Lukáš Rais

Lukáš Rais

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Ve venkovní expozici jehličnanů jsou k vidění i pozoruhodné obří imitace šišek. Letničkový záhon hýří barvami, u jezírka láká k posezení lavička s přírodním vrbičkovým zastřešením, expozice jedovatých rostlin mrazí při představě, kam může vést letmý dotyk spojený s bezděčným olíznutím prstu a pravidelnost a čistota japonské zahrady musí nutně vnášet řád a klid i do nitra návštěvníků. Přes vinici sv. Kláry se vracíme, krátce se vnoříme do labyrintu trojského zámku a pak už jen přes lávku přímou cestou do Vozovny ve Stromovce, kde čeká příjemné spočinutí s dobrou krmí.

Skočec

Skočec

Vintage odívání

plakát I. ročníkPoprvé jsem se setkala s něčím, co představovalo vintage styl v Nice. Tehdy jsem netušila, že onomu obchodu náleží označení vintage. Vnímala jsem ho jako haut couture „sekáč“, což ode mě ovšem bylo značně neprozíravé a pro obchůdek dehonestující. Ve skutečnosti jsem byla nadšená možností pořídit si originální kousky za ceny víc než příznivé. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, rozjet něco podobného v Praze.

A zatímco jsem přemýšlela a váhala, označení vintage a vše, co se za ním skrývá, si pomalu žilo svým životem. Ujalo se nejen v módě a oblékání. Už z podstaty názvu platí, že se jedná o věci, které „mají něco za sebou“. Anglický slovník uvádí významy jako „vynikající, archivní“, francouzský přímo jmenuje konkrétní archivní značky vín, takže ať už čteme „vintydž“, „ventáž“ nebo „vintáž“, rozhodně je výraz ekvivalentem čehosi, co je kvalitní, prověřené časem, není to běžně k sehnání a často se k onomu kousku váže nějaký konkrétní příběh. Ovšem ne pro vše, co je použité, lze termín vintage využít.  Vintage móda v sobě musí snoubit osobitost, kreativitu, kvalitní materiál a dokonalé řemeslné zpracování. Nemusí jít nutně o výrobky slavných módních domů nebo značek. Kvalitní krejčovina vznikala často v mnohem skrovnějších podmínkách a s módními doplňky to nebylo jinak. Galanterní zboží jako punčochy, rukavičky, kapesníčky se často vytvářely doma, efektní kloboučky i kabelky taktéž, jen s botkami to bylo složitější a průmyslová výroba se tu ujala mnohem snáz.

Jak se společnost industrializovala, věci zlevňovaly a proměňovala se jejich kvalita. Oblečení se přestalo dědit a přešívat (ach ty škody napáchané na maminčiných koktejlkách, které jsem si přešila na šaty do tanečních!) a čím víc se nakupovalo, tím více se také vyhazovalo, protože ubývalo místa na ukládání.

Jistou úctu ke starým předmětům denní spotřeby si v sobě nosíme celkem běžně, k oblečení se však často chováme macešsky. Nový trend, kdy lidi začalo těšit oblékat se současně a využívat přitom kvalitní módu minulosti, je potěšující. Proč by nemohlo být starší oblečení historicky a možná i investičně stejně zajímavé, jako třeba nábytek z Bauhausu. Důkazem rozmachu téhle tendence byl i první Vintage Fair, na který jsem se tak usilovně těšila, až jsem onemocněla a propásla jej. Místo abych dnes psala, jak byl úžasný, jen se lituji a nezbývá, než těšit se na další ročník. A jak to tak vypadá, nebudu muset čekat celý rok. Z důvěrných zdrojů mám informaci, že na podzim se chystá další!

Móda v ulicích protektorátu

189821_bigPovažuji se za  člověka spíše racionálního, přesto mám ráda retro, vzpomínky a minulost vůbec. Když jsem dostala pozvánku na křest knihy kamarádky z kurzu latinsko-amerických tanců nezaváhala jsem ani minutu.

Setmělou náplavkou se procházet není za zimních večerů žádné terno, ale křest probíhal právě na parníku Vyšehrad a tak jsem na druhý pokus nabrala správný směr a podle parkujících Pragovek konečně odhalila, který parník je ten pravý. U vchodu na palubu vítá návštěvníky v apartním kloboučku a stylových malých černých Mira Burianová. Nejen že jí to ohromně sluší, je především autorkou té krásné nostalgické knížky Móda v ulicích protektorátu. Kmotrou knížky je Táňa Kuchařová. I ona se pyšní v módní kreaci z válečných dob. Zapůjčila ji  paní Vlaďka Dobiášová, majitelka největší oděvní sbírky 30. a 40. let. Vrcholem Tánina svatebního kostýmu z béžové vlny s kožešinovým límcem je klobouček, který nosila i Olga Scheinpflugová a kabelka ze sloní kůže. Na palubě je ovšem k vidění řada dalších krásně upravených žen a většina z nich se může pochlubit nějakou drobností, která připomene doby dávno minulé. Nezaostává ani pánská část návštěvníků v retro doplňcích.

20131210_191857Kniha samotná je přehledně rozčleněná do kapitol, které postihují nejen módu jako takovou, ale také kontext doby, ve které se významně změnila politická situace a tím i postavení ženy a způsob jejího odívání. Základní trend tohoto historického období: nedostatek materiálů a kvalitních zejména, vedl řadu hospodyněk k úsporným opatřením, souvisí s ním vlastně i další radikálnější zkracování sukní ve čtyřicátých letech. Moje maminka, která tehdy byla teenager, často za totality vzpomínala, co všechno musely s babičkou podniknout, aby vypadaly podle tehdejšího vkusu. A zkušenosti se jí hodily i v době, která následovala, totiž za normalizace. „Šatenky“ už sice nebyly, ale tím spíš se přešívalo a vymýšlelo, jen abychom vypadaly alespoň trochu tak, jak bylo občas k vidění v zahraničních časopisech. Jednu velikou výhodu to mělo. Naučila jsem se ručním pracím, kteroužto dovednost jsem svým dcerám bohužel předat nedokázala.

Kniha je čtivá a poutavá, doprovází jí řada obrázků a fotografií, zvědavá čtenářka tu nalezne opravdu vše od spodního a nočního prádla po velké večerní, módní doplňky, sportovní módu, módu do divadla a biografu, ale také dětské oblékání, bytový textil a obecně se dozví vše o životním stylu protektorátu … Ani mužský čtenář nepřijde zkrátka, jedna z kapitol je věnována pánům. I v těžkých dobách si ženy potrpí na eleganci. Škoda, že právě tahle elegance z ulic dnes často mizí.

Předvídavé datum uvedení knihy na trh nepochybně pomůže dobrému startu prodejů, protože která z obdivovatelek módy by tuhle novinku nechtěla najít pod stromečkem. A ještě jeden „klípek“ z kuloárů. Vypadá to, že Národní muzeum  na toto téma chystá i výstavu!

Odkaz na profesionální fotografie z akce zde.

Designblok 2013

Myslela jsem, že minulý víkend prožiju v rytmu Designbloku, nakonec jsem s ním prožila jen páteční večer, lehce se ho dotkla v neděli v podvečer a zcela mimo program ve středu v poledne, kdy už bylo po něm.

Páteční stmívající se deštivý  podvečer jsme pronikly do průmyslového areálu nákladového nádraží Žižkov. Občasný záblesk paprsků podzimního slunce vyrobil tomuhle průmyslovému prostoru vystylovanou kulisu. A mám-li být upřímná, právě ten dřímající ztichlý kolos, který už dávno ztratil svůj funkční smysl, na mě zapůsobil nejvíc. Navždy čekající rezivějící podvozky, ocelové konstrukce můstků a jeřábů sevřené betonovými stavbami provozních budov…. „Náplň“ už se příliš nelišila od standardních veletrhů, produktem „P“ tu ovšem byl design.

20131011_181440

Jako správnou romantičku mě zaujal svatební Velorex a jako nezničitelnou kuchařku vychytávky Elektrolux Design Lab. Kdo by netoužil po automatickém míchátku třeba cibulky, když je zaměstnán krájením masa, talířích, které po analýze složení pokrmu přehrají jeho hudební verzi, stromu na uskladnění potravin, ze kterého opadávají výrobky s prošlou spotřebou…. Zážitkem jednoduchosti a čistoty se stala kolekce italské firmy Artemide s řadou svítidel od Issey Myake inspirovaných origami. Námět jak získat z odpadu po PET lahvích materiál na unikátní hmotu, který vypadá jako papír, pracuje se s ní jako s papírem, ale papír to není …. Petřínským bludištěm v modrém by se dala nazvat zrcadlová „temná“ komora Heineken, ve které namodralé světlo měnilo udivené a nadšené výrazy tváří návštěvníků v posmrtnou masku.

issey

Nedělní program dovolil už jen velice zběžnou prohlídku Kafkova domu, kde byly k vidění práce českých a slovenských ateliérů a diplomové práce studentů. Jak to tak bývá, některé zaujaly, jiné vůbec, mimo taburetu z polínek svázaných koženým páskem a lustru ze šišek mě nadchly obří plody nebo květy zavěšené od stropu, které zabíraly celou výšku místnosti a byly vyrobené z kartónu.

Středeční „oběd“ v galerijním prostoru G1 na rohu ulic V Jámě a Štěpánské opět oslnil prostorem (ocelový rezivějící strop připomíná Chilidovy objekty z masivního železa), za shlédnutí ale samozřejmě stála i expozice z prací studentů ateliérů Vysoké školy uměleckoprůmyslové, konkrétně ateliérů skla Rony Plesla, K.O.V Evy Eisler nebo designu oděvu a obuvi Liběny Rochové a keramiky Maxima Velčovského.

20131016_141720

Od Pleskota do Galerie Závodný

Návštěvu Mikulova jsme zařadili na sobotu. Úporná horka dlouhé pochody nečinila nikterak příjemnými, takže zvítězila doprava vozmo a když už jsme v tom voze seděli, vzali jsme to s malou zajížďkou do vinařství Sonberk u obce Popice, přímo za mikulovským kopcem. Jednoduchá a působivá dřevěná stavba Josefa Pleskota zasazená do viničního svahu, interiér vyzdobený obrazy Petra Kvíčaly a místní víno čekalo v esteticko-chuťové harmonii nejen na nás, ale i na řadu dalších návštěvníků, kteří čekali až se v 10 hodin brány tohoto moderního vinařství otevřou. Obavu mám jen z toho, zda zakoupené úlovky přežijí cestu domů v tropických vedrech. Tramínové želé jsem totiž dovezla ve stavu zcela tekutém.

Mikulov je malebné městečko, které patří k těm, ze kterých naštěstí nezmizel život a v jehož ulicích proudí místní občané pomícháni s národem turistickým a kde historické stavby stylově doplňuje moderní architektura. Zářným příkladem je soukromá Galerie Závodný, kterou na sklonku minulého roku otevřela rodina téhož jména a tu stihla představit několik výrazných představitelů českého moderního umění. Stavba  architekta Štěpána Děngeho získala Grand Prix 2012, interiér podle návrhu Jitky Vrbkové (recepčního pult galerie a barový pult kavárny), která je podepsaná i pod webovými stránkami galerie, stavbu stylově doplňují, potěší fakt, že i realizace probíhala za spolupráce s místními firmami. Stavba na první pohled upoutá zejména jednotným obkladem fasády, který plynule pokračuje na střechu, takže klasické prvky jako svody a okapy jsou ukryty kdesi pod slupkou z leštěného vápence.   

Majitelka galerie neskrývá radost z příchozích zvědavců a obklopena drobotinou nás předává do rukou své maminky, která naší malé, zcela náhodně vytvořené skupince, učiní krátký výklad nejen o stavbě a jejím vzniku, ale provede nás i právě probíhající výstavou Huga Demartiniho. Pro galerii byl určitě potěšující zájem vdovy po nedávno zesnulém umělci, která projevila přání vystavit práce z jeho pozůstalosti právě na tomto místě a nutno podotknout, že galerie je pro jeho objekty jako stvořená. Zapřádám s ní hovor a dozvídám se podrobnosti o vápenci z ostrova Brač, ale zejména o programových záměrech, sleduji procházející návštěvníky, (na schodech se míjím s Jiřím Davidem), prohlížím si jednotlivé Demartiniho konstrukce a plastiky a mám radost z tak pěkného díla i nadšení majitelů. Moc bych jim přála, aby byl jejich projekt úspěšný.  

Minulé výstavy tvorby např. Milana Dobeše, Eduarda Ovčáčka, Miloše Urbáska nebo Dalibora Chatrného a Radoslava Kratiny naznačují zaměření na umělce, kterých si považuji a nejinak je tomu s náměty budoucími.

Pražské módní salony 1900 – 1948

Zcela náhodně jsem zjistila, že v UMPRUM muzeu mají v úterý prodlouženou otevírací dobu do 19h. To se muselo využít, protože Pražské módní salony 1900 – 1948, chci navštívit už dlouho a jak se ukázalo, v neděli výstava končí. Je to tak vždycky, trvá-li výstava déle. Stále je dost času a pak se objevím na místě, když je po všem.

Tentokrát jsem to tedy nejen stihla, navíc mi tahle návštěva vlila do žil opět spoustu nadšení pro oblékání, které ze mě nějak vyprchává, což je škoda. Uvědomila jsem si tady, jak se minulý režim do téhle oblasti životního stylu nesmazatelně vepsal, následky jsou vlastně stále kolem vidět a mění se to k lepšímu opravdu pomalu. Se změnou politických podmínek se mění životní styl, ale třeba do divadla už  skoro všem přijde zbytečné oblékat se jinak než do kanceláře, do kanceláře jinak než na chalupu a z některých společenských událostí úplně vymizela potřeba se ke slavnostní příležitosti také slavnostně obléknout.   

Z výstavy je patrné, jak velkou proměnou prošlo dámské ošacení oproti pánskému, které se za uplynulé tisíciletí alespoň ve společenském oděvu drží tradice a upravil se na něm snad jen materiál. Dekorativní styl dámských šatů plných sámečků, zpracovaných z jemných materiálů, korálkových výšivek, krajkových vložek do výstřihů a hedvábí, jejichž tvar přísně modelovala nezbytná šněrovačka a které ještě začátkem prvního desetiletí 20. století hrály prim postupně nahrazovaly secesní tzv. reformní róby, které ženám umožnily zbavit se nepříjemného sevření hrudníku a historické události, jakou byla první světová válka a zařazení žen do výrobního procesu, nastartovaly opravdovou revoluci ve spodním prádle a následně ve svrchním ošacení, které dávalo přednost nejen přirozené siluetě, ale zejména radikálnímu zkrácení sukní.

Samozřejmě, že šít u Podolské, Rosenbauma, Roubíčkové nebo Escksteinové určitě nemohl každý, nicméně i moje maminka, která pocházela z poměrů skrovných, šila u švadleny a spolu s babičkou vypadají na fotografiích velmi elegantně. Ostatně jsem na mamince nikdy neviděla tepláky, jejich nošení tolerovala pouze pro sportovní účely. Díky ní jsem si k tomuto oděvu vybudovala vztah tak negativní, že když jsem třeba v rodinách kamarádek viděla, že u nich doma se tohle nosí, byla jsem v tu ránu plná předsudků.

Okouzlená jsem byla zejména modely z dvacátých a třicátých let, které by se daly od minuty použít. Nebylo tehdy přípustné vystrkovat z výstřihů  dámské vnady tak okatě jako dnes, přesto byly šaty velmi elegantní, půvabné a nositelkám propůjčovaly osobitý styl. S příchodem druhé světové války modelová tvorba nabírá trochu strohý a hranatý charakter, výstava končí rokem 1948, je totiž i mezníkem pro tvorbu pražských prvorepublikových salonů, které jsou buď znárodněny nebo nemilosrdně mizejí.  

Přesto se mě po té návštěvě v minulosti  zmocnila těžká nostalgie, protože rukavice, klobouček, malá kabelka a dámské šaty udělaly z nositelky dámu ať jí svou podstatou byla či ne a i když mě všední život nutí nosit pohodlné boty, obří kabelku a rukavice nosím jen v zimě, je mi po tomhle stylu trochu smutno. Když pozoruji své kolegyně v moderních kancelářských prostorách, kde sídlí firmy, které by určitě měly dodržovat nějaký dress code, neliší se jejich oděvy nijak od toho, co si vezmou, když jdou o víkendu nakoupit a je to škoda. Obklopují-li nás hezké věci, mám pocit, že i celý svět je hezčí.

K výstavě byl vydaný moc pěkný katalog od Evy Uchalové, ale spousta historických informací o osobnostech české módy první poloviny 20. století je k nalezení všude na internetu.

Víkend v Berlíně

Berlíně mě velmi mile překvapil. Naposledy jsem ho navštívila někdy začátkem 80. let a to působil dost depresivně. „Pozitivní“ byly pouze ceny alkoholických nápojů v Paláci republiky ve východoněmeckých markách, ale tenhle někdejší stánek kultury už  tu nestojí. Zbyl po něm jen ohromný prázdný pozemek. Z Alexander Platz sice pořád trochu dýchají staré časy, ale v místech, kde stála Berlínská zeď developeři nezaháleli a nejen tam.

Vyrostlo tu úžasné moderní město s ohromujícími novostavbami a širokými bulváry. Nové centrum se zformovalo kolem Potsdamer Platz, které představuje úplně jiný lidský, vlastně vzhledem k objemům až trochu „nelidský“, rozměr. Svůj „zářez na pažbě“ si tu udělal nejeden světoznámý architekt a lze tu zakoupit i průvodce právě po oněch novostavbách.

Po zběžném ohledání stanovíme jednotlivé cíle, které nesmíme minout. První na řadě je Neue National Galerie, kterou vybudovali tehdy v západním Německu podle projektu Miese van der Roheho. Pozoruhodná stavba skrývá své galerijní poklady v podzemí, které je rozdělené na německou a světovou avantgardu. Bohužel nás v 18h vykáží pryč, takže jsme nestačili všechny poklady spatřit. Náš poněkud zastaralý průvodce totiž  uvádí otevírací dobu do 20h, což  dávno neplatí. První patro je zasvěceno krátkodobým výstavám, ale galerií jsou vlastně i prostory kolem budovy, na kterých jsou rozeseta díla světově proslulých sochařů.

Setmělým městem se vracíme přes budovu Berlínské filharmonie k centru, kde už se chystají vánoční trhy. Jejich největší atrakcí je na Potsdamer nepochybně umělý svah se sněhem, kde se můžete svést na pronajatých nafukovacích pneumatikách.  Němci si to užívají, ochutnávají, popíjejí a radují se z pátečního večera. Postupně přicházíme k Reichstagu. Mile nás překvapí fakt, že je tu otevřeno do 22 hodin a statečně se stavíme do fronty. Po cca 50 minutách čekání si můžeme osobně prohlédnout ohromující skleněnou kopuli Normana Fostera a proběhnout její lávky až na úplný vrchol odkud se nabízí jedinečný pohled na noční osvětlený Berlín. Historie trochu studí stejně jako večerní listopadový vzduch.

První den končí procházkou po Unter den Linden a po drobné zastávce v pivnici Löwenbräu. Je sice mnichovského původu, ale pivo lahodí vyprahlým hrdlům bez ohledu na jeho původ.   

***

Sobotní ráno zahajujeme výstavou Color Fields v Deutsche + Guggenheim na Unten der Linden. Kurátor výstavy Richard Armstrong, ředitel Solomon R. Gugenheim Foundation and Museum, tu konfrontuje diváky s autory, kteří pracují s velkými barevnými plochami, ornamentem, plochou a jejichž obrazy byly pořízeny do sbírek nadace. K vidění tu je Mark Rothko, Frank Stella, Larry Poons, Helena Frankenthaler, Morrice Louis, Gene Davise a další. Instalace působí úžasně harmonicky a výstava příjemně naladí do náročného dne.

Kolem Státní opery a zámku pokračujeme k muzejní čtvrti, kde nacházíme úžasné knihkupectví, které nabízí publikace z nejrůznějších uměleckých oborů. Metrem se přesouváme k Deutsche Oper na Bismarck Str., kde máme v úmyslu zakoupit vstupenky na dnešní večer. Hrají Lazebníka sevillského. Jenže když na obrazovce shlédneme ukázky, výtvarné zpracování nás od úmyslu strávit tu večer odradí natolik, že to raději vzdáváme. Každopádně třeba podotknout, že se jedná o novostavbu v západní části Berlína, která není nijak uchvacující. Snad příště.

Pěšky pokračujeme ke Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirchen. Na paměť válečného bombardování zůstala poškozená věž a kolem vyrostl nový chrám. Ta novostavba mě nijak neuchvátila, ale při pohledu na věž mrazí ještě dnes, když si představím, co se na tomhle náměstí i jinde ve městě muselo dít před 65 lety.

V nohách už máme docela dost, tak si jdeme odpočinout do hotelu, ale abychom sobotní večer úplně nepromarnili, čeká nás ještě jedna večerní akce. Několik desítek metrů od Check point Charlie se projde prolukou, která zůstala po sídle gestapa a kde lze mimo zbytků berlínské zdi navštívit i Terror Foundation. Nevím, jak tenhle prostor působí na ostatní, ale minulost tu zalézá pod nehty.

My ale v ulici Niederkichner strasse míříme do Martin-Gropius-Bau (momentálně v lešení), které pořádá mimo jiné výstavu László Moholy-Nagy : Umění a světlo. Zajímavý pohled do světa vidění jedné z osobností Bauhausu, jehož životním krédem bylo permanentní hledání rovnováhy mezi světlem a stínem. Mimo klasických fotografií jsou k vidění i jeho filmy a také fotogramy, objekty, které vznikaly jako experiment s fotografickými procesy na citlivém papíře, na který kladl nejrůznější předměty. Na všech jeho pracích je vždy patrný kontrast mezi světlem a stínem, světlými a temnými zónami.

S přesycenou duší, ale prázdným žaludkem končíme den v australském restaurantu Corroboree, kde uspokojujeme své primární potřeby makadamovou rýží a klokaními steaky.

 ***

Víkend zakončujeme návštěvou Bauhaus Archivu, který je zároveň muzeem i archivem. Vznikl jako pozdní práce zakladatele Bauhausu Waltra Gropia. Stavba, původně plánovaná pro Darmstad nakonec v upravené podobě spatřila  světlo světa v Berlíně v letech 1976 -79. Dnes představuje jedno z poutavých zastavení při hledání kořenů moderní architektury a designu.

Za přívětivé vstupné lze projít historií vývoje téhle školy, poznat její jednotlivé pedagogy (Josef Albers, Johannes Itten, Paul Klee, Wassily Kandinsky, Oskar Schlemmer, …) i studenty a hlavně vidět na vlastní oči prototypy jejich prací. V místním „šopu“ pak lze zakoupit řadu výrobků z jejich dílen a v  kavárně popít šálek kávy ve slavných židlích Martina Breuera.

Podle Sprévy se vracíme do centra. Za denního světla si znovu prohlížíme sochy u Nové národní galerie, ale vypouštíme původně plánovanou návštěvu Muzea filmu a raději si jdeme ještě jednou projít trasu k Reichstagu, abychom si mohli město prohlédnout o polednách.

Znaveni po nachozených kilometrech Berlín opouštíme a už plánujeme, kam se podíváme příště. Jeden víkend totiž na Berlín rozhodně nestačí.